V horách šílenství (část druhá)

0035

V

Myslím, že jakmile jsme proletěli průsmykem a spatřili pohled před sebou, oba jsme zároveň vykřikli směsicí úžasu, bázně, hrůzy a nedůvěry ve vlastní smysly Samozřejmě že se nám oběma musela v daném okamžiku vynořit z mysli nějaká přirozená teorie, která by nám dokázala ustálit vnímání. Pravděpodobně jsme pomysleli na něco, jako jsou groteskně zvětralé skály v Zahradě bohů v Coloradu nebo fantasticky symetrická větrem obroušená skaliska arizonské pouště. Možná jsme se i zčásti domnívali, že scéna před námi je pouze fata morgánou podobnou té, kterou jsme spatřili předcházejícího rána, když jsme se k těmto horám šílenství blížili. Museli jsme mít cosi takto normálního, co by nám poskytlo oporu, když jsme očima přejížděli po oné bezmezné, bouřemi ošlehané plošině a snažili se porozumět skoro nekonečnému labyrintu kolosálních, pravidelných a geometricky harmonických kamenných mas, jež pozvedávaly své drobící se a rozpukané hřebeny nad ledový příkrov nedosahující v nejhrubších vrstvách více než dvanácti či patnácti metrů, ovšem na některých místech ani tolika ne.

Účinek takové obludné scény byl nepopsatelný, poněvadž hned od začátku se zdálo jisté, že zde došlo k jakémusi ďábelskému porušení známých přírodních zákonů. Zde, na ohavně staré náhorní plošině o nadmořské výšce celých 6000 metrů a v podnebí vražedném pro jakékoli osídlení už od dob předcházejících existenci člověka na Zemi, tj. přibližně už 500 000 let, se, kam oko dosáhlo, táhlo bludiště pravidelně uspořádaných skalisek, jehož vznik mohlo připsat čemukoli jinému než vědomému a umělému původu jen zoufalství duševní sebeobrany. Už dříve jsme zavrhli, pokud šlo o seriózní uvalování, veškeré teorie, že krychle a hradby na horských srázech mohou mít jiný původ než přírodní. Jak by tomu mohlo být jinak, když v době, kdy tuto oblast zasáhlo současné nepřerušené panování ledové smrti, se člověk jen sotva odlišoval od velkých primátů?

Nicméně nyní se nadvláda rozumu zdála být nezvratně otřesena, neboť tato kyklopská změť hranatých, zaoblených a zkosených bloků vykazovala rysy jež narušovaly jakékoli bezpečné zabydlení v racionalitě. Šlo zcela evidentně o bezbožné město z Pata morgány, tentokrát v nezvratné, objektivní a neúprosné skutečnosti. To prokleté znamení tedy nakonec mělo materiální základ – ve vyšších vrstvách vzduchu se vznášela horizontální vrstva ledových krystalků a tento neuvěřitelný kamenný přežitek dob minulých vyslal přes hory svůj obraz na základě prostých zákonů odrazu. Ovšem že byl tento přelud celý pokroucený a zvětšený a obsahoval věci, které se v jeho zdroji neobjevovaly; nicméně teď, když jsme tento zdroj spatřili, usoudili jsme, že je ještě obludnější a hrozivější než jeho vzdálený obraz.

Pouze nesmírná, nelidská robustnost těchto ohromných kamenných věží a hradeb uchránila tuto věc před naprostou zkázou v průběhu statisíců – či snad milionů – let, po které zde na pusté plošině trůnila uprostřed poryvů vichrů. „Corona Mundi… Střecha světa…” Všemožná fantaskní označení nám plynula ze rtů, zatímco jsme se omráčeně dívali na neuvěřitelnou scenérii pod sebou. Znovu jsem pomyslel na tajuplné pradávné mýty, jež mi od prvního pohledu na tento mrtvý antarktický svět nedávaly nijak spát – na ďábelskou plošinu Leng, na Mi-Go či himálajské yetti, na Pnakotické rukopisy se všemi jejich narážkami na předlidskou existenci, na kult Cthulhu, na Necronomicon a na hyperborejské legendy o beztvarém Tsathogguovi a na horší než beztvaré zplozence hvězd, kteří se s touto polobytostí spojovali.

Bezpočet kilometrů všemi směry rozkládal se tento přízrak, aniž by se kdovíjak ztrácel; vlastně když jsme po něm klouzali očima napravo i nalevo podél základny nízkých povlovných kopců předhoří, jež jej oddělovaly od okraje pohoří, došli jsme k závěru, že se naprosto nijak neztrácí, nepočítáme-li přerušení nalevo od průsmyku, kterým jsme přiletěli. Náhodně jsme objevili malou část čeho si o zcela nezměrné velikosti. Na úpatí hor byly groteskní kamenné patvary rozesety přece jen řidčeji a tvořily přechod mezi strašidelným městem a nám už dobře známými krychlemi a baštami, jež nepochybně tvořily jeho horský předvoj. Krychle a bašty, podobně jako podivné vchody do jeskyní, se na vnitřní straně hor vyskytovaly stejně hojně jako na straně vnější.

Největší část tohoto bezejmenného kamenného labyrintu byla tvořena zdmi vyčnívajícími nad led do výšky tří až pětačtyřiceti metrů, o tloušťce pohybující se mezi jedním a půl a třemi metry Sestával převážně z obrovských kvádrů prastaré tmavé břidlice a pískovce – kvádrů v řadě případů dosahujících rozměrů 1i,2 x 1,8 x 2,4 metru -, ačkoli se v určitých místech zdálo, že byl vytesán přímo I z nepřerušované masy nerovného podloží prekambrické břidlice. Budovy si velikostí ani zdaleka neodpovídaly; nacházel se zde bezpočet plástvím podobných uskupení o závratné velikosti, stejně jako samostatné celky podstatně menší. Pokud jde o tvar, pohybovaly se tyto stavby většinou mezi uspořádáním kuželovitým, jehlanovitým či terasovitým; i když zde byla k vidění i řada dokonalých válců, dokonalých krychlí, shluků krychlí a dalších pravoúhlých útvarů a zvláštní uskupení sešikmených budov, jejichž pěticípý půdorys matně upomínal na moderní soustavy opevnění. Stavitelé neustále a umně využívali principu klenby a je pravděpodobné, že v době největšího rozkvětu města zde musely existovat i kupole.

Celá tato kamenná spleť byla nestvůrně zvětralá a ledový příkrov, z něhož se zvedaly její věže, byl poset opadanými kusy a věkovitými úlomky. V místech, kde byl led průhledný, bylo možno zahlédnout dolní části gigantických sloupů a všimli jsme si i zachovalých kamenných mostů, jež spojovaly jednotlivé věže v nejrůznějších výškách nad zemí. Na obnažených zdech jsme naopak zaregistrovali

zjizvená místa, kde se klenuly další a výše umístěné mosty stejného charakteru. Při bližším průzkumu jsme narazili i na nesčetná velká okna; z nichž některá byla zakryta okenicemi ze zkamenělého materiálu, původně dřeva, ačkoli většina zela zlověstnou a hrozivou prázdnotou. Mnoho rozvalin bylo samozřejmě bez střechy a jejich horní hrany byly nerovné, třebaže působení větrů je dokázalo zaoblit. Jiné, výrazněji kuželovitých či jehlanovitých tvarů či chráněné vyššími okolními stavbami, si však i navzdory všudypřítomnému drolení a pukání zachovaly vnější kontury neporušené. S pomocí dalekohledu se nám podařilo rozeznat i něco, co se jevilo jako sochařské ozdoby v horizontálních pásech – ozdoby zahrnující ona prapodivná uskupení teček, jejichž přítomnost na starobylých mastcích nyní nabyla nekonečně většího významu.

Na řadě míst byly budovy zcela zničené a ledový příkrov byl hluboce zbrázděn působením nejrůznějších geologických fenoménů. Jinde se zdivo rozpadlo až k povrchu ledu. Jedno rozsáhlé místo, táhnoucí se zevnitř náhorní plošiny k rozsedlině v předhoří vzdálené asi půldruhého kilometru nalevo od průsmyku, kterým jsme proletěli, nebylo kamennými strukturami zastavěno vůbec; a shodli jsme se, že představovalo koryto jakéhosi toku, jenž v třetihorách – před miliony let – protékal městem a nořil se do nějakého úchvatného podzemního jícnu ve velkém bariérovém horském hřebenu. Bylo jisté, že celkově jde především o oblast jeskyní, propastí a podzemních tajemství nepřístupných jakémukoli lidskému bádání.

Ohlédnu-li se dnes za našimi pocity a vzpomenu-li si na naše omráčení při pohledu na monstrózní pozůstatek z časů, jež jsme považovali za předcházející existenci člověka, nedokáži se ubránit údivu, jak se nám podařilo uchovat si zdání duševní vyrovnanosti. Samozřejmě že jsme věděli, že něco – časová posloupnost, vědecké teorie nebo naše vlastní vědomí – je žalostně v nepořádku; zachovávali jsme si však tolik klidu, abychom uřídili letoun, dosti důkladně si prohlédli spoustu věcí pod sebou a pořídili pečlivou sadu fotografií, které ještě mohou prokázat velkou službu jak nám, tak celému světu. V mém případě mi mohly pomoci hluboce zakořeněné vědecké návyky, neboť nad vším zmatkem a pocitem ohrožení ve mně hořela nepřekonatelná zvědavost proniknout co nejdůkladněji do okolních prastarých tajemství – poznat, jaké bytosti stavěly a žily na tomto nesmírně kolosálním místě a jaký vztah mohla mít tak jedinečná koncentrace života ke světu své doby nebo dob jiných.

Toto město totiž nemohlo být nikterak normální. Muselo tvořit původní jádro a střed jakési pradávné a neuvěřitelné kapitoly historie Země, jejíž vnější důsledky, o nichž se pouze nejasně zmiňovaly ty nejzáhadnější a nejnesrozumitelnější mýty, stačily naprosto vymizet ve zmatku zemských proměn, dávno předtím, než se lidská rasa, jak ji dnes známe, vybelhala z tenat lidoopi existence. Rozkládala se tu paleogenní megalopole, ve srovnání s níž jsou bájná Atlantida a Lemurie, Commoriom, Uzuldarúm a Olathoe v zemi Lomar záležitostmi dneška – dokonce ani ne včerejška; megalopole zaujímající místo vedle takových obávaných předlidských hanebností, jako byly Valusie, R’lyeh, Ib v zemi Mnar a Bezejmenné město v Arabské poušti. Když jsme přelétávali nad bludištěm studených titánských věží, má představivost se někdy vymanila z. veškerých pout a bezcílně se vznášela v říši fantastických spojitostí – dokonce vytvářela spojení mezi tímto ztraceným světem a některými mými nejdivočejšími sny týkajícími se šílené hrůzy v táboře.

Palivová nádrž letadla byla v zájmu větší lehkostí naplněna jen zčásti; proto jsme museli být při svém průzkumu obezřetní. I tak se nám podařilo, poté, co jsme sestoupili na hladinu, kde bylo působení větru prakticky zanedbatelné, pokrýt nesmírnou část terénu – či spíše vzduchu. Zdálo se, že horské pásmo ani děsivé kamenné město, lemující jeho vnitřní úpatí, neberou konce. Po osmdesáti-kilometrovém letu na obé strany nebyly v labyrintu skal a zdiva, čnícího z věčného ledu jako drápy mrtvoly patrné žádné obměny. Patrná nicméně byla určitá kromobyčejně pozoruhodná různorodost objektů; jako byly reliéfy v kaňonu, kde široký říční tok vnikal do předhoří a blížil se místu svého zanoření mezi skaliska. Úpatí hor v místě, kde mizel, bylo směle vymodelováno do podob kyklopských sloupů; a cosi na těch zvrásněných sudovitých tvarech ve mně i v Danforthovi vyvolávalo mlhavé, nenávistné a matoucí vzpomínky.

Narazili jsme rovněž na několik otevřených prostranství ve tvaru hvězdice, zjevně představujících náměstí; a povšimli jsme si, jak často je zde zvlněn terén. Všude, kde se zvedal prudký kopec, jsme viděli, že byl vyhlouben do podoby jakési nepravidelné kamenné stavby; ale našli jsme i dvě výjimky. Jedna z nich byla příliš zvětralá na to, aby bylo zřejmé, co stálo na jejím vyčnívajícím vrcholu, zatímco druhá stále nesla stopy po prapodivném kuželovitém památníku vytesaném z jednolité skalní masy, matně připomínajícím struktury, jako je známá Hadí hrobka ve starobylém údolí Petry.

Při letu od hor směrem do vnitrozemí jsme zjistili, že ačkoli se délka města podél předhoří zdá nekonečná, pokud jde o šířku, ta nezměrná není. Asi po padesáti kilometrech groteskní kamenné stavby začaly řídnout a po dalších šestnácti kilometrech jsme už přelétávali nad ničím nepřerušovanou pustinou bez jakýchkoli stop po působení myslících bytostí. Vypadalo to, že řeka se za hranicemi města ubírala širokým propadlým korytem. Terén získal na poněkud větší rozeklanosti a zdálo se, že směrem, kde se na západě ztrácí v oparu, začíná nepatrně stoupat.

Dosud jsme nepřistáli na zemi, avšak opustit plošinu, aniž bychom se pokusili vstoupit do některé z obludných staveb, bylo nemyslitelné. Proto jsme se rozhodli najít na úpatí hor v blízkostí soutěsky rovné místo, kam bychom s letadlem dosedli a odkud bychom se vydali pěšky na průzkum. Třebaže byly tyto povlovné svahy tu a tam poseté rozvalinami, při nízkém letu jsme brzy objevili celou řádu možných přistávacích ploch. Jen co jsme si vybrali místo nejblíže k průsmyku, poněvadž při následujícím letu jsme se měli dostat přes hory zpět do tábora, podařilo se nám ve 12:30 dosednout na hladké a tvrdé sněhové pole prosté jakýchkoli překážek a znamenitě uzpůsobené pro pozdější rychlý a úspěšný odlet.

Nezdálo se, že bude nutné, abychom letadlo na tak krátkou dobu a v tak příjemné absenci silného větru v naší nadmořské výšce chránili sněhovými zátarasy; proto jsme dohlédli pouze na to, aby byly bezpečně ukryty přistávací lyže a aby mráz nepoškodil životně důležité části mechanismu. Pro svou pěší výpravu jsme vyložili nejteplejší kožichy určené k létání a vzali jsme si s sebou malou výbavu sestávající z kapesního kompasu, ručního fotoaparátu, trochy potravin, řady zápisníků a spousty papíru, geologického kladívka a dláta, pytlíků na vzorky, kusu horolezeckého lana a výkonných elektrických svítilen s náhradními bateriemi; všechno toto vybavení jsme vezli v letadle pro případ, že bychom mohli provést přistání, pořídit na zemi snímky, kresby a topografické náčrtky a z nějakého obnaženého svahu, výchozu či skalní jeskyně získat vzorky hornin. Naštěstí jsme disponovali dostatečným množstvím papíru, který jsme mohli natrhat, naházet do pytlů na vzorky a využít na základě prastarého principu hry na lišku k označení postupu všemi bludišti, na která jsme mohli narazit. Papír jsme si vezli pro případ objevení jeskynního systému s natolik mírným prouděním vzduchu, abychom se mohli uchýlit k této rychlé a snadné metodě značení cesty místo obvyklého značení pomocí odsekávání skal.

Když jsme ztvrdlým sněhem obezřele scházeli po svahu k ohromnému kamennému labyrintu rýsujícímu se na pozadí opalizujícího západu, cítili jsme skoro stejně tak silný pocit blížících se zázraků, který jsme zakoušeli i při příletu k neprobádanému horskému průsmyku před čtyřmi hodinami. Je pravda, že očima jsme již přivykli neuvěřitelnému tajemství skrytému za bariérou hor, ale vidina skutečného proniknutí mezi starobylé zdi vztyčené myslícími bytostmi možná před miliony lety – předtím než mohla existovat jakákoli známá lidská rasa – v nás přesto vzbuzovala úžas a svým tušením kosmických abnormalit snad i hrůzu. Ačkoli si řídký vzduch v této závratné výšce vybíral při fyzické námaze svou dati, já i Danforth jsme zjistili, že pohyb snášíme dobře, a cítili jsme se na jakýkoli výkon, který by nám osud mohl připravit. Stačilo nám jen ní kolik kroků, abychom se dostali k beztvaré rozvalině zvětralé na úroveň sněhu, zatímco padesát až pětasedmdesát metrů dál stála ohromná nezastřešená a nepoškozená bašta ve tvaru gigantické pěticípé hvězdy dosahující ve své nepravidelnosti výšky tří či tří a půl metru. Právě k ní jsme zamířili; a když jsme byli konečné schopni dotknout se jejích zvětralých kyklopských bloků, cítili jsme, že jsme navázali neslýchané a skoro rouhavé spojení se zapomenutými časy, jež je našemu pokolení běžně nedostupné.

Tato hvězdicovitá bašta, dosahující od jednoho vrcholu ke druhému délky snad devadesáti metrů, byla vystavěna z jurských pískovcových kvádrů nestejné velikostí o průměrné ploše 1,8 x 2,4 metru. Otevírala se v ní řada klenutých pozorovatelen či oken velkých asi 1,2 metru na šířku a 1,5 metru na výšku, rozmístěných dosti symetricky v cípech hvězdy i v jejích vnitřních úhlech, přičemž jejich spodní okraj se nacházel přibližně metr od povrchu ledu. Když jsme jimi nahlédli, spatřili jsme, že zdivo má tloušťku celého půldruhého metru, že uvnitř struktury nezůstaly žádné přepážky a že na vnitřních stěnách byly zřetelné stopy po pásech rytin či basreliéfů, což byly skutečnosti, které jsme vytušili už při nízkém přeletu nejen nad tímto valem, nýbrž i nad dalšími. Třebaže zde musely být přítomny i spodní partie, veškeré pozůstatky po nich byly na tomto místě dokonale skryty v hluboké vrstvě ledu a sněhu.

Prolezli jsme jedním oknem a marně jsme se snažili rozluštit skoro zahlazené nástěnné obrazce, nepokusili jsme se však vstoupit na zamrzlou zem. Náš průzkumný let naznačil, že řada budov ve městě není natolik zanesena ledem jako tato a že kdybychom do těchto stále zastřešených staveb vnikli, mohli bychom případně narazit j na interiéry zcela holé, kde by bylo možné dosáhnout i skutečné podlahy Než jsme baštu opustili, pečlivě jsme ji vyfotografovali a v dokonalém úžasu jsme si prohlédli i její kyklopské zdivo prosté jakéhokoli přídavku malty. Přáli jsme si, aby s námi byl i Pabodie, protože jeho technické vědomosti by nám mohly pomoci odhadnout, jak mohlo v neuvěřitelně dávných časech výstavby tohoto města a jeho okolí docházet k transportu tak ohromných bloků.

Osm set metrů dlouhý sestup do města samého, kdy nám v zádech pustě a zběsile burácel vítr prohánějící se mezi vysokými vrcholy, zůstává zážitkem, jehož nejmenší podrobnosti mi provždy zůstanou vyryté v paměti. S výjimkou Danfortha a mne by si lidé mohli podobné optické jevy představit pouze v přízračných nočních můrách. Mezi námi dvěma a vířícími mlhami na západě se rozkládal obludný labyrint tmavých kamenných věží; jejich výstřední a nepochopitelné tvary na nás při každém pohledu z nového úhlu činily nepopsatelný dojem. Šlo o fata morgánu vytesanou z kamenné masy a kdyby nebylo fotografií, stále bych pochyboval, zda něco takového může skutečně existovat. Převládající druh zdiva se nijak nelišil od materiálu hradeb, jež jsme si již prohlédli, nicméně extravagantní formy, jichž zdivo v tomto městě nabývalo, se zcela vymykaly možnostem jakéhokoli popisu.

Dokonce i snímky ilustrují jen jeden či dva rozměry jejich nekonečné bizarnosti, nesmírné rozmanitosti, nadpřirozené masivnosti a absolutně cizorodé exotičnosti. Viděli jsme geometrické tvary, pro něž by Euklid jen stěží našel jméno – kužely všech fází nepravidelnosti a komolosti; terasy všech typů pobuřujících disproporcí; věže podivně bující do baňatých patvarů; polámané sloupy ve zvláštních uskupeních a pěticípé či pětihřbeté útvary nepříčetné grotesknosti. Když jsme se blížili, začínalo být vidět i pod některé průhledné části ledového příkrovu, kde jsme rozeznávali válcovité kamenné mosty spojující v nejrůznějších výškách bláznivě rozptýlené stavby. Zdálo se, že nenajdeme žádné uspořádané ulice, takže jediným otevřeným prostranstvím zůstávalo místo kilometr a půl nalevo od nás, kudy musela protékat městem do hor prastará řeka.

Dalekohledy jsme zjistili, že se zde hojně vyskytují vnější horizontální pásy takřka zahlazených plastik a seskupení teček, a částečně jsme si dokázali představit, jak město muselo kdysi vypadati když většina střech a horních částí věží prohrála souboj s časem. Celek představoval složitou spleť křivolakých uliček a průchodů, přičemž všechny tvořily hluboké kaňony a vzhledem k převislému zdivu či přítomnosti klenutých lávek byly některé jen sotva čímsi více než pouhými tunely. Pod námi se rozprostírající město se na pozadí západních mlh, jejichž severním okrajem se snažilo prodrat nízké narudlé antarktické slunce časného odpoledne, tyčilo jako snový přízrak; a jakmile slunce na okamžik narazilo na silnější překážku a scenérie se ponořila do chvilkového stínu, okolí mne rozechvělo nezřetelnou hrozbou, kterou nebudu nikdy s to výstižně postihnout. Divočejší tóny cílené zlovolnosti se vkradly i clo slabého kvílení a skučení vzdáleného větru v ohromných horských soutěskách. Poslední úsek našeho sestupu do města byl nezvykle prudký a náhlý a skalní výchoz v místech, kde se měnil sklon, nás přivedl k myšlence, že zde musela kdysi existovat umělá terasa. Tušili jsme, že pod ledem se bude ukrývat řada schodů či něčeho na jejich způsob.

Když jsme se konečně ponořili do spleti města samého a začali klopýtat přes pobořené zdivo a vyhýbat se tísnivé blízkostí a závratné výšce všudypřítomných drolících se a zvětralých zdí, opět jsme zakusili natolik zvláštní pocity, že se divím míře sebeovládání, již jsme si byli schopni uchovat. Danforth byl zjevné celý nesvůj a pouštěl se do jistých otřesně neopodstatněných spekulací ohledně hrůzy v táboře – jež se mi příčily i proto, že na několik závěrů, k nimž nás dohnala řada vlastností tohoto morbidního přežitku obludného stáří, jsem musel mermomocí přistoupit i já. Úvahy mu začaly ovlivňovat i představivost; protože na jednom místě – kde tvořila ostrý zákrut ulička plná sutin – zarputile tvrdil, že na zemi spatřil slabé stopy po otiscích, jež se mu ani trochu nezamlouvaly; zatímco jinde se zastavil, aby se zaposlouchal do prchavého imaginárnrho zvuku linoucího se z jakéhosi neurčitého místa – tlumeného melodického kvílení, které označil za dosti podobné zvukům větru v horských jeskyních, které však bylo jaksi znepokojivé jiné. Nekonečná pěticípovitost okolní architektury a několika málo zřetelných nástěnných arabesek v nás vzbuzovala matný, zlověstný dojem,jehož jsme se nemohli za žádnou cenu zbavit. Vyvolávala v nás strašlivý podvědomý pocit jistoty ohledně pradávných bytostí, které zbudovaly a obývaly toto bezbožné místo.

Naše vědecké a dobrodružné duše však ještě nestačily zcela zmrtvět; mechanicky jsme se drželi plánu spočívajícího v odsekávání vzorků ze všech typů nerostného materiálu zastoupených ve struktuře zdiva. Chtěli jsme nashromáždit pokud možno kompletní sérii, abychom si vytvořili co nejlepší představu o stáří tohoto místa. Zdálo se, že nic v masivních vnějších zdech nepochází z časů dávnějších než jurské a komančské období, a stejně tak by se v celém městě nenašel kámen sahající svým původem za hranici pliocénu. Mohli jsme si být neotřesitelně jisti, že se procházíme krajinou smrti, jež zde vládla přinejmenším 500 000 let, a pravděpodobně ještě déle.

Při pochodu tímto bludištěm kamenného soumraku jsme se zastavovali u všech dosažitelných otvorů, skrze něž jsme studovali viditelné interiéry a zkoumali možnosti proniknutí dovnitř. Některé vchody se otvíraly mimo náš dosah, jiné vedly pouze k rozvalinám plným ledu, jež byly stejně nezastřešené a holé jako kamenná bašta na kopci. Jeden otvor, byt prostorný a vybízející k prozkoumání, končil očividně bezednou propastí, neskýtající žádnou možnost sestupu. Občas se nám nabídla možnost prohlédnout si zkamenělé dřevo zachovalé okenice, jejíž stále rozeznatelné vlákno v nás vzbuzovalo úžas svou nesmírnou starobylostí. Okenice byly vyrobeny z druhohorních nahosemenných dřevin a jehličnanů — zvláště pak křídových cykas – a z vějířovytých palem a prvních krytosemenných rostlin pocházejících jednoznačně z třetihor. Nebylo možno nalézt nic mladšího data než z pliocénu. Umístění těchto okenic – jejichž okraje poukazovaly na přítomnost podivných a dávno zmizelých závěsů – prozrazovalo jejich různé využití; některé byly osazené na vnější, jiné na vnitřní straně hlubokých výklenků. Zdálo se, že korozi svých pradávných a patrně kovových držáků a upínadel přežily jen díky tomu, že zůstaly zaklíněné ve zdi.

Po určité době jsme narazili na řadu oken – otevírajících se ve stěně gigantického kužele s nepoškozeným vrcholem a pěti hřbety -, jež ústila do ohromné zachovalé místnosti s kamennou podlahou; tato okna však v místnosti byla příliš vysoko na to, aby se jimi dalo vlézt dovnitř bez použití provazu. Provaz jsme s sebou sice měli, ale pokud to nebylo vyloženě nutné, šest metrů dělících nás od země jsme prozatím zdolávat nechtěli – zvláště pak v řídkém vzduchu náhorní plošiny, kde byly kladeny velké požadavky na srdeční činnost. Tato rozlehlá místnost byla nejspíše jakousi síní či shromaždištěm, na jehož stěnách naše elektrické svítilny vykreslily smělé, výrazné a potenciálně děsivé sochy uspořádané do širokých horizontálních pásů, které oddělovaly stejně tak široké pásy konvenčních arabesek. Toto místo jsme si pečlivě zakreslili a rozhodli jsme se, že do něj pronikneme, pokud nenalezneme interiér se snadnějším přístupem.

Nakonec jsme však vhodný otvor našli; šlo o klenutý vchod o šířce přibližně dvou a výšce přibližně tří meterů, jenž představoval dávné vyústění visuté lávky přemosťující boční uličku ve výšce asi půldruhého metru nad současnou úrovní zalednění. Tyto klenuté lávky zcela přirozeně končily v jedné rovině s chodbami vyšších pater budov; a v tomto konkrétním případě byla podlaha v patře zachována. Stavba, do níž jsme takto mohli vniknout, představovala sérii obdélníkových, na západ směřujících teras po naší levici. Budova přes uličku, kde zelo druhé klenuté ústí, měla tvar pobořeného válce bez oken, avšak s nezvyklým vyboulením Přibližné tři metry nad vchodem. Uvnitř chodby byla naprostá tma a zdálo se, že klenba postupuje do studny nekonečné prázdnoty.

Vstup do rozlehlé budovy po naší levici byl dvojnásob usnadněn hromadami suti, nicméně než jsme se vydali využít této dlouho očekávané příležitosti, na okamžik jsme zaváhali. Ačkoli jsme dokázali vstoupit do labyrintu pradávných tajemství, abychom pronikli i do skutečného nitra neporušené a zachovalé budovy tohoto pohádkově starobylého světa, jehož povaha se nám zjevovala ve stále zřetelnějších konturách, museli jsme v sobě nalézt nové odhodlání. Nakonec jsme však vpřed přece jen vyrazili; a vydrápali se přes rozvaliny do zejícího otvoru. Podlaha v něm byla z velikých břidlicových tabulí a zdálo se, že tvoří vyústění dlouhé, vysoké chodby s opracovanými stěnami.

Když jsme si všimli řady vnitřních klenutých průchodů, jež z ní vybíhaly a představili si pravděpodobnou spletitost tohoto hnízda skrytých místností, rozhodli jsme se, že se musíme uchýlit k systému značení cesty papírovými útržky. Při orientaci jsme si doposud vypomáhali kompasy, a také častými pohledy na ohromný horský masiv tyčící se mezi věžemi za našimi zády; ale od tohoto okamžiku bylo nutné sáhnout po umělé náhradě. Nepotřebný papír jsme natrhalí na proužky odpovídající velikostí, ty jsme vložili do Danforthovy brašny a připravili jsme se, že je budeme užívat tak hospodárně, jak nám umožní naše vlastní bezpečnost. Pomocí této metody jsme se se vší pravděpodobností měli vyvarovat sejití z cesty neboť jak se zdálo, uvnitř starobylé stavby nebyl žádný silný průvan. Pokud by se objevil nebo pokud by nám měla dojít zásoba papírků, samozřejmě bychom využili jistější, byť pracnější metody odštěpování zdí.

Pokud bychom se neodvážili provést pokus, nedokázali bychom odhadnout, jak rozsáhlá může objevená oblast vůbec být. Těsná a hojná propojení různých budov nás vedla k pravděpodobné domněnce že bychom mezi jednotlivými stavbami mohli přecházet po mostech skrytých pod ledovým příkrovem, snad s výjimkou míst, kde by postup znemožňovala místní sesutí zdiva či geologické zlomy neboť bylo zřejmé, že bytelné struktury trpěly jen slabým zaledněním. Takřka ve všech oblastech průhledného ledu bylo vidět zanořená okna, tak pevně zabedněná, jako by město v této uniformní podobě přetrvávalo až do okamžiku, kdy ledové příkrovy jednou provždy uzamkly celou jeho spodní část. Skoro jste nabývali prapodivného dojmu, že toto místo bylo v jakési mlhavé a dávné době úmyslně uzavřeno a opuštěno, že je tedy nezasáhla žádné náhlá pohroma ani nebylo ponecháno napospas postupnému zániku. Očekávalo neznámé obyvatelstvo příchod ledu a vydalo se hromadně hledat příhodnější útočiště? Přesnější analýza fyziografické situace, týkající se formace ledového příkrovu, musela v této fázi počkat na pozdější dobu. Zcela zjevně zde nepůsobily žádné dlouhodobé síly. Snad byl na vině tlak nakumulovaného sněhu; a možná za zvláštní stav, jehož jsme byli nyní svědky, mohlo vylití řeky či protržení nějaké předvěké ledovcové nádrže v horském masivu. V obrazotvornosti se mohla v souvislosti s tímto místem zrodit jakákoli domněnka.

VI.

Bylo by zdlouhavé, kdybych měl dopodrobna a postupně líčit naše putování oním jeskyňovitým, prastarým bludištěm dávných zdí; oním obludným doupětem starobylých tajemství, jímž se nyní poprvé po bezpočtu věků rozléhala ozvěna lidských kroků. Je to pravda obzvláště ve světle skutečnosti, že velká část strašlivého dramatu a zjištění se vyjevila na základě pouhého studia všudypřítomných nástěnných plastik. Pravdu našich odhalení do značné míry potvrdí fotografie těchto plastik a je jen škoda, že jsme s sebou neměli větší zásobu filmu. Nakonec jsme poté, co nám fotografický materiál došel, museli sáhnout po notesech a jisté výrazné artefakty zaznamenat jen v hrubých náčrtcích.

Budova, do níž jsme právě pronikli, se vyznačovala závratnou velikostí a propracovaností a vzbuzovala v nás mocnou představu architektury oné nepoznané geologické minulosti. Vnitřní přepážky byly méně bytelné než vnější zdi, ale ve spodních partiích byly výtečně zachovány. Celou strukturu charakterizovala spletitá komplexnost, již podtrhovaly i zvláštně nepravidelné rozdíly v úrovních jednotlivých podlaží. Kdyby nebylo papírového značení, už na začátku bychom se bezpochyby ztratili. Nejdříve jsme se rozhodli prozkoumat horní zchátralejší část, a proto jsme se labyrintem začali šplhat nějakých třicet metrů vzhůru do míst, kde do polárního nebe zasněženě a poničeně zela nejvyšší řada komnat. Stoupali jsme po strmých, příčně žebrovaných kamenných rampách či nakloněných plošinách, jež všude plnily funkci schodišť. Místnosti, na něž jsme narazili, byly všemožných tvarů a velikostí, sahajících od pěticípých hvězd k trojúhelníkům a dokonalým krychlím. Lze bezpečně říci, že v průměru zaujímaly 9 x y metrů podlahové plochy a sahaly šest metrů do výšky; existovalo tu však i mnoho rozlehlejších místností. Jakmile jsme si zevrubně prohlédli horní oblast a vrstvu ledu, patro po patře jsme sestoupili i do zanořené části, kde jsme si záhy uvědomili, že se nacházíme v pokračujícím bludišti vzájemně propojených komnat a chodeb, rozprostírajících se patrně v neomezeně rozsáhlém prostoru i mimo hranice této konkrétní budovy Kyklopská masivnost a gigantičnost všeho kolem na nás začala působit podivně stísňujícím dojmem; a ve všech tvarech, rozměrech, poměrech, dekoracích a stavebních detailech této hříšně starobylé budov bylo cosi mlhavě, ale hluboce nelidského. Na základě kamenných plastik jsme si brzy uvědomili, že toto nestvůrné město je staré mnoho milionů let.

Dosud nedokážeme vysvětlit technické principy; jichž bylo využito při nezvyklém vyvažování a sestavování ohromných kamenných mas, ačkoli bylo jasné, že stavitelé se do velké míry spoléhali na ulití principu oblouku. Z místností, jež jsme navštívili, bylo vyklizeno veškeré přenosné zařízení, kterážto okolnost nás ujistila v přesvědčení, že město bylo opuštěno po úvaze. Hlavní dekorací byl skoro univerzální systém nástěnných plastik, jež místnosti zdobil v souvislých devadesát centimetrů širokých horizontálních pásech, střídajících se po celé výšce zdi se stejně tak širokými pásy geometrických arabesek. V tomto uspořádání by se sice našly výjimky, ale jeho převaha byla zarážející. Kolem některých pásů arabesek byla nicméně často zasazena řada hladkých kartuší obsahujících podivně vzorovaná uskupení teček.

Záhy jsme seznali, že technika je vyzrálá, procítěná a esteticky vyspělá na nejvyšší stupeň civilizovaného mistrovství; ačkoli byla v každém ohledu zcela cizí jakékoli známé umělecké tradici lidstva. Nikdy jsem nespatřil sochařské dílo, jež by se jí jen přiblížilo jemností provedení. I ty nejmenší detaily spletité vegetace či živočišného života byly navzdory smělé velikostí děl vyvedeny se zdrcující sugestivností; konveční obrazce byly zase zázraky propracované. složitosti. Arabesky prozrazovaly hluboké porozumění matematickým principům a byly zhotoveny ze záhadně symetrických oblouků a úhlů vycházejících z násobku pěti. Pásy s vyobrazeními se držely vysoce formalizované tradice a nabízely zvláštní zacházení s perspektivou; vyznačovaly se však uměleckou sdělností, jež nás hluboce zasáhla i navzdory zející propasti vzdálených časových období: Umělecká metoda vycházela z nezvyklé juxtapozice příčného řezu a dvojrozměrné siluety a vyjadřovala analytickou psychologii překonávající myšlení jakékoli známé dávné civilizace. Je zbytečné pokoušet se o srovnání tohoto umění s čímkoli, co se vystavuje v našich muzeích. Ti, kdož si prohlédnou fotografie, nejbližší analogii naleznou patrně v určitých groteskních představách těch nejodvážnějších futuristů.

Síť arabesek sestávala veskrze ze zapuštěných linek, jejichž hloubka se na nezvětralých stěnách pohybovala od dvou a půl do pěti centimetrů. V místech, kde se objevovaly kartuše se skupinami teček – evidentně šlo o nápisy v jakémsi neznámém a prehistorickém jazyku a abecedě -, hloubka arabesek dosahovala snad čtyř centimetrů a tečky byly zasazeny snad o centimetr níže. Obrazové pásy byly vyvedeny v mělkém kuželovém reliéfu, přičemž jejich pozadí se nacházelo přibližně pět centimetrů pod úrovní povrchu zdi. U některých exemplářů jsme rozeznávali stopy po původní koloraci, ačkoli na většině míst barvivo, jehož mohlo být na plastikách užito, rozložilo a zahladilo působení nekonečných věků. Čím více jsme tuto úžasnou techniku studovali, tím více jsme tyto věci obdivovali. Pod jejich strohým tíhnutím ke konvenčnosti bylo možné odtušit jemné a přesné pozorovací a výtvarné schopnosti umělců; ostatně sám konvenční přístup sloužil k symbolizování a zdůraznění skutečné podstaty či zásadní odlišnosti každého znázorněného subjektu. Cítili jsme také, že mimo tyto rozpoznatelné přednosti se v dílech skrývá ještě něco navíc, což však našimi smysly nebylo již uchopitelné. Určité občasné tahy skýtaly nezřetelné náznaky skrytých symbolů a podnětů, jejichž hluboký a silný význam by nám odhalilo jen komplexnější či odlišné smyslové ústrojí.

Náměty soch zjevně vycházely ze života ztracené epochy, kdy byly vytvořeny a obsahovaly ohromné množství historických odkazů. Právě tento abnormální sklon zmizelé rasy dokumentovat své dějiny – okolnost, jež nám shodou náhod hrála do karet – způsobil, že pro nás plastiky začaly představovat ohromující zdroj informací, což nás vedlo k tomu, abychom jejich fotografie a přepisy zohlednili před vším ostatním. V některých místnostech převládající styl dekorací nahradily mapy, astronomická schémata a další vědecká vyobrazení velkých měřítek; tyto věci naivně a strašlivě stvrzovaly skutečnosti, jež jsme vyčetli už z obrazových vlysů a arabesek. Naznačím-li zde, na co poukazoval celek, doufám, že u těch, co mi vůbec uvěří, mé líčení nevzbudí zvědavost překonávající zdravou opatrnost. Bylo by tragické, kdyby se někdo nechal vlákat do této říše smrti a hrůz na základě varování, jež jej měla naopak odradit.

Stěny s plastikami narušovala protáhlá okna a masivní tři a půl metru vysoké dveřní otvory; v oknech i dveřích bylo na několika místech zachováno zkamenělé dřevěné deštění – pečlivě vyřezávané a vyleštěné – původních okenic či dveřních výplní. Všechny kovové součásti zmizely už před dávnou dobou; několikero dveří však zůstalo stát na svých místech a při postupu z jedné místnosti do druhé jsme je museli násilím otevírat. Občas jsme narazili na dochované okenní rámy s podivnými průhlednými tabulkami – většinou elipsovitého tvaru; rozhodně jich ale nebylo nijak mnoho. Nacházeli jsme rovněž hojné výklenky pozoruhodné velikosti, zpravidla prázdné, nicméně tu a tam se v nich vyskytoval nějaký bizarní objekt vymodelovaný ze zeleného mastku, jenž byl buď rozbitý, nebo nepříliš zajímavý, aby nám stál za ukořistění. Jiné otvory měly bezpochyby souvislost s dávnými mechanickými zařízeními – vytápěním, osvětlením a podobně -, na jejichž využití upomínala řada plastik. Stropy byly obvykle hladké, někde však byly vykládané zeleným mastkem či jinými kachlíky, z nichž většina nyní chyběla.l podlahy byly dlážděné těmito kachlemi, ačkoli převažovalo využití prostého kamene.

Jak jsem již uvedl, nezůstal tu žádný nábytek či jiné movité věci. Jaké zvláštní vybavení kdysi plnilo tyto ponuré, ozvěnami znějící místnosti, bylo ale zřejmé z vyobrazení na stěnách. Nad ledovým příkrovem byly podlahy většinou posety hromadami suti, smetí a rozvalin; hlouběji však tento stav nebyl zřetelný do tak velké míry. V některých níže položených místnostech a chodbách jsme nenarazili na nic jiného než písčitý prach nebo starobylý minerální povlak, zatímco jinde se šířilo zlověstné ovzduší jakoby po nedávném úklidu. Samozřejmě že v místech, kde došlo k trhlinám či ke zřícením, byly nižší polohy stejně tak plné drti jako místa blíže povrchu. Před naprostou tmou zachraňoval vnitřní části stavby centrální dvůr – jal: tomu bylo i u jiných budov, jež jsme si prohlíželi ze vzduchu. V horních místnostech jsme tudíž museli používat elektrické svítilny jen zřídka, a to při studiu detailů kamenných plastik. Nicméně pod ledovou vrstvou se šero prohloubilo a v řadě částí spletitého přízemí jsme vstupovali do míst, kde vládla jen černočerná tma.

Aby si někdo dokázal vytvořit byt jen matnou představu o našich myšlenkách a pocitech při vstupu do tohoto ztichlého labyrintu nelidských staveb, je třeba, aby si v mysli sladil beznadějně znepokojivý chaos prchavých nálad, vzpomínek a dojmů. Naprosto děsivá starodávnost a smrtonosná bezútěšnost tohoto místa by dokázaly zdrtit skoro každého citlivého člověka, ale k těmto prvkům bylo třeba přičíst i nedávné hrůzné události v táboře a odhalení, k nimž tak záhy došlo při zkoumání strašlivých nástěnných plastik všude kolem nás. Jakmile jsme narazili na jistou dokonale zachovanou část nástěnných vyobrazení, stačil nám jen krátký pohled, abychom poznali obludnou pravdu – pravdu, o níž by bylo naivní tvrdit, že jsme ji s Danforthem nezávisle na sobě netušili už dříve, byť jsme si dávali pečlivý pozor, abychom na ni jeden před druhým ani v nejmenším nepoukazovali. Nyní už nemohlo být ani jediné milosrdné pochyby o povaze bytostí, které postavily a obývaly toto příšerné mrtvé město před miliony let, kdy se předchůdci lidí nacházeli na úrovni primitivních savců a kdy se po tropických stepích Evropy a Asie proháněli obrovití dinosauři.

Původně jsme se zoufale drželi jiné možnosti a trvali jsme na tom – každý v duchu sám pro sebe -, že všudypřítomnost motivu pěticípé hvězdy neznamená nic více než určité kulturní či náboženské velebení pradávného přírodního objektu, jenž v sobě tak zřetelně ztělesňoval charakter pěticíposti; podobně jako dekorativní motivy minojské Kréty velebily posvátného býka, egyptské motivy velebily skarabea, římské vlka a orla a totemy nejrůznějších divošských kmenů pak další zvířata. K tomuto útočišti jsme se však nadále uchylovat nemohli; museli jsme čelit otřesnému poznání, které čtenář těchto stránek bezpochyby vytušil už před dlouhou dobou. Ani teď takřka nejsem schopen uvést tyto skutečnosti černé na bílém, ale snad to nebude ani nutné.

Bytosti, jež kdysi toto obludné město zbudovaly a žily v něm za doby dinosaurů, nebyly žádnými dinosaury nýbrž něčím mnohem horším. Dinosauři byla nová a skoro nemyslící zvířata – stavitelé tohoto města však byli moudří a staří a zanechali po sobě otisky v materiálu, s nímž bylo manipulováno už skoro před miliardou let… v materiálu, s nímž bylo manipulováno předtím, než opravdový život na zemi překonal fázi buněčných struktur… v materiálu, s nímž bylo manipulováno předtím, než se skutečný život na zemi vlastně zrodil. Šlo o stvořitele a zotročovatele onoho života a nade vší pochybnost i o původce dávných ďábelských mýtů, o nichž se bázlivě šeptá v textech, jako jsou Pnakotické rukopisy a Necronomicon. Šlo o Prastaré, kteří sem pronikli za časů, kdy Země byla ještě mladá – o bytosti, jejichž podstatu utvářela cizorodá evoluce a jež disponovaly silami, které tato planeta nikdy nezplodila. A když si pomyslím, že ještě předcházejícího dne jsme se s Danforthem dívali na pozůstatky jejich tisíce let zkamenělých těl… a že je chudák Lake a jeho skupina spatřili v úplné podobě…

Je samozřejmě nemožné, abych zde ve správném pořadí popisoval postup, díky němuž jsme nabyli své znalosti o oné obludné kapitole předlidského života. Po počátečním šoku způsobeném oním určitým objevem jsme se na chvíli museli zastavit, abychom nabrali nové síly a teprve ve tři hodiny jsme se vydali na systematický průzkum. Sochy v budově, do níž jsme pronikli, byly poměrně nedávného data – o stáří zhruba dvou milionů let -, jak jsme zjistili z jejich geologických, biologických a astronomických charakteristik; a vyjadřovaly umění, které by si ve srovnání se vzorky; jež jsme našli v jiných stavbách po přejití mostů pod ledovým příkrovem, zasloužilo označení dekadentní. Zdálo se, že jedna budova vysekaná z kamenné masy• sahá svým původem do doby před čtyřiceti či snad padesáti miliony lety – do období staršího eocénu či mladší křídy – a obsahuje basreliéfy jejichž umělecké provedení překonávalo všechno ostatní, co jsme dosud objevili, tedy s jednou strašlivou výjimkou. Shodli jsme se, že jde o nejstarší obytnou strukturu, kterou jsme prošli.

Kdybych se nemohl opřít o snímky, jež hodlám zanedlouho zveřejnit, o našich nálezech a závěrech bych nikdy nehovořil, abych nebyl označen za šílence a uvrhnut za mříže. Ovšem že ty úplně vejranější části mého nesourodého vyprávění – týkající se předzemské existence bytostí s hvězdicovitými hlavami odehrávající se na jiných planetách, v jiných galaxiích a v jiných vesmírech -lze pohodlně interpretovat jako fantaskní mytologii stvořenou samými vetřelci; nicméně tyto části někdy zahrnovaly obrazy a nákresy tak zlověstně blízké posledním objevům našich matematiků a astrofyziků, že nevím, co si mám o všem myslet. Až zveřejním své fotografie, nechť situaci posoudí jiní.

Je přirozené, že žádná série plastik, na něž jsme narazili, nelíčila více než zlomek souvislé historie; stejně tak jsme se ani zdaleka nemohli s celou historií seznamovat v pořadí, v jakém se odvíjela. Některé rozsáhlé komnaty tvořily, pokud šlo o vyjádřené obrazy, nezávislé jednotky, zatímco v jiných případech bylo možné sledovat souvislou kronika v řadě místností a chodeb. Nejlepší mapy a nákresy se nacházely na stěnách děsivé propasti nořící se i pod úroveň dávného přízemí – jeskyně o velikostí asi šedesáti čtverečních metrů a o výšce asi osmnácti metrů, která skoro jistě fungovala jako jakési vzdělávací středisko. V různých místnostech a budovách docházelo ke spoustě zarážejícího opakování stejných námětů; neboť bylo zřejmé, že jisté kapitoly zkušenosti a jisté přehledy či fáze dějin rasy se těšily u různých umělců či obyvatel zvláštní oblibě. Občas nám však alternativní verze stejného tématu pomáhaly při určování sporných míst a vyplňování mezer.

Stále mne překvapuje, že jsme dokázali vyvodit tolik skutečností v tak krátkém čase, který jsme měli k dispozici. Samozřejmě že i teď pracujeme pouze s velmi hrubými odhady; z nichž se řada zrodila až později na základě studia fotografií a nákresů. Je možné, že právě důsledky tohoto pozdějšího bádání – oživené vzpomínky a mlhavé dojmy působící v souvislosti s jeho obecnou citlivostí a s oním domnělým hrůzným zážitkem, o jehož povaze mi nechce nic sdělovat – se přímo podepsaly na Danforthově současném nervovém zhroucení. Tomuto jsme se však vyhnout nemohli; není možné, abychom zveřejnili své srozumitelné varování, aniž bychom získali co možná nejvíce informací; a varovat ostatní je naprosto zásadní. Jisté přežívající vlity v onom neznámém antarktickém světě narušeného času a cizích přírodních zákonů nám velí, abychom zabránili jakémukoli dalšímu průzkumu.

VII.

Celá historie, tak jak se nám ji podařilo rozplést, se zanedlouho objeví v oficiálním věstníku Miskatonické univerzity. Na tomto místě uvedu poněkud nesourodě a chaoticky pouze několik nejvýznaměnějších poznatků. Ať už jde o mýtus či něco jiného, plastiky popisují, jak z hlubin mezihvězdného prostoru přišly na rodící se, stále ještě neživou Zemi bytosti s hvězdicovitými hlavami – vyprávějí o příchodu jejich i o příchodu řady dalších cizích tvorů, kteří se za určitých dob vydávají na cesty do vesmíru. Zdá se, že byly schopné pohybovat se mezihvězdným éterem za využití svých ohromných blanitých křídel – čímž zvláštním způsobem stvrzují folklorní zkazky lidí z vysočiny, o nichž mi kdysi dávno říkal jeden kolega historik. Žily do značné míry pod vodou, stavěly si fantastická města a s neznámými protivníky sváděly strašlivé bitvy, při nichž užívaly důmyslná zařízení na bázi dosud nepoznaných energetických principů. Jejich vědecké i technické vědomosti zjevně daleko přesahovaly znalosti naší dnešní civilizace, ačkoli jejich pokročilejších a propracovanějších forem využívaly, jen když byly nuceny. Několik soch naznačovalo, že prošly stadii mechanizované existence na jiných planetách, ale ustoupily od nich, jakmile zjistily, že její důsledky je emocionálně neuspokojují. Nadpřirozená houževnatost organismu a jednoduchost přirozených potřeb jim podivně umožnila přežívat i v prostředí vysoké náhorní plošiny, aniž by se musely uchylovat ke konzumaci specializovanějších plodů umělého šlechtitelství či dokonce k užívání šatstva kromě případů, kdy se musely chránit před nepřízní počasí.

Pozemský život stvořily v moři – využívajíce dostupného materiálu podle dlouho tradovaných metod – nejprve kvůli potravě, poté i pro jiné účely. K pokročilejším experimentům došlo až po likvidaci nejrůznějších kosmických protivníků. Totéž uskutečnily i na jiných planetách; vyráběly nejen potřebné potraviny, nýbrž i určité mnohobuněčné protoplazmatické masy, schopné v hypnotickém stavu formování svých tkání do nejrůznějších druhů provizorních orgánů; čímž si vytvářely ideální otroky pro vykonávání náročné obecně prospěšné práce. Tyto slizké organické masy byly bezpochyby tím, co Abdul Azhared ve svém děsivém Necronomiconu šeptem nazýval „shoggothy”, třebaže tento šílený Arab opatrně připustil jejich pozemskou existenci pouze ve snech lidí žvýkajících určitou rostlinu s obsahem alkaloidů. Jakmile Prastaří s hvězdicovitými hlavami na této planetě synteticky vytvořili své jednoduché potravinové formy a vyšlechtili si dostatečnou zásobu shoggothů, umožnili i jiným buněčným strukturám, aby se vyvinuly do podob živočišného a rostlinného života, s nimiž pak měli dále nejrůznější úmysly.

S využitím shoggothů, jejichž končetiny mohly být uzpůsobeny ke zvedání nesmírných břemen, se z malých, nízkých podmořských mést staly ohromné a závratné kamenné labyrinty podobné těm, jež později vyrostly i na souši. Mimořádně přizpůsobiví Prastaří trávili v jiných končinách vesmíru na souši velkou část času a pravděpodobně si uchovali řadu tradic spjatých s pevninským stavitelstvím. Když jsme studovali architekturu všech těchto prehistorických budov včetně těch, jejichž starobylými chodbami jsme nyní procházeli, lámali jsme si hlavu nad prazvláštní shodou náhod, kterou jsme se doposud nepokusili vysvětlit, dokonce ani sami sobě. Na basreliéfech byly zřetelně vyvedeny vrcholky budov, jež ve skutečném městě kolem nás přirozeně už velice dávno zvětraly do beztvarých rozvalin. Plastiky představovaly gigantické shluky jehlovitých vížek, jemných ozdobných zakončení některých kuželů a hranolů a řady tenkých horizontálních zoubkovaných kotoučů, jimiž byly osázeny válcovité sloupce. Šlo o totéž, co jsme spatřili v nesmírné a zlověstné fata morgáně odrážející podobu mrtvého města, v jehož siluetě podobné prvky chyběly už tisíce či desetitisíce let, fata morgáně, která se před našimi nic netušícími zraky vynořila nad neprobádanými horami šílenství při příletu k prokletému táboru ubohého Lakea.

O životě Prastarých, jak pod vodou, tak poté, co se jejich část přesunula na souš, by se mohly napsat celé knihy. Ti z nich, kteří zůstali v mělké vodě, nepřestali využívat do maximální možné míry oči na koncích pěti hlavních hlavových tykadlech a obvyklým způsobem pěstovali nadále i sochařské a písařské umění – psali rydlem na voděvzdorné voskové tabulky. Ti, již přebývali v mořských hlubinách, ačkoli používali k získávání světla zvláštního fosforeskujícího organismu, si skládali obraz svého okolí na základě záhadného speciálního smyslového ústrojí působícího prostřednictvím prismatických brv, umístěných na hlavách – smyslového ústrojí, díky němuž byli Prastaří v případě nutnosti na světle částečně nezávislí. Během sestupu do hlubin se podivně změnila i podoba jejich sochařství a písma, nebol začali využívat určitých patrně chemických procesů nátěrů – jejichž účelem bylo nejspíše zajištění fosforescence -, které nám nedokázaly osvětlit ani basreliéfy. Tyto bytosti se v moři pohybovaly částečně plaváním – za pomoci postranních lilijicových ramen – a částečně chvěním spodní řady chapadel zahrnujících i panohy. Občas se pouštěly i do střemhlavého útoku s využitím dvou čí tří sad vějířovitých rozvinovacích křídel Na souši používaly zpravidla panohy, ale do velkých výšek či na delší vzdálenosti jim někdy pomáhala i křídla. Řada tenkých chapadélek, do nichž se větvila lilijicová ramena, se vyznačovala nesmírnou jemností, ohebností, silou a přesností koordinace svalstva a nervů, což tvorům zajišťovalo maximální zručnost a obratnost při všech uměleckých a jiných manuálních činnostech.

Odolnost těchto organismů byla skoro neuvěřitelná. Zdá se, že jim nemohl nijak uškodit ani strašlivý tlak na nejhlubších místech mořského dna. Těch několik málo jedinců, co zemřelo, bylo sprovozeno ze světa výhradně násilím, a pohřebišti bylo velice málo. Skutečnost, že své vertikálně pohřbívané zemřelé zahrnovali mohylami se symboly pěticípých hvězd, v nás s Danforthem vzbudila řetězec myšlenek, který si vyžádal potřebu nové přestávky a načerpání čerstvých sil. Bytosti se množily pomocí spór – jako kaprad’orosty jak tušil už Lake -, ale vzhledem ke své zázračné odolnosti a dlouhověkosti, a následnému nedostatku potřeby starat se o svou náhradu, nebyl vývoj nových protostélek nijak podněcován s výjimkou období, kdy bylo nutno kolonizovat nová území. Mláďata rychle vyzrávala a dostávalo se jim vzdělání, o jehož úrovni se nám nemůže ani zdát. Převažující intelektuální a estetický život dosáhl vysokého stupně vývoje a vytvořil mimořádně houževnatou soustavu zvyklostí a institucí, kterou podrobněji popíši ve své chystané monografii. Soustava nabývala jemně odlišných podob v závislosti na tom, zda tvorové žili v moři, či na souši, ale měla stejné základy a hlavní rysy.

Ačkoli bytosti mohly podobně jako rostlinstvo, přijímat výživu z anorganické hmoty, dávaly mnohem radši přednost potravě organické, zvláště pak živočišné. Ve vodě se živily syrovými mořskými organismy, ale na souši je tepelně opracovávaly. Lovily zvěř a kvůli masu chovaly i stáda zvířat – která zabíjely ostrými zbraněmi, jejichž nezvyklé stopy na některých zkamenělých kostech naše výprava zaznamenala. Bytosti výtečně snášely všechny běžné teploty a ve svém přirozeném stavu mohly přebývat ve vodě i těsně nad bodem mrazu. když se však začal stupňovat chlad starších čtvrtohor – před takřka jedním milionem let -, obyvatelé souše se museli uchýlit ke zvláštním opatřením zahrnujícím umělé vytápění; dokud je nakonec vražedná zima nezahnala zpátky do moře. Legenda uváděla, že v době svých prehistorických letů mezihvězdným prostorem přijímali jisté chemické látky a stávali se takřka nezávislými na přijímání potravy, dýchání a termoregulaci; nicméně v době velkého chladu na tuto metodu již zapomněli. Tak či onak, uměle vyvolaný stav nemohli prodlužovat donekonečna, aniž by utrpěli újmy.

S ohledem na nepárovost a polorostlinný charakter neměli Pra­staří žádný biologický základ pro rodinnou fázi savčí existence. Zdá se však, že se organizovali v rozsáhlých domácnostech na principu vyhovující prostorové užitečnosti a – jak jsme vyčetli z obrazů zaměstnání a zábavy jednotlivých obyvatel – i odpovídající duševní spřízněnosti. Při zařizování svých domovů soustředili veškeré věci uprostřed ohromných místností, čímž si vytvářeli volný prostor pro dekoraci stěn. O osvětlení se v případě suchozemských obyvatel starala zařízení pravděpodobně elektrochemické povahy. Na pevnině i na moři bytosti používaly podivné stoly, židle a pohovky podobné válcovitým rámům – protože odpočívaly a spaly ve vzpřímené poloze se složenými chapadly – a přihrádky pro zavírací soustavy tečkovaných tabulek, jež představovaly jejich knihy.

Vláda byla zjevně složitě konstruovaná a pravděpodobně socialistického zaměření, i když z nalezených plastik nebylo možné vyvodit nic směrodatného. V oblasti probíhala čilá obchodní aktivita, jak přímo v místě, tak mezi jednotlivými městy, a jisté drobné žetony ve tvaru hvězdice a opatřené nápisy sloužily jako peníze. Je pravděpodobné, že takovými platidly byly menší z různých nazelenalých mastků nashromážděných naší expedicí. Ačkoli převažovala městská kultura, bytosti se věnovaly i zemědělství a rozsáhlému chovu dobytka. Existovala zde i těžební aktivita a omezená manufakturní výroba. Hojně se cestovalo, ale stálá migrace byla nejspíše poměrně vzácná, pouze s výjimkou ohromných kolonizátorských výprav, díky nimž rasa expandovala. Pro osobní pohyb se neužívaly žádné vnější pomůcky; poněvadž se zdálo, že při přemisťování po souši, ve vzduchu i ve vodě Prastaří sami disponují mimořádně velkou způsobilostí dosahovat vysokých rychlostí. Náklady však vláčela tažná zvířata – shoggothi pod vodou a podivuhodný druh primitivních obratlovců v pozdějším období suchozemské existence.

Tito obratlovci, stejně jako bezpočet dalších forem života – živočišného a rostlinného, mořského, suchozemského a vzdušného -, byli produktem nehlídané evoluční manipulace živých buněk, za níž sice Prastaří stáli, ale která se dostala mimo rámec jejich pozornosti. Byl jim umožněn nekontrolovaný vývoj, protože se nedostávali do žádných konfliktů s dominantní rasou. Obtížné formy byly samozřejmě mechanicky vyhlazovány. Je zajímavé, že na některých posledních sochách, vykazujících největší stopy úpadku. lze spatřit primitivního belhaného savče, využívaného suchozemskými obyvateli občas jako potrava, občas jako zdroj zábavy u něhož byly nepříliš zřetelně patrné i náznaky pozdějšího opičího a lidského vývoje. Při výstavbě pozemských měst bylo při zvedání ohromných kamenných bloku vysokých věží využíváno zpravidla pterodaktylů se širokými křídly, druhu, o němž paleontologie dosud nič nevěděla.

Houževnatost, s níž Prastaří dokázali přežít nejrůznější geologické proměny a pohyby zemské kůry, hraničila se zázračností. Ačkoli se zdá, že do pozdějších dob přetrvalo jen velmi málo prvních měst – pokud vůbec nějaká -, nedošlo k žádnému přerušení ve vývoji jejich civilizace či při předávání záznamů. Místem jejich prvotního příchodu na Zemi byl Antarktický oceán a je pravděpodobné, že Prastaří nepřišli dlouho poté, co byla ze sousedního jižního Pacifiku vyrvána hmota, z níž byl zformován Měsíc. Podle jedné z plastických map se celá zeměkoule tehdy nacházela pod vodou, přičemž kamenná města se v průběhu věků objevovala stále dále a dále od Antarktidy Jiná mapa znázorňovala rozsáhlou oblast souše kolem jižního pólu, kde bylo vidět, jak někteří tvorové vytvářejí experimentální sídla, byť jejich hlavní střediska byla přemisťována na nejbližší mořské dno. Pozdější mapy, na nichž tato souš puká, je unášena pryč a vysílá určité odtržené části severním směrem, dávají zarážejícím způsobem za pravdu teoriím o kontinentálních posunech, které v nedávné době zastávali Taylor, Wegener a Joly.

Vynoření nové pevniny v jižním Pacifiku mělo za následek zahájení zásadních změn. Některá podmořská města byla nenávratně zničena, to však nebyla nejhorší pohroma. Z nekonečna kosmu začala na Zemi pronikat jiná rasa – pevninská rasa bytostí podobající se chobotnicím, pravděpodobně odpovídajících bájnému předlidskému plemeni Cthulhu -, která vyvolala obludnou válku, jež na určitou dobu zahnala Prastaré zpátky do moře; což zasadilo nesmírnou ránu narůstajícímu pevninskému osídlování. Později byl uzavřen smír, nové země byly předány plemeni Cthulhu a Prastaří si udrželi vládu nad mořem a starými zeměmi. Došlo k založení nových měst – největší se stavěla v Antarktidě, poněvadž tato oblast prvního kontaktu byla chována v posvátné úctě. Od té doby, stejně jako původně, Antarktida zůstala střediskem civilizace Prastarých a všechna objevitelná města, jež v ní založilo plemeno Cthulhu, byla srovnána se zemí. Pak došlo opět k náhlému ponoření pevnin pacifické oblasti, jež s sebou do hlubin stáhly i město R’lyeh a všechny mimozemské chobotnice, což vedlo k tomu, že se Prastaří znovu ujali neomezené vlády nad planetou, i když je děsil nezřetelný stín, o němž se nechtěli nijak zmiňovat. V pozdější době se jejich města opět rozprostřela po všech pevninských i mořských oblastech zeměkoule – proto ve své chystané monografii doporučuji, aby archeologové provedli v několika velmi vzdálených končinách systematické vrty se zařízením Pabodieho typu.

Přesun z vody na souš se v průběhu času stal obecným trendem; tento pohyb podporovalo i vynořování nových pevnin, ačkoli oceán nebyl nikdy trvale opuštěn. Další příčinou kolonizace pevniny byly i nové potíže spjaté se šlechtěním a zvládáním shoggothů, na nichž záleželo úspěšné přežívání pod vodou. Postupem času, jak smutně dokládaly i plastiky, Prastaří přišli o umění vytváření nového života z anorganického materiálu; což znamenalo, že si museli vystačit s manipulací již existujících forem. Na souši se dalo dobře pracovat s velkými ještěry; ale mořští shoggothi, množící se dělením a získávající nebezpečný stupeň náhodné inteligence, určitou dobu představovali hrozivou potíž.

Od prvopočátku byli ovládáni prostřednictvím hypnotické sugesce ze strany Prastarých, kteří modelovali jejich tuhou, avšak pružnou hmotu do nejrůznějších, v dané chvíli potřebných končetin a orgánů. Nyní ale shoggothi občas schopností sebemodelování používali sami a nezávisle a nabývali různých imitativních forem, jež jim původně vštípili Prastaří sugescí. Je možné, že se u nich vyvinul polostálý mozek, jehož samostatná a občas umíněná vůle odrážela vůli Prastarých, aniž by se jí vždy kořila. Plastická vyobrazení těchto shoggothů nás s Danforthem naplňovala hrůzou a odporem. V normálním stavu šlo o beztvaré bytosti tvořené vazkým rosolem, který vypadal jako shluk bublin. Každý v kulové fázi dosahoval průměru přibližně čtyř- a půl metru. Vyznačovali se však neustále proměnlivým tvarem a objemem, přičemž občas spontánně, či na základě sugesce, vyháněli dočasné výrůstky nebo si vytvářeli orgány zraku, sluchu a řeči, jimiž napodobovali své pány Jejich podivná nepoddajnost se datuje asi od poloviny permu, přibližně před 150 miliony lety, kdy jim oceánští Prastaří vyhlásili regulérní válku za účelem opětovného podmanění. Obrazy tohoto konfliktu a obvykle bezhlavých, slizem pokrytých Prastarých,. padnuvších za oběť vraždění shoggothů, působily i přes propast nekonečných věků neuvěřitelně hrůzostrašně. Prastaří užili proti vzbouřivším se bytostem zvláštní zbraně působící narušení molekulárních struktur a nakonec dosáhli drtivého vítězství. Sochy poté zobrazovaly období, kdy byli shoggothi ozbrojenými Prastarými opět zkroceni a ujařmeni, jako tomu bylo v případě kovbojů a divokých koní na americkém Západě. I když během povstání shoggothi prokázali schopnost přežívat i mimo vodní prostředí, tento vývoj u nich nebyl nijak podporován, protože jejich užitečnost na souši by se jen stěží mohla měřit s potížemi plynoucími z jejich ovládání.

Během jury se Prastaří museli vypořádávat s novou nepřízní osudu v podobě další invaze z mezihvězdného prostoru – tentokrát šlo o polohoubovité, polokorýšovité tvory pocházející z planety ztotožnitelné s dalekým a nedávno objeveným Plutem; tvory bezpochyby odpovídající bytostem figurujícím v určitých bázlivě popisovaných legendách severní vysočiny jež jsou v Himálajích známí jako Mi-Go, či yetti. Při zápolení s těmito protivníky se Prastaří poprvé od svého příletu na Zemi pokusili vydávat do mezihvězdného éteru, ale navzdory svým tradičním přípravám zjistili, že opustit zemskou atmosféru již nedokáží. Ati už bylo dávné tajemství kosmického pohybu jakékoliv, pro rasu bylo nenávratně ztraceno. Mi-Go nakonec Prastaré vypudili ze severních zemí, ačkoli neměli prostředky, aby je ohrozili i v moři. Starobylá rasa se tak začala postupně stahovat zpátky do své původní domoviny.

Na vyobrazeních bitev jsme si se zaujetím povšimli, že jak plemeno Cthulhu, tak Mi-Go byli patrně tvořeni hmotou radikálně se lišící od námi prozkoumaného složení Prastarých. Nepřátelé Prastarých se uměli měnit a obnovovat způsobem, který byl pro jejich protivníky nemyslitelný, což mne vede k domněnce, že pocházeli z ještě vzdálenějších koutů vesmírného prostoru. Prastaří, navzdory své abnormální houževnatosti a nezvyklým životním pochodům, byly striktně materiální stvoření a svým původem museli vcházet ze známého časoprostorového kontinua; zatímco o prapůvodu ostatních tvorů můžeme spekulovat jen se zatajeným dechem. Toto všechno však přirozeně platí pouze za předpokladu, že nezemské souvislosti a anomálie připisované vetřelcům nejsou pouhými mytologickými konstrukcemi. Lze si představit, že Prastaří si celý kosmický rámec mohli vymyslet proto, aby nějak vysvětlili své porážky; poněvadž zájem o historii a hrdost u nich tvořily základní psychologický prvek. Je signifikantní, že jejich záznamy nehovoří o řadě pokročilých a mocných ras, jejichž pozoruhodné kultury a monumentální města nepřestávají figurovat v jistých záhadných legendách.

Měnící se tvářnost světa na pozadí dlouhých geologických údobí byla ilustrována na mnoha plastických mapách a výjevech se zarážející sugestivitou. V několika případech bude současná věda vyžadovat revizi, zatímco jinde se její smělé vývody dočkaly úžasného potvrzení. Jak jsem již uvedl, hypotéza Taylora, Wegenera a Jolyho, že všechny kontinenty jsou fragmenty prapůvodní antarktické pevninské masy které pukly působením odstředivých sil a odsunuly se po prakticky kluzkém, níže položeném povrchu – hypotéza, o níž svědčí například do sebe zapadající obrysy Afriky a Jižní Ameriky a způsob, jakým se nakupily a zvedly velké horské masivy – získává z tohoto zlověstného zdroje na značná váze.

Na mapách jasně zobrazujících karbonský svět před sto miliony či více lety bylo možné rozpoznat významné linie zlomu a průrvy, jež měly později oddělit Afriku od tehdy jednolité Evropy (bývalé Valone z ohavných starodávných legend), Asie, obou Amerik a Antarktidy Jiné nákresy – a zvláště pak jeden související se založením obrovitého mrtvého města kolem nás, k němuž došlo před padesáti miliony lety – ukazovaly všechny současné kontinenty již jasně odlišené. A na posledních exemplářích, jež jsme měli k dispozici – a které byly vytvořeny patrně v pliocénu – už bylo vidět dosti zřetelně přibližnou podobu dnešního světa, i když Aljaška byla ještě propojena se Sibiří, Severní Amerika Grónskem s Evropou a Jižní Amerika Grahamovou zemí s Antarktidou. Na mapě z karbonu ještě byla celá zeměkoule – oceánské dno i vyzvednuté pevniny – označena symboly rozsáhlých kamenných měst postavených Prastarými, na pozdějších tabulích už však bylo zřetelné postupné stahování směrem k Antarktidě. Poslední exemplář z pliocénu už neznázorňoval žádná města na souši s výjimkou Antarktidy a výběžku Jižní Ameriky, a stejně tak ani žádná podmořská města severně od padesáté rovnoběžky jižní šířky. Bylo vidět, že vědomosti a zájem o severně položené kraje, vykma studia pobřežních čar, uskutečňovaného patrně během dlouhých výzkumných letů za použití vějířovitých blanitých křídel, mezi Prastarými naprosto vymizely.

Destrukce měst vinou výzdvihu horských pásem, odstředivé popraskání kontinentů, seismické pohyby půdy či mořského dna a další přírodní jevy byly běžně zaznamenávány; a bylo zvláštní sledovat, jak postupem času docházelo ke stále menším obnovám. Zdálo se, že nesmírná mrtvá megalopole, rozprostírající se kolem nás, byla posledním střediskem rasy. Byla vystavěna počátkem křídy poté, co gigantické vzedmutí srovnalo se zemí ještě nesmírnějšího předchůdce stojícího nedaleko. Zhruba tato oblast byla patrně nejposvátnějším místem ze všech, místem, kde se domnělí první Prastaří usadili na pradávném mořském dně. V novém městě – jehož řadu rysů jsme rozeznávali na sochách, ale které se všemi směry rozprostíralo celé stovky kilometrů podél horského masivu mimo dosah našeho leteckého průzkumu – byly údajně zachovány jisté posvátné kameny tvořící část prvního města na mořském dně, jež byly vyzdviženy na světlo po dlouhých epochách v průběhu obecného vrásnění vrstev.

VIII.

Je přirozené, že jsme s Danforthem studovali s obzvláštním zájmem a podivně osobním pocitem úžasu vše vážící se k bezprostřednímu místu, kde jsme se právě nacházeli. Nebylo nijak překvapivé, že místních materiálů byly všude přehršle; a měli jsme štěstí, že jsme na spletité přízemní úrovni města našli dům velice nedávného data, na jehož zdech, byť trochu poškozených nedalekým geologickým zlomem, byly vyvedeny plastiky úpadkového charakteru, které vyprávěly příběh této oblasti i po období znázorněném na pliocenní mapě, z níž jsme o Zemi před příchodem lidí vyčetli své zatím poslední všeobecné informace. Šlo o poslední místo, které jsme si prohlédli do posledního detailu, neboť to, co jsme v něm nalezli, nám poskytlo čerstvý a bezprostřední cíl.

Nacházeli jsme se bezpochyby v jedné z nepodivnějších, nejzáhadnějších a nejstrašlivějších končin zeměkoule. Ze všech existujících pevnin šlo rozhodně o tu nejstarobylejší, takže v náš začalo hlodat přesvědčení, že tato obludná výšina muší opravdu být legendární obávanou plošinou Leng, o níž se nechtěl příliš šířit ani šílený autor Necronomiconu. Ohromné pohoří bylo závratně dlouhé – začínalo jako hornatina v Luitpoldově zemi na pobřeží Weddellova moře a přetínalo prakticky celý kontinent. Opravdu vysoká část se táhla v nesmírném oblouku od míst na 81° jižní šířky a 60° východní délky do oblastí na 70° jižní šířky a 115° východní délky, přičemž její konkávní strana směřovala k našemu táboru a její k moři se blížící konec se nacházel v oblasti dlouhého, v ledu uvězněného pobřeží, jehož kopce zahlédli Wilkes a Mawson u jižního polárního kruhu.

Nicméně se zdálo, že znepokojivě blízko se tyčí ještě hrozivější zrůdnosti přírody Už jsem uvedl, že tyto vrcholy jsou vyšší než Himálaje, ale plastiky mi nedovolují prohlásit, že jsou nejvyšší na celé zemi. Tato neblahá pocta je mimo vší pochybnost vyhrazena pro cosi, co polovina plastik váhala vůbec zaznamenat a čeho se ostatní zhostily jen se zjevnou štítivostí a obavami. Zdá se, že existovala jedna část prapůvodní pevniny – první kuš, který se kdy vynořil z vodstev poté, co Země od sebe odmrštila Měsíc a z hvězd sem pronikli Prastaří -, která si vysloužila jen vyhýbavé zmínky jako něco nezřetelně a nevýslovně zlého. Města, jež v ní vyrostla, se rozpadla dříve, než přišel jejich čas, a jak se zjistilo, byla zničehonic opuštěna. Když pak v komančském období oblastí otřásly první zemské pohyby, za nepředstavitelného burácení a zmatku se z ní náhle zvedlo obludné horské pásmo – a Země byla bohatší o své nejvyšší a nejstrašlivější pohoří.

Pokud bylo měřítko plastik správné, tito děsiví velikáni museli dosahovat výšky přeš dvanáct kilometrů – což znamenalo, že byli mnohem obrovitější než hory šílenství, které jsme sami přeletěli. Jak se zdálo, táhli se od 77° jižní šířky a 70° východní délky k 70° jižní šířky a 100° stupni východní délky, méně než 480 kilometrů od mrt

vého města, takže bychom v mlhavé západní dálce bývali mohli zahlédnout jejich obávané vrcholy kdyby oblast nezakrýval opalizující opar. Stejně tak jejich severní konec musel být viditelný z dlouhého pobřeží Země královny Mary v oblasti polárního kruhu.

Někteří Prastaří se za dnů úpadku obraceli k těmto horám se zvláštními modlitbami, ale žádný z nich se k nim nepřiblížil ani se neodvážil odhadnout, co leží za nimi. Nespatřilo je žádné lidské oko, a když jsem si prohlížel emoce znázorňované na plastikách, modlil jsem se, aby tomu tak ani nikdy nebylo. Za nimi se kolem pobřeží táhne bariéra vrchoviny – Země královny Mary a císaře VVilhelma – a já děkuji nebesům, že se k těmto kopcům nikdo nedokázal přiblížit ani je zlézt. Ohledně starých zkazek a strachů už jsem přestal být tak skeptický; jak jsem býval, a už se nesměji představám dávného sochaře, že na každém z ponurých vrcholů občas významně prodlévaly blesky a že se dlouhou polární nocí z jedné z oněch děsivých výšin linula nevysvětlitelná záře. Ve starém pnakotickém šeptání o Kadathu v Chladné pustině se může skrývat velmi skutečný a velmi ohyzdný význam.

Ovšem terén v našem bezprostředním okolí nebyl o nic méně podivný, byť se k němu nepojily tak nevyslovné kletby Brzy po založení města se rozsáhlé pohoří stalo sídlem hlavních chrámů a řada plastik znázorňovala, jaké groteskní a fantastické věže čněly do nebes tam, kde jsme dnes viděli jen podivně visuté krychle a bašty. V průběhu věků se objevily i jeskyně, jež byly vytvarovány do podoby přídavků k chrámům. Postupem dalších epoch všechny vápencové žíly v oblasti vyhloubila podzemní voda, takže se z hor, předhoří a plání pod nimi stal skutečný propletenec vzájemně propojených jeskyní a štol. Mnoho výmluvných basreliéfů ilustrovalo průzkumy hluboko pod zemí včetně finálního objevu pochmurného moře ukrytého v útrobách země.

Tento nesmírný, do nekonečné noci ponořený záliv musela vyhloubit ohromná řeka, která stékala z neprobádaných a strašlivých západních hor a která se původně stáčela na úpatí pohoří Prastarých a podél tohoto masivu pak tekla do Indického oceánu, kam ústila mezi zeměmi Budda a Tottena na Wilkesově pobřeží. Postupné odhlodala vápencové úpatí v místě stáčení, až se nakonec její nenasytný proud dostal k jeskyním podzemních vodstev a připojila se k nim při vymílání hlubšího jícnu. Nakonec se celý její obsah vyprázdnil do dutých kopců a staré řečiště směřující k moři nechal vychnout. Velká část pozdější metropole, tak jak jsme ji nyní objevili, byla vystavěna právě na tomto původním řečišti. Prastaří, jakmile pochopili, co se stalo, užili svého vždy vyhraněného smyslu pro umění a v úpatí hor, kde se rozsáhlý tok začínal nořit do věčné temnoty, vytesali zdobné sloupy.

Tato řeka, kdysi překlenutá desítkami honosných kamenných mostů, byla zjevně řekou, jejíž mrtvé řečiště jsme spatřili pří leteckém průzkumu. její poloha na různých vyobrazeních města nám pomohla představit si celou scénu tak, jak se nabízela v rozličných fázích nekonečně dlouhé a nekonečně dávné historie. Mohli jsme si tedy spěšně, ale pečlivě načrtnout mapu všech hlavních topografických bodů – náměstí, důležitých budov atak podobně -, která nám měla sloužit jako vodítko při dalších výzkumech. Ve fantazii jsme si zanedlouho dokázali rekonstruovat celou rozsáhlou megalopoli, jak se vyjímala před jedním, deseti či padesáti miliony lety; poněvadž plastiky nám přesně sdělovaly, jak vypadala ta která budova, hora, náměstí, předměstí, krajina či bujná třetihorní vegetace. Město muselo být opředeno úžasnou a mystickou krásou, a když jsem si ji představoval, skoro jsem zapomněl na studený pocit zlověstné tísně, jíž nelidské stáří města a jeho rozlehlost, neživost, odloučenost a ledový soumrak spoutaly a ujařmily mou duši. Ovšem podle určitých basreliéfů obyvatelé tohoto města sami poznali sevření tísnivé hrůzy; nacházeli jsme totiž pochmurný a stále se opakující typ výjevu, na němž byli Prastaří vyobrazeni při vyděšeném couvání před jistým objektem – který se na obrazech nesměl nikdy objevit -,jenž byl nalezen ve velké řece a o němž se udávalo, že kymácejícími se, zarostlými lesy cykas připlul právě z děsuplných západních hor.

Až ve zmíněném domě s dekadentními plastikami pozdějšího data jsme získali první náznak finální pohromy, která vyústila v opuštění města. Nebylo pochyb o tom, že soch stejného data muselo být všude jinde velmi mnoho, i pokud vezmeme v potaz ochabující energii a aspiraci svízelné a nejisté doby – velmi konkrétní důkazy o existenci dalších vyobrazení jsme ostatně získali zanedlouho.Avšak tato série výjevů byla první a jediná, kterou jsme objevili přímo. Měli jsme sice v úmyslu pokračovat v hledání, ale jak jsem uvedl, bezprostřední situace před nás postavila jiný úkol. Narazili bychom nicméně na určitou hranici – protože jakmile mezi Prastarými zhasla poslední naděje na dlouhé budoucí obývání města, muselo zákonitě dojít i k definitivnímu ukončení tvorby nástěnných dekorací. Poslední ranou civilizaci byl samozřejmě příchod nesmírného chladu, který kdysi spoutával většinu zemského povrchu a který z prokletých pólů nevymizel dodnes – nesmírný chlad, který na opačném konci Země ukončil existenci mytických zemí Lomar a Hyperborea.

Kdy se tato tendence projevila v Antarktidě,je v rámci přesných letopočtů obtížné říci. V současnosti datujeme počátek obecných ledových dob do minulosti vzdálené asi 500 000 let, ale u pólů musela tato strašlivá pohroma začít mnohem dříve. Veškeré kvantitativní odhady zůstávají částečnými dohady; je však dosti pravděpodobné, že dekadentní plastiky byly vytvořeny před mnohem méně než milionem let a že skutečné opuštění města skončilo dlouho před obecně uznávaným začátkem pleistocénu – před 500 000 lety -, uvažujeme-li v rámci celého zemského povrchu.

Na dekadentních sochách byly všude patrné známky řídnoucí vegetace a slábnouti venkovské existence. V domech byla vyobrazována vytápěcí zařízení a cestovatelé v zimním období se dle obrazů zahalovali do teplých látek. Potom jsme spatřili sérii kartuší (u těchto pozdějších plastik byly celistvé pásy výjevů často přerušovány), která znázorňovala neustále sílící migraci do nejbližších útočišť s teplejším klimatem – někteří Prastaří se uchylovali do podmořských měst u vzdáleného pobřeží, jiní sestupovali labyrinty vápencových jeskyní ve vyhloubených kopcích k nedalekému černému jícnu podzemních vod.

Zdá se, že nakonec to byla právě horská propast, která přijala největší množství kolonizátorů. Částečným důvodem byla bezpochyby tradiční posvátnost tohoto výjimečného místa; ale ke konečnému rozhodnutí mohly přispět i příležitosti, které se zde nabízely při dalším možném využívání velkých chrámů na chodbami provrtaných horských srázech a při uchování rozsáhlého pevninského města jako střediska letního pobytu a základny pro komunikace s různými doly. Spojení starých a nových bydlišť se usnadnilo prostřednictvím několika teras a vylepšení na propojovacích trasách, navíc ze staré metropole byly k černému jícnu vyhloubeny četné přímé tunely — ostře se svažující štoly, jejichž ústí jsme pečlivě zakreslili, podle svých nejuváženějších odhadů, do mapy, na které jsme pracovali. Bylo zřejmé, že přinejmenším dva z těchto tunelů se nacházejí nedaleko místa, kde jsme se vyskytovali; oba se otvíraly v části města ležící na úpatí pohoří, jeden z nich méně než čtyři sta metrů směrem k starobylému řečišti, zatímco druhý ležel přibližně dvakrát tak daleko opačným směrem.

Vypadá to, že v propasti jsou na několika místech mírně se svažující břehy; ale Prastaří vystavěli své nové město pod vodou – zcela jistě kvůli větší pravděpodobnosti uchování stabilní teploty. Zdá se, že skryté moře bylo nesmírně hluboké, takže vnitřní teplo země mohlo zajišťovat obyvatelnost tohoto místa po neurčitě dlouhou dobu. Tvorové patrně nečelili žádným velkým obtížím při adaptaci na krátkodobý – a posléze na trvalý – pobyt pod hladinou, protože nikdy nedovolili, aby jim atrofovaly žábry. Nalezli jsme řadu vyobrazení znázorňující, jak měli Prastaří odjakživa ve zvyku navštěvovat své příbuzné žijící pod mořem a jak se koupávali na hlubokém dně své ohromné řeky. Podobně pak rasu uvyklou na dlouhé antarktické zimy nemohla zastavit ani temnota podzemních prostor.

I když styl plastik vykazoval nepochybné dekadentní sklony, pozdější díla se při líčení výstavby nového města v jeskynním moři vyznačovala vskutku epickou šíří Prastaří se do práce pustili přímo vědecky: v útrobách provrtaných hor lámali odolné horniny a najímali si zkušené dělníky z nejbližšího podmořského města, kteří k výstavbě přistupovali za využití těch nejosvědčenějších metod. Tito dělníci si s sebou přinášeli vše potřebné ke zdárnému uskutečnění nového podniku – tkáň shoggothů, z níž pěstovali nosiče kamení a poté tažná zvířata na dopravu materiálu do jeskynního města, a další protoplasmatickou hmotu, z níž modelovali fosforeskující organismy sloužící jako zdroje osvětlení.

Na dně podzemního města nakonec vyrostla rozsáhlá metropole; svou architekturou se velmi podobala městu na povrchu a její rysy díky precizním matematickým principům odrážejícím se při stavebních pracích vykazovaly poměrně málo stop úpadku. Nově pěstovaní shoggothi narůstali do ohromných rozměrů a projevovali pozoruhodnou inteligenci; na vyobrazeních přijímali a vykonávali všechny pokyny s úžasnou rychlostí. Zdálo se, že s Prastarými komunikovali na základě napodobování jejich hlasů – jakéhosi melodického kvílení, jehož tóny se pohybovaly na široké zvukové škále, pakliže byly správné domněnky ubohého Lakea – a pracovali spíše na základě řečových rozkazů než hypnotické sugesce, jak tomu bylo v minulosti. Byli nicméně drženi pod přísnou kontrolou. Fosforeskující organismy poskytovaly osvětlení s velkou efektivitou a nebylo pochyb o tom, že kompenzovaly ztrátu dobře známých polárních září za nocí v otevřeném prostoru.

Obyvatelé se i nadále věnovali umění a dekoracím, třebaže již s určitými tendencemi k dekadenci. Jako by si tento úpadek uvědomovali i sami Prastaří; a v řadě případů předjímali politiku Konstantina Velikého, když převáželi obzvláště vybrané části starobylých skulptur ze svého pozemského města, podobně jako zmíněný císař, za srovnatelného období úpadku, odvážel nejlepší umění z Řecka a Asie, aby dodal svému novému byzantskému hlavnímu městu větší nádheru, než jaké byli schopni jeho vlastní umělci. To, že přemístění dekorativnívh bloků nedosáhlo větších rozměrů, bylo jistě spjato se skutečností, že město na pevnině nebylo zpočátku opuštěno úplně. V době, kdy už došlo k odchodu všech obyvatel – a ten musel určitě nastat ještě před citelným nástupem mrazivého pleistocénu-, se Prastaří se svým dekadentním uměním patrně smířili – nebo přestali vnímat vyšší hodnotu starší tvorby. Ztichlé rozvaliny koleni nás tedy nebyly svědkem žádného hromadného odvozu soch; ačkoli ty nejlepší volné sochy, podobně jako další movitosti, odvezeny byly.

Dekadentní kartuše a reliéfy vyprávějící tento příběh, byly jak jsem již uvedl, poslední, které jsme při svém omezeném pátrání dokázali nalézt. Zanechaly v nás obraz Prastarých přesunujících se tam a zpátky mezi pevninským městem a jeskynním podmořským městem, přičemž ilustrovaly občasný obchod se sídly na oceánském dnu mimo antarktické pobřeží. Touto dobou si už definitivní zánik pevninského města museli uvědomovat i jeho obyvatelé, nebol plastiky zobrazovaly spoustu stop zhoubného působení mrazu. Vegetace chřadla a strašlivé sněhové přívaly ze zimy nedokázaly zcela roztát už ani na vrcholu léta. Ještěři chovy takřka vymřely a savci situaci nesnášeli o nic lépe. Aby bylo možné pokračovat v práci na zemském povrchu, Prastaří se museli uchýlit k přizpůsobení některých amorfních a chladu podivně vzdorujících shoggothů životu na souši; což bylo něco, čemu se Prastaří v minulosti vždy bránili. Velká řeka byla už bez života, i oceán přišel o mnoho ze svých živočišných druhů s výjimkou tuleňů a velryb. Uletěli i všichni ptáci, vyjma velikých pitvorných tučňáků.

Co se stalo poté, jsme mohli jenom odhadovat. Jak dlouho přežilo nové město v podzemní jeskyni? Rozkládá se tam pořád, jako kamenná mrtvola ve věčné temnotě? Zamrzla nakonec podzemní vodstva? Jaký osud čekal města na oceánském dnu? Přesunuli se někteří Prastaří před plížícím se ledovým příkrovem na sever? Současná geologie nenabízí žádné stopy po jejich přítomnosti. Představují děsiví Mi-Go v otevřených končinách severu stále nějakou hrozbu? Může si být někdo jistý tím, co do dnešních dnů přežívá či nepřežívá v černočerných a neprobádaných propastech nejhlubších zemských moří? Tyto věci byly zjevně schopné odolat jakémukoli tlaku – a lidé z moře občas tyloví věru prapodivné artefakty. A vysvětlila surové a záhadné jizvy na antarktických tuleních, jichž si před jednou generací všiml Borchgrevingk, opravdu teorie o vraždících velrybách?

S našimi domněnkami nesouvisely exempláře nalezené Lakem, neboť jejich geologická poloha prokazovala, že pokud šlo o dějiny pevninského města, žily v jeho velmi dávné epoše. Podle svého umístění pocházely z období před třiceti miliony let; takže jsme si spočítali, že za jejich dnů jeskynní město, a vlastně ani sama jeskyně, leště nemohly existovat. Pamatovaly by si starší scenérie: bujnou třetihorní vegetaci, mladší pevninské město s rozvíjejícím se uměním a mohutnou řeku tekoucí severním směrem podél úpatí rozsáhlého horského masivu ke vzdálenému tropickému oceánu.

A přesto jsme se v myšlenkách k těmto exemplářům museli pořád vracet – zvláště pak k osmi zachovalým kusům, které zmizely z Lakeova děsivě poničeného tábora. Na celé záležitosti bylo cosi abnormálního – ony zvláštní věci, které jsme se usilovně snažili připsat na vrub číhosi šílenství – ony obludné hroby – ono množství a povaha chybějícího materiálu – Gedney – ona nezemská houževnatost pradávných příšer a ony nezvyklé fatální okolnosti, jimž musela celá záhadná rasa čelit… S Danforthern jsme toho v několika uplynulých hodinách viděli víc než dost a byli jsme odhodláni spoustě hrozivých a neuvěřitelných tajemství dávné přírody uvěřit a zároveň o nich pomlčet.

IX.

Již jsem naznačil, že prohlídka dekadentních soch přivodila změnu v našem bezprostředním postupu. Šlo přirozeně o otázku vyhloubených tunelů vedoucích do temného podzemního světa, o jehož existenci jsme původně nic netušili, ale který jsme nyní chtěli dychtivě nalézt a projít. Z velikostí plastik jsme vytušili, že asi půldruhého kilometru dlouhá cesta jedním z prudce klesajících nedalekých tunelů nás dovede na okraj závratných chmurných útesů čnících nad obrovskou propastí, po jejichž srázech vedou ke skalnatému břehu skrytého a potemnělého oceánu příhodné, Prastarými ještě vylepšené stezky. Spatřit toto neuvěřitelné popření běžné reality bylo lákadlem, jemuž jsme po zjištění skutečného stavu věcí nemohli odolat – uvědomovali jsme si však, že pokud cestu chceme zahrnout do programu současného průzkumu, musíme se na ni vydat bez meškání.

Bylo nyní osm hodin večer a my jsme neměli dostatek náhradních baterií, které by našim svítilnám umožnily hořet nepřerušovaně dál. Pod úrovní ledu jsme provedli již tolik průzkumů a nákresů, že baterie fungovaly takřka nepřetržitě pět hodin; a navzdory využití suchých článků měly vydržet už jen asi další čtyři – byť kdybychom nechali jednu svítilnu zhasnutou, a rozsvěcovali ji pouze na obzvláště zajímavých či obtížných místech, mohli bychom ze svítilen dostat i něco více. V gigantických katakombách bychom se beze světla neobešli, a abychom mohli uskutečnit cestu do podzemní propasti, museli jsme se tedy vzdát jakéhokoli dalšího šifrování nástěnných děl. Samozřejmě že jsme měli v úmyslu město navštívit na celé dny a možná týdny intenzívního studia a fotografování – neboť zvědavost už dávno překonala strach -, ale zrovna teď jsme si museli pospíšit. Zásoba papíru ke značení trasy také nebyla nekonečná a my jsme k jejímu navýšeni museli jen neochotně obětovat volné notesy či listy určené ke skicování; jeden velký blok jsme tedy oželeli. Kdyby došlo k nejhoršímu, mohli jsme se uchýlit k odsekávání skal – a přirozeně bylo také možné, i v případě, že bychom se opravdu ztratili, dostat se na plné světlo jedním z tunelů, pokud bychom ovšem měli dostatek času na možné pokusy a omyly. Nakonec jsme se tedy nadšeně vydali směrem k nejbližší štole.

Podle plastik, z nichž jsme vytvořili svou mapu, se požadované ústí chodby nemohlo nacházet dále než čtyři sta metrů od místa, kde jsme nyní stáli; prostor mezi námi a vchodem vyplňovaly robustně vyhlížející budovy, jimiž se dalo s velkou pravděpodobností projít i pod úrovní ledu. Ústí samo mělo být v suterénu- v místě nejbližším předhoří – rozlehlé pěticípé budovy zjevně veřejné a snad ceremoniální povahy, na niž jsme se snažili rozpomenout ze svého leteckého průzkumu rozvalin. Při vzpomínce na let se nám však žádná podobná struktura nevybavovala, a my jsme tudíž došli k závěru, že její svrchní část musela být silně poničena nebo byla celá budova kompletně srovnána se zemí při puknutí ledového příkrovu, jehož jsme si povšimli. V takovém případě bychom ústí tunelu nejspíše našli zavalené, takže bychom museli zkusit druhý nejbližší vchod – který se nacházel ani ne půldruhého kilometru na sever. Překážka v podobě koryta řeky nám znemožňovala při této výpravě vyzkoušet i některý z jižnějších tunelů; ostatně, kdyby byla zavalena obě nejbližší ústí, bylo na pováženou, zda by nás kapacita svítilen opravňovala k pokusu u dalšího severněji položeného tunelu – vzdáleného asi kilometr a půl od naší druhé možnosti.

Když jsme se s pomocí mapy a kompasu postupně ubírali zšeřelými chodbami labyrintu – a procházeli místnostmi a chodbami ve všech fázích rozpadu či zachovalosti, šplhali po rampách, přecházeli horní patra a mosty a po rampách zase slézali dolů, nacházeli zatarasené vchody a hromady sutin, tu a tam se hnali výtečně zachovalými a zlověstně vyčištěnými úseky, pouštěli se falešnými odbočkami a opět se vraceli (v kterýchžto případech jsme odstraňovali zavádějící papírové značky, které jsme za sebou zanechávali) a občas narazili na dno otevřené šachty, jíž se prudce či zlehka rozlévalo denní světlo -, opakovaně jsme byli vystavováni lákadlům v podobě zdí plných kamenných plastik. Spousta z nich musela líčit příběhy zásadního historického významu a pouze vidina pozdější návštěvy nás smířila s nutností míjet je nyní bez povšimnutí. Nicméně někdy jsme se přece jen zastavili a zapnuli i druhou svítilnu. Kdybychom měli více filmu, zcela jistě bychom se nakrátko zastavovali, abychom si vyfotografovali určité basreliéfy, ale časové náročné ruční překreslování bylo v dané chvíli vyloučeno.

Nyní se opět dostávám k místu, kde čelím silnému pokušení mlčet nebo naznačovat spíše než jednoznačně popisovat. Je však nezbytné, abych zbytek svého vyprávění odhalil, a tím ospravedlnil svůj úmysl odvrátit zájem od jakéhokoli dalšího výzkumu. Proklestili jsme si cestu těsně k výpočítanému místu ústí tunelu – na úrovni prvního patra jsme přešli most vedoucí k čemusi, co se očividně jevilo jako vrchol zašpičatělé zdi, a sešli jsme k rozvalinám chodby obzvláště bohaté na dekadentně propracované a zjevně ceremoniální sochy z pozdějších období umělecké tvorby -, když nás, asi ve 20.30, Danforthův vnímavý mladý nos poprvé upozornil na přítomnost něčeho nezvyklého. Kdybychom s sebou měli psa, domnívám se, že bychom byli varováni už dříve. Zpočátku jsme nedokázali přesně říci, co se stalo s původně křišťálově čistým vzduchem, ale po několika vteřinách velice rozhodně zapracovaly naše vzpomínky. Dovolím si uvést celou věc naprosto jasně. Cítili jsme zápach­zápach, který se matně, jemně a nezpochybnitelně podobal zápachu, při němž se nám zvedly žaludky, když jsme otevřeli nepříčetný hrob hrůzy, kterou pitval chudák Lake.

Samozřejmě že toto uvědomění nebylo v dané chvíli natolik zřetelné, jak je nyní podávám. Nabízelo se několik možných vysvětlení a my jsme si mezi sebou dosti dlouho nerozhodně šeptali. Nejdůležitější však bylo, že jsme neodešli bez dalšího prozkoumání této záhady; pokud jsme totiž dorazili tak daleko, zastrašit nás mohla jen předzvěst jisté pohromy. Naše domněnky byly rozhodně příliš zběsilé, abychom jim dokázali uvěřit. K podobným věcem v normálním světě nedochází. Asi jen čirý iracionální instinkt nás přinutil ztlumit naši jedinou svítilnu – čímž nás přestaly lákat dekadentní a zlověstné sochy, hrozivě se šklebící z tísnivých zdí. Náš postup se zpomalil na opatrné našlapování a plížení se přes stále zanesenější podlahu chodby a hromady suti.

Ukázalo se, že Danforthovy oči i nos jsou lepší než ty mé, protože to byl opět on, kdo si poté, co jsme prošli kolem zpola zasypaných kleneb vedoucích do místností a chodeb v přízemí, jako první povšiml zvláštní podoby sutin. Nevypadaly tak, jak by měly po nepočítaných tisíciletích opuštěnosti, a když jsme opatrně zvýšili intenzitu světla, spatřili jsme, že jimi byla v nedávné době prošlapána jakási stezka. Nepravidelně poházené zbytky zdiva znemožňovaly vyčtení jakýchkoli zřetelných stop, ale na hladších místech byly zřetelné známky po tažení těžkých předmětů. Jednou se nám zdálo, že rozpoznáváme stopy paralelních otisků, snad skluznic. Tehdy jsme se znovu zastavili.

Během této přestávky jsme ucítili – tentokráte zároveň – další zápach. Paradoxně byl současně méně i více děsivý – méně děsivý svým charakterem, ale na tomto místě nekonečně hrůznější okolnostmi, za nichž zde byl cítit… pokud by samozřejmě Gedney… neboť zápach zjevně pocházel z nám dobře známého benzinu.

Naši motivaci od onoho okamžiku nechám k rozboru psychologům. V dané chvíli jsme si uvědomili, že do tohoto potemnělého pohřebiště dávnověku se musela vplížit jakási strašlivá součást hrůz z tábora, a proto jsme už nemohli pochybovat o existenci nepopsatelných věcí – ať už současných či nedávno minulých – v prostoru před námi. Nicméně nakonec jsme dovolili čisté spalující zvědavosti – či úzkosti – či autohypnóze – či mlhavému pocitu zodpovědnosti vůči Gedneymu – či kdovíčemu jinému -, aby nás vehnaly do dalšího pátrání. Danforth znovu šeptem vzpomněl otisk, který údajně spatřil v zákrutu uličky v rozvalinách nad našimi hlavami, a sotva zřetelné melodické kvílení – jež mohlo mít ve světle Lakeovy pitevní zprávy, i navzdory velké podobnosti s ozvuky linoucími se z ústí jeskyní, potenciálně závratný význam -, o němž si myslel, že jen krátce nato zaslechl z nezbadatelných hlubin pod námi. Já jsem mu zase šeptem připomněl, v jakém stavu jsme nalezli tábor – co z něj zmizelo a jak šílenství jediného přeživšího mohlo vyústit v nemyslitelné – v nepříčetnou výpravu přes obludné pohoří a v sestup do hlubin neznámého předvěkého města.

Jeden druhého, ani sami sebe, jsme však nedokázali přesvědčit o ničem definitivním. Zatímco jsme nehnutě stáli, vypnuli jsme obě svítilny a matně jsme si uvědomovali, že okolní tma není absolutní díky stopě denního světla deroucího se i do těchto hloubek. Automaticky jsme se začali pohybovat kupředu, přičemž jsme se nechali vést občasnými záblesky svítilny. Zpřeházená suť v nás zanechala dojem, který jsme nedokázali setřást, a zápach benzinu se jen stupňoval. Očima jsme klouzali po stále větších hromadách zdiva, znepříjemňujících nám postup vpřed, až jsme zakrátko spatřili, že cesta před námi končí. Ohledně zlomu zahlédnutého ze vzduchu se naše pesimistické domněnky beze zbytku naplnily Naše cesta tunelem nikam nevedla a dokonce jsme neměli dojít ani k suterénu, z něhož vybíhalo ústí jeskynní štoly.

Svítilna, vrhající světlo na groteskně modelované zdi zatarasené chodby, v níž jsme stáli, vykreslovala ve tmě několik dveřních otvorů v různých stadiích neprostupnosti; a právě z jednoho z nich se linul s obzvláštní intenzitou zápach benzinu – v němž se ztrácel i náznak druhého puchu. Když jsme se zadívali upřeněji, spatřili jsme, že u tohoto konkrétního vchodu byla mimo jakoukoli pochybnost nedávno odstraněna suť. Ať už bylo skrytou hrůzou cokoliv, nyní jsme nabyli dojmu, že se nám k ní otvírá přímá cesta. Myslím, že nikomu nepřipadne zvláštní, že před uskutečněním dalšího pohybu jsme si dali dosti na čas.

Ale přesto, když jsme se nakonec do temného klenutého průchodu odvážili, zpočátku jsme se neubránili určitému zklamání. Neboť na podlaze krypty plné soch a úlomků zdí – krypty ve tvaru dokonalé krychle se stěnami o výšce přibližně šesti metrů – nezůstal žádný objekt bezprostředně rozeznatelné velikostí; instinktivně, avšak marně, jsme se tedy na opačné straně začali rozhlížet po dveřích. Hned nato však Danforthův ostrý zrak rozeznal na zemi místo, kde došlo k manipulaci se sutí; a my jsme okamžitě zapnuli obě svítilny na plný výkon. I když to, co jsme v onom světle spatřili, bylo vlastně prosté a banální, vzhledem ke zjevným implikacím tento takt líčím jen s nejvyšší nechutí. Suť byla v daném místě narychlo zarovnaná a na ní leželo několik nedbale rozesetých malých předmětů; v jednom koutě pak někdo nedávno vylil značné množství benzinu, jež stačilo k tomu, aby vydávalo silný zápach i v ohromné nadmořské výšce této neobyčejné náhorní plošiny. Jinak řečeno, nemohlo jít o nic jiného než o jakýsi druh tábořiště – tábořiště zhotoveného bytostmi na pochodu, kterým, podobně jako nám, zabránila v cestě do propasti nečekaně zatarasená chodba.

Budu teď psát jasně. Poházené věci, jejich drtivá většina, pocházely z Lakeova tábora; tvořily je konzervy otevřené stejně podivným způsobem, jako byly konzervy nalezené na zpustošené základně, spousta vyškrtaných zápalek, tři více či méně záhadně zamazané ilustrované knihy, prázdný kalamář s obrázkovými instrukcemi, zlomené plnicí pero, několik zvláštně rozstříhaných kousků kožešiny a celtoviny, použitá elektrická baterie s návodem k použití, prospekt původně přiložený k našemu typu stanového topidla a hromádka pomačkaných papírů. Už tak to bylo špatné, ale když jsme papíry vyhladili a podívali se, co na nich bylo, narazili jsme na nejhorší. Už v táboře jsme nalezli několik nevysvětlitelně pošpiněných listů, které nás mohly připravit, nicméně vydržet pohled, který jsme papírům věnovali v těchto pradávných kobkách děsivého města, bylo takřka nad naše síly.

I šílený Gedney by mohl nakreslit uskupení teček imitující symboly nalezené na nazelenalých mastcích, jak tomu bylo i v případě nepříčetných pěticípých mohyl; a teoreticky by mohl zhotovit i hrubé, spěšné skicy – různého stupně přesnosti či přesnost naprosto postrádající -, které znázorňovaly sousední části města a značily cestu z kruhovitě zakresleného místa ležícího mimo naši předešlou trasu – místa, jež jsme na plastikách identifikovali jako velkou válcovitou věž a při leteckém průzkumu pak jako ohromnou kruhovou propast – k pěticípé budově, v níž jsme se právě nacházeli, a ústí tunelu v ní ukrytému. Opakuji, že i Gedney mohl tyto skicy vyhotovit; neboť nákresy, jež jsme drželi v rukou, byly zjevně vytvořené jako ty naše, na základě plastik pozdního data nalezených v ledovém labyrintu, byť nešlo n stejná díla, která jsme spatřili a použili my sami. Ovšem tento výtvarný amatér by je nikdy nemohl vyvést zvláštní a sebevědomou technikou snad překonávající, navzdory spěchu a nedbalosti, i dekadentní plastiky, na jejichž základě byly nakresleny – charakteristickou a nezpochybnitelnou technikou Prastarých za dnů největší slávy mrtvého města.

Najdou se lidé, kteří budou tvrdit, že jsme s Danforthem museli být naprosto šílení, když jsme po tom všem nevzali nohy na ramena; neboť naše závěry – navzdory jejich divokostí – byly nyní zcela nezpochybnitelné a takové povahy, o níž se lidem, kteří mé líčení dočetli až na tuto stránku, nemusím vůbec zmiňovat. Možná jsme šílení byli – nenazval jsem totiž ony strašlivé vrchy horami šílenství? Ale mám za to, že podobné rozpoložení – byť nikoli v tak vyhrocené podobě – lze vysledovat i u dobrodruhů stopujících krvelačné šelmy v africké džungli jen proto, aby je mohli vyfotografovat či nastudovat jejich chování. I když jsme tedy byli zpola paralyzováni strachem, uvnitř nás pořád ještě šlehaly plameny úžasu a zvědavosti, které nakonec triumfovaly.

Ovšem že jsme neměli v úmyslu čelit tomu – či těm -, o nichž jsme věděli, že nás předešli; cítili jsme, že v dané chvíli již musí být pryč. Touto dobou už museli najít další nedaleký vstup do podzemního jícnu a vstoupit do kdovíjakých černočerných pozůstatků mi­nulosti, jež na ně v oné nedostižné hlubině mohly čekat – nedostižné hlubině, kterou nikdy předtím sami nespatřili. Pokud byl tento vstup také nepřístupný, vydali se na sever vyhledat další. Pamatovali jsme si, že jsou zčásti nezávislí na světle.

Vzpomenu-li si nyní na onu chvíli, jen stěží si vybavím, jaké přesné podoby nabyly naše nové myšlenky – co to bylo za změnu bezprostředního cíle, která v nás natolik vyostřila pocit očekávání. Rozhodně jsme neměli v úmyslu stavět se tomu, čeho jsme se obávali – nicméně nebudu popírat, že v nás mohlo hlodat nevědomé přání zahlédnout určité věci z nějaké skryté pozorovatelny. Možná jsme se docela nevzdali snahy zahlédnout i podzemní jícen, ačkoli se nám do cesty postavil nový cíl v podobě rozlehlého kruhovitého místa vyobrazeného na pomačkaných nákresech, jež jsme právě našli. Okamžitě jsme je identifikovali jako obludnou válcovitou věž figurující na těch vejranějších plastikách, která se však z výšky jevila pouze jako nesmírný kruhový otvor. Něco na úžasnosti jejího vyobrazení, třebas jen na spěšně načrtnutých skicách, v nás vzbudilo přesvědčení, že její úrovně pod ledovou vrstvou musí stále představovat oblast mimořádného významu. Kruhový bod snad reprezentoval architektonické zázraky na které jsme ještě nenarazili. Soudě dle soch, na nichž byl vyobrazen, musel být nepředstavitelně starý – a patřil mezi první městské stavby. Plastiky v něm, pakliže byly zachovány, musely být zásadní důležitosti. Navíc mohl tvořit dobré pojítko se světem nahoře – představoval kratší trasu, než byla ta, již jsme nyní pečlivě vyznačovali natrhanými papírky, a pravděpodobně i přístupovou cestu, jíž do hlubin sestoupili ti druzí.

V každém případě jsme si prostudovali úděsné nákresy – jež zcela dokonale potvrzovaly ty naše – a vydali jsme se na cestu ke kruhové struktuře podle uvedené trasy; trasy, kterou naši neznámí předchůdci museli projít už dvakrát. Další blízká brána do propasti se měla nacházet za ní. Není třeba, abych se o našem pochodu – během něhož jsme za sebou zanechávali střídmé množství papírových značek -jakkoli rozepisoval, neboť se odehrával v naprosto stejném duchu jako putování, které nás zavedlo do slepé uličky, vyjma toho, že se držel blíže úrovně země a občas nás zavedl i do chodeb v podzemí. Na několika místech jsme v suti či úlomcích pod nohama zaregistrovali jisté znepokojivé stopy; a jakmile jsme se dostali mimo dosah benzinového zápachu, opět jsme začali slabě – v nárazech – cítit i onen další, odpornější a úpornější puch. Poté, co se směr našeho postupu odchýlil od naší původní trasy, občas jsme okolní zdi osvítili prchavými paprsky jedné svítilny, přičemž jsme si bezmála v každém případě všimli takřka všudypřítomných plastik, jež pro Prastaré musely opravdu představovat hlavní cíl tvůrčí činnosti.

Asi v 21.30, při průchodu klenutou chodbou, jejíž stále více zaledněná podlaha se nacházela patrně už po úrovní země a jejíž strop začínal postupně klesat, jsme před sebou rozeznali silné denní světlo, a mohli jsme tak vypnout svítilnu. Zdálo se, že se blížíme k ohromnému kruhovitému místu a že nejsme nikterak daleko ani od povrchu země s jeho čerstvým vzduchem.Tunel končil obloukem, který byl na tyto megalitické rozvaliny překvapivě nízký, ale i tak jsme toho před výstupem ven mohli zahlédnout mnoho. Za východem se rozprostíralo nesmírné kulaté prostranství – plných šedesát metrů v průměru -, poseté sutinami a zahrnující řadu ucpaných klenutých vchodů, odpovídajících otvoru, z kterého jsme se měli vynořit. Stěny prostranství – všude, kde se jen dalo – byly opatřeny smělými plastikami v podobě spirálových pásů impozantních rozměrů; a navzdory ničivému zvětrání, zapříčiněnému otevřeností celého prostoru, stavěly na odiv uměleckou nádheru mnohonásobně překonávající vše, co jsme dosud poznali. Sutí zavalené dno bylo pokryté silným ledovým příkrovem a my jsme nabyli dojmu, že skutečně nejnižší místo struktury se bude nacházet mnohem hlouběji.

Ústředním objektem celého místa však byla gigantická kamenná rampa, která, poté, co se vyhnula klenutým vchodům ostrým zákrutem do otevřeného dna, se spirálovitě vinula po závratné válcovité stěně jako vnitřní protějšek obludných věží či zikkuratů dávného Babylonu. Pouze rychlost našeho letu a perspektiva, která smísila šachtu s vnitřními stěnami věže, nám zabránily, abychom si tohoto architektonického prvku povšimli už ze vzduchu, což mělo za následek, že jsme se rozhodli vyhledat pro přístup do prostoru pod ledovým příkrovem jiný vchod. Pabodie by nám vysvětlil, jaké technické vymoženosti držely rampu na svém místě, ale já s Danforthem jsem mohl konstrukci pouze obdivovat a žasnout nad ní. Na několika místech jsme viděli podpěrné trámy a sloupy, ale jejich množství nemohlo postačovat na vykonávání jejich funkce. Celá rampa byla až k současnému vrcholu věže úžasně zachovalá – kterážto okolnost byla vzhledem k vystavení živlům mimořádně pozoruhodná – a její kryt výrazně napomohl k ochraně bizarních a zneklidňujících kosmických plastik na stěnách.

Jakmile jsme vstoupili do děsivého pološera tohoto monstrózního válcovitého prostoru – starého padesát milionů let a bezpochyby tvořícího jádro nejstarší budovy, na níž spočinul náš zrak -, spatřili jsme, že stěny obepínané rampou se tyčí do závratné výšky plných osmnácti metrů. Což, jak jsme si vybavili na základě leteckého průzkumu, znamenalo, že výška ledu kolem věže dosahovala přibližně dvanácti metrů, neboť zející propast, již jsme zahlédli z letadla, se nacházela na vrcholku asi šest metrů vysoké haldy poničeného zdiva, stíněné ze tří čtvrtin svého obvodu mohutnými oblými zdmi řady vyšších rozvalin. Podle basreliéfů původní věž stála uprostřed ohromného kruhovitého prostranství a dosahovala výše snad 150 či 180 metrů, přičemž ji v blízkostí vrcholu zdobily řady horizontálních kotoučů a kolem horního okraje pak řada jehlicovitých vížek. Většina zdiva se očividně zhroutila spíše ven než dovnitř – což bylo jediné štěstí, poněvadž jinak by se roztříštila rampa a celý vnitřní prostor by se ucpal. Za současného stavu rampa vykazovala stopy po těžkém otlučení a nánosy pozůstatků zdiva byly natolik významné, že všechny klenuté vchody u dna jevily známky nedávného odklizení.

Jen chvíli nám trvalo, než jsme došli k závěru, že šlo vskutku o trasu, kterou sestoupili i ti druzí, a že půjde o logickou cestu, kterou se budeme ubírat i my při odchodu, navzdory dlouhému značení, které jsme za sebou nechali jinde. Ústí věže nebylo od úpatí hor a našeho čekajícího letadla o nic dále než velká terasovitá stavba, jíž jsme pod led pronikli původně, a veškeré další průzkumy pod úrovní ledového příkrovu, které jsme při tomto pátrání chtěli provést, se stejně měly odehrávat zhruba v této oblasti. Je to zvláštní, ale stále jsme uvažovali i nad možnými budoucími výpravami – i po tom všem, co jsme viděli a vytušili. když jsme se poté začali opatrně ubírat přes rozvaliny na rozlehlém prostranství, naskytl se našim očím pohled, který na určitou dobu zastínil všechny další otázky.

Šlo o úhledně seřazenou trojici saní, zanechaných ve vzdálenějším koutě nižšího a ven směřujícího úseku rampy, jenž se dosud skrýval před pohledy našich očí. Stály tam – troje saně pohřešované z Lakeova tábora -rozklížené po náročném výkonu, který musel zahrnovat násilné tažení přes dlouhé úseky obnažených sutin a rozvalin a časté přenášení přes místa, která tažením nebylo možno zdolat. Byly pečlivě a uvážlivě zabalené a opásané a obsahovaly řadu nám dobře známých věcí – benzinový hořák, kanystry s palivem, pouzdra s nástroji, konzervy s potravinami, plachty halící zjevné hromady knih a několik halících méně zjevnou kořist -, vše pocházející z Lakeovy výbavy. Po tom, co jsme našli ve vzdálené kryptě, jsme na současný nález byli do jisté míry připraveni. Skutečný šok nás však čekal, až když jsme přistoupili blíže a uvolnili jednu plachtu, jejíž obrysy nás nezvykle znepokojovaly Zdá se, že shromažďování typických vzorků nezajímalo pouze Lakea; dívali jsme se totiž na dva zmrzlé, dokonale uchované exempláře polepené náplastí v oblasti krku, kde došlo k několika poraněním, a očividně obezřetné zabalené, aby se zabránilo dalšímu poškození. Byla to těla mladého Gedneyho a pohřešovaného psa.

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář