Věc na prahu

0035

I

Nemohu sice popřít, že jsem prohnal svému nejlepšímu příteli hlavou šest kulek, ale přesto doufám, že touto výpovědí dokážu, že nejsem vrah. Nejprve si všichni řeknou, že jsem zešílel – že jsem šílenější než muž, kterého jsem zastřelil v cele Arkhamského sanatoria. Pak někteří moji čtenáři zváží všechna tvrzení, srovnají je se známými fakty a řeknou si, že jsem ani nemohl jinak, poté co jsem stanul tváří v tvář tomu hrůznému důkazu – té věci na prahu dveří.

Do té doby jsem i já považoval děsuplné příběhy, v nichž jsem účinkoval, za pouhé šílenství. Ještě ted’ se sám sebe ptám, zda jsem se nemýlil – či zda přece jen nejsem blázen. Nevím – i jiní však mohou vyprávět o Edwardovi a Asenath Derbyových podivné věci, a dokonce ani chladnokrevní policisté si s objasněním té poslední děsivé návštěvy nevědí rady. Pokusili se vymyslet chabou teorii o příšerném žertu či výhrůžkách ze strany propuštěného služebnictva, i když v hloubi srdce cítí, že pravda je nekonečně strašenější a neuvěřitelnější.

A proto tvrdím, že jsem Edwarda Derbyho nezabil. Spíše jsem ho pomstila zbavil tím Zemi děsu, jehož přetrvávání by mohlo napáchat nevýslovné zločiny na celém lidstvu. Hned vedle cest, po nichž dennodenně chodíme, se nacházejí černé zóny stínu a občas se přihodí, že některá zlovolná duše si k nám prorazí cestu. Když se tak stane, člověk, který ví, oč běží, musí zasáhnout, aniž předem zváží důsledky.

4

Znal jsem Edwarda Pickmana Derbyho po celý jeho život. Přestože byl o osm let mladší než já, byl tak vyspělý, že jsme si od chvíle, kdy mu bylo osm a mně šestnáct, výborně rozuměli.

Byl to nejfenomenálnější malý učenec, jakého jsem kdy poznal; v sedmi letech psal ponuré, fantastické a téměř morbidní verše, jež uváděly v úžas jeho vychovatele. Edvardova předčasná vyspělost byla snad způsobena tím, že ho vychovávali soukromé a v ústraní, jako ve vatičce. Byl to jedináček slabé tělesné konstituce, což silné znepokojovalo jeho milující rodiče a mělo za následek, že si jej k sobě pevné připoutali. Nesměl nikdy ven bez doprovodu chůvy a málokdy měl příležitost jen tak si pohrát s jinými dětmi. To vše nepochybně způsobilo, že chlapec vedl podivný, tajnůstkářský vnitřní život a jedinou cestou ke svobodě mu byla vlastní představivost.

Edvardova mladičká učenost byla zkrátka úžasná a prapodivná; přestože jsem byl starší, jeho obratně psané Literární práce mne upoutávaly. V té době jsem měl sklon k umění poněkud bizarního rázu a v tomto dítěti jsem objevil výjimečně spřízněného ducha. V pozadí naší společné lásky ke stínům a zázrakům stálo bezpochyby starobylé, polorozpadlé a poněkud hrůzostrašné město, v němž jsme žili – začarovaný, proklety’ a pověstmi opředeny Arkham, jehož stísněné, prověšené mansardové střechy a rozpadající se georgiánské balustrády se po staletí krčí podél temné hučícího Miskatonicu.

Jak plynul čas, začal jsem se zabývat architekturou a vzdal se záměru ilustrovat knihu Edwardových démonických básní. Naše přátelství tím nicméně nijak neutrpělo. Podivný génius mladého Derbyho se pozoruhodně rozvíjel, a když mu bylo osmnáct let, jeho sebrané hruzostrašné básně, vydané pod názvem Azathoth a jiné hrůzy, způsobily skutečnou senzaci. Stal se protějškem smutně proslulého baudelairovského básníka Justina Geoffreye, autora Lidí z monolitu, který roku 1926, poté, co navštívil jednu neblaze proslulou uherskou vesnici, zemřel v záchvatech řevu v blázinci.

Avšak pokud šlo o sebedůvěru a praktické záležitosti, Derby byl ve vývoji velice zpožděn, neboť si žil jako v bavlnce. Zdraví se mu upevnilo, avšak přepečliví rodiče nepřestávali podporovat jeho dětinskou nesamostatnost, takže. Edvard nikdy sám necestoval, samostatné se nerozhodoval ani na sebe nebral odpovědnost. Brzy bylo zřejmé, že nebude schopen prosadit se na obchodním či pracovním kolbišti, ale rodinné jmění bylo tak rozsáhlé, že to nebyla žádná tragédie. Dorůstal do mužných let a stále si uchovával klamně chlapecké vzezření. Byl plavovlasý a modrooký, s jemnou pletí dítěte; jeho pokusy nechat si narůst knír byly skoro nepostřehnutelné. Měl měkký a jemný hlas a vzhledem ke své životní nezkušenosti vypadal spíše jako baculatý jinoch než jako obézní, předčasně vyspělý mladý muž. Byl dost vysoký a měl hezkou tvář, takže by z něho mohl být pozoruhodný elegán, kdyby se ze stydlivosti nedržel v ústraní a pouze u studií.

Rodiče s ním každé léto jezdili do ciziny a Edward si velice rychle osvojil vnější aspekty evropského myšlení a vyjadřování. Jeho poeovský talent jej vedl čím dál více k dekadenci a částečně se v něm probudily i jiné umělecké sklony a tužby. Vedli jsme tehdy spolu sáhodlouhé debaty. Ukončil jsem studia na Harvardově univerzitě, praktikoval u jednoho architekta v Bostonu, oženil jsem se a nakonec se vrátil do Arkhamu, abych začal provozovat své povolání. Usadil jsem se v rodinném sídle v Saltonstall Street, neboť můj otec se ze zdravotních důvodů přestěhoval na Floridu. Edvard mne téměř každý večer navštěvoval, takže jsem ho začal považovat za člena domácnosti. Zvonil či klepal charakteristickým způsobem, jenž se časem stal zakódovaným signálem, takže jsem vždy po večeři čekal, až uslyším ony tři důvěrné energické údery následované po malé pauze dvěma dalšími. Občas jsem zavítal také já k němu a závistivě si prohlížel tajemné svazky v jeho stále se rozrůstající knihovně.

Derby vystudoval Miskatonickou univerzitu v Arkhamu, neboť jeho rodiče si nepřáli, aby bydlel někde na koleji. Začal v šestnácti a po třech letech absolvoval; jeho hlavním oborem byla anglická a francouzská literatura – dosahoval vynikajících výsledků ve všech předmětech kromě matematiky a

přírodních věd. S ostatními studenty se stýkal velmi zřídka, ačkoli závistivě pokukoval po „odvážlivcích” či „bohémech”, jejichž povrchně „světácký” jazyk a nesmyslně ironickou pózu napodoboval, a přál si najít odvahu k tomu, aby si osvojil jejich pochybné chování.

Ve skutečnosti se však stal téměř fanatickým vyznavačem podzemních magických učení, jejichž sbírkou byla Miskatonická knihovna proslulá. Edward se vždy kolébal na hladině fantazie a neobyčejnosti, nyní se však hluboce ponořil do opravdových magických znaků a záhad z bájné minulosti,zanechaných zde pro poučení či zmatení příštích generací. Četl takové spisy jako hrůzyplnou Knihu Eibon, Die unaussprechlichen Kulten od von Junzta a zakázaný Necronomicon bláznivého Ara­ba Abdula Alhazreda, rodičům však o tom neřekl ani slovo. Když mu bylo dvacet let, narodil se mi syn, jedináček, a Edward měl zřejmou radost, když jsem toho nového človíčka pojmeno­val Edward Derby Upton – po něm.

Ve svých pětadvaceti letech byl Edward Derby fenomenálním učencem a poměrně známým básníkem a fantastou, i když ne­dostatek kontaktů a odpovědnosti zpomaloval jeho literární růst, neboť jeho práce byly odvozené a přespříliš knižní. Byl jsem patrně jeho nejbližším přítelem – nacházel jsem v něm nevyčerpatelný zdroj zásadních teoretických námětů a Edward se spoléhal na mé rady ve všech záležitostech, o nichž se nechtěl zmiňovat rodičům. Neoženil se – spíše kvůli stydlivosti, neschopnosti a ochranné péči rodičů, než že by k tomu neměl sklon – a do společnosti chodil co nejméně, pouze na skok. Když začala válka, zůstal doma, jednak ze zdravotních důvodů, jednak kvůli hluboce zakořeněné plachostí. Já jsem byl povolán do Plattsburgu, ale nakonec jsem se za moře vůbec nedostal.

Léta ubíhala. Když bylo Edwardovi čtyřiatřicet, zemřela mu matka, a jakási podivná duševní choroba jej na mnoho měsíců zbavila všech sil. Otec ho však odvezl do Evropy a Edwardovi se podařilo zbavit se letargie bez viditelných následků. Po návratu jako by pocítil jisté absurdní veselí, jako by se částečně vymanil z nějakého neviditelného područí. Bez ohledu na to, že již do­sáhl středního věku, se začal stýkat s „nejradikálnější” sku­pinou na univerzitě a zúčastňoval se neobyčejně bouřlivých podniků -jednou musel zaplatit nějakému vyděrači značnou sumu (kterou si vypůjčil ode mne), aby se otec nedověděl o jeho účasti v jakési aféře. O bezuzdné Miskatonické skupině se mnoho povídalo a některé pověsti byly zvlášť podivné. Hovoři­lo se dokonce o černé magii a o naprosto neuvěřitelných udá­lostech.

II

Když bylo Edwardovi třicet osm let, poznal Asenath Waiteovou. Bylo jí tenkrát podle mého soudu asi třiadvacet a navštěvovala zvláštní kurs středověké metafyziky na Miskatonické univerzitě. Dcera jednoho mého přítele ji znala už z dřívějška – z Hall School v Kingsportu – a raději se jí kvůli její divné pověsti vyhýbala. Asenath byla tmavovlasá, menší postavy a velice pohledná, až na to, že měla příliš vypoulené oči; zvlášť citlivé lidi však něco v jejím vzezření odpuzovalo. Obyčejní lidé se jí vyhýbali zejména kvůli jejímu původu a způsobu vyjadřování. Pocházela z rodu innsmouthských Waiteů a kolem rozpadajícího se, napůl opuštěného Innsmouthu a jeho obyvatel se po generace šířily ponuré pověsti. Kolují strašlivé příběhy o událostech z poloviny minulého století a o něčem velmi podivném, „ne zcela lidském”, týkajícím se starých rodin ze zchátralého rybářského přístavu – příběhy, které si dokážou vymyslet a opravdu děsivým způsobem vyprávět pouze staří obyvatelé Nové Anglie.

Pokud šlo o Asenath, situace byla o to horší, že byla dcerou Efraima Waitea – pozdním dítětem, které měl s neznámou ženou, jež neustále nosila závoj. Efraim bydlel v Innsmouthu ve zchátralém domě na Washington Street a lidé, kteří jeho dům viděli (obyvatelé Arkhamu do Innsmouthu raději nejezdí, pokud se tomu mohou vyhnout), prohlašovali, že podkrovní okna byla vždy zabedněna a že se z nich občas vpodvečer linuly prapodivné zvuky. Stařec býval svého času zázračně nadaným studentem magie a vyprávělo se, že byl schopen jen tak z rozmaru rozpoutat či utišit mořskou bouři. Jako chlapec jsem ho jednou nebo dvakrát viděl, když se objevil v Arkhamu, aby nahlédl do zakázaných svazků v univerzitní knihovně, a jeho ďábelský vlčí obličej s rozcuchanými ocelově šedými vousy ve mně vzbuzoval odpor. Zemřel ve stavu nepříčetnosti – za poněkud zvláštních okolností – těsné předtím, než jeho dcera (podle jeho poslední vůle univerzální dědička celého majetku) začala navštěvovat Hall School; byla však jeho chorobně dychtivou žačkou a vypadala stejně ďábelsky jako kdysi on.

Přítel, jehož dcera chodila s Asenath Waiteovou do školy, mi o ní vyprávěl mnoho podivných historek, jakmile se začalo proslýchat, že navázala známost s Edwardem. Ve škole vystupovala Asenath podle všeho v roli jakési čarodějky a byla zřejmě doopravdy schopna konat velice překvapivé zázraky. Zdokonalovala se v umění rozpoutávat bouře, třebaže její zdánlivé úspěchy byly obvykle přičítány jejím zvláštním předpovídacím schopnostem. Všechna zvířata k ní cítila zřetelný odpor a Asenath dovedla několika pohyby pravé ruky donutit kteréhokoli psa, aby začal výt. Čas od času projevila ojedinělé – a na tak mladou dívku velice šokující – útržky vědomostí a jazykových výrazů. Děsila spolužačky nevysvětlitelným pošilháváním a pomrkáváním a zdálo se, že se jim v této situaci s chutí zlomyslně vysmívá.

Nejzvláštnější však byly řádně doložené případy jejího vlivu na jiné lidi. Byla nade vši pochybnost skutečnou hypnotizérkou. Pouhým pohledem dovedla často vzbudit v nejedné spo­lužačce zřetelný pocit změny osobnosti – jako by se médium přestěhovalo na okamžik do těla čarodějky a zíralo přes půl místnosti na své vlastní tělo, jehož oči zářily, rozšiřovaly se a nabývaly cizího výrazu. Asenath často vzrušeně hovořila o povaze vědomí a o jeho nezávislosti na fyzické schránce – nebo alespoň na životních pochodech fyzické schránky. Do nepříčetné zuřivosti ji však uvádělo to, že není muž; byla totiž přesvědčena, že mužský rozum má jisté jedinečné a dalekosáhlé kosmické schopnosti. Mít tak mužský rozum, prohlašovala, nejen že by se vyrovnala svému otci, nýbrž by ho dokonce i předčila v ovládání neznámých sil.

Edward poznal Asenath na setkání „inteligence”, jež se konalo v jednom studentském pokoji, a když mne příštího dne navštívil, nebyl schopen mluvit o nikom jiném. zjistil, že Asenath je erudovaná a zajímá se o tytéž věci, jimž sám nejvíce propadl, a navíc ho fascinovala svým vzhledem. Nikdy jsem tu mladou ženu neviděl a z letmých zmínek o ní jsem si ji dokázal představit pouze matně, avšak věděl jsem, co je zač. Bylo k politování, jak se do ní Derby zbláznil; přesto jsem neřekl nic, čím bych jej odradil, poněvadž zaslepenosti vždy nejlépe prospěje pravý opak. Svému otci se prý o Asenath nezmínil ani slůvkem.

V několika příštích týdnech mi mladý Derby nevyprávěl skoro o ničem jiném než o Asenath. Tou dobou si i jiní lidé povšimli jeho pozdních námluv, shodli se však na tom, že Edward ani zdaleka nevypadá na svůj skutečný věk, a ani se jim nezdál být nevhodný coby protějšek svého bizarního božstva. Přestože byl líný a rád si pohověl, byl pouze mírně obézní a v obličeji neměl jedinou vrásku. Naproti tomu Asenath už měla kolem očí předčasné vějířky způsobené cvičením pevné vůle.

Tehdy Edward přivedl svoji dívku ke mně na návštěvu a já jsem okamžitě poznal, že jeho zájem není v žádném případě jednostranný. Neustále ho sledovala očima, téměř jako dravec, a já jsem si povšiml, že jejich důvěrný vztah se již velice upevnil. Krátce nato mne navštívil starý pan Derby, jehož jsem vždy obdivoval a ctil. Doslechl se, co se povídá o nové známosti jeho syna, a vydoloval z „chlapce” celou pravdu. Edward se chtěl s Asenath oženit, a byl si již dokonce prohlédnout pár domů na předměstí. Otec věděl, že obvykle mám na jeho syna velký vliv, a požádal mne, abych se pokusil celou tu neuváženou záležitost skoncovat; s politováním jsem však vyjádřil své pochyby. Tentokrát to nebyla otázka Edvardovy slabé vůle, nýbrž otázka pevné vůle té ženy. Věčné dítě přeneslo svou závislost z rodičů na novou, silnější osobnost a nedalo se s tím nic dělat.

Svatba se konala měsíc nato – oddával je smírčí soudce, jak si přála nevěsta. Pan Derby se držel mé rady a nic nenamítal. Krátkého obřadu se zúčastnila rovněž moje žena, můj syn a já-­a dále neukáznění mladí lidé z univerzity. Asenath zakoupila staré crowninshieldské venkovské sídlo na konci High Street a oba manželé se zde zamýšleli usadit, jen co zajedou do Innsmouthu a přivezou odtud tři sluhy, pár knih a zařízení do domácnosti. Asenath přiměly trvale se odstěhovat z domova ani ne tak ohledy vůči Edvardovi a jeho otci jako spíš osobní přání být blízko univerzity, její knihovny a zástupu „kultivovaných lidí”.

Když mne po skončení líbánek Edward navštívil, zdálo se mi, že se trochu změnil. Asenath ho přesvědčila, aby si oholil řídce rašící knírek, ale to nebylo zdaleka všechno. Vypadal rozvážněji a zamyšleněji, jeho obvyklou dětinskou trucovitost vystřídal téměř ryzí smutek. Byl jsem na vážkách, zda se mi Edvardova proměna líbí, či ne. Rozhodně vypadal nyní dospěleji než předtím. Snad mu též prospělo, že se oženil – cožpak by změna závislosti nemohla být začátkem vlastní neutralizace, jež by nakonec vedla k odpovědné nezávislosti? Přišel sám, neboť Asenath měla napilno. Přivezla z Innsmouthu (Derby se při vyslovení tohoto jména otřásl) obrovské množství knih a přístrojů a dokončovala renovaci crowninshieldského sídla a okolí.

Její innsmouthský domov působil značně znepokojivým dojmem, avšak díky jistým předmětům se tam Edward naučil několik překvapivých věcí. Pod vedením Asenath dělal nyní rychlé pokroky v esoterických naukách. Některé pokusy, jež zamýšlela provést, byly velice odvážné a radikální – Edward měl pocit, že je nesmí ani popsat -, ale jejím schopnostem a záměrům důvěřoval Také všichni tři sluhové byli velmi zvláštni – neuvěřitelně obstarožní manželský pár, který sloužil už starému Efraimovi a občas na něho a Asenathinu matku v tajuplných narážkách vzpomínal, a snědá mladá dívka abnormálního vzezření, jež byla neustále cítit rybinou.

III

V následujících dvou letech jsem se vídával s Derbym stále méně a měně. Někdy se stalo, že uplynulo celých čtrnáct dní, aniž se ozvalo ono důvěrné trojité a dvojité zaklepání na dveře, a když už mne přišel navštívit – anebo, a to se stávalo čím dál řidčeji, jsem navštívil já jeho -, byl pramálo ochoten hovořit o důležitých věcech. Pokud šlo o studium okultismu, o němž se kdysi tak zevrubně vyjadřoval a o němž diskutoval, stal se velice uzavřeným a vyhýbal se i rozhovorům o své ženě. Ta od svatby nesmírně zestárla – a kupodivu vypadala, jako by byla starší než on. Ve tváři měla ten nejzatvrzelejší výraz, jaký jsem kdy viděl, a celý její vzhled vyvolával neurčitý, nedefinovatelný odpor. Moje žena a syn si toho všimli stejně jako já a všichni jsme ji časem přestali navštěvovat, za což – jak Edward přiznal v jedné ze svých klukovsky netaktních chvilek – nám byla neskonale vděčná. Derbyovi čas od času odjížděli na daleké cesty — údajně do Evropy, ačkoli Edward se někdy v narážkách zmiňoval o odlehlejších místech.

Po roce se mezi lidmi začaly šířit řeči, že se Edward Derby změnil. Hovořilo se o tom jen tak mimochodem, protože šlo o čistě duševní změnu; přesto vyvolala několik zajímavých otázek. Občas se zdálo, že Edwardův výraz a skutky se vůbec neslučují s jeho obvyklou nemastnou neslanou povahou. Tak například: přestože dříve neuměl řídit, nyní ho čas od času někdo zahlédl, jak se řítí v Asenathině silném packardu domů nebo ven z crowninshieldského sídla, přičemž řídil mistrně a složité dopravní situace řešil s přehledem a rozhodností, jež byla jeho přirozené povaze naprosto cizí. V takových případech jako by se vždy právě vrátil z nějaké cesty nebo se někam chystal – kam, to nikdo nedokázal uhádnout, ačkoli nejčastěji si vybíral silnici vedoucí do Innsmouthu.

Tato metamorfóza se kupodivu nezdála být nijak příjemná. Povídalo se, že Edvard se v takových okamžicích příliš podobá své ženě či samotném starému Efraimu Waiteovi – je však docela možné, že ty okamžiky působily nepřirozeně jen proto, že nastávaly tak zřídka. Někdy – mnoho hodin poté, co takhle vyrazil – se vracel apaticky rozvalen na zadním sedadle vozu, který řídil zřejmě najaty” řidič či mechanik. V době, kdy se zmenšoval okruh Edwardových společenských styků (mohu říci, že včetně jeho návštěv u mne), začal u něho za volantem převládat nerozhodný výraz ze starých časů – jeho nezodpovědná dětinskost byla dokonce ještě výraznější než v minulosti. Zatímco Asenathin obličej stárl, Edwardova tvář – kromě oněch výjimečných situací – se rozjasňovala do jakési nadmíru zdůrazněné nezralosti, s vyjímkou okamžiků, kdy jí probleskl stín nového smutku či poznání. Bylo to opravdu velice záhadné. Derbyovi se mezitím téměř rozešli s bláznivým univerzitním kroužkem – prý nikoli proto, že by oni sami byli znechuceni, nýbrž proto, že něco z jejich nynějšího předmětu bádání šokovalo dokonce i ty nejotrlejší z ostatních dekadentů.

Ve třetím roce manželství mi Edvard začal otevřeně naznačovat, že pociťuje strach a nespokojenost. Trousil poznámky o tom, že to „zachází příliš daleko”, a tajuplně hovořil o potřebě „uchovat si identitu”. Zpočátku jsem si takových narážek nevšímal, ale časem jsem se ho začal opatrně vyptávat; vzpomněl jsem si, co říkala dcera mého přítele o Asenathině hypnotickém vlivu na ostatní dívky ve škole – na situace, kdy si studentky myslely, že jsou v jejím těle, a dívaly se přes celou posluchárnu samy na sebe. Toto vyptávání Edwarda očividně vyplašilo, ale zároveň byl za ně vděčný, a jednou zamumlal něco v tom smyslu, že si se mnou později vážně pohovoří.

Někdy v té době zemřel starý pan Derby; později jsem tomu byl velice rád. Edward byl hluboce rozrušen, avšak rozhodně žalu ze ztráty otce úplně nepodlehl. Po svatbě se s otcem vídával překvapivé málo, neboť Asenath soustředila veškerý jeho základní smysl pro rodinné svazky na svou osobu. Někteří lidé mu vyčítali, že je k otcově smrti lhostejný – zvláště proto, že se při jízdě autem stále častěji choval povýšeně a sebejistě. Nyní si přál, aby se mohl přestěhovat zpět do starého rodinného sídla, avšak Asenath trvala na tom, že zůstanou v crowninshieldském domě, kde se již dobře zabydlela.

Zanedlouho poté se moje žena dozvěděla od své přítelkyně – jedné z těch mála, které nepřerušily s Derbyovými styky – podivnou věc. Přítelkyně se vydala navštívit manžele na konec High Street a zahlédla, jak se z výjezdu prudce vyřítilo auto s Edwardovým podivně sebejistým a téměř výsměšným obličejem za volantem. Zazvonila a protivná služka ji chladně sdělila, že ani Asenath není doma; přítelkyně si však při odchodu ještě jednou dům prohlédla. A v jednom okně Edvardovy knihovny zahlédla tvář, která se rychle stáhla zpět – tvář, jejíž bolestný, přemožený a nostalgicky beznadějný výraz nepopsatelně svíral u .srdce. Byla to Asenathina tvář, čemuž se vzhledem k jejímu obvykle despotickému výrazu stěží dalo uvěřit: návštěvnice však přesto přísahala, že v té chvíli z ní hleděly smutné, otupělé oči ubohého Edwarda.

Edward mne nyní navštěvoval poněkud častěji a jeho narážky byly tu a tam konkrétnější. Tomu, co říkal, se nedalo věřit – dokonce ani ve starobylém, pověstmi opředeném Arkhamu; podával však své temné učení tak upřímně a přesvědčivě, že jsem se začal obávat o jeho duševní zdraví. Hovořil o děsivých schůzkách na osamělých místech, o obřích zříceninách v srdci maineských lesů, z nichž vedou široká schodiště dolů do propastí nocí zahalených tajemstvím, o spletitých zákoutích vedoucích skrze neviditelné zdi do jiných oblastí prostoru a času a o odporných proměnách osobnosti, jež umožňují bádání na vzdálených a za kázaných místech, v jiných světech a v různých spojitých časoprostorech.

Edward občas podepřel některé ze svých potřeštěných tvrzení tím, že mi ukazoval předměty, které mne dočista vyvedly z míry – nedefinovatelně zbarvené a nemožně tvarované, neslýchané předměty, jejichž bláznivé křivky a plochy neodpovídaly žádnému záměru a nepodléhaly žádné představitelné geometrii. Tyto věci, říkal, pocházejí „zvenčí”; jeho žena věděla, jak je získat. Někdy – avšak pokaždé vystrašeným a nejasným šeptem – narážel na něco, co se týkalo starého Efraima Waitea, kterého náhodou kdysi zahlédl v univerzitní knihovně. Tyto na­rážky byly vždy neurčité, ale zdálo se, že vzbuzují zvlášť hrozivé pochyby, zda ten starý čaroděj doopravdy zemřel – v duchovním i hmotném smyslu

Chvílemi se Derby ve svém vytržení odmlčel a já jsem začal uvažovat o tom , že Asenath zřejmě dokáže jeho řeč vnímat na velkou vzdálenost a pomocí nějakého neznámého druhu telepatického mesmerismu jej umlčet – pomocí téže síly, jakou pi’edváděla ve škole. listě ho podezírala, že mi prozradil mnoho věcí, neboř po několika týdnech se pokusila pomocí nepochopitelně důrazných slov a pobledl jeho návštěvy ukončit. Dostával se ke mně velice obtížně; ačkoli předstíral, že jde někam jinam, jakási neviditelná síla obvykle omezovala jeho pohyb nebo způsobila že zapomínal, kam chce jít. Navštěvoval mne většinou tehdy, když byla Asenath pryč – „pryč ve svém vlastním těle”, jak se jednou podivně vyjádřil. Vždy na to později pi’išla – sluhové sledovali jeho odchody a příchody -, avšak patrně považovala za bezúčelné zavést jakékoli drastické opatření.

IV

Když jsem jednoho srpnového dne dostal ten telegram ze státu Maine, byl Derby ženat již více než tři roky. Už dva měsíce jsem ho neviděl, ale slyšel jsem, že je pryč „kvůli obchodu”. Mělo se za to, že Asenath je s ním i když zlé jazyky tvrdily, že za dvojitými záclonami horních oken domu se někdo skrývá. Lidé sledovali, co sluhové nakupují. A nyní mi policejní šéf města Chesuncooku poslal telegram, že z lesů se vypotácel zablácený šílenec, blouznící v deliriu a hystericky se dovolávající mé ochranu. Byl to Edward – a byl schopen vzpomenout si pouze na své vlastní jméno a adresu.

Chesuncook leží v těsné blízkostí nejrozlehlejšího, nejhlubšího a nejméně probádaného lesního pásma ve státě Maine.

Cesta autem mi zabrala celý den horečného kodrcání fantastickou krajinou. Derby byl zavřen v jedné cele městského útulku a zmítal se mezi záchvaty zuřivosti a apatií. Okamžitě mě poznal o začal no mne chrlit téměř nesouvislý příval slov, postrádajících smysl.

Dane – proboha! Jeskyně shoggothů! Šest tisíc schodů pod zemí… nejodpornější hnus… nikdy bych nedovolil, aby mě s sebou vzala, o najednou jsem se tom octl… Ia! Shub-Niggurath! Z oltáře se zvedl přízrak o pět set hrdel kvílelo – to Zakuklená věc mečela: ,Kamog! Kamog!` – to bylo na tom sabatu tajné jméno starého Efraima – byl jsem tom, kom mě podle svého vlastního slibu nemělo brát… Chvilku předtím jsem byl zamčen v knihovně, o pak jsem se octl tom, kom odešlo ono s mým tělem – na místě naprostého rouhání, v dábelské jeskyni, kde začíná říše temnoty a jejíž bránu hlídá strážce… Viděl jsem jednoho shoggotha – měnil podobu – já už to dál nevydržím – zabiju ji, jestli mě tom ještě někdy pošle – zabiju tu bytost – ji, jeho, to – zabiju to! Zabije to svýma vlastníma rukama!”

Trvalo mi hodinu, než jsem ho uklidnil, ale nakonec si dal říct. Příští den jsem mu ve vesnici sehnal slušné šaty o vyrazili jsme do Arkhamu. Hysterický záchvat ho již přešel o nyní spíše mlčel, avšak když jsme projížděli Augustou, začal si něco nejasně mumlat -jako by v něm pohled no město vyvolával nepříjemné vzpomínky. Bylo zřejmé, že si nepřeje jet domů; když jsem uvážil neuvěřitelné představy, jež podle všeho měl o své ženě – představy pramenící nepochybně ze skutečného hypnotického utrpení, které prodělal -, usoudil jsem, že to tok bude lepší. Rozhodl jsem se, že ho no čas ubytuji ve svém domě, bez ohledu no nepříjemnosti, které budu mít s Asenath. Později mu pomůže, aby se mohl nechat rozvést, neboť zde nepochybně působily duševní podněty, kvůli nimž se Edwardovo manželství začalo podobat sebevraždě. Když jsme se opět dostali do otevřené krajiny, Derby přestal mumlat; nechal jsem ho klímat no vedlejším sedadle o pokračoval jsem v jízdě.

Když jsme se při západu slunce řítili Portlandem, mumlání opět začalo, o něco zřetelněji než předtím; uslyšel jsem příval zcela nepříčetného blábolení o Asenath. Bylo očividné, jak týrá Edvardovy nervy, neboť ve spojitosti s ní spřádal v hlavě celou řadu halucinací. Nynější kritická situace, mumlal si pokradmu, je pouze jednou z dlouhé řady dalších. Asenath se ho po­stupné zmocňuje a on ví, že jednoho dne jej už nepropustí. I nyní ho zřejmě propustila jen proto, že musela, neboť se tam nedokázala udržet delší dobu. Neustále si půjčuje jeho tělo a odchází na bezejmenná místa, kde se konají neznámé obřady; zanechává jej přitom ve svém těle a zamyká nahoře – někdy se však již nedokáže udržet a Edward se náhle ocitne zpátky ve svém těle na nějakém vzdáleném, strašlivém a pravděpodobně úplně neznámém místě. Někdy se jí podaří opět se ho zmocnit, někdy ne. Často ho nechá někde na holičkách, přesně tak, jak jsem ho našel – pokaždé se musí nějakým způsobem dostat z té hrozné dálky domů; jakmile najde vůz, najme si nějakého řidiče, který jej odveze.

Nejhorší je, že se ho začíná zmocňovat na stále delší a delší dobu. Chce být mužem – aby byla úplným člověkem -, proto se ho zmocňuje. Vycítila v něm směsici jemně fungujícího mozku a slabé vůle. Jednoho dne jej vytlačí úplně a zmizí s jeho tělem – zmizí, aby se stala velkou čarodějkou jako její otec – a ponechá jej osudu, v ženské schránce, jež ani není úplně lidská. Ano, nyní už ví, co to je innsmouthská krev. Prováděli nekalé kousky s mořskými stvůrami – bylo to otřesné… A stany’ Efraim -ten znal jejich tajemství, a když zestárl, provedl odpornou věc, aby zůstal naživu… chtěl žít věčně… Asenath to dokáže… jednu úspěšnou ukázku již předvedla.

Derby mumlal dál a já se k němu otočil, abych si ho blíže prohlédl; jeho proměna na mne působila stejným dojmem jako dříve. Paradoxně se zdálo, že vypadá lépe než obvykle – zdatněji, normálněji vyvinutý a beze stopy po neduživé ochablosti způsobené pohodlím. Jako by byl poprvé ve svém změkčilém životě opravdu aktivní a jaksepatří pohyblivý; usoudil jsem, že k nezvyklé činorodosti a čilosti jej určitě přiměla Asenathina duševní síla. Zato jeho vlastní mysl se nacházela v politováníhodném stavu; blábolil šílené ztřeštěnosti o své ženě, o černé magii, o starém Efraimovi a o jakémsi zjevení, jež by přesvědčilo i mne. Opakoval jména, která jsem znal z dávného listování zakázanými knihami, a chvílemi jsem se zachvěl kvůli jisté nitce mytologické souvislosti – či přesvědčivé spojitosti -, jež se vinula jeho drmolením. Vždy se na chvíli odmlčel, jako by sbíral odvahu k nějakému úplnému a hrůzostrašnému odhalení.

„Dano, Dane, cožpak si na něho nevzpomínáš – na ty divoké oči a rozcuchané vousy, jež nikdy nezbělely? Jen jednou se na mě podíval a já jsem na to nikdy nezapomněl. Nyní se takhle dívá ona A já vím proč? Našel to v Necronomiconu – to zaklínadlo. Ještě se ti neodvažuji říct stránka, ale až ti ji řeknu, můžeš si to přečíst, a pak pochopíš. Dozvíš se, co mě zachvátilo. Stále dál a dála dál – z těla do těla a do těla – on nehodlá nikdy zemřít. Plamen života – on ví, jak přerušit pouto… může ještě chvíli plápolat, i když tělo již nežije. Naznačím ti několik věcí a snad to uhádneš. Poslyš, Dane — víš, proč si moje žena dává vždycky tak záležet na tom svém hloupém rukopise se sklonem vlevo? Viděl jsi někdy písmo starého Efraima? Chceš vědět, proč mi přeběhl mráz po zádech, když jsem zahlédl pár řádek, které si Asenath ve spěchu poznamenala?

Asenath – existuje vůbec taková osoba? Proč se všichni domnívali, že starý Efraim měl v žaludku jed? Proč si Gilmanovi šuškají o tom, jak křičel – jako vyděšené dítě -, když se zbláznil a Asenath ho zamkla ve vyčalouněném pokoji v podkroví, kde žila předtím? Byla tam zamčena duše starého Efraima? Kdo koho vlastně zamkl? Proč po mnoho měsíců hledal někoho s jemnou myslí a slabou vůlí? Proč neustále proklínal svoji dceru za to, že není syn? Pověz mi, Danieli Uptone – jaká, ďábelská proměna byla spáchána r’ tom dorytě hrůzy, kde bylo oné bezbožné zrůdě vydáno na milost její důvěřivé dítě, ten človíček se slabou vůlí? A neprovedl to náhodou nastálo – tak, jak to nakonec udělá ona se mnou? Řekni mi, proč ta věc, která si říká Asenath, píše jinak, když si nedává pozor, takže její rukopis je k nerozeznání od –

Vtom se to stalo. Jak Derby blouznil, křičel neustále vyšší a tenčí fistulí, a tu byl jeho hlas náhle přerušen jakýmsi téměř mechanickým cvaknutím. Vzpomněl jsem si na všechny případy u mne doma, kdy se mi pokaždé zničehonic přestal svěřovat – a vytušil jsem, že zasáhla nějaká tajemná telepatická vlna Asenathiny mentální síly, a umlčela jej. Tentokrát to však bylo něco naprosto jiného – a měl jsem pocit, že je to daleko strašnější. Obličej vedle trne se na okamžik téměř neznatelně zkřivil a celým tělem projel záchvěv -jako by se všechny kosti, orgány, svaly, nervy a žlázy přizpůsobovaly radikálně odlišné postavě, napětí, tlakům a celkové osobnosti.

Za nic na světě bych nedokázal říct, v čem přesně spočívala největší hrůza; přesto mnou projela taková mokvavá vlna hnusu a odporu – takový ledově zkoprnělý pocit naprostého odcizení a abnormálnosti -, že jsem najednou držel volant chabě a nejisté. Postava vedle mne nevypadala vůbec jako přítel, s nímž jsem se znal po celý život,, nýbrž spíše jako nějaký nestvůrný vetřelec z kosmu – jakési prokleté, nanejvýš zavrženíhodně ohnisko neznámých, zhoubných kosmických sil.

Ochabl jsem pouze na okamžik, ale hned v následující chvíli můj spolucestující uchopil volant a přinutil mne, abych si s ním vyměnil místo. Tma nyní velice zhoustla a světla Portlandu zůstala daleko za námi, a tak jsem mu skoro vůbec neviděl do obličeje. Jeho oči však neobyčejně zářily a já jsem si uvědomil, že je nyní zcela určitě v tom podivném eacitovaném stavu – tak nepodobném jeho obvyklému já -, kterého si povšimlo tolik lidí. Zdálo se neuvěřitelně podivné, že by mi apatický Edward Derby – který se sám nikdy neuměl prosadit a který se nikdy nenaučil řídit – něco nařizoval a dokonce si sedl za volant mého vozu, a přesto se přesně tohle stalo. Nějakou dobu mlčel a já jsem tomu byl vzhledem k nevysvětlitelnému děsu ve svém nitru rád.

Ve. světlech Biddefordu a Saca jsem spatřil jeho pevně sevřená ústa a z žáru jeho očí mne zamrazilo v zádech. Lidé měli pravdu – v tomto stavu se zatraceně podobal své ženě a staré­mu Efraimovi. Vůbec se nedivím, že se to nikomu neubilo – bylo v tom zcela jisté něco nepřirozeného a ďábelského a já jsem pociťoval zlověstnou podstatu jeho stavu tím víc, že jsem 0 onom šíleném deliriu již slyšel. Ačkoli jsem Edvarda Pickmana Derbyho znal po celý svůj život, tohle byl někdo jiný – nezvaný host z černé propasti.

Začal hovořit až na temném úseku silnice. Když promluvil, jeho hlas zněl naprosto cize. Byl hlubší, pevnější a rozhodnější, než jak jsem ho znal; měl úplně jiný přízvuk a výslovnost – ačkoli mi nejasně, vzdáleně a dost znepokojivě připomínal něco, co jsem nedokázal přesně zařadit. Zdálo se mi, že v jeho tónu zaznívá prvek velmi hluboké a velice ryzí ironie – nikoli laciná, nesmyslně okázalá pseudoironie povrchního „světáka”, již Derby obvykle stavěl na odiv, nýbrž něco ponurého, základního, všeprostupujícího a skrytě zlého. Žasl jsem nad sebejistotou, jež tak brzy vystřídala záchvat zděšeného blábolení.

„Doufám, že zapomeneš na to, jak jsem před chvílí na tebe vyjel, Uptone,” řekl. „Víš, v jakém stavu mám nervy, tak tni to snad odpustíš. Jsem ti samozřejmě nesmírně zavázán za svezení domů.

A musíš taky pustit z hlavy všechny ty nesmysly, které jsem ti zřejmě napovídal o své ženě – a vůbec o všem. Takhle to dopadá, když člověk příliš dlouho studuje takové věci jako já. Moje filozofie je plná bizarních pojmů, a když se vědomí příliš unaví, vymýšlí si všechny možné pomyslné konkrétní aplikace. Nyní si potřebuji odpočinout – nějakou dobu se se mnou pravděpodobně neuvidíš, a nemusíš z toho obviňovat Asenath.

Tento výlet byl poněkud zvláštní, ale vysvětlení je opravdu velmi prosté. V lesích na severu se nacházejí některé indiánské památky – menhiry a podobné věci -, které mají značnou folklorní hodnotu, a my se s Asenath tímto materiálem zabýváme. Bylo to náročné bádání, proto se může zdát, že jsem se zbláznil. Až přijedu domů, musím někoho poslat pro auto. Měsíční odpočinek mě postaví na nohy.”

Nedovedu si vybavit svoji vlastní účast na rozhovoru, neboť záhadné odcizení mého partnera zaplnilo veškeré mé vědomí. Každou chvílí ve mně vzrůstal pocit nedefinovatelné kosmické hrůzy, až jsem nakonec dosáhl skutečného deliria touhy po ukončení této jízdy. Derby neměl v úmyslu předat mi řízení a já jsem měl radost, jak rychle jsme minuli Portsmouth a Newburyport.

Trochu jsem se obával, že na křižovatce, ze které vede hlavni silnice do vnitrozemí a míjí Innsmouth, odbočí můj řidič na pustou pobřežní cestu vedoucí přes to prokleté místo. Avšak nestalo se tak a řítili jsme se přes Rowley a Ipswich směrem k našemu cíli. Do Arkhamu jsme dorazili před půlnocí a ve starém crowninshieldském domě se ještě svítilo. Derby vystoupil, ve spěchu zopakoval své díky a já jsem odjel se zvláštním pocitem úlevy domů. Byla to příšerná jízda – o to příšernější, že jsem nebyl schopen říct proč – a vůbec jsem nelitoval toho, že se s Derbym podle jeho vlastních slov dlouhou dobu neuvidím.

V

V následujících dvou měsících začaly kolovat různé pověsti. Lidé tvrdili, že Derby se stále častěji objevuje ve svém novém excitovaném stavu, a když přišel občas někdo navštívit Asenath, nebyla skoro nikdy doma. Edvard se u mne zastavil pouze jednou a jen na okamžik; přijel v Asenathině autě – právě se v pořádku vrátil odněkud ze státu Maine, kde vůz naposledy nechal – a chtěl si vzít několik knih, které mi kdysi půjčil. Byl ve svém novém stavu a zdržel se pouze tak dlouho, aby mohl prohodit pár neurčitých zdvořilých poznámek. Bylo zřejmé, že když byl v tomto stavu, neměl si se mnou co říct – a všiml jsem si, že se dokonce ani neobtěžoval použít starý trojitý a dvojitý signál, když zvonil. A stejně jako onoho večera ve voze jsem pocítil nejasnou, nekonečnou hrůzu, již jsem nebyl schopen vysvětlit; jeho rychlý odjezd byl tudíž pro mne obrovskou úlevou.

V polovině září Derby na týden odjel a někteří členové dekadentní skupiny z univerzity o tom zasvěceně hovořili – činili narážky na setkání s nechvalně známým vůdcem nějaké sekty, který byl nedávno vyhoštěn z Anglie a který si zřídil hlavní stan v New Yorku. Pokud jde o mne, stále jsem nemohl zapomenout na onu podivnou jízdu ze státu Maine. Proměna, jíž jsem byl svědkem, na mne hluboce zapůsobila a už několikrát jsem se přistihl, jak se ji snažím objasnit – a stejně tak se snažím vysvětlit si strašlivý děs, který ve mně vyvolala.

Avšak nejpodivnější byly pověsti o tom, že ze starého crowninshieldského domu se ozývá něčí vzlykot. Zdálo se, že je to ženský hlas, a někteří mladí lidé soudili, že zní jako hlas Asenath. Bylo jej slyšet jen zřídka a někdy býval jakoby násilím umlčen. Hovořilo se o tom, že celá záležitost by měla být prošetřena, avšak pochyby byly jednoho dne zaplašeny, když se Asenath objevila na ulici a živě rozprávěla se spoustou svých známých – omlouvala se za to, že poslední dobou vůbec nechodí ven, a uváděla to do souvislosti s nervovým zhroucením a zá­chvatem hysterie přítelkyně z Bostonu, která u ní byla na návštěvě. Přítelkyni sice nikdo neviděl, avšak všichni viděli Asenath a k tomu nebylo co dodat. A pak kdosi celou záležitost zkomplikoval tím, že prý jednou či dvakrát bylo slyšet vzlykání mužského hlasu.

Jednoho večera v půli října jsem uslyšel důvěrně známé trojí a dvojí zazvonění. Sel jsem sám otevřít a spatřil jsem na schodech Edvarda; ihned jsem si uvědomil, že je to jeho původní osobnost, se kterou jsem se setkal naposledy při jeho záchvatech během oné strašné jízdy z Chesuncooku. Tvář měl zkřivenou směsicí podivných emocí, v nichž převládal strach a pocit vítězství, a když jsem za ním zavíral dveře, kradmo se ohlédl.

Nemotorně mne následoval do mé pracovny a požádal o trochu whisky na uklidnění. Na nic jsem se ho nevyptával, jen jsem čekal, až bude sám chtít začít, ať už jde o cokoli. Konečně se rozechvělým hlasem odvážil říct, co se stalo.

„Asenath odjela, Dane. Když byli sluhové včera večer pryč, měli jsme spolu dlouhý rozhovor a Asenath mi musela slíbit, že mě přestane pronásledovat. Mám samozřejmě jisté – jisté okultní obranné schopnosti, o nichž jsem se ti nikdy nezmínil. Musela se poddat, ale hrozně se rozzuřila. Okamžitě si sbalila věci a vyrazila do New Yorku – odešla přesně včas, aby chytila vlak v osm dvacet do Bostonu. Zřejmě vzniknou řeči, ale nemůžu s tím nic dělat. Nemusíš nikomu vykládat, že mezi námi k něčemu došlo – řekni jen, že odjela na dlouhou průzkumnou cestu.

Hodlá zřejmě navštívit některou z těch svých hrozných sekt. Doufám, že odjede na západ a požádá o rozvod – v každém pří­padě jsem si na ní vynutil slib, že mě nechá na pokoji. Bylo to strašné, Dane – kradla mi tělo – vyháněla mě ven – dělala ze mne zajatce. Držel jsem se a předstíral, že mi to nevadí, ale musel jsem se mít na pozoru. Mohl jsem se opatrně připravovat, neboť Asenath nedokáže číst úplně a dopodrobna všechny mé myšlenky. Z mých plánů mohla pochytit nanejvýš celkově vzpurnou náladu — a Asenath byla vždy přesvědčena, že jsem zcela bezmocný. Nikdy ji ani nenapadlo, že bych nad ní mohl zvítězit… ale já jsem použil několika kouzelných formulí, které zapůsobily.”

Derby se pokradmu ohlédla dolil si whisky.

„Když se dnes ráno vrátili ti proklatí sluhové, propustil jsem je. Hádali se se mnou a nepříjemně se vyptávali, ale nakonec odešli. Byli jako ona – z Innsmouthu – a byli s ní jedna ruka. Doufám, že mě nechají na pokoji – vůbec se mi nelíbilo, jak se

smáli, když odcházeli. Musím sehnat pokud možno co nejvíc starých sloužících mého otce. Vrátím se teď domů.

Zřejmě si o mně myslíš, že jsem blázen, Dane, ale v historii Arkhamu existují věci, které dokazují vše, co jsem ti řekl a co ti ještě chci říct. Jednu z těch proměn jsi viděl na vlastní oči – když jsme se tenkrát vraceli tvým vozem domů ze státu Maine a já ti vyprávěl o Asenath. Tehdy mě dostala – vyhnala mě z mého těla. Nevzpomínám si na víc, než že jsem se ti v rozrušení snažil vysvětlit, jaká je to čarodějnice Pak mě dostala a v mžiku jsem byl zpátky v domě – v knihovně, kde měti zpropadení sluhové drželi pod zámkem – a v tom prokletém satanském těle… které ani nepatří člověku… Abys věděl, byla to ona, s kým jsi tenkrát musel jet domů – ta dravá vlčice v mém těle -, měl sis ten rozdíl uvědomit!”

Derby se odmlčela mně přejel mráz po zádech. Jistě, uvědomil jsem si ten rozdíl – ale copak jsem mohl přijmout tak šílené vysvětlení? Avšak můj silně rozrušený host pokračoval dál.

„Musel jsem se zachránit – musel jsem, Dane! Byla by mě nadobro dostala o Všech svatých – pořádali poblíž Chesuncooku sabat a vše mělo být stvrzeno obětí. Byla by mě nadobro dostala – ona by byla já a já bych byl ona – navždy… příliš pozdě… Mé tělo by bylo navždy její… Stala by se mužem a úplným člověkem, přesně tak, jak chtěla… Myslím, že by mě odstranila – zabila by své vlastní bývalé tělo se mnou uvnitř, čert ji vem !, přesně tah, jak to udělala již dřív – přesně tak, jak to ona, on či to udělali již dřív.” Edvard měl nyní ohavně zkřivený obličej a nepříjemně jej přiblížil k mé tváři, přičemž hlasem klesl až do šepotu.

„Musím ti dopovědět, co jsem naznačoval ve voze – že to ve skutečnosti vůbec není Asenath, nýbrž sám starý Efraim. Rok a půl jsem to tušil, teď to vím bezpečně. Dokazuje to její rukopis, když si nedává pozor – občas si něco poznamená písmem, které jako by z oka vypadlo písmu jejího otce, písmeno po písmenu – a někdy říká věci, které by nemohl říct nikdo jiný než stařec, jako byl Efraim. Vyměnil si s ní podobu, když vycítil, že se blíží smrt – byla jediným člověkem s vhodným mozkem a dostatečně slabou vůlí, jakého mohl najít -, vzal si její tělo nastálo, přesně tak, jak si ona téměř vzala moje, a pak to staré tělo, do kterého ji vložil, otrávil. Cožpak jsi nesčíslněkrát neviděl zářit z očí toho ďábla v ženské podobě duši starého Efraima – a stejně tak z mých, když ovládla moje tělo?”

Zalapal po dechu a na chvíli se odmlčel. Neodpověděl jsem; když znovu začal, měl hlas téměř normální. Byl podle mého soudu zralý pro blázinec, ale já sám bych ho tam nikdy neposlal. Čas a nezávislost na Asenath snad vykonají své. Bylo mi jasné, že se již nikdy více nebude chtít zabývat morbidním okultismem.

„Později ti řeknu víc – teď si musím pořádně odpočinout. Budu ti vyprávět o některých zakázaných hrůzách, do kterých mě uvedla – o některých prastarých hrůzách, jež dokonce ještě dnes zahnívají v různých zapomenutých zákoutích díky několika zvrhlým kněžím, kteří je udržují při životě. Někteří lidé znají takové věci o vesmíru, jež by neměl znát nikdo, a dovedou dělat takové věci, jež by nikdo neměl být schopen dělat. Vězel jsem v tom až po uši, ale nyní je všemu konec. Být knihovníkem na Miskatonické univerzitě, spálil bych ten prokletý Necronomicon a všechno ostatní.

Ale ona mě teď nemůže dostat. Musím co nejdřív odejít pryč z toho proklatého domu a usadit se doma. Vím, že mi pomůžeš, když budu potřebovat pomoc. To pekelné služebnictvo, chápeš – a jestli lidé začnou být příliš zvědaví, pokud jde o Asenath. Nemohu jim přece dát její adresu… A pak jsou tady jisté skupiny badatelů – jisté kulty, chápeš -, jež by mohly náš rozchod špatně pochopit… někteří z nich mají zatraceně podivné nápady a způsoby. Vím, že ať se stane cokoli, budeš stát při mně – i když ti budu muset říct mnoho věcí, které tě budou šokovat…”

Přesvědčil jsem Edwarda, aby dnes v noci přespal v jednom z pokojů pro hosty; ráno vypadal o něco klidněji. Probírali jsme všechny možné záležitosti ty'”kající se jeho přestěhování zpět do derbyovského sídla a já jsem jen doufal, že nebude ztrácet čas a ihned tak učiní. Druhý den večer nepřišel, ale během následujících týdnů jsme se často scházeli. Hovořili jsme o podivných a nepříjemných věcech co nejméně, ale zato jsme diskutovali o opravě starého domu Derbyů a o cestě, kterou měl Edvard – jak slíbil – podniknout se mnou a mým synem příští léto.

O Asenath jsme téměř nemluvili, neboť jsem věděl, že tohle téma Edvarda zvlášť rozrušuje. Vynořilo se samozřejmě množství klepů, avšak ve spojitosti s podivnou domácností ve starém crowninshieldském domě to nebylo nic nového. Nelíbilo se mi, že Derbyův bankéř přemrštěně velkorysým způsobem finančně přispívá Miskatonickému klubu, a šlo mí rovněž o šeky, které Edward pravidelně posílal jakémusi Mosesovi a Abigail Sargentovým a jisté Eunice Babsonové do Innsmouthu. Vypadalo to, jako by si ti zlovolní sluhové na něm vynutili nějakou penzi – i když se mi o celé záležitosti ani slovem nezmínil.

hrál jsem si, aby už přišlo léto – a prázdniny mého syna, který studoval na Harvardově univerzitě -, abychom mohli vzít Edwarda do Evropy. Brzy jsem si uvědomil, že se nezotavuje tak rychle, jak jsem si přál – v jeho občasném veselí bylo něco trochu hysterického a až příliš často upadal do vystrašené a depresivní nálady. V prosinci byl starý derbyovský dům připraven k obývání, ale Edward přesto stěhování neustále odkládal. Ačkoli crowninshieldské sídlo nenáviděla zřejmě v něm budilo hrůzu, byl jím zároveň záhadným způsobem zotročen. Nezdálo se, že začne vyklízet své věci, a všemožným způsobem se vymlouval, jen aby mohl celou záležitost odložit. Když jsem mu tu vytkl, vyděsil se, aniž jsem věděl proč. Starý komorník jeho otce – jenž byl v domě spolu s dalšími znovu přijatými sluhy – se mi jednoho dne svěřil, že Edvardovo občasné chození sem a tam po domě a zvlášť do sklepa mu připadá divné a nenormální. Zajímalo mne, zda mu Asenath nepíše dopisy, jež by ho vyváděly z rovnováhy, ale komorník prohlásil, že od ní žádná pošta nepřišla.

VI

Jednoho prosincového večera se Derby během návštěvy u mne duševně zhroutil. Snažil jsem se hovořit o cestě, kterou jsme chtěli podniknout příští léto, když vtom Edvard náhle vykřikl a vyskočil z křesla s výrazem příšerného, neovladatelného zděšení – takové kosmické hrůzy a hnusu, jež by někomu zdravému mohly přijít na mysl pouze za přispění podsvětních propastí děsu.

„Můj mozek! Můj mozek! Bože, Dane – táhne mě to – odtamtud – tluče – škrábe – ta ďáblice – a teď dokonce – Efraim – Kamog! Kamog! Jeskyně shaggothů – Ia! Shub-Niggurath! Koza s tisícem kůzlat…!

Plamen – plamen – mimo tělo, mimo život – na Zemi – ach, Bože…!”

Jakmile se záchvat změnil v tupou netečnost, posadil jsem ho zpět do křesla a nalil mu do úst trochu vína. Nekladl odpor, avšak i nadále pohyboval rty, jako by si mluvil pro sebe. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že se mi snaží něco říct, a přiblížil jsem ucho k jeho ústům, abych ta sotva znatelná slova zachytil.

„- Zase – zase to zkouší – měl jsem to vědět – tu sílu nemůže nic zastavit: ani vzdálenost, ani zaklínadlo, ani smrt – stále to přichází, většinou v noci – nemůže odejít – je to příšerné – ach Bože, Dane, kdybys jen věděl, jak je to příšerné…”

Když upadl do letargie, obložil jsem ho polštáři, aby mohl I normálně usnout. Nezavolal jsem lékaře, protože jsem věděl, jak by se vyjádřil o jeho duševním zdraví, a chtěl jsem nechat působit přírodu, pokud to vůbec ještě bylo možné. O půlnoci se probudil a já jsem ho uložil nahoře do postele, ale do rána byl pryč. Tichounce se vykradl z domu, a když jsem zatelefonoval jeho komorníkovi, sdělil mi, že je doma a neklidně přechází po knihovně.

Od té chvíle se Edvardova osobnost začala rychle rozkládat. Už mne nenavštěvoval, ale já jsem za ním denně chodil. Neustále vysedával v knihovně, hleděl do prázdna a vypadal, jako by velice intenzívně naslouchal. Občas mluvil rozumně, ale vždycky o banálních záležitostech. Jakákoli zmínka o jeho nesnázích, plánech do budoucna či o Asenath ho nesmírně rozrušovala. Komorník mi řekl, že v noci mívá strašné záchvaty, při kterých by si mohl i ublížit.

Měl jsem dlouhý rozhovor s Edvardovým lékařem, bankéřem a právníkem, a nakonec jsem doktora spolu s dvěma jeho kolegy specialisty přivedl, aby ho prohlédli. Hned první dotazy vyvolaly u Edvarda prudké a žalostné křeče – a uzavřený vůz odvezl toho večera jeho ubohé zápasící tělo do Arkhamského sanatoria. Prohlásili mne jeho opatrovníkem a já jsem ho dvakrát týdně navštěvoval – skoro jsem plakal, když jsem slyšel jeho ostré výkřiky, bázlivý šepot a děsivé, monotónní opakování vět jako: „Musel jsem to udělat – musel jsem to udělat – dostane mě to – dostane mě to – tam dole – tam dole ve tmě… Maminko! Maminko! Dane! Zachraňte mě, – zachraňte mě – ” Nikdo nevěděl, je-li naděje na uzdravení, ale já jsem se ze všech sil snažil pohlížet na věc optimisticky. Kdyby se z toho Edward dostal, musí mít domov; přestěhoval jsem tedy jeho služebnictvo do sídla Derbyů, do kterého by se určitě za normálních okolností vrátil. Nemohl jsem se rozhodnout, co udělat s crowninshieldským domem, vším jeho zařízením a sbírkami zcela nevysvětlitelných předmětů, a tak jsem dům zatím nechal nedotčený – a služebné Derbyových jsem nařídil, aby tam jednou týdně zašla, setřela prach v hlavních pokojích a topič aby v těch dnech zatopil.

Největší děs se však dostavil před Hromnicemi – krutou ironií ohlášen zábleskem falešné naděje. Jednoho rána koncem ledna telefonovali ze sanatoria a oznámili, že Edvardovi se náhle vrátil rozum. Jeho souvislá paměť je prý těžce poškozena; je však jisté, že je příčetný. Samozřejmě tam bude muset nějakou dobu zůstat na pozorování, ale o výsledku není třeba pochybovat. Když všechno půjde dobře, za týden ho určitě propustí.

V záplavě radosti jsem přispěchal do sanatoria, ale když mne ošetřovatelka uvedla do Edwardova pokoje, zůstal jsem zmateně stát. Pacient vstal a se zdvořilým úsměvem mne přivítal podáním ruky; okamžitě jsem si uvědomil, že mám co do činění s onou podivně excitovanou osobností, jejíž povaha se tolik odlišovala od jeho vlastní – s onou aktivní osobností, která ve mně vzbuzovala nedefinovatelnou hrůzu a o které sám Edvard jednou odpřisáhl, že to je neodbytná duše jeho ženy. Tentýž planoucí pohled, jako měla Asenath a starý Efraim, a tatáž pevně sevřená ústa; když promluvil, cítil jsem v jeho hlase tutéž zlověstnou, pronikavou ironii – hlubokou ironii, tak zavánějící skrytým zlam. Tohle byla ta osoba, která před pěti měsíci řídila v noci můj vůz – člověk, kterého jsem neviděl od oné krátké návštěvy, kdy zapomněl na dávný signál při zvonění a vzbudil ve mně neurčitý strach – a nyní mne naplňoval týmž nejasným pocitem rouhačského odcizení a nevýslovného kosmického hnusu.

přátelsky hovořil o opatřeních tikajících se jeho propuštění – a já jsem nemohl udělat nic jiného než mu dát za pravdu, navzdory několika pozoruhodným mezerám v jeho vzpomínkách z poslední doby. Přesto jsem cítil, že se zde děje něco otřesného, nevysvětlitelně špatného a nenormálního. Skrýval se v tom děs, jejž jsem nebyl s to obsáhnout. Byl to duševně zdravý člověk – ale byl to skutečně ten Edward Derby, kterého jsem znal? Pokud ne, kdo nebo co to tedy je – a kde je Edward? Máto být na svobodě, nebo pod zámkem – nebo by to mělo být vyhlazeno z povrchu Země? Ve všem, co ta stvůra řekla, byl náznak bezbřehého cynismu – její jakoby Asenathiny oči se zvláštním a záhadným způsobem vysmívaly slovům o „brzké svobodě, získané zvlášť tuhou samovazbou “! Určitě jsem se choval velmi nepatřičně a byl jsem rád, když jsem měl návštěvu za sebou.

Po celý zbytek dne a den následující jsem si nad tím problé­mem lámal hlavu. Co se stalo? Čí duše to vlastně hleděla těma cizíma očima v Edwardově obličeji? Neměl jsem pomyšlení na nic jiného než na tuhle mlhavou, strašlivou záhadu a vzdal jsem se všeho úsilí věnovat se své obvyklé práci. Druhý den ráno volali ze sanatoria, že stav uzdraveného pacienta se nezměnil, a já jsem byl večer blízek nervovému zhroucení – což přiznávám, i když všichni kolem budou místopřísežně prohlašovat, že to později ovlivnilo moji představivost. Nemám k tomu co dodat kromě toho, že mému vlastnímu šílenství nelze přičíst na vrub všechno, co se stalo.

VII

V noci – po onom druhém večeru – mne přepadla naprostá, absolutní hrůza a obtížila mého ducha černou svíravou panikou, kterou už nikdy nedokážu setřást. Začalo to tak, že krátce před půlnocí zazvonil telefon. Byl jsem jediný, kdo byl vzhůru, a ospale jsem v knihovně zvedl sluchátko. Zdálo se, že na drátě nikdo není, a už jsem se chystal zavěsit a jít spát, když jsem na druhém konci linky zaslechl slabounký náznak zvuku. Snaží se někdo s velikými obtížemi hovořit? Poslouchal jsem a zdálo se mi, že slyším jakýsi mokvavý, bublavý zvuk – „glo… glo… glo”-, který připomínal neartikulované, nesrozumitelné části slov a slabik. Zvolal jsem: „Kdo je to?” Ale jedinou odpovědí bylo: „Glo – glo – glo – glo.” Nenapadlo mne nic jiného, než že zvuk je mechanického původu; a protože jsem měl podezření, že telefonní aparát je porouchaný, schopný přijímat, avšak nikoli vysílat, ještě jsem dodal: „Neslyším vás. Nejlépe uděláte, když zavěsíte a zavoláte na informace.” Okamžitě jsem uslyšel, jak sluchátko na druhém konci zapadá do vidlice.

To bylo, jak říkám, kolem půlnoci. Při pozdějším pátrání vyšlo najevo, že hovor přišel ze starého crowninshieldského domu, ačkoli už uplynulo několik dní od chvíle, kdy tam naposled byla uklízečka. Naznačím pouze, co bylo v domě nalezeno – nepořádek v odlehlém sklepním skladišti, něčí stopy, špína, ve spěchu vyházený šatník, záhadné šmouhy na telefonu, neobratně použité psací potřeby a všude kolem vtíravý, odporný zápach. Policisté, chudáci zabednění, mají své uhlazené miniteorie a stále ještě pátrají po onom podezřelém propuštěném služebnictvu, které v nastalém zmatku zmizelo ze scény. Hovoří o zvrhlé pomstě za spáchané činy, jež prý se týká také mne, neboť jsem byl Edwardův nejlepší přítel a rádce.

Hlupáci! Cožpak si mysli, že ti primitivové mohli padělat ten rukopis? Cožpak si myslí, že mohli způsobit to, co přišlo později? Jsou snad slepí ke změnám v těle, jež patřilo Edwardovi? Pokud jde o mne, věřím nyní všemu, co mi Eduard Derby kdy řekl. Za hranicí života existují hrůzy, o kterých nic netušíme, a jednou za čas je nešťastná lidská všetečnost přivolá na dosah. Efraim – Asenath – ten ďábel je přivolal a ony zachvátily Edwarda, jako teď zachvacují mne.

Mohu si být jist, že jsem v bezpečí? Tyto síly přežívají tělesnou formu. Příští den – odpoledne, když jsem překonal šok a byl schopen chodit a souvisle mluvit – jsem šel do blázince a zastřelil ho, v zájmu Edwarda a všeho světa, ale copak si mo­hu být jist, dokud nebude zpopelněn? Nechávají si jeho tělo, aby na něm doktoři mohli provádět nesmyslné pitvy – já však tvrdím, že musí být zpopelněn. Musí být zpopelněn – ten, jenž nebyl Edward Derby, když jsem ho zastřelil. Zblázním se, jestli to ne­udělají, protože já mohu být ten příští. Já však nemám slabou vůli – a nenechám si ji podkopat hrůzami, vířícími všude kolem. Jeden život – Efraim, Asenath a Eduard – kdo to bude teď? Já nechci být vyvlečen ze svého těla… nechci si vyměnit duši s tou kulkami provrtanou mrtvolou v blázinci!

Pokusím se vyprávět o té poslední hrůze souvisle. Vynechám to, co policie vytrvale ignorovala – historky o zakrslé, bizardní, odporně páchnoucí věci, kterou potkali přinejmenším tři chodci těsně před druhou hodinou na High Street –, a nebudu se zmiňovat ani o povaze jednotlivých šlépějí na některých místech. Řeknu jen tolik, že právě okolo drahé hodiny mne probudilo zvonění a klepání na dveře – zvonek a klepátko se v jakémsi chabém zoufalství nejisté střídaly, a v obou případech byla patrná snaha o starý Edwardův signál – třii a dva údery

V mé mysli, probuzené z hlubokého spánku, nastal zmatek. Derby u dveří – a pamatuje si starý kód! Ta nová osobnost si ho nepamatovala… že by byl Edward náhle zpět ve svém patřičném stavu? Kroč sem v takovém stresu přispěchal? Byl předčasně propuštěn, nebo utekl.? Hodil jsem na sebe župan a hnal se po schodech dolů; pomyslil jsem si, že jeho návrat k vlastnímu já možná vyústil v zuřivost a násilí, takže odvolali jeho propuš­těni a dohnali ho k zoufalé honbě za svobodou. Ať se stalo cokoliv, je to opět starý dobrý Edward a já mu pomohu!

Když jsem otevřel dveře do temnoty vroubené jilmy, téměř mne srazil k zemi prudký závan nesnesitelného puchu Dusí jsem se hnusem a chvíli jsem jen stěží rozeznával zakrslou hrbatou postavu na schodech. Zvonil a klepal Edward, ale kdo byla tato smrdutá, zakrslá karikatura? Kam mohl Edward tak rychle zmizet? Zvonil ještě chvilku předtím, než jsem otevřel dveře.

Návštěvník měl na sobě jeden z Edvardových převlečníků – jeho okraj se téměř dotýkal země a rukávy byly vyhrnuté, ale přesto zakrývaly ruce. Na hlavě měl hluboko naražený klobouk s klopenou střechou a obličej měl zakryty” černým hedvábným šálem. Nejisté jsem vykročil kupředu a vtom ze sebe postava vydala mokvavý zvuk, jaký jsem slyšel už v telefonu – ,,glo… glo…” -, a strčila mi pod nos velký, hustě popsaný list papíru, napíchnuty- na konci dlouhé tužky. Stále ještě jsem se třásl nevvsvětlitelným, morbidním puchem, když jsem papír uchopil a pokusil se ho ve světle pootevřených dveří přečíst.

Byl to Edwardův rukopis, o tom není pochyb. Ale proč psal, když byl tak blízko, že zazvonil – a proč měl tak nemotorné, hrubé a roztřesené písmo? V temném pološeru jsem nemohl rozluštit ani slovo, a tak jsem ustoupil zpět do předsíně; zakrslá postava se bezděčně vlekla za mnou, ale na prahu dveří se zastavila. Zápach tohoto zvláštního posla byl vskutku úděsný a jájen doufal, díky bohu nikoli nadarmo, že se nevzbudí moje žena a nesetká se s ním.

Jakmile jsem ten list papíru začal číst, cítil jsem, jak mi podklesávají kolena, a zatmělo se mi před očima. Když jsem se probral, Iežel jsem na podlaze a v rukou ztuhlých strachem jsem stále svíral ten prokletý list. Stálo v něm toto:

Dane běž do Sanatoria a zab to. Zlikviduj to. Už to není Edward Derby. Dostala mne – je to Asenath – a je už tři a půl měsíce mrtvá. Lhal jsem, když jsem tvrdil, že odjela. Zabil jsem ji. Musel jsem. ,Stalo se to náhle ale byli jsme sami a já jsem byl ve svém pravém. těle. Roztříštil jsem jí hlavu svícnem Byla by mne navždy dostala o Všech svatých

Pohřbil jsem ji v zadním sklepním skladišti pod několika starými bednami a zahladil všechny stopy. Druhý den ráno sluhové něco tušili, ale sami byli zasvěceni do takových tajemství, že se neodvážili policii nic říct. Poslal jsem je pryč; ale bůhví, co oni – a ostatní z té sekty – udělají

Nějakou dobu jsem si myslel, že je všechno v pořádku, a pak jsem začal pociťovat cukání v mozku. Věděl jsem, co to je – na to nebylo možné zapomenout Taková duše, jakou má ona – nebo Efraim – existuje zčásti sama o sobě a přetrvává po smrti tak dlouho, dokud se nerozpadne tělo. Pomalu a jistě mane dostávala – nutila mne, abych si s ní vyměnil tělo – zmocňovala se mého těla a mne cpala do toho svého, pochovaného ve sklepě.

Věděl jsem, co přijde – proto jsem se zhroutil a musel jsem jít do blázince. Pak to přišlo – najednou jsem se dusil v temnotě – v Asenathině hnijící mrtvole tam dole ve sklepě pod bednami, kam jsem ji pochoval. A věděl jsem, že ona- je zcela jistě v mém těle v sanatoriu – nastálo, protože již bylo po Všech svatých a oběť zapůsobila i bez její přítomnosti – duševně zdravá a připravená odejít na svobodu jako hrozba světu Byl jsem zoufalý a navzdory všemu jsem se vydrápal ven.

Již příliš dlouho se rozkládám, než abych mohl mluvit- nebyl jsem schopen ani zatelefonovat ; ale stále ještě dokážu psát. Nějak se dám dohromady a sdělím ti tato poslední slova a varování. Zabij toho ďábla, pokud si vážíš klidu a míru ve světě. Dohlédni, aby to zpopelnili. Jestli to neuděláš; bude to žít dál a dál, navždy, od těla k tělu, a nemohu ti říct, co všechno napáchá. Varuj se černé magie, Dane, je to dílo ďáblovo. Sbohem – byl jsi skvělý přítel. Policiji řekni cokoliv, čemu budou věřit – je mi hrozně líto, že jsem tě do toho všeho zatáhl. Zanedlouho budu mít klid – tohle už nebude dlouho držet pohromadě. Doufám, že to přečteš. A zabij tu věc – zab ji.

Tvůj Ed”

Druhou polovinu listu jsem dočetl až později, protože na konci třetího odstavce jsem omdlel. Omdlel jsem znovu, když jsem spatřila v závanu teplého vzduchu ucítil tu věc, která zaneřádila práh. Posel se už nehýbal a nebyl při vědomí.

Komorník, otrlejší než já, neomdlel, když na tu věc ráno v hale narazil. Místo toho zatelefonoval na policii. Když dorazila, odnesli mne nahoru a uložili do postele, ale ta druhá hromada zůstala ležet tam, kde se v noci zhroutila. Muži si přitiskli k nosu kapesníky.

To, co nakonec našli pod Eduardovými prazvláštními šaty, byl většinou odporný rosol. Byly tam také kosti – a roztříštěná lebka. Podle chrupu byla lebka s jistotou identifikována jako Asenathina.

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář