V horách šílenství (část třetí)

0035

X.

Vzhledem k tomu, že jsme tak brzy po svém tragickém objevu nepřestali uvažovat o vstupu do tunelu a cestě k jícnu, řada lidí nás nyní bude pravděpodobně považovat za otrlé šílence. K tomu mohu jen uvést, že k podobným myšlenkám bychom se vůbec nevraceli, kdyby nebylo jisté konkrétní okolnosti, která se znenadání přihlásila o slovo a udala zcela nový směr našim spekulacím. Přes Gedneyho tělo jsme znovu přehodili plachtu a zůstali jsme stát v jakémsi němém ohromení, když tu se do naší mysli konečně prodraly zvuky z okolí – první zvuky, které jsme zaslechli od sestupu ze vzduchu, v jehož závratných výškách se rozléhalo slabé skučení horského větru. I když tyto zvuky byly dobře známé a zcela běžné, jejich přítomnost v tomto opuštěném, mrtvém světě byla neočekávanější a znepokojivější, než kdyby šlo o cosi groteskního či nepředstavitelného – opět nám totiž převrátily všechny představy o kosmické harmonii.

Pokud by šlo o nějaký náznak onoho bizarního melodického kvílení pokrývajícího širokou škálu hudební stupnice, jež jsme mohli u těch druhých očekávat po Lakeově pitevní zprávě – a na které byla ostatně naše těžce zkoušená představivost připravená při každém zaskučení větru, jež se doneslo k našim uším od objevení hrůzy v táboře -, přijali bychom tuto skutečnost jako jakýsi ďábelsky přirozený rys této nekonečně staré oblasti kolem nás. Hlas ze vzdálených epoch patří na hřbitov vzdálených epoch. Zvuk však otřásl veškerými našimi hluboko usazenými očekáváními – veškerým naším nevysloveným vnímáním vnitřní Antarktidy coby pustiny natolik nezvratně zbavené jakéhokoli pozůstatku normálního života jako neživý měsíční kotouč. To, co jsme zaslechli, nebyl fantasmagorický zvuk nějaké pohřbené blasfémie pradávné země, z jejíž nadpřirozené houževnatosti vyloudilo obludnou reakci nekonečně dlouho nespatřené polární slunce. Naopak šlo o cosi tak směšně běžného, o cosi, s čím jsme byli tak neomylně obeznámeni ze dnů trávených na vlnách poblíž Viktoriiny země a v táboře v zálivu McMurdo, že výskyt tohoto zvuku na tomto místě, kde se neměl nikdy vyskytnout, v nás vyvolal silný otřes. Krátce řečeno – zaslechli jsme chrčivé zaskřehotání tučňáka.

Tlumený zvuk vyšel z kamenných útrob pod úrovní ledu skoro přímo naproti otvoru, z něhož jsme vystoupili – oblasti zřetelně ležící ve směru oné další přístupové cesty vedoucí do podzemního jícnu. Přítomnost živého mořského ptáka v onom směru – ve světě, jehož povrch už dlouhé, jednotvárné věky nehostil žádný život-, mohla vést pouze k jedinému závěru. A proto se naše první myšlenky napjaly k potvrzení objektivní reality tohoto zvuku. Mastné zazněl víckrát a jako by občas vycházel z více než jednoho hrdla. Při cestě za jeho zdrojem jsme vstoupili do klenutého ústí, z něhož byla vyklizena velká část suti. Když jsme za sebou opět nechali denní světlo, nezapomněli jsme se vrátit ke značení trasy – za pomoci dodatečné zásoby papíru, kterou jsme si s nezvyklým odporem přichystali z jednoho z plachtou zakrytých nákladů na saních.

Jakmile led na zemi nahradila poházená suť zaregistrovali jsme několik zvláštních stop po tažení nákladu; Danforth v jednom případě narazil i na jakýsi zřetelný otisk, jehož popis zde není nikterak nutný. Směr určovaný výkřiky tučňáků se dokonale shodoval s trasou předpověděnou mapou a kompasem, vedoucí k severněji položenému ústí podzemního tunelu, a my jsme byli rádi, že hlavní přístupová a mostů prostá tepna na pozemní a suterénní úrovni se zdá být prostupná. Tunel by podle nákresu měl začínat v suterénu velké jehlanovité budovy, na niž jsme si mlhavě vzpomínali z leteckého průzkumu jako na stavbu mimořádné zachovalosti. Cestou naše jediná svítilna opět vykreslovala obvyklé množství plastik, ale kvůli jejich prozkoumání jsme se již nezastavovali.

Náhle se před námi vynořil rozměrný bílý objekt a my jsme rychle rozsvítili druhé světlo. Je zvláštní, do jak značné míry dokázalo toto nové putování odpoutat naše myšlení od dřívějšího strachu z toho, co na nás zde mohlo číhat. Ti druzí, zanechavší své zásoby na onom rozlehlém kruhovém prostranství, museli mít po své průzkumné cestě k, či přímo do jícnu naplánovaný i návrat; my jsme však nyní zavrhli veškerou opatrnost, jež se s nimi pojila, tak dokonale, jako by ani neexistovala. Tato bílá kolébající se věc dosahovala výšky dospělého muže; a my jsme si ihned uvědomili, že k těm druhým nepatří. Ti byli robustnější a tmaví a podle plastik se po souši navzdory podivnosti své mořské chapadlovité výbavy pohybovali rychle a s velkou jistotou. Ale tvrdit, že ona bílá věc nás hluboce nevyděsila, by bylo pošetilé. Na okamžik nás skutečně zasáhl primitivní děs takřka palčivější, než byly ty nejhorší racionální obavy, jež v nás vzbuzovali ti druzí. Když se pak tento bílý tvor odkolébal do boční chodby po naší levici, kde se připojil k dvěma dalším představitelům svého rodu, kteří jej skřehotavě přivolali, pocítili jsme bleskový nával uvolnění. Šlo pouze o tučňáka – byť mohutného zástupce neznámého druhu, většího než jsou ti nejstatnější tučňáci královští a obludného svou kombinací albinismu a slepoty.

Když jsme se za tímto tvorem vydali do klenuté chodby a zamířili oběma svítilnami na lhostejnou a nedbalou trojici, spatřili jsme, že všichni tři ptáci jsou slepí albíni stejného neznámého a obrovitého druhu. Jejich velikost nám připomínala některé předvěké tučňáky zobrazované na sochách Prastarých a netrvalo nám dlouho, než jsme došli k závěru, že pocházejí z totožného kmene – a přežili jen díky nálezu nějakého teplejšího vnitřního regionu, kde jim věčná tma zničila pigmentaci a způsobila atrofii očí do podoby nadbytečných štěrbin. Ani na okamžik jsme nezapochybovali, že jejich současným domovem je podzemní propast, kterou jsme hledali; a tento důkaz o přetrvávajícím teple a obyvatelnosti záhadného moře nás naplnil nanejvýš podivnými a mírně zneklidňujícími představami.

Také jsme přemýšleli, co tyto tři ptáky vylákalo z jejich obvyklého domova. Stav a ticho obrovského mrtvého města jasně svědčily o tom, že nebylo nikdy oblíbeným sezónním hnízdištěm, zatímco zjevná lhostejnost, s níž trojice reagovala na naši přítomnost, v nás zanechala podivný dojem, že se nenechala vyrušit ani procházející skupinkou těch druhých. Bylo možné, že by se ti druzí pokusili o nějaký agresivní výpad nebo se pokusili zvětšit svou zásobu masa? Pochybovali jsme, zda onen palčivý zápach, který tak nenáviděli naši psi, u těchto tučňáků vzbuzoval vůbec nějakou nelibost; jejich předci byli totiž s Prastarými zřejmě velice zadobře – žili s nimi v přátelském vztahu, který musel v temném jícnu vydržet tak dlouho, dokud v něm Prastaří přetrvávali. Ve vzplanutí starého nadšení pro čistou vědu jsme zalitovali, že tyto abnormální tvory nemůžeme vyfotografovat, ale museli jsme je zanechat jejich skřehotání a pustit se cestou k propasti, jejíž schůdnost byla nyní naprosto nezvratně potvrzena a jejíž přesný směr nám udávaly občasné stopy tučňáků.

Zanedlouho nás strmý sestup dlouhou, nízkou a zvláštně vyzdobenou chodbou bez jakýchkoli odboček přesvědčil, že se konečně blížíme k ústí tunelu. Minuli jsme další dva tučňáky a další jsme zaslechli nedaleko před sebou. Pak chodba vyústila do nesmírného otevřeného prostoru, v němž se nám bezděky zatajil dech – pro-

storu ve tvaru dokonalé obrácené polokoule, nacházející se očividně hluboko pod zemí a dosahující plných třiceti metrů v průměru a patnácti metrů na výšku, přičemž se po celém jejím obvodu otvíraly klenuté vchody s výjimkou pouze jedné části, kde pustě zel černý klenutý otvor, jenž narušoval symetrii kobky do výšky bezmála čtyři a půl metru. Byl to vchod do závratné propasti.

V této nesmírné polokouli, jejíž konkávní strop byl impozantně, byť dekadentně vymodelován do podoby pradávné nebeské báně, se kolébalo několik albínských tučňáků – lhostejných a nevidoucích vetřelců. Černý tunel se ztrácel v nekonečné, strmě se svažující chodbě, jejíž ústí bylo vyzdobeno groteskně vytesanými zárubněmi a překladem. Zdálo se nám, že z onoho záhadného otvoru vychází proudění trochu teplejšího vzduchu a dokonce snad i náznak jakési páry; a my jsme si lámali hlavu, jaké další žijící bytosti kromě tučňáků se mohou skrývat v bezmezné prázdnotě pod námi a nekonečných zákrutech chodeb pod zemí a v kolosálním pohořím. Také jsme netušili, zda stopa po kouři z horského vrcholu, jež zmátla ubohého Lakea, a stejně tak i zvláštní opar, který jsme zahlédli my sami v blízkostí baštami obklopeného vrcholu, nemohou být způsobeny komplikovaným výstupem podobných par z nezměrných pustin zemského nitra.

Když jsme vstoupili do tunelu, spatřili jsme, že má rozměry- alespoň v počáteční fázi – asi čtyři a půl metru každým směrem; stěny, podlaha i klenutý strop byly tvořeny obvyklým megalitickým zdivem. Stěny byly skromně vyzdobeny kartušemi konvenčních vyobrazení pozdního, úpadkového stylu a celá konstrukce a veškeré plastiky byly kromobyčejně dobře zachovány. Podlaha byla čistá až na jemnou vrstvu suti, v níž byly vidět ven směřující stopy tučňáků a dovnitř vedoucí otisky těch druhých. Čím dále jsme zacházeli, tím tepleji nám bylo; zanedlouho jsme si tedy začali odepínat svrchní oděv. Přemýšleli jsme, zda v hlubinách dochází k nějakým magmatickým pochodům a jak horké je vodstvo onoho černého moře. Zakrátko zdivo vystřídala kompaktní skála, ačkoli si tunel uchovával stejné rozměry a pravidelnost vytesané dekorace. Občas nepravidelně klesající dno nabylo takové strmosti, že do něj musely být vysekány stupně. Několikrát jsme si všimli ústí malých postranních chodbiček neuvedených na našich nákresech, ale žádná z nich nebyla natolik významná, aby mohla působit komplikace při cestě zpátky a všechny do jedné se nabízely jako možná útočiště v případě, že bychom narazili na obávané bytosti vracející se z útrob země. Kolem nás se palčivě šířil nepojmenovatelný puch těchto tvorů. Naše výprava do tunelu se za daných okolností bezpochyby jevila jako sebevražedná pošetilost, ale lákadlo neprobádaných sfér je u některých lidí silnější, než si ostatní dovedou představit – ostatně právě takové puzení nás zavedlo do této nezemské polární pustiny. Cestou jsme spatřili několik dalších tučňáků a přemítali jsme, jak dlouhou vzdálenost asi museli urazit. Plastiky v nás zanechaly dojem, že do propasti je to strmým tunelem asi půldruhého kilometru daleko, ale předchozí pochody nám dokázaly, že pokud jde o poměrné vzdálenosti, nemohli jsme se na nic spoléhat.

Asi po čtyři sta metrech nepopsatelný puch prudce zesílil a my jsme si začali pečlivě všímat nejrůznějších bočních otvorů; které jsme míjeli. Neviděli jsme žádnou páru jako u ústí, ale důvodem byla bezpochyby absence kontrastujícího chladnějšího vzduchu. Teplota rychle rostla a nijak nás nepřekvapilo, když jsme narazili na nedbale poházenou hromadu děsivě známého materiálu. Skládala se z kožešin a celtoviny pocházejících z Lakeova tábora, a my jsme neměli v úmyslu zastavovat se> abychom si prohlédli bizarní tvary, do nichž byly látky rozcupovány. Zanedlouho poté jsme si povšimli rozhodného nárůstu velikostí a počtu postranních chodeb a došli jsme k závěru, že jsme museli dospět do hustě provrtané oblasti pod vyšší částí předhoří. Nepopsatelný zápach se nyní podivně mísil s dalším, bezmála stejně tak odporným puchem – nedokázali jsme určit, jaké povahy byl, ačkoli nám na mysl přicházely představy zahnívajících organismů a možná neznámých podzemních hub. Pak se nečekaně rozšířil náš tunel, na což nás nákresy nikterak nepřipravily – roztáhl se a zvedl do podoby vysoké přirozeně vypadající eliptické jeskyně s rovným dnem, dosahující asi dvaceti dvou metrů na délku a patnácti na šířku, přičemž z ní do neproniknutelné temnoty vybíhala spousta rozsáhlých bočních chodeb.

Ačkoli se tato jeskyně na první pohled jevila přirozeně, průzkum za využití obou svítilen prozradil, že byla vytvořena umělým stržením několika zdí mezi sousedními štolami. Zdi byly drsné a vysoký klenutý strop byl hustě osázen stalaktity; nicméně kompaktní kamenná podlaha byla uhlazena a byla do mimořádně nezvyklé míry zbavena veškerých zbytků suti, úlomků zdiva a dokonce prachu. S výjimkou chodby, kterou jsme přišli, totéž platilo pro podlahy všech tunelů, jež z ní vybíhaly; tento jev byl natolik pozoruhodný, že jsme si s ním ihned začali lámat hlavu, avšak bezvýsledné. Zvláštní nový puch, který zde nahradil původní nepojmenovatelný zápach, dosahoval hranice nesnesitelnosti, a to do takové míry, že překryl veškeré stopy po svém předchůdci. Cosi na tomto místě s onou vyleštěnou a skoro se blyštící podlahou v nás probudilo silnější dojem nedefinovatelných záhad a hrůzy než cokoli z příšerností, na něž jsme dosud narazili.

Pravidelnost chodby přímo před námi, jakož i větší nmožství tučňáčího trusu nás nenechávaly na pochybách, kterým směrem se máme v této přehršli stejně velkých vchodů vydat. Vrátili jsme se však ke značení cesty útržky papíru pro případ, že by se systém chodeb ještě zkomplikoval; nemohli jsme se totiž už spoléhat na otisky v prachu. Když jsme se opět vydali přímou cestou, posvítili jsme si svítilnou na stěny chodby – a užasle jsme se zarazili, když jsme spatřili, jak nesmírně zásadní změnou v této části chodby prošly veškeré plastiky. Přirozeně jsme si uvědomovali silný úpadek sochařského umění Prastarých v době ražení tunelů a upadajícího řemeslného zpracování arabesek jsme si všímali i v úsecích za sebou. Ale nyní, v tomto hlouběji položeném úseku za jeskyní, byl zjevný náhlý posun vzpírající se jakémukoli vysvětlení – posun v základní povaze, jakož i kvalitě děl, vyjadřující tak hluboké a katastrofální zhoršení dovedností, že nás na něco podobného nemohlo připravit nic v doposud sledovaném tempu úpadku.

Tato nová dekadentní tvorba byla zhrubělá, výrazná a naprosto postrádající jemnost detailu. Byla zapuštěna v příliš velké hloubce, v pásech sledujících stejný obecný styl jako řídce se vyskytující kartuše v dříve prozkoumaných úsecích, ale výška reliéfů nedosahovala úrovně okolního povrchu. Danfortha napadlo, že jde o druhou vrstvu plastik -jakýsi palimpsest vytvořený po zahlazení předchozích obrazců. Svou povahou byly zcela dekorativní a konvenční a sestávaly z hrubých spirál a úhlů, zhruba odpovídajících pětkové matematické tradici Prastarých, přičemž spíše než jako pokračování v této tradici působily jako její parodie. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že estetické vnímání skrývající se za technikou se rozrostlo o jakýsi zcela cizorodý prvek – prvek, jak se nechal slyšet Danforth, který stál za vší očividně pracnou substitucí. Tvorba upomínala na to, co jsme vnímali jako umělecký výraz Prastarých, ale zároveň se od něj znepokojivě odlišovala; a mně neustále tanuly na mysli takové hybridní věci, jako byly po římsku zhotovované palmýrské sochy.

Skutečnost, že si tohoto pásu plastik nedávno všimli i ti druzí, byla zřejmá z přítomnosti vybité baterie ze svítilny, jež ležela na podlaze před jedním z nejtypičtějších obrazců.

Jelikož jsme průzkumem nemohli ztrácet delší čas, po zběžném prohlédnutí jsme se znovu vydali na cestu; i když jsme po zdech často přejížděli kuželem světla, abychom měli přehled, zda se styl dekorací vyvíjí ještě dále. Ničeho jsme si však již nevšimli, třebaže plastiky nebyly na některých místech ani zdaleka tak hojné, neboť stěny byly často přerušovány ústími postranních chodeb s hladkými podlahami. Slyšeli jsme čím dál méně tučňáků, ale měli jsme dojem, že slyšíme slabý náznak nesmírně vzdáleného sboru jejich hlasů kdesi daleko v útrobách země. Nový a nevysvětlitelný puch byl nyní cítit s ohavnou silou a druhý zápach teď už nebylo možné skoro ani rozpoznat. Viditelné obláčky páry před námi upozorňovaly na narůstající rozdíl v teplotě a relativní blízkost černých útesů ohromné propasti. pak jsme na vymetené podlaze před sebou zcela nečekaně spatřili překážky – překážky, které rozhodně nebyly tučňáky -, a jen co jsme se ujistili, že se dotyčné objekty nehýbou, rozsvítili jsme i druhou svítilnu.

XI.

Znovu se dostávám k místu, kde je velice obtížné pokračovat ve vyprávění. V této fázi bych už měl být zocelený; ale existují určité zážitky a dojmy, jež zanechávají příliš hluboké jizvy, aby se mohly zhojit, a nový rozměr citlivosti, v níž vzpomínky pouze probouzejí veškerou původní hrůzu. Jak jsem uvedl, na holé podlaze před sebou jsme spatřili překážky; a mohu dodat, že skoro okamžitě nás do nosu udeřila velmi podivná vlna onoho neznámého silného puchu, jež se nyní zcela evidentně mísil s nepopsatelným zápachem těch druhých, kteří nás v těchto místech předešli. Světlo druhé svítilny rozptýlilo ty poslední zbytky pochyb ohledně povahy překážek před námi a my jsme se k nim odvážili přiblížit jen proto, že jsme viděli, i z dálky; že nám již nemohou ublížit podobně, jako nám nemohlo ublížit šest podobných exemplářů vyjmutých z obludných hrobů s hvězdicovitými značkami v Lakeově táboře.

Tyto kusy byly také neúplné, jako tomu bylo i v případě většiny dříve exhumovaných těl – ačkoli z tratoliště husté, temně zelené tekutiny, jež se kolem nich srážela, bylo možné usoudit, že jejich neúplnost byla mnohem mladšího data. Vypadalo to, že jsou pouze čtyři, i když na základě Lakeových hlášení jsme před sebou mohli očekávat skupinu osmi tvorů. Nikdy bychom nečekali, že je nalezneme v takovém stavu, a hned jsme začali přemýšlet, k jakému příšernému souboji zde v temnotách muselo dojít.

Zaútočíte-li hromadně na tučňáky; divoce vám odpoví svými zobáky; a naše uši nás ve velké dálce ujišťovaly o přítomnosti jejich hnízdiště. Vyrušili je tito druzí v jejich domově a přiměli je k vražednému pronásledování? Nehybné oběti to nenaznačovaly, neboť zobáky tučňáků by na odolných tkáních, rozpitvaných už Lakem, jen stěží mohly způsobit strašné rány, které při našem postupném přibližování začínaly být čím dál zřejmější. Mimoto se ohromní slepí ptáci, jež jsme spatřili, jevili mimořádně mírumilovně.

Došlo tedy k zápasu mezi těmi druhými, a mohli za výsledek oni čtyři nepřítomní? Pokud ano, kde teď byli? Byli nám nablízku a představovali pro nás nějakou bezprostřední hrozbu? když jsme se pomalu a s upřímnou zdráhaností pustili kupředu, bázlivě jsme nahlédli do několika bočních chodeb. Ať už za konfliktem stálo cokoliv, zcela zjevně tučňáky vyděsil a vyhnal je na nezvyklé toulky. Muselo k němu tedy dojít poblíž onoho nezřetelně zaslechnutého hnízdiště v nezměrné propasti před námi, poněvadž jsme nenašli žádné náznaky toho, že by ptáci běžně přebývali v této zóně. Domnívali jsme se, že se v útrobách skal možná odehrál zběsilý boj za běhu, kdy se slabší jedinci snažili dostat zpátky k věcem uskladněným na saních, přičemž je jejich pronásledovatelé pobili. Skoro jako bychom před očima viděli pekelnou bitku mezi nepopsatelně obludnými tvory, kteří se vynořili z černého jícnu za doprovodu ohromného hejna pološílených skřehotajících a zmateně pobíhajících tučňáků.

Opakuji, že jsme se k těmto ležícím a neúplným překážkám blížili jen pomalu a neochotně. Kdybychom se k nim tak nepřiblížili vůbec a naopak vzali nohy na ramena a z toho zrůdného tunelu s kluzce hladkou podlahou a dekadentními plastikami napodobujícími a zesměšňujícími díla, jež nahradily, utekli co nejrychleji pryč ,utekli předtím, než jsme spatřili to, co jsme spatřili, a předtím, než se nám do myslí vypálilo cosi, co nám už nikdy nedovolí svobodně se nadechnout!

Ležící objekty ozářily obě naše svítilny, takže jsme si mohli záhy uvědomit, v čem spočívá hlavní rys jejich neúplnosti. I když byly zmasakrované, stlačené, pokroucené a polámané, jejich hlavní společnou újmou bylo kompletní odtětí hlavy. Všem bytostem chyběla hvězdicovitá hlava s výrůstky; a když jsme se blížili, všimli jsme si, že způsob dekapitace spíše než na běžné stětí jako by upomínal spíše na nějaké ďábelské odtržení či odsání. Zapáchající, temně zelená jícha vytvářela na zemi ohromnou stále se zvětšující kaluž, ale zápach byl už zpolovice překryt novějším a podivnějším puchem, který zde byl cítit palčivěji než kdekoli jinde. Onen druhý nevysvětlitelný puch jsme mohli přiřadit k nějakému bezprostřednímu zdroji, až když jsme se přiblížili na dosah ležících překážek – a jakmile jsme zdroj odhalili, Danforth, jenž si vzpomněl na určité velmi sugestivní plastiky zobrazující historii Prastarých v permu, před 150 miliony let, ze sebe vyrazil zmučený výkřik, který se hystericky rozezněl klenutou a předvěkou chodbou s odpornými palimpsesty.

Já sám jsem se podobného výkřiku jen taktak zdržel; i já jsem totiž zahlédl tato pradávná vyobrazení a musel jsem se s přemáháním obdivovat způsobu, jak anonymní umělec dokázal zpodobnit onen odporný slizovitý povlak, vyskytující se na několika neúplných a ležících Prastarých – těch, které za velké války o opětovné podrobení svou charakteristickou nepříčetnou metodou zabili a zbavili hlavy obludní shoggothi. Byly to hnusné přízračné plastiky, i když líčily dávno minulé, zapomenuté časy; nebol shoggothy a jejich činy by neměla spatřit žádná lidská bytost a žádná bytost by je neměla ani zobrazovat. Šílený autor Necronomiconu se pokoušel nervózně přísahat, že žádný z nich nebyl zplozen touto planetou a že si je představovali pouze drogami zmámení snílci. Beztvará protoplazma schopná napodobování a kopírování všemožných tvarů, orgánů a procesů – vazké shluky bublajících buněk – gumovité, čtyři a půl metru velké sféroidy o nesmírné elasticitě a poddajnosti – otroci sugesce, stavitelé měst – stále podrážděnější, stále inteligentnější stále obojživelnější, schopnější stále většího napodobování — velký bože! Jaké šílenství vedlo i tyto rouhavé Prastaré k využívání a modelování těchto věcí?

Teprve nyní, když jsme s Danforthem hleděli na čerstvě prolitý a reflexně měňavý černý sliz, jenž se hustě lepil na tato bezhlavá těla a obludně čpěl oním novým neznámým puchem, jehož zdroj si mohla představit pouze chorobná obrazotvornost – který se lepil na těchto tělech a slaběji pableskoval na hladké části bezbožně přepracované zdi v řadě seskupených teček -, jsme pochopili povahu kosmické hrůzy v její maximální míře. Neděsili jsme se oněch čtyř nepřítomných tvorů – neboť jsme dobře tušili, že od nich už žádná hrozba nevzejde! Ubohé stvůry! Koneckonců svým způsobem nebyli nijak zlí. Byli to lidé jiné doby a jiného řádu bytí. Příroda si s nimi zahrála ďábelskou hříčku – jako si ji zahraje se všemi, které lidské bláznovství, zatvrzelost či krutost v budoucnu zatáhnou do této neskutečně mrtvé či spící polární pustiny -, toto byl jejich tragický návrat domů.

Nebyli to ani surovci – protože co vlastně udělali? Strašlivé probuzení v chladu neznámé doby – nejspíše útok chundelatých, zběsile štěkajících čtyřnožců a omámená obrana proti nim a proti stejně tak zběsilým bílým lidoopům s podivnými pokrývkami a výbavou… chudák Lake, chudák Gedney… a chudáci Prastaří! Vědci do posledního okamžiku – udělali něco, co bychom na jejich místě neudělali? Bože, jakou prokázali inteligenci a vytrvalost! Jak se postavili neuvěřitelnému, stejně jako se jejich příbuzní a předci na reliéfech postavili věcem jen o trochu méně neuvěřitelným! Radiata, rostlinné organismy, stvůry, zplozenci z hvězd – ať byli cokoliv, byli to lidé!

Přešli zaledněné vrcholy, mezi jejichž chrámy na svazích vykonávali své dávné pobožnosti a kde se procházeli mezi kapradinami. Našli své mrtvé město zahalené kletbou a podobně jako my ze soch vyčetli historii jeho posledních dní. Pokusili se dojít za svými žijícími druhy do mýty opředených hlubin temnoty, které nikdy nespatřili – a co našli? Toto všechno nám s Danforthem blesklo před očima, když jsme odhlédli od těchto bezhlavých, slizem pokrytých těl k ohyzdným palimpsestům a ďábelským skupinám teček čerstvého slizu na stěně za nimi – podívali jsme se a pochopili jsme, co muselo triumfovat a přežít v kolosálním vodním městě oné temné propasti prodchnuté vřeštěním tučňáků, odkud se právě začala bledě Hnout zlověstná svíjející se mlha, která jako by přicházela v odpověď na Danforthův hysterický křik.

Šok z odhalení původu tohoto příšerného slizu a autora násilí na Prastarých nás zmrazil do podoby němých, nehybných soch, a úplnou povahu svých myšlenek v dané chvíli jsme odhalili až při pozdějších rozhovorech. Zdálo se nám, že na místě stojíme celé věky, ale ve skutečnosti nemohlo uplynout více než deset či patnáct vteřin. Odporná, bledá mlha se valila kupředu, jako by ji vzadu vířil jakýsi vzdálený pohybující se objekt – načež se ozval zvuk, který zpochybnil mnohé z toho, na čem jsme se právě shodli, a který nás vytrhl z uhranutí a přinutil nás k šílenému běhu kolem vřeštících zmatených tučňáků po naší původní cestě zpátky k městu, megalitickými chodbami utopenými v ledu k rozlehlému otevřenému kruhovitému prostranství a po starobylé spirálovité rampě ve zběsilém bezmyšlenkovitém úprku do venkovního ovzduší příčetnosti a denního světla.

Nový zvuk, jak jsem již naznačil, zpochybnil mnohé z toho, na čem jsme se shodli, neboť zněl tak, jak podle Lakeovy pitvy měli znít ti, jež jsme právě označili za mrtvé. Byl to přesně ten zvuk, jak mi později řekl Danforth, který v nekonečně slabší podobě zaslechl, když se nacházel v místě za zákrutem uličky nad příkrovem ledu; a rozhodně se nesnesitelně podobal skučení větru, jež jsme oba zaslechli v okolí jeskyní u vrcholů hor. I když riskuji, že budu znít dětinsky dodám ještě něco; byť jen kvůli překvapivosti, s níž se Danforthův dojem shodoval s mým. Samozřejmě že k interpretaci nám oběma napomohla běžná četba, ačkoli Danforth naráží na podivné zmínky o netušených a zapovězených zdrojích, k nimž mohl mít přístup Poe, když před stoletím psal svá Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Snad si vzpomenete, že v tomto fantaskním příběhu naleznete slovo neznámého, ale strašlivého a zásadního významu pojícího se s Antarktidou, které neustále vřeštěli obrovití, přízračně sněhobílí ptáci žijící v nitru této zlovolné oblasti. “Tekeli-li! Tekeli-li!” A připouštím, že mám dolem, že přesně toto sděloval nečekaný zvuk linoucí se z míst za postupující bílou mlhou – ono záludné melodické kvílení pokrývající mimořádně široké spektrum hudební stupnice. –

Než stačily doznít tři noty či slabiky, pádili jsme zběsile pryč, i když jsme věděli, že rychlost Prastarých umožňovala jakémukoli jedinci, který by přežil masakr a jehož mohl vyburcovat Danforthův křik a který by se nám vydal v patách, okamžitě nás dohonit, pakliže by o to skutečně stál. Kojili jsme se však mlhavou nadějí, že naše neagresivní chování a projev spřízněnosti smýšlení by bytost, v případě, že by nás chytila, mohly přimět, aby nás ušetřila na životě; byť jen z vědeckého zájmu. Koneckonců, pokud se tento tvor nemusel strachovat o sebe, neměl by pražádný důvod, aby nám ubližoval. Jelikož v této jeskynní spojnici bylo jakékoli ukrývání zbytečné, při běhu jsme svítilnou zamířili za sebe a spatřili jsme, že mlha začíná řídnout. Měli jsme nakonec zahlédnout úplný a živoucí exemplář těch druhých? Znovu se ozvalo ono zlověstné melodické kvílení – „Tekeli-li! Tekeli-li!”

Potom, jen co jsme si všimli, že nad svým pronásledovatelem pomalu získáváme náskok, nás napadlo, že tvor může být i zraněný. Nemohli jsme však nic riskovat, nebol se k nám zjevně přibližoval v reakci na Danforthův křik, nikoli tedy proto, že by prchal před něčím jiným. Načasování bylo příliš těsné na to, aby připouštělo pochybnosti. Ohledně polohy oné hůře představitelné a hůře popsatelné noční můry – oné zapáchající, nespatřené hory sliz dštícího protoplazmatu, jehož plémě dobylo propast a vyslalo na zemský povrch předvoj, jenž přetvořil plastiky a proplétal se podzemními kobkami – jsme si nedokázali vytvořit žádnou představu; a jen s opravdovou bolestí jsme vystavovali tohoto pravděpodobně zuboženého Prastarého – snad jediného přeživšího – nebezpečí opětovného odchycení a nevypověditelnému osudu.

Díkybohu že jsme nezvolnili tempo. Svíjející se mlha opět zhoustla a hnala se kupředu s narůstající rychlostí; zatímco tučňáci za námi vřeštěli, vřískali a vykazovali známky paniky, která byla vzhledem k poměrně nevelkému zmatku, jenž je opanoval, když jsme je míjeli my, zcela překvapivá. Ještě jednou se ozvalo zlověstné kvílení o typicky velkém rozsahu – „Tekeli-li! Tekeli-li!” Mýlili jsme se. Ta věc nebyla raněná, jen se zastavila při nálezu mrtvol svých zabitých druhů a ďábelského slizovitého nápisu nad nimi. Nikdy jsme se neměli dozvědět, co tento démonický nápis znamenal – ale pohřbení tvorové v Lakeově táboře dokazovali, jak velkou důležitost tyto bytosti připisovaly svým mrtvým. Naše lehkovážně rozžatá svítilna před námi vykreslila ohromnou otevřenou jeskyni, kde se setkávaly různé chodby, a my jsme byli rádi, že opouštíme všechny ty morbidní přetvořené plastiky -jež jsme kolem sebe spíše cítili, než viděli.

Další myšlenka, kterou nám vnukla přítomnost jeskyně, se týkala možnosti netřesení našeho pronásledovatele v tomto chaotickém ohnisku širokých tunelů. V otevřeném prostoru se potácelo několik slepých albínských tučňáků a bylo bezmála jasné, že jejich strach z blížící se bytosti hraničí s nevysvětlitelností. Kdybychom v této fázi ztlumili svítilnu na nejmenší intenzitu vyhovující našim cestovním potřebám a drželi ji přímo před sebou, pohyby vyděšených skřehotajících ptáků za námi by mohly zakrýt ozvěnu našich kroků, zaclonit skutečný směr našeho útěku a snad i svést pronásledovatele na falešnou stopu. V převalující se a vířící mlze mohla zanesená a matná podlaha hlavního tunelu, na rozdíl od dalších obludně se lesknoucích štol, jen stěží tvořit výraznou dominantu, a to, jak jsme se mohli domnívat, i pro speciální smyslové ústrojí, které Prastarým pomáhalo být v případech nouze částečně, ač ne zcela dokonale, nezávislými na světle. Vlastně i my sami jsme se obávali, abychom ve spěchu nesešli z cesty. Rozhodli jsme se totiž, že půjdeme přímo k mrtvému městu; zabloudění by v těchto neznámých chodbách pod předhořím mohlo mít nedozírné následky.

Fakt, že jsme přežili a vyšli ven, je dostatečným důkazem toho, že náš pronásledovatel se pustil špatným tunelem, zatímco my jsme řízením prozřetelnosti vnikli do toho správného. Jen tučňáci by nás zachránit nedokázali, ale ve spojitosti s mlhou se jim to nicméně podařilo. Pouze šťastná náhoda tomu chtěla, že v klíčovém okamžiku vířící páry neztratily svou hustotu, neboť celou dobu se nepřestávaly převalovat a hrozit rozptýlením. Než jsme vyběhli z obludně přetvořené chodby do jeskyně, mlha se na vteřinu stačila zvednout; a my jsme poprvé a nepříliš zřetelně zahlédli blížící se bytost, když jsme vrhli poslední a zoufale bázlivý pohled dozadu, který předcházel definitivnímu ztlumení svítilny a vmísení se mezi tučňáky v naději, že se vyhneme pronásledování. Pokud byl osud, jenž nás skryl, šťastný, věc, přes niž jsme přejeli očima, byla jeho přesným opakem; neboť tomuto záblesku prchavého pohledu lze připsat plnou polovinu hrůz, jež nám od té doby nedávají spát.

Přesným motivem ohlédnutí patrně nebylo nic jiného než dávný instinkt pronásledovaného určit povahu a postup pronásledovatele; nebo možná šlo o mimovolný pokus zodpovědět podvědomou otázka položenou jedním z našich smyslů. Při útěku, se všemi schopnostmi upřenými na otázku přežití, jsme nebyli ve stavu, kdy bychom si mohli všímat a analyzovat detaily; ale i přesto naše skryté mozkové buňky musely žasnout na sdělením, jež jim přicházelo z čichového ústrojí. Později jsme si uvědomili, o co vlastně šlo: náš úprk před zapáchajícím povlakem slizu na bezhlavých tělech Prastarých a současné přibližování pronásledovatele nevyústily do výměny zápachů, jíž se dožadovala logika věci. V sousedství ležících mrtvol jednoznačně převládal nový a do daného okamžiku nevysvětlitelný puch; ale touto dobou měl už rozhodně ustoupit nepopsatelnému zápachu, jenž jsme si spojovali s těmi druhými. To se však nestalo – místo toho se tento nový a nesnesitelnější puch kolem nás šířil s neztenčenou měrou a každou vteřinou nabíral na dávivě neumdlévající intenzitě.

Otočili jsme se tedy – zdá se, že zároveň; ačkoli náznak pohybu jednoho z nás musel vzbudit imitaci u druhého. Při tomto pohybu jsme zapnuli obě svítilny na maximální výkon a zamířili je do přechodně prořídlé mlhy; buď z čiré primitivní snahy spatřit vše, co bylo možné, nebo v méně primitivním, ale stejně nevědomém pokusu oslnit pronásledovatele předtím, než jsme světlo ztlumili a vmísili se mezi tučňáky kolébající se v ohnisku labyrintu před námi. Co jsme to provedli! Ani sám Orfeus, ani Lotova žena za ohlédnutí tolik nezaplatili. A opět se ozvalo ono nepříčetné kvílení o velkém rozsahu – „Tekeli-li! Tekeli-li!”

Budu upřímný – ačkoli nedokážu být zcela popisný – a vylíčím, co jsme viděli; byť jsme v onom okamžiku citni, že věc nesmíme přiznat ani sami před sebou. Slova předkládaná čtenáři ani zdaleka nenaznačí obludnost pohledu, který se nám naskytl. Natolik ochromil naše vědomí, až se divím, že jsme si uchovali zbytky rozumu na to, abychom ztlumili svítilny, jak jsme si předsevzali, a vrhli se do správného tunelu vedoucího clo mrtvého města. Musel nás vést čirý instinkt – snad lépe než by to dokázal rozum; ačkoliv pokud nás zachránil on, pořád jsme platili velkou cenu. Příčetnosti nám tedy věru příliš nezůstávalo. Danforth byl naprosto vykolejený a první věc, na niž si vzpomínám při zpáteční cestě, bylo jeho lehkomyslné prozpěvování hysterických frází, v nichž jsem ze všech lidí na světě pouze já mohl odhalit něco víc než šílený nesmysl. Fistule jeho monotónního zpěvu se v ozvěnách proplétala se skřehotáním tučňáků; odrážela se od kleneb nad našimi hlavami – a díkybohu – i od nyní prázdných kleneb za námi. Do zpěvu se nemohl pustit okamžitě – jinak bychom nebyli naživu a neřítili bychom se slepě chodbou. Třesu se při pomyšlení, jakou další reakci jeho nervového systému mohlo způsobit něco jen nepatrně jiného.

South Stanou Under – Washington Under – Park Street Under – Kendall – Central – Harvard…” Ten ubožák recitoval dobře známá jména stanic podzemní dráhy mezi Bostonem a Cambridge, jež ubíhá pod naší mírumilovnou rodnou zemí v Nové Anglii, vzdálené tisíce kilometrů, avšak jeho rituální zpěv pro mne nebyl ani banální, ani ve mně nevzbuzoval touhu po domově. Vzbuzoval ve mně pouze hrůzu, poněvadž jsem neomylně poznával obludnou, zlověstnou analogii, která jej vyvolala. Při pohledu nazpátek jsme čekali, že pakliže bude mlha dostatečně řídká, spatříme strašlivou a neuvěřitelně se pohybující bytost, o níž jsme si již dříve vytvořili jasnou představu. Co jsme však uviděli – neboť mlha opravdu zlovolně prořídla -, se od našich představ naprosto lišilo, bylo to nepopsatelně odpudivější a ohavnější. Šlo o naprosté a objektivní ztělesnění „nepatřičné věci” z představivosti spisovatele fantaskní literatury; a její nejbližší srozumitelná analogie by se týkala ohromného řítícího se vlaku podzemní dráhy, jak bývá viděn ze staničního nástupiště – mohutný černý předek závratně se nořící z nekonečné podzemní hlubiny, posázený podivně zbarvenými světly a vyplňující strašlivý tunel, jako píst vyplňuje válec.

My jsme však na žádném nástupišti nestáli. Nacházeli jsme se přímo před tímto přízračným pružným sloupcem smrduté černé pableskující hmoty, jež kompaktním sunutím procházela svým čtyři a půl metru dlouhým sinusovým pohybem, přičemž nabírala na strašlivé rychlosti a hnala před sebou spirálovité, znovu houstnoucí mračno bledé mlhy z útrob země. Byla to ohavná, nepopsatelná věc ohromnější než jakýkoli vlak podzemní dráhy – beztvaré nakupení protoplazmatických bublin. slabě zářící, opatřené bezpočtem dočasných očí, jež se vynořovaly a zase zanořovaly jako puchýře nazelenalého světla po celé přední části řítící se k nám chodbou tunelu, drtící zoufalé tučňáky a klouzající po vlhce se lesknoucí podlaze, kterou tato věc a jí podobné přízračně zbavily veškerého smetí. I nadále se ozývalo tajuplné výsměšné volání – „Tekeli-li! Tekeli-li!” Až jsme si konečně uvědomili, že ďábelští shoggothi – jimž život, myšlení a tvárné předobrazy orgánů předali Prastaří a kteří nedisponovali žádným vlastním jazykem kromě toho, jenž vyjadřovala uskupení teček – neměli ani hlas, pakliže nenapodobovali řeč svých pradávných pána.

XII.

Pamatuji si, jak jsme s Danforthem vyběhli do ohromné, plastikami vyzdobené polokoule a jak jsme se ubírali zpět gigantickými místnostmi a chodbami mrtvého města; jde však čistě o útržky snů, s nimiž se nespojuje žádná vzpomínka na vůli, podrobnosti či fyzickou námahu. Jako bychom se vznášeli ve světě mlhy nebo v dimenzi bez času, kauzality či přesného umístění. Šedé polosvětlo ohromného kruhového prostranství nás poněkud probralo k životu; ale nepřiblížili jsme se ani k saním s jejich nákladem, ani jsme nevěnovali další pohled Gedneymu či psovi. Leží v podivném a kyklopském mauzoleu a já doufám, že v něm budou nerušeně ležet až do konce věků.

Až při namáhavém výstupu po ohromné vinoucí se rampě jsme poprvé pocítili strašlivou únavu a nedostatek dechu, za něž. mohl běh v řídkém vzduchu náhorní plošiny; ale ani strach z kolapsu nás nepřinutil k odpočinku předtím, než jsme doběhli ven do známého světa slunce a nebe. Na našem odchodu z hlubin dob dávno minulých bylo cosi neurčitě patřičného; protože když jsme se dýchavičně ploužili vzhůru po vnitřním obvodu osmnáct metrů vysokého válce dávného zdiva, zahlédli jsme vedle sebe nepřerušované procesí impozantních plastik vyvedených ranou a neúpadkovou technikou této mrtvé rasy – rozloučení Prastarých, které napsali před padesáti miliony lety.

Když jsme se konečně vyškrábali na vrchol, všimli jsme si, že stojíme na vysokém pahorku rozpadlých stavebních dílů; na západ od nás se tyčily oblé zdi ještě vyšší kamenné struktury a na vchod za zvětralými budovami se zvedaly mlčenlivé hory ohromného horského pásma. Prasklinami v zubatých rozvalinách rudě nakukovalo půlnoční antarktické slunce visící nízko u jižního obzoru a v kontrastu s nám relativně známějšími rysy polární krajiny se strašlivý věk a mrtvolnost přízračného města zdál mnohem nehostinnější. Nebe nad námi bylo jednou velkou vířící a opalizující masou řídké ledové mlhy a srdce a plíce nám svíral chlad. Znaveně jsme odložili brašny s výzbrojí, jež jsme instinktivně svírali během celého zoufalého útěku, zapnuli jsme si své teplé oděvy začali jsme klopýtaně scházet po pahorku a předvěkým kamenným bludištěm jsme se vydali na pochod, který nás mil dovést k tápati hor, kde čekalo naše letadlo. O tom, co nás vyhnalo z temnoty záhadné a starobylé podzemní propasti, jsme se nijak nezmiňovali.

Ani ne za čtvrt hodiny jsme narazili na strmou cestu do předhoří – pravděpodobně pradávnou terasu -, po níž jsme původně sešli, a mezi nepříliš hojnými rozvalinami na svahu před sebou jsme zahlédli i tmavý trup letounu. V půli stoupání k našemu cíli jsme se na. chvíli zastavili, abychom nabrali dech, a ještě jednou jsme se otočili, abychom pohlédli na fantastický předvěký labyrint neuvěřitelných kamenných tvarů pod sebou – který se opět mysticky rýsoval proti nedosažitelnému západnímu horizontu. Když jsme tak učinili, všimli jsme si, že vzdálená obloha přišla o svůj ranní opar; neklidná ledová mlha se přesunula k zenitu, kde se zdálo, že její nepravé kontury každým okamžikem nabudou jakési bizarní podoby, jíž se však bály dát definitivní či rozhodný tvar.

Na vzdáleném bílém obzoru za groteskním městem se nyní obnažovala nezřetelná přízračná linie nepravidelné fialové barvy, jejíž špičaté vížky se snově tyčily na pozadí vábivé narůžovělé západní oblohy, Starobylá plošina, kterou jako nepravidelná stužka stínu ubíhalo propadlé koryto dávné řeky, se zvedala směrem k jejímu mihotavému okraji. Na okamžik jsme se nechali unášet obdivem k nezemsky kosmické kráse této scenérie, načež se do našich duší začal vkrádat neuchopitelný děs. Neboť touto vzdálenou fialovou linkou nemohlo být nic jiného než strašlivé pohoří zapovězené země – ty nejvyšší pozemské vrcholy a ohnisko pozemského zla; útočiště nepojmenovatelných hrůz a dávných tajemství; vzbuzující respekt a úctu v těch, kdo se báli vytesat jejich význam; nepoznané žádnou pozemskou živou bytostí, ale navštěvované zlověstnými blesky a vysílající zvláštní paprsky přes planinu za polárních nocí – bezpochyby neznámý archetyp obávaného Kadathu v Chladné pustině za hranicemi obludného Lengu, o němž vyhýbavě šeptají bezbožné starodávné legendy. Byli jsme prvními lidskými tvory kteří je kdy spatřili – a já snažně doufám, že i posledními.

Pokud kamenné mapy a vyobrazení v předlidském městě nelhaly, tyto záhadné fialové hory od nás nemohly být dále než 500 kilometrů; což však nikterak neubíralo na ostrostí, s níž vystrkovaly své tajuplné vrcholky nad vzdálený zasněžený okraj, upomínající tak na zubatý lem obludné cizí planety chystající se vplout do nepoznaných nebes. Jejich výška se tudíž musela vymykat jakémukoli srovnání – čněly do řídkých atmosférických vrstev obývaných tak neurčitými plynnými přízraky, o nichž mohlo šeptat jen několik málo ukvapených letců zřítivších se z oblohy při nevysvětlitelných pádech. Když jsem na ně pohlížel, bázlivě jsem si vybavoval jisté reliéfní náznaky věcí, které velká dávná řeka odplavila z jejich prokletých svahů až do města – a ptal jsem se, kolik rozumu a kolik bláhovosti se zračilo ve strachu těch Prastarých, již je tak zdrženlivě zpodobňovali. Vzpomínal jsem si, že jejich severní okraj se musí blížit k pobřeží Země královny Mary, kde ve vzdálenosti necelých šestnácti set kilometrů v současné době působí expedice sira Douglase Mawsona; a doufal jsem, že žádná neblahá náhoda neumožní siru Douglasovi a jeho mužům spatřit, co může ležet za hranicí ochranného pobřežního pásma. Podobné myšlenky v dané chvíli vyjadřovaly míru mé vyčerpanosti – a Danforth se na tom zdál být ještě hůře.

Avšak ještě než jsme minuli rozlehlou hvězdicovitou ruinu a dospěli k letadlu, naše obavy se soustředily na nižší, ovšem stále dosti rozsáhlé pohoří, jež jsme měli zakrátko přeletět. Z tohoto předhoří pustě a hrozivě vyrůstaly na pozadí východní oblohy černé svahy poseté rozvalinami a připomínaly nám ony zvláštní asijské malby Nicholase Roericha; a když jsme pomysleli na ohavnou soustavu chodeb, jimiž byly protkány, a na obludné amorfní bytosti, které se mohly v oblacích puchu svíjivě proplazit až do těch nejvyšších dutých vrcholů, začínali jsme propadat panice při představě, že se budeme muset znovu vznášet nad tajuplnými jeskynními otvory, kde skočení větru připomínalo neblahé melodické kvílení pokrývající široké spektrum hudební stupnice. A abychom se cítili ještě hůře, v okolí některých vrcholů jsme spatřili jasné stopy mlhy – jako je musel vidět i chudák Lake, který je omylem připsal vulkanické činnosti -, vyvolávající v nás děsivé představy podobné mlhy, před níž jsme teprve nedávno utekli; a představ nekalého, hrůzu plodícího jícnu, z něhož veškeré podobné páry povstávaly.

Letadlo bylo v pořádku a my jsme si nemotorně oblékli své těžké letecké kožichy. Danforth bez potíží nastartoval a za chvíli jsme se již hladce vznášeli nad přízračným městem. Pradávné kyklopské zdivo se pod námi táhlo stejně, jak když jsme je spatřili poprvé – před tak krátkou, a přesto tak dávnou dobou -, a my jsme začali stoupat a testovat vítr v přípravě na průlet průsmykem. V jisté velmi velké výšce se musel nacházet silný vzdušný vír, neboť mračna ledového prachu se v zenitu seskupovala do všemožných fantastických tvarů; avšak ve výšce sedmi tisíc dvou set metrů, úrovni potřebné pro přelet, byly letové podmínky docela příznivé. Zatímco jsme se blížili k čnícím vrcholům, opět se ozvalo podivné kvílení větru a já jsem spatřil, jak se Danforthovi u řízení roztřásly ruce. I když jsem byl ve věci pilotování jen pouhý amatér, v dané chvíli mne napadlo, že při nebezpečném průletu mezi horami bych si vedl lépe; a když jsem navrhl, že si vyměníme místa a já se zhostím jeho povinností, Danforth nic nenamítal. Snažil jsem se soustředit na řízení a uchovat si chladnou hlavu a zíral jsem do prostoru narudlé vzdálené oblohy mezi útesy průsmyku – přičemž jsem zarputile odmítal věnovat pozornost mračnům par vznášejícím se kolem horských štítů a přál jsem si, abych si jako Odysseovi muži míjející Sirény mohl zacpat uši, a zabránil tak zneklidňujícímu větrnému kvílení před vnikáním do mého vědomí.

Avšak Danforth, zbavený nutnosti řídit a s nervy vydrážděnými do nebezpečné míry, nedokázal být zticha. Cítil jsem, jak se otáčí a vrtí sebou, když se ohlížel za strašidelným vzdalujícím se městem, když pohlížel kupředu na jeskyněmi protkané a krychlemi osázené štíty když úkosem shlížel na zasněžené předhoří zastavěné baštami, i když vzhlížel k vířícímu a groteskně podmračenému nebi. Právě tehdy když jsem se snažil bezpečně proletět průsmykem, nás jeho nepříčetné výkřiky přivedly na dosah neštěstí, neboť já sám jsem na okamžik ztratil hlavu a začal jsem bezmocně zápolit s mechanismem řízení. Za chvilku jsem se však ovládl a průlet jsem zdárně dokončil – obávám se však, že Danforth už nikdy nebude takový, jaký býval.

Uvedl jsem, že Danforth mi odmítá sdělit, jaká byla povaha oné poslední hrůzy, která v něm vyvolala tak nepříčetný vřískot – hrůzy, která, jak jsem si tragicky vědomý může za jeho současný nervový kolaps. Když jsme doletěli na bezpečnou stranu pohoří a pomalu se snášeli k táboru, na pozadí skučícího větru a řevu motorů jsme si hlasitě vyměnili několik informací, ale ty se týkaly do značné míry pouze slibů mlčenlivosti, k nimž jsme se zavázali ve chvílích, kdy jsme se chystali opustit přízračné město. Shodli jsme se, že jisté věci nejsou určené veřejnosti a lehkovážným debatám – a já bych se o nich nikterak nezmiňoval, pakliže by nebylo třeba za každou cenu zastavit expedice Starkweathera a Moorea a dalších. Pro klid a bezpečí lidstva je naprosto nutné, aby určité temné mrtvé končiny světa a některé jeho neznámé hlubiny byly jednou provždy ponechány na pokoji, nemají-li se opět probudit spící zrůdy a nemají-li se z černých doupat začít znovu krást a šplouchavě vynořovat bezbožně přežívající noční můry dychtící po nových a rozsáhlejších výbojích.

Jediné, co mi Danforth kdy naznačil, je skutečnost, že onou poslední hrůzou byla fata morgána. Tvrdí, že nešlo o nic, co by souviselo s krychlemi či s jeskyněmi ozvěnou znějících, výpary opředených, červovitě provrtaných hor šílenství, jež jsme přeletěli; nýbrž o jediný fantasmagorický, démonický pohled, v trhlině v zenitu vířících mračen, na to, co leží na odvrácené straně oněch dalších západních fialových hor, jimž se Prastaří tak vyhýbali a jichž se tak obávali. Je velice pravděpodobné, že Danforth spatřil přelud zplozený předcházejícím vypětím, jemuž jsme museli čelit, a skutečnou, byť znovu nespatřenou fata morgánou pustého města za horami, již jsme sledovali v blízkostí Lakeova tábora předcházejícího dne; byla ovšem natolik působivá, že jí Danforth dodnes trpí.

Velmi vzácně nesouvisle a nepodloženě šeptá o „černé propasti”, „otesaném okraji`; „protoshoggothech”,”masivních zdech bez oken sahajících do pěti dimenzí”, „nepopsatelném válci”, „dávném majáku”„,Yog-Sothothovi”,” prapůvodním bílém rosolu”„,barvě z vesmíru”„,křídlech”,”očích v temnot씄,měsíčním žebříku”„,původním, věčném, nesmrtelném” a dalších bizarních představách; avšak když je plně při smyslech, toto všechno popírá a připisuje to své podivné a morbidní četbě z počátku dospělosti. O Danforthovi se vskutku ví, že patří mezi těch několik málo osob, jež se odvážily přečíst celý červotoči prožraný Necronomicon, který je pod zámkem přechováván v univerzitní knihovně.

Vysoko na obloze, když jsme prolétávali soutěskou, zcela jistě vířily mlhy; a ačkoli jsem nespatřil zenit, dosti snadno si dovedu představit, že pohybující se částečky ledového prachu mohly nabývat prazvláštních forem. Představivost, obeznámená s tím, jak sugestivně se v těchto vrstvách neklidných mračen mohou někdy odrážet, lámat a zvětšovat vzdálené scenérie, mohla velmi lehce přispěchat se zbytkem – a samozřejmě že se Danforth zmínil o všech těchto konkrétních hrůzách až v době, kdy jeho paměť měla příležitost dovolat se dávných čtenářských zážitků. V jediném pohledu by tolik věcí nemohl nikdy obsáhnout.

V dané chvíli se jeho vřískot omezoval na opakování jediného šíleného slova pocházejícího z až příliš zřejmého zdroje:

„Tekeli-li! Tekeli-li!”

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář