Uvězněn s faraóny

0035

Tajemství přitahuje tajemství. Od chvíle, kdy jsem své jméno široce proslavil ukázkami triků, které nikdo nedokázal vysvětlit, slýchal jsem o podivných příbězích a událostech, které lidé vzhledem k mému povolání dávali do souvislosti s mými zájmy a činností. Některá vyprávění jsou obyčejná a nedůležitá, některá hluboce dramatická a strhující, jiná v sobě tají tajemné a nebezpečné zážitky a další mě zaplétají do rozsáhlého vědeckého a historického výzkumu. Mnohé příběhy jsem již vyprávěl a vyprávět budu zcela bez zábran; o jednom z nich však mluvím s velkou nechutí a předkládám vám ho až nyní po neúnavném přesvědčování ze strany vydavatelů tohoto časopisu, kteří zaslechli neurčité zvěsti z úst ostatních členů mé rodiny.

Tato dosud pečlivě střežená vzpomínka se váže k mé soukromé návštěvě Egypta, která se uskutečnila před čtrnácti lety, a vyhýbal jsem se jí z několika důvodů. Za prvé, nerad těžím z určitých nepochybně skutečných událostí a okolností, které očividně nejsou známy myriádám turistů, proudícím kolem pyramid, a které jsou zjevně pilně utajovány káhirskými úřady, i když si jich nemohou tak úplně nevšímat. Za druhé, nerad líčím příhodu, ve které musela velkou roli hrát moje vlastní fantazie. To, co jsem viděl – nebo si myslel, že vidím – , se ve skutečnosti určitě nestalo; spíše bychom v té události měli vidět důsledek mých tehdy čerstvých studií egyptologie a spekulací týkajících se tématu, které prostředí přirozeně podněcovalo. Tyto stimuly působící na mou představivost, umocněné rozčilením ze skutečné události, která byla strašlivá sama o sobě, nepochybně daly vzniknout dalším hrůzám, které se odehrály té podivné, dávno minulé noci.

V lednu roku 1910 mi skončilo angažmá v Anglii a já podepsal smlouvu na turné po australských divadlech. Na cestu jsem měl dostatek času, rozhodl jsem se tedy učinit ji co nejzajímavější; doprovázen svou ženou jsem se nechal parníkem jménem Malwa společnosti P. & O. příjemně unášet kolem kontinentu, přistál jsem v Marseilles a posléze zamířil do Port Saidu. Odtud jsem se chtěl vydat do nejdůležitějších historických míst v dolním Egyptě, ještě než se konečně vypravím do Austrálie.

Cesta byla příjemná, zpestřovalo ji mnoho zábavných příhod, které odpoutávají kouzelníka od jeho práce. Abychom měli klidnou cestu, měl jsem v úmyslu své jméno tajit; k prozrazení mě však vyprovokoval kolega kouzelník, který se snažil bavit cestující tak průměrnými triky, že jsem nevydržel a zopakoval představení způsobem, který mé inkognito prozradil. Zmiňuji se o tom proto, že jsem tím způsobil přesně to, čeho jsem se obával dávno předtím, než jsem se demaskoval před skupinou turistů, kteří se chystali rozprchnout se po celém údolí Nilu. Ohlašovali mou přítomnost, kamkoli jsem se vrtnul, a olupovali mě a mou ženu o klidnou nenápadnost, po které jsme toužili. Cestoval jsem za zvláštnostmi a přitom jsem byl často nucen podrobit se sám coby zvláštnost zvědavému zkoumání!

Přijeli jsme do Egypta za pitoreskními a mystickými dojmy, ale když loď zakotvila u Port Saidu a my pasažéři v malých loďkách zamířili ke břehu, moc spokojeni jsme nebyli. Nízké písečné duny, boje pohupující se na mělké vodě a bezútěšně evropanské městečko postrádající jakoukoli zajímavost kromě velké sochy De Lessepse, to vše nás donutilo urychleně putovat za něčím, co by stálo za to. Po chvíli dohadování jsme se rozhodli ihned pokračovat do Káhiry a k pyramidám a později do Alexandrie, kde bychom se nalodili na australskou loď a také zde shlédli všechny řecko-římské památky, které starověká metropole může nabídnout.

Cesta železnicí byla poměrně snesitelná a trvala pouze čtyři a půl hodiny. Viděli jsme velkou část suezského kanálu, podle něhož jsme dojeli až do Ismailie, a později, při pohledu na zrestaurovaný kanál pro pitnou vodu z doby Střední říše, se také nadechli atmosféry starého Egypta, a když jsme konečně zastavili na hlavním nádraží, v houstnoucím večeru jsme zahlédli záři nad Káhirou.

Očekávalo nás ale další zklamání, protože vše, co jsme spatřili, vypadalo evropsky – vyjma oblečení a tísnících se zástupů. Prozaická podzemní dráha nás zavezla na náměstí překypující vozy, taxíky, trolejbusy, zaplavené elektrickými světly zářícími na vysokých budovách; a divadlo, ve kterém jsem přes mnohé žádosti odmítl vystupovat, ale které jsem později navštívil jako divák, bylo nedávno přejmenováno na Americký kosmograf. Ubytovali jsme se v Shepheardově hotelu, objednali si taxi a křižovali široké, upravené ulice; uprostřed dokonalých služeb, které nabízely zdejší restaurace, zdviže a v podstatě angloamerický luxus, se zdálo, že tajemný Orient a nezapomenutelná minulost jsou velmi vzdálené.

Ovšem druhý den nás příjemně uvrhl přímo do ovzduší Tisíce a jedné noci; ve spletitých uličkách a pod exotickým nebem Káhiry se zdálo, že Bagdád Haruna-al-Rašída znovu ožil. V rukou bedekr jsme minuli Ezbecké zahrady a prošli podél Muski, zamířili do domorodých čtvrtí a brzy jsme padli do rukou hlučného cicerona (průvodce cizinců), který – bez ohledu na to, co se později udalo – byl nepochybně mistrem svého oboru.

Teprve později jsem si uvědomil, že jsem měl o řádného průvodce žádat v hotelu. Tento muž, oholený, mluvící zvláštním dutým hlasem, a poměrně čistý chlapík, vypadající jako faraón a který si říkal Abdul Reis el Drogman, měl – jak se posléze ukázalo – mezi ostatními průvodci jakési vysoké postavení; i když později vyšlo najevo, že ho policie nezná, a měla za to, že reis je označení pro jakoukoli osobu, která má moc, a že „Drogman“ není nic jiného než zkomolenina slova, kterým se označuje průvodce cizinců – dragoman.

Abdul nás vedl k zázrakům, o kterých jsme dřív jenom četli nebo snili. Stará Káhira je knihou plnou příběhů, přímo snem – labyrint úzkých uliček prosycených vonnými tajemstvími; arabeskové balkóny a arkýře se téměř dotýkaly nad dlažbou kočičích hlav; vír orientálního pouličního ruchu naplněného podivnými výkřiky, práskáním bičů, hrkáním vozíků, cinkáním peněz a hýkáním oslů; byl to barevný kaleidoskop oděvů, závojů, turbanů a fezů; hemžení nosičů vody a dervišů; psů a koček; věštců a holičů; a nad tím vším kvílení slepých žebráků natlačených ve výklencích a sonorní vyzpěvování meuzinů na minaretech, rýsujících se ladně proti hluboké, nehybné modři nebe.

Zastřešené, méně hlučné bazary nebyly o nic méně lákavé. Koření, voňavky, kadidlo, korálky, koberečky, hedvábí a mosazné výrobky. Starý Mahomud Sulejman seděl s nohama zkříženýma mezi gumovými láhvemi, zatímco štěbetající mládež roztloukala hořčici v prohlubni hlavice starobylého klasického korintského sloupu, snad ze sousední Heliopole, kde Augustus položil táborem jednu ze svých tří egyptských legií. Starobylé se začalo prolínat s exotikou. A potommešitya muzeum – všechno jsme viděli a snažili se, aby naše arabská veselost nepodlehla temnějšímu kouzlu faraónského Egypta, jaké nabízely nesmírně cenné poklady v muzeu. Tam jsme měli skončit, a zatím jsme se soustředili na středověkou saracénskou slávu kalifů, jejichž mešity s hrobkami tvořily třpytivou pohádkovou říši nekropolí na okraji Arabské pouště.

Abdul nás vedl podél Sharia Mohammed Al i k starobylé mešitě sultána Hassana a věžím Babel-Azab a za nimi jsme se vyšplhali po chodníku mezi příkrými zdmi k obrovské citadele, kterou postavil sám Saladin z kamenů zapomenutých pyramid. Slunce už zapadalo, když jsme zlézali tu horu, obcházeli moderní mešitu Mohammeda Aliho a dívali se z uzoučkého ochozu ze závratné výšky dolů na tajuplnou Káhiru – Káhiru zlatou, plnou zdobných paláců a éterických minaretů a zahrad hýřících všemi barvami.

Vysoko nad městem se tyčila veliká klasicistní budova nového muzea; a za ní – za tajemným žlutým Nilem, otcem věků a dynastií – číhaly hrozivé písky Libyjské pouště, zvlněné, nekonečné a skrývající starší zlé arkanum.

Rudé slunce pomalu klesalo a s egyptským soumrakem se blížil nemilosrdný chlad, a jak slunce balancovalo na obzoru, připomínajíc starého boha Heliopole – Re-Harachteje, doslova „Slunce na horizontu“ – rýsovaly se proti jeho planoucímu ohni černé siluety pyramid v Gize – tyto prastaré hrobky tam stály tisíc let už tehdy, když Tutanchamón ve vzdálených Thébách vztyčil svůj zlatý trůn. V té chvíli jsme věděli, že pro nás skončila Káhira doby saracénské a že musíme okusit hlubší tajemství starého Egypta – černého Khemu, kde vládli Re i Amon, Isis i Osiris.

Druhý den ráno jsme zamířili k pyramidám, projeli jsme ostrovem Chizereh zarostlým albiziemi a přes nevelký anglický most až na západní pobřeží. Jeli jsme silnicí po pobřeží, alejemi vzrostlých albizií a kolem rozlehlé zoologické zahrady na předměstí Gízy, kde je nyní postaven nový most do Káhiry. Pak jsme se stočili směrem do vnitrozemí kolem Sharia-el-Haram, projeli oblastí kanálů se zrcadlovou hladinou a zaprášených domorodých vesnic, až se před námi na obzoru vynořil kýžený cíl, který svými obrysy rozrážel opar vznášející se nad kalužemi u cesty. Skutečně, jak řekl na tomto místě už Napoleon, na nás shlíželo čtyřicet století.

Cesta se nyní prudce zdvíhala, až jsme se dostali na své stanoviště mezi stanicí trolejbusů a hotelem Měna House; Abdul Reis, který pohotově zakoupil lístky na pyramidy, si zjevně dobře rozuměl s davem ječících, dotěrných beduínů, kteří obývali ušpiněnou, zablácenou vesnici kousek odtud a nebezpečně dotírali na každého cestovatele; dokázal je zadržet bez většího dohadování u zátoky a vybral pro nás párek nádherných velbloudů, sám nasedl na osla a svěřil vedení našich zvířat skupince mužů a chlapců za dražší peníz, než bylo obvyklé. Vzdálenost, kterou jsme měli překonat, byla tak malá, že velbloudi byli stěží zapotřebí, nelitovali jsme však, že si vyzkoušíme tento poněkud nepohodlný způsob pouštního cestování.

Pyramidy se tyčily na vysoké skalní plošině, nedaleko od nejsevernějšího pohřebiště králů a hodnostářů, které bylo vybudováno v sousedství zaniklého hlavního města Memphis, jež se rozkládalo na stejném břehu Nilu poněkud jižněji od Gízy a jež vzkvétalo v letech 3400 až 2000 před Kristem. Největší pyramida, která stojí nejblíže moderní silnice, byla postavena králem Cheopsem čili Chufevem asi v roce 2800 před Kristem a v nejvyšším bodě měří 450 stop. Jihozápadně od ní leží Druhá pyramida, postavená o generaci později králem Chefrenem, o něco nižší, avšak díky vyššímu podloží působící mohutnějším dojmem, a za ní o hodně nižší Třetí pyramida krále Mycerina, postavená kolem roku 2700 před Kristem. Poblíž okraje plošiny, východně od Druhé pyramidy, stojí – s obličejem přitesaným pravděpodobně do podoby obrovského portrétu Chefrena – monstrózníSfinga, němá, výsměšná a moudrá, mimo veškeré lidstvo a čas.

Na několika místech se nalézají malé pyramidy a stopy zborcených pyramid a celá plošina je poseta hrobkami hodnostářů nikoli královského rodu. Tyto stavby byly označovány podle svého tvaru kamenných lavic jako mastaby a kryly hluboké pohřební šachty, jaké byly nalezeny i na jiných memphiských pohřebištích; jejich ukázkou je Pernebova hrobka v Metropolitním muzeu v New Yorku. V Gize však tyto nadzemní stavby smetl čas a drancování; pouze ve skále vylámané chodby, naplněné pískem nebo vyčištěné archeology zde zůstaly, aby dosvědčovaly jejich někdejší existenci. S každou hrobkou byla spojena kaple, ve které kněží nebo příbuzní zemřelého nabízeli potravu a oběti pro ka či životnou podstatu zemřelého. Malé hrobky mají své obětní kaple v kamenných mastabách nebo nadstavbách, ale pyramidy, ve kterých leží královští faraóni, měly zádušní kaple, jež byly samostatnými chrámy, každý východně od své pyramidy, a vedla k němu vzestupná cesta od masivního údolního chrámu čili propylonu na okraji skalní plošiny.

Údolní chrám tvořící bránu vedoucí ke Druhé pyramidě, téměř pohřbený v pohyblivých píscích, zívá z podzemí jihovýchodně od Sfingy. Stále přetrvávající tradice ho nazývá „chrámem Sfingy“; můžeme toto označení snad přijmout jako správné, jestliže Sfinga představuje stavitele Druhé pyramidy Chefrena. Už z doby před Chefrenem pocházejí nepříjemné příběhy o Sfinze, ale ať už byly její starší rysy jakékoli, monarcha je nahradil svými vlastními, takže člověk může kolosu do tváře pohlédnout beze strachu.

Právě v údolním chrámu, který tvoří bránu, byla nalezena Chefrenova socha z dioritu v životní velikosti, která je nyní vystavena v Káhirském muzeu; je to socha, před kterou jsem stanul v bázni, když jsem ji spatřil. Nejsem si jist, zda je nyní vykopána již celá stavba, ale v roce 1910 byla z větší části pod zemí a v noci byl její vchod neprostupně zatarasený. Pracovali tam němečtí archeologové, a válka či jiné překážky je mohly zdržet. Po tom, co jsem zažil a co se v Káhiře povídalo mezi beduíny ať veřejně či tajně, bych dal nevím co za to, abych se dozvěděl, jaké byly objevy, které souvisely s určitou šachtou v příčné galerii, kde byly nalezeny sochy faraónů v podivných juxtapozicích se sochami opic.

Cesta, kterou jsme se toho rána vydali na velbloudech, se ostře stáčela kolem dřevěných policejních baráků, poštovního úřadu, obchodu se smíšeným zbožím a krámky a mířila na jih a východ dokonalou křivkou, která zdolávala skalní plošinu, a dovedla nás tváří v tvář poušti na závětrné straně Velké pyramidy. Projížděli jsme kolem východní strany kyklopské stavby, dívali se před sebe dolů do údolí s menšími pyramidami, za kterými východně od nás se leskl věčný Nil a na západ se třpytila věčná poušť. Velice blízko se tyčily tři velké pyramidy, ta největší z nich zbavená vnějšího pláště a odhalující tak obrovské kvádry, ale ostatním tu a tam zůstal zachován přesně padnoucí plášť, který je za jejich dob pokrýval a činil je hladkými.

Nyní jsme se přiblížili ke Sfinze a tiše znehybněli pod jejíma uhrančivýma, hroznýma, nevidomýma očima. Na rozložitých kamenných prsou jsme stěží rozeznávali znak Re-Harachteje, z období poslední dynastie; a ačkoli písek zakrýval desku mezi jejími obrovitými tlapami, připomenuli jsme si, co na ni dal vytesat Thutmosis IV., a jaký měl sen, když byl princem. V té chvíli nás úsměv Sfingy jaksi zamrazil, neboť v nás probudil zvědavost, jak se to má s legendami o podzemních chodbách pod monstrózní sochou, které vedou kamsi dolů, do hloubek, kam se nikdo neodvážil vkročit – do hloubek, které vedou k tajemstvím starším, než je Egypt doby dynastií, jež jsme objevili a která zlověstně souvisejí s přežíváním neobvyklých bohů se zvířecími hlavami v starověkém panteonu v okolí Nilu. Právě tehdy jsem se tázal sebe sama, čí strašlivá moc se už dlouho neprojevila.

Ostatní turisté nás začali předbíhat a my jsme se přesunuli k pískem bičovanému chrámu Sfingy, ležícímu padesát yardů na jihovýchod, o kterém jsem se již dříve zmiňoval jako o vstupní bráně, od které vede vzestupná cesta k zádušnímu chrámu Druhé pyramidy. Většina z ní byla stále skryta pod zemí, a i když jsme sesedli z velbloudů a kráčeli po moderní silnici k alabastrovému koridoru a sloupové síni, cítil jsem, že Abdul a místní německý průvodce nám neukázali všechno, co se zde dá uvidět.

Potom jsme absolvovali tradiční okruh po plošině s pyramidami, prohlédli si Druhou pyramidu a zvláštní pozůstatky jejího zádušního chrámu ležícího na východ od ní, pak Třetí pyramidu a její maličké jižní satelity a zbořený východní chrám, kamenné hrobky s uloženou čtvrtou a pátou dynastií a slavnou Campbellovu hrobku, jejíž temná šachta se nořila příkře do hloubky padesáti tří stop k ponurému sarkofágu, který, jakmile jsme se k němu spustili po laně, jeden z našich poháněčů velbloudů očistil od navátého písku.

Najednou k nám dolehly výkřiky od Velké pyramidy, kde beduíni obléhali skupinku turistu a předháněli se v nabídkách, kdo předvede rychlejší sólový výstup na pyramidu a sestup z ní. Říká se, že sedmdesát minut je pro takový výkon rekord, ale mnozí chtiví šejkové a jejich synové nás ujišťovali, že ho dokáží zkrátit o pět minut, pokud je popožene tučný bakšiš. Žádnou takovou pobídku neobdrželi, dovolili jsme ale Abdulovi, aby nás vzal nahoru, kde nás očekávala odměna v podobě úžasného výhledu nejen na vzdálenou, zářící Káhiru se zdobnými citadelami na pozadí zlatých a fialových kopců, ale i na všechny pyramidy memphiského okrsku, od Abu Roash na severu po Dashur na jihu. Sakkárská stupňovitá pyramida, která ukazuje, jak se nízká mastaba vyvíjela ve skutečnou pyramidu, se jasně a třpytivě rýsovala na písku v dálce. Právě poblíž tohoto památníku byla nalezena proslavená Pernebova hrobka – více než čtyři sta mil severně od thébského skalnatého údolí, kde spí Tutanchamón. Opět mě umlčela posvátná bázeň. Taková starobylost, jakou jsem viděl, a tajemství, jež, jak se zdálo, skrývá a chrání každý z těchto monumentů, mě naplňovala úctou a pocitem nesmírnosti, jaký jsem do té doby nikdy nezakusil.

Unaveni výstupem a znechuceni dotěrnými beduíny, jejichž chování překračovalo všechny meze vkusu, jsme upustili od svízelné návštěvy zavalených chodeb v pyramidách, i když jsme si všimli, že několik nejvytrvalejších turistů se připravuje na vyčerpávající prolézání nejmohutnějším Cheopsovým pomníkem. Sotva jsme propustili a přeplatili našeho osobního průvodce a pod odpoledním sluncem s Abdulem Reisem nastoupili zpáteční cestu do Káhiry, začali jsme své pohodlnosti litovat. O níže položených chodbách pyramid se povídaly fantastické věci, jaké v bedekru nenajdete; jsou to chodby, jejichž vchody spěšně zavalili balvany a tím do nich znemožnili přístup určití tajnůstkářští archeologové, kteří je kdysi našli a prozkoumali.

Samozřejmě takové pověsti byly většinou nepodložené; bylo ale zvláštní, s jakou neoblomností bylo návštěvníkům bráněno vstupovat do pyramid v noci nebo vcházet do nejníže položených chodeb a komor Velké pyramidy. V posledně jmenovaném případě tu byl možná strach z psychologického efektu – návštěvník si uvědomí, že je zavalený hluboko pod gigantickým masívem mohutného zdiva a ví, že ho se životem pojí jediná chodba, kterou se sotva proplazí, a kterou může náhoda či zlý úmysl uzavřít. To vše působilo tak tajemně a přitažlivě, že jsme se rozhodli při nejbližší možné příležitosti plošinu s pyramidami navštívit ještě jednou. Mně se tato možnost naskytla dříve, než jsem očekával.

Ten večer, kdy se členové naší skupiny cítili poněkud unaveni po nabitém programu právě uplynulého dne, jsem se s Abdulem Reisem vydal na procházku po pitoreskní arabské čtvrti. I když jsem ji viděl už ve dne, přál jsem si zkoumat uličky a bazary za šera, kdy jim husté stíny a měkké sluneční světlo dodá snového, kouzelného nádechu. Zástupy domorodců řídly, stále tu však bylo velmi hlučno a těsno, když jsme v Suken-Nahasinu čili bazaru měďotepců procházeli shlukem rozveselených beduínů. Jejich pohlavár, drzý mladík hrubých rysů a s nedbale nasazeným fezem, nám věnoval nepříliš přátelskou pozornost, a nepochybně poznal mého poučeného, avšak zjevně povýšeneckého a posměvačného průvodce, což v mladíkovi vzbudilo zuřivost.

Myslel jsem, že se mu nelíbil jeho podivný, sotva znatelný úsměv, podobný úsměvu Sfingy, kterého jsem si často všiml a který mě popuzoval; nebo se mu snad nezdál hluboký, hrobový tón Abdulova hlasu. V každém případě došlo k výměně ostrých slov; a když vysoký Ali Ziz, jak jsem postřehl, že se cizinec jmenuje, pokud nebyl oslovován horšími jmény, začal zlostně trhat Abdulův oděv, nezůstalo jeho počínání bez odezvy a situace vyústila ve vzteklou rvačku, ve které zápasníci ztratili své přepečlivě opatrované pokrývky hlavy, a kdo ví, jak by vše dopadlo, kdybych nebyl zasáhl a muže násilím neoddělil.

Zprvu se zdálo, že moje počínání nevítá ani jeden ze zápasníků, posléze však došlo k příměří. Válečníci zkrotili svůj hněv a upravili si oděv a s důstojností stejně náhlou jako upřímnou ti dva uzavřeli zvláštní čestnou dohodu, která, jak jsem se záhy dozvěděl, patří k prastarým káhirským zvykům – dohodu o tom, že vyrovnají své účty nočním pěstním soubojem na vrcholku Velké pyramidy, a to v době, kdy i poslední obdivovatelé vyhlídky pod měsíčním úplňkem budou dávno pryč. Oba duelanti si měli opatřit sekundanty, souboj měl začít o půlnoci a měl probíhat nejcivilizovanější možnou formou.

Tyto přípravy vzbudily můj zájem. Samotný boj sliboval jedinečnou podívanou a pomyšlení, jaký pohled se bude nabízet z té úctu vzbuzující hory, přehlížející prastarou planinu Gízy pod bledým měsícem za sinalého šírání brzkých ranních hodin, to vše provokovalo každičkou částečku mé fantazie. Na mou žádost mě Abdul přeochotně zahrnul do skupiny svých sekundantů; tudíž po celý zbytek časného večera jsem jej provázel na pochůzkách po různých doupatech v nejzapadlejších čtvrtích města – většinou severovýchodně od Ezbekiyeh – kde jsme postupně získali vybranou a hrůzu nahánějící bandu vhodných hrdlořezů, kteří budou pěstní zápas sledovat.

Krátce po deváté naše skupina nasedla na osly, kteří byli pojmenováni královskými či turisticky vděčnými jmény jako „Ramses“, „Mark Twain“, „J. P. Morgan“ a „Minnehaha“, projeli jsme labyrintem uliček, které patřily jak Orientu, tak Západu, překročili bahnitý a lesem stěžňů obrostlý Nil po mostě s bronzovými lvy a klusali filozoficky stromořadím lebaků na cestě do Gízy. Cesta nám trvala něco málo přes dvě hodiny, ke konci jsme míjeli poslední vracející se turisty, pozdravili jsme poslední trolejbus, a pak jsme byli sami, kolem nás jen noc, minulost a zářící měsíc.

Na konci cesty nás čekaly obrovské pyramidy, strašidelné, plné neurčitého atavistického nebezpečí, kterého jsem si ve dne nepovšiml. I ta nejmenší pyramida měla v sobě cosi děsivého – cožpak není právě zde to místo, kde zaživa pohřbili královnu Nitocris ze Šesté dynastie? Tu křehkou královnu Nitocris, která kdysi pozvala všechny své nepřátele na slavnost do chrámu pod Nilem a utopila je, když otevřela stavidla? Vzpomněl jsem si, že Arabové si o Nitocris povídají a že v určitých fázích měsíce se Třetí pyramidě vyhýbají. Thomase Moore měl určitě na mysli právě Nitocris, když psal verše, které mumlá memphiský lodník:

Ta nymfa, jež dlí v podzemí

Mezi drahým kamením a nádherou, bez slunce

Ta paní z pyramidy!

I když jsme vyjeli brzo, Ali Ziz se svými společníky nás předstihl; viděli jsme jejich osly, jak se rýsují proti pouštní planině Kafrel Harém; blížili jsme se k ní oklikou kolem arabských obydlí v blízkosti Sfingy, nikoli přímo po silnici k Měna House, kde by nás mohl nějaký ospalý, líný policista zahlédnout a zastavit. Tady, kde špinaví beduíni používali kamenné hrobky Chefrenových dvořanů jako stáje pro velbloudy a osly, jsme stoupali stále výš po skalách a pískem k Velké pyramidě, po jejichž časem omšelých stěnách Arabové začali dychtivě šplhat; Abdul Reis mi nabídl pomoc, kterou jsem však nepotřeboval.

Jak většina cestovatelů ví, skutečný vrcholek této stavby je dávno ztracen v času, zůstala po něm poměrně rovná plošinka dvanáct na dvanáct yardů. Na tomto děsivém vrcholku jsme utvořili kruh, a o chvilku později sardonický pouštní měsíc shlížel dolů na bitku, která až na mohutnost povzbuzování diváků se mohla odehrávat v kterémkoli menším atletickém klubu v Americe. Když jsem se díval, cítil jsem, že nechybějí ani naše méně žádoucí vymoženosti; neboť každý úder, uskok a obrana prozrazovala mému nikoli nezkušenému oku „zdržování hry“. Můj pocit rychle pominul a přes některé výhrady k metodám boje jsem cítil jistou vlastnickou pýchu, když byl Abdul Reis prohlášen za vítěze.

Došlo k závratně rychlému usmíření a uprostřed zpěvu, bratření a popíjení jsem si stěží uvědomoval, že se kdy jaká potyčka odehrála. Kupodivu se mi zdálo, že jsem středem pozornosti víc než hlavní protagonisté; a z toho, co jsem z jejich arabštiny pochytil, jsem soudil, že se baví o mé profesi, útěcích z jakýchkoli pout a vězení, a způsob, jakým hovořili, prozradil, že mě nejen překvapivě dobře znají, ale budím v nich také jakési nepřátelství a nedůvěru, pokud se týče mých výkonů. Pomalu jsem vyrozuměl, že staré egyptské pověry nezmizely beze stop a že útržky podivného tajného učení a kultovní kněžské praktiky skrytě přežívají mezi feláhy do takové míry, že statečnost cizího hahwi neboli kouzelníka přijímají s nedůvěrou a mnoha výhradami. Pomyslel jsem si, jak velice je můj průvodce s hlubokým hlasem Abdul Reis podoben staroegyptskému knězi či faraónovi nebo usmívající se Sfinze… a zaujalo mě to.

Náhle se v mžiku přihodilo cosi, co dalo za pravdu mému počátečnímu neklidu a donutilo mě proklínat tupost, s jakou jsem přihlížel nočnímu dobrodružství, a nepoznal, jak průhlednou a zákeřnou léčku na mě nastrojili. Bez varování, nepochybně na jakési sotva postřehnutelné znamení od Abdula, se na mě celá horda beduínů vrhla; vytáhli odkudsi silné provazy a svázali mě stejně pevně, jak jsem už vícekrát ve svém životě svázán byl, ať už na jevišti či mimo ně.

Zpočátku jsem se bránil, ale brzy jsem poznal, že jeden muž nepořídí nic proti bandě více než dvaceti svalnatých barbarů. Ruce mi svázali za zády, kolena mi přitáhli co nejvíce dozadu a zápěstí mi důkladně připoutali nepoddajnými šňůrami ke kotníkům. Do úst mi nacpali roubík, přes oči ztuha uvázali pásku. Pak mě Arabové vzali na ramena a začali sestupovat z pyramidy, a v té chvíli jsem zaslechl hluboký hlas svého bývalého průvodce Abdula, který se mi škodolibě posmíval a popichoval mě, a ujišťoval mě, že už brzy mé „čarovné schopnosti“ podstoupí zkoušku, při které rychle vezme za své mé sebevědomí, které jsem snad získal při zdolávání zkoušek, kterým mě podrobila Amerika a Evropa. Egypt, připomínal mi, je velmi starý, plný skrytých mystérií a starobylých sil, o kterých nemají ani ponětí dnešní vědci, kterým se s nudnou jednotvárností stále nedařilo lapit mě do jejich léček.

Nedokážu říci, jak daleko či kterým směrem mě nesli, okolnosti mi nedovolily jakékoli smysluplné uvažování. Přesto však vím, že mě neodnesli příliš daleko; moji únosci totiž ani jednou příliš nezrychlili krok a drželi mě na ramenou překvapivě krátkou dobu. Právě při pomyšlení, jak krátký to byl čas, se až otřesu, kdykoli si na Gízu a tamější plošinu vzpomenu – člověka ohromí, jak těsně vedou běžné turistické cesty kolem čehosi, co existovalo kdysi a musí existovat ještě teď.

Strašlivá zrůdnost situace, o které mluvím, nebyla zpočátku patrná. Mí uchvatitelé mě položili na zem, poznal jsem, že je to spíše písek nežli skála, pak mi omotali lano kolem hrudi a odtáhli mě několik stop k rozeklanému otvoru v zemi, do kterého mě ihned s hrubým strkáním svrhli. Celé věky jsem narážel do kamenných výčnělků stěn úzké vysekané studny, o které jsem měl za to, že to musí být jedna z nesčetných pohřebních šachet na plošině, avšak ta ohromující, téměř neuvěřitelná hloubka mě nakonec připravila o jakýkoli úsudek.

Hrůza, kterou jsem prožíval, se každou uplývající vteřinou prohlubovala. Připadalo mi, že nemůžu padat šachtou v pevné skále tak dlouho, aniž bych nenarazil na jádro planety, a že žádný člověk nedokáže vyrobit lano tak dlouhé, aby dosáhlo do takových bezbožných a, jak se mi zdálo, nezměřitelných propastí, sahajících snad až do podsvětí; takové myšlenky však byly tak směšné, že bylo snazší nedůvěřovat vlastním smyslům. Ani teď si nejsem jist, protože vím, jak klamně vnímáme čas, když se ocitneme v odloučení a je nám znemožněn pohyb. Vím ale určitě, že jsem si zachoval logické uvažování; alespoň moje fantazie nepřidávala další fantomy k situaci, která byla strašná sama o sobě, a to, co jsem zažil, se dá vysvětlit spíše nějakým druhem mozkových iluzí než skutečnou halucinací.

Tyto moje pocity však nebyly příčinou toho, že jsem poprvé na chvilku ztratil vědomí. Hrůzná zkouška v sobě obsahovala mnoho pastí a nový děs ve mně vyvolalo znatelné zrychlení mého sestupu. Arabové nahoře teď popouštěli lano velice rychle a hrubé, stísněné stěny šachty mě v mém divokém pádu krutě odíraly. Šaty jsem měl na cáry, cítil jsem, jak z nesčetných ran na mém těle teče krev, a uvědomoval jsem si to i přes stále vzrůstající mučivou bolest. Moje nozdry také zachytily jakési neurčité nebezpečí; plíživý pach vlhka a zatuchliny se nepodobal ničemu, co jsem kdy cítil, a závany vůně koření a kadidla mě ještě více zmátly.

Posléze moje mysl už nevydržela. Bylo to strašné – daleko horší, než se dá vypovědět, protože všechno se odehrávalo v mé duši a není možné můj stav popsat. Byla to extáze nočních můr a všemožných děsů dohromady. Přepadla mě tak náhle a byla pustošivá a ďábelská – v jednu chvíli jsem v agónii padal úzkou šachtou chňapající po mně milióny zubů, v příštím okamžiku jsem se vznášel na netopýřích křídlech nad propastmi pekla; klouzal jsem volně a střemhlav nekonečnými mílemi nespoutaného, zatuchlého prostoru; cítil jsem závrať, když jsem vzlétal k nezměrným vrcholům mrazivého éteru a vzápětí se bez dechu propadal do hltavých hlubin vzduchoprázdna… Děkuji Bohu za to, že byl tak milosrdný a zahnal do nevědomí drásavé fúrie, ve které se proměnilo mé vědomí a které napůl ochromily mé smysly, když jako harpyje dorážely na mou mysl! Ta chvíle oddechu, jakkoli byla krátká, mi dodala sílu a dost zdravého rozumu, abych dokázal vzdorovat stále silnějším útokům kosmického děsu, který na mě cestou číhal a vysmíval se mi.

II

Jen pomalu jsem se vzpamatovával po mysteriózním letu záhrobím. Byl to proces značně bolestivý, zabarvený fantastickými sny, které pramenily ze skutečnosti, že jsem byl svázaný a oslepený. Sny byly velmi jasné ve chvíli, kdy jsem je prožíval, zakalily se ale téměř okamžitě, když jsem přišel k sobě, až je posléze skoro smazaly následující příšerné zážitky – ať už skutečné či vymyšlené. Zdálo se mi, že mě svírá jakási obrovská, strašlivá pracka; žlutá, chlupatá pracka s pěti drápy se vysunula ze země, aby mě rozdrtila a zničila. A když jsem přestal přemýšlet, co pracka znamená, zdálo se mi, že je to Egypt. Ve snu jsem přehlížel události minulých týdnů, a viděljsem, že jsem byl lákán a váben do pasti krok za krokem, nenápadně a zákeřně, jakýmsi ďábelským duchem pocházejícím od starověkého Nilu; tím duchem, který byl v Egyptě dřív než lidé, a který tu bude stále, i když lidé odejdou.

Viděl jsem hrůzu a nezdravou starobu Egypta, skutečnost, že byl vždycky strašlivě spjat s hrobkami a chrámy mrtvých. Viděl jsem strašidelná procesí kněží s hlavami býků, sokolů, koček a ibisů; strašidelná procesí, neustále pochodující podzemními labyrinty a řadami vysokých propylonů, vedle kterých si člověk připadá jako moucha, a nabízející nepoj menovatelnou oběť nepojmenovatelným bohům. Kamenné kolosy kráčely nekonečnou nocí a vedly stádo šklebících se androsfing ke břehům nezměrných nehybných řek plných smoly. A za tím vším jsem zřel nevýslovné zlo prvotní nekromancie, černé a amorfní, která po mně dychtivě sahá v temnotách, aby zadusila ducha, který se opovážil poskvrnit ji svou přítomností.

V mém spícím mozku se odehrávalo melodrama o zlověstné nenávisti a úkladech a já viděl černou duši Egypta, jak mě volá a vábí neslyšnými šepoty; volá, láká a přitahuje mě třpytem a nádherou saracénského pozlátka, ale stále mě stahuje dolů do prastarých katakomb a k hrůzám jejich mrtvých a k propastnému faraónskému srdci.

Potom tváře ve snu nabyly lidskou podobu a já uviděl svého průvodce Abdula Reise v královském úboru, na obličeji úšklebek Sfingy. A já věděl, že ten výraz patřil Chefrenovi Velikému, který postavil Druhou pyramidu a který svůj úsměv nechal vtesat do obličeje Sfingy a vybudoval ten obrovský údolní chrám s myriádami chodeb, o kterých se archeologové domnívají, že je už všechny vykopali z navršených písků a lhostejných skal. Díval jsem se na dlouhou, ztuhlou Chefrenovu ruku; tu dlouhou, nehybnou ruku, jak jsem ji viděl u slavné sochy v káhirském muzeu – u té sochy, kterou našli v strašlivém vstupním chrámu – a podivil jsem se, že jsem nevykřikl, když jsem stejnou ruku viděl u Abdula Reise… Ta ruka? Byla příšerně studená a drtila mě; cítil jsem chlad a sevření sarkofágu… chlad a stisk nezapomenutelného Egypta… Byl to sám temný Egypt Měst mrtvých… ta žlutá pracka… a zvláštní věci, které se šeptaly o Chefrenovi…

V tomto okamžiku jsem se ale začal probouzet – či spíše jsem přešel do mělčího spánku, než byl ten předešlý. Vzpomněl jsem si na zápas na vrcholku pyramidy, na zrádné beduíny, útok, hrůzyplný sestup na provaze nekonečnou kamennou hlubinou a šílené houpání a pronikání studenou prázdnotou provoněnou aromatickými pachy. Poznal jsem nyní, že ležím na vlhkém kameni a že pouta se mi zařezávají do masa s nezmenšenou silou. Byla tam velká zima a připadalo mi, že slyším jakýsi slabounký zvuk – jakoby proudění vzduchu. Rány a podlitiny, které jsem utržil od rozeklaných stěn skalní šachty, mě bolely, nesnesitelně bodaly a pálily, a pouhé převaleni vrhalo mé tělo do nevýslovné agónie.

Když jsem se obracel, ucítil jsem shora škubnutí, z čehož jsem vyvodil, že provaz, na kterém jsem byl spuštěn, je stále spojen s povrchem. Jestli Arabové konec lana stále drželi nebo ne, to jsem nevěděl. Také jsem neměl představu, jak hluboko pod zemí jsem. Věděl jsem, že kolem se prostírá naprostá nebo téměř naprostá tma, protože skrz pásku na očích nepronikl ani paprsek měsíce. Nevěřil jsem však svým smyslům, které mi podle trvání pádu napovídaly, že jsem se ocitl v nepředstavitelné hloubce.

Poznal jsem pouze, že jsem se ocitl v rozlehlém prostoru, kam jsem se dostal přímo shora průrvou ve skále. Dospěl jsem zatím k závěru, že mé vězení tvoří pohřební údolní chrám starého Chefrena – chrám Sfingy – snad jsem se ocitl v některé vnitřní chodbě, kterou nám průvodci při dopoledním výletu neukázali, a odkud budu moci lehce uniknout, pokud najdu zatarasený vchod. Čekala mě cesta bludištěm, ne však horší než ty, které jsem už v minulosti mnohokrát podstoupil.

Nejdříve jsem se musel osvobodit z pout, zbavit se roubíku a pásky; věděl jsem, že to nebude žádný zvláštní úkol, protože daleko zběhlejší odborníci než ti Arabové zkoušeli všemožná pouta v průběhu mé dlouhé a pestré kariéry mistra útěků, a žádnému se nepodařilo překonat moje metody.

Pak mě napadlo, že Arabové by se mohli na mě připravit a napadnout mě u východu z chodby, jakmile zjistí, že jsem se z pout osvobodil, což poznají, jakmile pořádně zatáhnou za provaz, který asi pořád ještě drží v rukou. To by znamenalo, že moje vězení je skutečně uvnitř Chefrenova chrámu Sfingy. Určitě nebude nemožné dostat se k otvoru ve stropu, a ať vyúsťuje na povrch kdekoli, nebude daleko od novodobého vchodu poblíž Sfingy; skutečně to nemusí být velká vzdálenost, protože oblast přístupná turistům není vůbec rozsáhlá. V průběhu svého denního putování jsem si sice žádného takového otvoru nevšiml, ale věděl jsem, že podobnou věc lze v pohyblivém písku lehce přehlédnout.

Když jsem tak přemýšlel, zkroucený a svázaný, leže na kamenné podlaze, téměř jsem zapomněl na hrůzy propastného sestupu a houpání v prostoru, které mě nedávno přiblížilo komatu. Nyní jsem se zabýval pouze myšlenkami, jak přelstít Araby, a proto jsem se rozhodl osvobodit se co nejrychleji a přitom netahat za lano, které by mohlo přivést vniveč úspěšný či nepatrně obtížný pokus o útěk.

Lépe se však rozhodovalo než vykonávalo. Stačilo několik předběžných zkoušek a bylo mi jasné, že těžko mohu něco dělat, aniž bych se zřetelně nepohnul; nepřekvapilo mě, když po jednom zvlášť důrazném trhnutí jsem pocítil, jak se na mně a kolem mě vrší smyčky padajícího lana. Samozřejmě, pomyslel jsem si, beduíni ucítili moje pohyby a lano pustili; bylo mi jasné, že mě budou čekat s vražednými úmysly u východu z chrámu.

Nebyly to růžové vyhlídky – ale už jsem ve svém životě musel čelit horším, aniž jsem ucouvl, a necouvl jsem ani teď. Nyní se musím nejprve zbavit pout a potom vynaložit všechen důmysl na to, abych unikl z chrámu nezraněn. Je zvláštní, jak lehce jsem předpokládal, že jsem ve starém Chefrenově chrámu vedle Sfingy, jen kousek pod zemí.

Moje smysly přestaly vnímat a všechny dřívější pocity nezměrné hloubky a ďábelského mystéria se vrátily díky okolnosti, která nabývala na hrůznosti a významu už ve chvíli, když jsem spřádal svůj filozofický plán. Řekl jsem, že na mně a kolem mě se vršil padající provaz. Viděl jsem teď, že padá stále, což se u provazu běžné délky nemůže stát. Ve chvíli se lano proměnilo v úplnou lavinu konopí, vršilo se na podlaze do výše a napůl mě pohřbilo pod svými rychle přibývajícími smyčkami. Brzy jsem byl zcela zavalený a sotva jsem mohl dýchat pod stále rostoucí záplavou, která mi nedovolila se pohnout.

Moje smysly znovu začaly bláznit a já se marně snažil bojovat s nebezpečím tak zoufalým a zákeřným. Trpěl jsem nejen tím, že jsem byl týrán víc, než člověk snese – zdálo se, že život a dech je ze mě pomalu vymačkáván – bylo tu však poznání, které souviselo s nepřirozenou délkou provazu, a vědomí, jaké neznámé a nevypočitatelné meandry podzemí mě v té chvíli obklopují. Pak můj nekonečný sestup a houpavý let prostorem musel být pravdivý, a teď musím ležet bezmocně kdesi v bezejmenném světě jeskyní přímo u zemského jádra. Ten náhlý nápor hrůzy jsem nevydržel a podruhé jsem upadl do milosrdného bezvědomí.

Když říkám bezvědomí, nemyslím tím, že jsem neměl sny. Naopak, skutečnost, že jsem se vzdálil světu vědomí, byla poznamenána vizemi nejzazší hrůzy. Bože!… Kéž bych nebyl tolik četl o egyptologii, než jsem přišel do této země, která je zřídlem vší temnoty a strachu! Tohle druhé prokletí bezvědomí naplnilo mou spící mysl novým mrazivým poznáním této země a jejích prastarých tajemství, a jakousi proklatou náhodou se mé sny stočily ke starým učením o mrtvých a jejich přežívání v duších a tělech mimo tato mysteriózní sklepení, která byla spíše domy než hroby. Připomněl jsem si, a jsem rád, že už si nevzpomínám přesně, podivnou a pracnou konstrukci egyptských hrobek; a také neuvěřitelně jednoduché a příšerné učení, které tuto konstrukci odůvodňovalo.

Vše, nač tito lidé mysleli, byla smrt a mrtví. Vycházeli z předpokladu, že tělo vstane z mrtvých, což je nutilo, aby mrtvé s hrůznou pečlivostí mumifikovali a životně důležité orgány uchovávali v kanopských nádobách blízko mrtvoly; věřili, že kromě těla existují další dva elementy, duše, která po vstoupení na nebesa a přijetí Osirisem žije v ráji, a temné a zlověstné ka čili životní princip, které se pohybuje vyššími i nižšími světy hrůzným způsobem, vyžaduje, aby mělo kdykoli přístup k zachovanému tělu, pojídá potravu, nabízenou kněžími a zbožnými příbuznými v zádušním chrámu, a někdy – jak se mezi lidmi povídá – si také vezme své tělo či dřevěného dvojníka, který je vždycky pohřben vedle těla, a podniká příšerné, odpudivé pochůzky.

Tisíce let tato těla odpočívala uvězněná v nádheře, skelné pohledy upřené vzhůru, protože ka s nimi nepobývalo, a čekala na den, kdy Osiris oživí zároveň ka i duši a vyvede ztuhlé zástupy mrtvých ze zatuchlých domů spánku. Mělo to být slavné znovuzrození – avšak ne všechny duše jsou povolány, ne všechny hrobky nedotčeny, takže se daly očekávat drobné chyby a ohavné abnormality. Až dodneška si Arabové povídají o bezbožných shromážděních a odporných uctívačských slavnostech, které se odbývají v zapomenutých podzemních sklepeních, kterých se mohou účastnit a zase je bez úhony opustit pouze neviditelná okřídlená ka a bezduché mumie.

Snad nejhroznější pověsti, při kterých tuhne krev v žilách, se vztahují k určitým zvrácenostem dekadentních kněží – složené mumie, vytvořené z lidského trupu a končetin, ovšem s hlavami zvířat, aby tak napodobily staré bohy. Z historie víme, že posvátná zvířata byla mumifikována, aby svatí býkové, kočky, ibisové, krokodýlové a další mohli jednoho dne dojít věčné slávy. Ale jen v období úpadku byla skládána těla lidská a zvířecí v jednu mumii – jen za úpadku, kdy nebyla dobře chápána práva a výsady ka a duse.

O tom, co se s těmito složenými mumiemi stane, se nepovídá – alespoň ne veřejně – a jisté je, že egyptologové dosud žádnou nenašli. Povídačky Arabů jsou hodně divoké a nedá se na ně spoléhat. Naznačují dokonce, že starý Chefren – ten, který postavil Sfingu, Druhou pyramidu a rozšklebený údolní chrám – žije v podzemí, kde se oženil s královnou ghúlů Nitocris a vládne všem mumiím, které nepatří ani lidem, ani zvířatům.

Právě o nich – o Chefrenovi jeho choti a děsivé armádě hybridních mrtvol – se mi zdálo, a jsem velmi rád, že přesné obrysy snů se mi v hlavě už zamlžily. Nejstrašnější představy mám spojeny s neurčitou otázkou, kterou jsem si kladl den předtím, kdy jsem si prohlížel tajuplnou poušť a ptal se sám sebe, jaké neznámé hlubiny mohou být ke chrámu napojeny. Ta otázka, tehdy tak nevinná a vlastně pouhý vrtoch, se proměnila v mém snu ve frenetické, hysterické šílenství… jakou obrovskou příšeru měla Sfinga původně představovat?

Na své druhé probuzení – pokud to probuzení bylo – mám vzpomínku plnou čiré hrůzy, se kterou se nic v mém životě – až na jednu událost, která přišla později, nedá srovnat; a to můj život je bohatý a dobrodružný víc než u většiny ostatních lidí. Vzpomeňte si, že jsem ztratil vědomí, zatímco mě pohřbívaly kaskády padajícího lana, jehož délka prozrazovala nezměrné hlubiny, ve kterých jsem se nalézal. Nyní, kdy se mi vrátilo vnímání, jsem cítil, že celá ta váha zmizela; když jsem se převalil, zjistil jsem, že jsem sice stále svázaný, v ústech mám roubík a na očích pásku, ale nějaká síla odvalila ze mě tu dusivou hromadu, která mě zavalila. Význam této skutečnosti jsem si samozřejmě uvědomoval pouze postupně, ale i tak si myslím, že od dalšího bezvědomí mě uchránilo pouze citové vyčerpání, takže žádná další hrůza už nepůsobila. Byl jsem ponechán samoten… s kým?

Než jsem se začal mučit novým usilovným přemýšlením či se znovu pokusil zbavit se pout, objevila se další okolnost. Bolest, kterou jsem dříve necítil, začala drásat mé paže a nohy, a připadalo mi, že jsem pokrytý nánosem uschlé krve tak silným, jaký jsem při svých dosavadních poraněních a odřeninách nikdy neměl. Zdálo se, že i moje hruď je posetá stovkou ran, jako by do ní kloval nějaký zlý, obrovský ibis. Ta síla, která odstranila provaz, byla určitě nepřátelská, nemilosrdně mě napadla, ale cosi ji vyrušilo. Přesto v té chvíli pocity, které jsem prožíval, byly přesně opačné, než by se dalo očekávat. Místo abych propadal zoufalství, ponoukalo mě všechno k nové odvaze a činům, neboť jsem cítil, že zlé síly mají tělesnou podstatu a že nebojácný muž se s nimi může utkat jako rovný s rovným.

Pod vlivem takových myšlenek jsem se znovu opřel do pout, jak jsem byl zvyklý činit tak často uprostřed záře světel a rozjásaných davů. Důvěrně známé podrobnosti vysvobozování mě povzbudily a teď, kdy dlouhé lano zmizelo, jsem znovu zpola podlehl víře, že předchozí hrůzy byly halucinace, že tu není žádná příšerná šachta, žádná nezměrná propast s nekonečným lanem. Nebyl jsem nakonec v údolním Chefrenově chrámu vedle Sfingy a neunesli mě Arabové, aby mě mučili, zatímco jsem tu ležel bezmocný? V každém případě musím uniknout. Umožněte mi vstát bez pout, bez roubíku a s očima otevřenýma, abych mohl zachytit i nejslabší paprsek světla, které sem snad odněkud proniká, a pak dokáži skutečně vychutnat souboj se. zákeřnými, zrádnými nepřáteli!

Nevím, jak dlouho jsem se zbavoval provazu. Určitě déle, než při představení, protože jsem byl raněný, vyčerpaný a vysílený dosavadními zážitky. Když jsem se konečně osvobodil a nadechl se zhluboka studeného, vlhkého, zatuchlého vzduchu, který se mi zdál ještě odpornější, než když jsem ho dýchal skrz roubík, zjistil jsem, že jsem příliš potlučený, než abych se mohl ihned hýbat. Tak jsem ležel, nevím, jak dlouho, a snažil se protáhnout si zkroucené, zmrzačené tělo a namáhal se zahlédnout záblesk světla, který by mi napověděl, kde se nalézám.

Postupně se mi vrátila síla i pružnost, ale oči nemohly nic zachytit. Potácivě jsem se zdvihl a usilovně upíral pohled do tmy, obklopovala mě však jenom černočerná tma, stejná, jako kdybych měl pásku stále nasazenou. Zkusil jsem, jak mi slouží nohy, které byly pod roztrhanými kalhotami pokryté krvavými strupy, a zjistil jsem, že chodit mohu; jenže jsem se nemohl rozhodnout, kterým směrem se dát. Samozřejmě jsem nesměl chodit dokola a snad jít právě opačným směrem, než je vchod; proto jsem se zastavil, abych zjistil, odkud táhne ten studený, pachem natronu nasycený průvan, který jsem stále cítil. Předpokládal jsem, že jeho zdrojem je patrně vchod do propasti; zaměřil jsem se k tomuto orientačnímu bodu a vydal se přímo k němu.

Měl jsem s sebou krabičku zápalek a dokonce malou elektrickou svítilnu, jenomže z kapes mého potrhaného a děravého obleku už dávno všechny těžší předměty vypadaly. Opatrně jsem kráčel temnotou a cítil, že průvan je stále silnější, až posléze se proměnil v husté výpary, prýštící z jakéhosi otvoru, jako džin z láhve v orientální pohádce. Orient… Egypt… opravdu, tahle temná kolébka civilizace byla úplnou studnicí hrůz a nevýslovných kouzel!

Čím více jsem zkoumal průvan, který vál jeskyní, tím více rostl můj neklid; neboť i přes nepříjemný zápach jsem v něm hledal alespoň nepřímý klíč k východisku, ale teď jsem jasně viděl, že v tomhle vanu není jediná příměs čistého vzduchu Libyjské pouště, naopak: spíše ho zvrátily zlověstné hlubiny, klesající stále níž. V tom případě jsem šel špatným směrem!

Po chvíli rozmýšlení jsem se rozhodl, že se vracet nebudu. Kromě průvanu jsem neměl žádné orientační body, protože hrubá skála postrádala výraznější výčnělky. Když budu sledovat podivné proudění, pak nepochybně narazím na nějaký otvor a kolem jeho ústí se snad dostanu podle zdi na druhou stranu této kyklopské a orientaci neumožňující chodby. Dobře jsem si uvědomoval, že se mohu mýlit. Viděl jsem, že tohle není součást Chefrenova údolního chrámu, která je přístupná turistům, a také mě napadlo, že právě tato chodba nemusí být známa ani archeologům a že na ni narazili jenom zvědaví a zlomyslní Arabové, kteří mě uvěznili. Jestli je to tak, byl tu nějaký východ do známých částí nebo vůbec na čerstvý vzduch?

Jaký mám důkaz, že tohle je údolní chrám? Na okamžik mě zaplavily zase všechny předchozí divoké dohady a já si uvědomil podivnou směsici zážitků – nečekaný útok, let volným prostorem, lano, zranění a sny, určitě to byly jen sny. Měl jsem snad zemřít? Nebylo by milosrdnější, kdyby v této chvíli můj život skutečně skončil? Nenašel jsem odpověď na jedinou ze svých otázek, jen jsem tápal dál, až mě Osud potřetí vyslal do zapomnění.

Tentokrát se mi nezdálo nic, protože další událost byla tak náhlá, že mi vytřásla z hlavy myšlenky ať vědomé či nevědomé. Klopýtl jsem nečekaně ze schodu v místě, kde obtížný průvan zesílil tak, že jsem se téměř musel prodírat vpřed, a já se po hlavě řítil dolů temnotou po obrovských kamenných stupních do tůně nezbadatelné hrůzy.

Znovu jsem nabral dech Jen díky vrozené vitalitě zdravého lidského organismu. Často jsem se ve vzpomínkách vracel do této noci a cítil jsem, že je cosi skutečně groteskního v mých opakovaných záchvatech bezvědomí; svou pravidelností mi připomínaly krutá filmová melodramata tehdejší doby. Samozřejmě je možné, že jsem do bezvědomí vůbec neupadal a že všechny podrobnosti podzemní noční můry byly pouhým snem odehrávajícím se během dlouhého komatu, které začalo šokem při sestupu do propasti a skončilo hojivým balzámem venkovního vzduchu a vycházejícího slunce, které mě zastihlo ležícího v písku Gízy před sardonickým a úsvitem zardělým obličejem Velké Sfingy.

Snažím se věřit raději tomu druhému vysvětlení, a byl jsem rád, když mi policie sdělila, že našli uzávěr Chefrenova údolního chrámu vylomený a že v rohu stále zasypané části chrámu skutečně existovala velká trhlina. Byl jsem také rád, že lékaři prohlásili má zranění za výsledek bitky, příliš utažených pout, spouštění po provaze, zápasu s pouty, pádu z nějaké výšky, úsilí protáhnout se k vnějšímu uzávěru a útěku odtud, a podobných zážitků… velmi uklidňující diagnóza. A přece vím, že za tím je něco víc než se navenek zdá. Na příkrý sestup mám příliš živou vzpomínku, než aby se dala vymazat – a je také zvláštní, že nikdo nedokázal najít člověka, který by uměl podle popisu najít mého průvodce Abdula Reise el Drogmana – průvodce se záhrobním hlasem, který vypadal a usmíval se jako král Chefren.

Odbočil jsem od svého souvislého vyprávění – snad v marné naději, že se vyhnu popisu posledního zážitku; a tento zážitek je jistě nanejvýš halucinací. Slíbil jsem však, že vám o něm povím, a já sliby neruším. Když jsem se vzpamatoval – alespoň zdánlivě – po pádu z černého kamenného schodiště, byl jsem stejně jako předtím osamocen a ponechán napospas temnotě. Závany pachu, už dříve dosti nepříjemné, se teď staly nesnesitelnými; jenomže teď už mi zápach byl natolik důvěrně znám, že jsem ho přijímal stoicky. Tápavě jsem se začal plazit pryč od místa, odkud odporný puch přicházel, a krvácejícíma rukama jsem hmatal po obrovitých kamenech mohutné dlažby. Najednou jsem hlavou narazil do čehosi tvrdého, a když jsem to ohmatal, zjistil jsem, že je to pata jakéhosi sloupu – neuvěřitelně obrovitého sloupu – , který, jak jsem hmatem jasně cítil, je na povrchu pokryt velkými tesanými hieroglyfy.

Plazil jsem se dál, až jsem narazil na další titánský sloup, nedokázal jsem ale odhadnout, v jaké vzdálenosti od prvého; tu mou pozornost náhle zaujalo cosi, co muselo v podvědomí dorážet na můj sluch už dlouho předtím, než jsem si to uvědomil.

Z ještě hlubších propastí v zemské kůře se ozývaly jakési zvuky, odměřené a jasné, nepodobné ničemu, co jsem dříve slyšel. Téměř intuitivně jsem cítil, že jsou to zvuky starobylé a určitě obřadné; sečtělost v egyptologii mé představy spojila s flétnou, sambuke, sistrem a tympánem. V jejich rytmickém pískání, troubení, chřestění a bubnování jsem cítil děs hrůznější než cokoli na světě: děs podivně oddělený od osobního strachu. Nabýval formy jakési lítosti nad naší planetou, která musí skrývat ve svých hlubinách takové hrůzy, které se určitě vážou k této aegipanické kakofonii. Zvuky stále sílily a já cítil, že se blíží. Potom – kéž by bohové všech panteonů nedopustili, abych to slyšel znovu – jsem zaslechl slabé a vzdálené, morbidní a mnohohlasé dusání pochodu.

Bylo příšerné, že dopady chodidel tak různorodých se mohou sladit v dokonalý rytmus. Za tímto pochodem nejzazší monstróznosti, jakou zem může nosit, se musely skrývat bezbožné tisíce let cvičení… Všechno dusalo, klapalo, kráčelo, plížilo se, dunělo, vleklo se, plazilo se… To vše za zvuků odpudivé disharmonie šalebných nástrojů. A pak – kéž Bůh nedovolí vzpomínce na arabské legendy proniknout do mých myšlenek! – mumie bez duší… místo, kde se setkávají bludná ka… houfy Ďáblem prokletých faraónů zemřelých za čtyřicet století… složené mumie, kráčející nejpustšími onyxovými pustinami v čele s králem Chefrenem a královnou duchů Nitocris… Průvod se blížil – nebesa, uchraňte mě před zvukem těch nohou a tlap a kopyt a pařátů a drápů, který byl stále zřetelnější. V dálce, v jedovatém vanu nad temným dlážděním, zablikala jiskřička světla a já se skryl za obrovité tělo kyklopského sloupu, abych aspoň na chvíli unikl nelidsky strašlivé a fobicky prastaré hrůze, která se ke mně na miliónech nohou plížila mezi gigantickými hypostyly. Světla rostla, dunění a neladný rytmus se stával nepříjemně hlasitým. V mihotavém oranžovém světle nedaleko ode mě se mým očím naskytl pohled tak hrůzostrašný, že jsem zalapal po dechu čirým úžasem, který byl dokonce silnější než strach či odpor. Paty sloupů sahaly výše, než kam oko člověka dohlédne… byly to pouhé paty věcí, před kterými se Eiffelova věž bezvýznamně krčí… hieroglyfy, vyryté nepředstavitelnýma rukama ve skalních propadlinách, kde sluneční světlo může být pouhou zapomenutou legendou…

Já se na ten pochodující průvod nechtěl dívat. Tak jsem se zoufale rozhodl, když jsem slyšel vrzající klouby a dušné sípáni, které přehlušovalo mrtvou hudbu a mrtvý marš. Jaké milosrdenství, že nemluvili… ale Bože! jejich plápolavé pochodně už vrhaly stíny na povrch obrovitých sloupů. Hippopotamové by neměli mít lidské ruce a neměli by nést pochodně… lidé by neměli mít hlavy krokodýlů…

Snažil jsem se odvrátit se, ale stíny a zvuky a zápach byly všude. Pak jsem si vzpomněl na něco, co jsem dělával jako malý chlapec, když mě, polovědomého, posedla noční můra, a začal jsem si opakovat: „Je to sen! Je to sen!“ Nemělo to však žádného účinku, a já mohl pouze zavřít oči a modlit se… Alespoň si myslím, že jsem to dělal, protože člověk si nikdy nemůže být jist svými vizemi – a já vím, že to nemohlo být nic jiného. Napadlo mě, jestli ještě někdy znovu spatřím svět, a chvílemi jsem pootevíral oči, abych viděl, jestli rozeznám něco jiného než vánek nasáklý hnilobou, nekonečné sloupoví, mihotavé, hrůzyplné stíny. Třaslavá záře množících se pochodní osvětlovala prostranství, a pokud to pekelné místo nebylo zcela beze zdí, určitě by se mi bylo podařilo brzy zahlédnout nějaké ohraničení či pevné orientační body. Ale znovu jsem musel zavřít oči, když jsem si uvědomil, jaké množství těch přízraků se shromáždilo – a když jsem zahlédl jakýsi předmět, který tápavě a toporně kráčel, přičemž mu chybělo tělo od pasu nahoru.

Do atmosféry vtrhlo nelidské naříkavé mrtvolné chroptění či smrtelná křeč – do příšerné atmosféry, otrávené nafthovými a živičnými výpary – a záhrobní legie bezbožnosti se spojila v jediném koncertním chorálu. Mé rozevřené oči okamžik zvrhle zíraly na cosi, co si žádná lidská bytost nedokáže představit, aniž by zakoušela pocit strachu, paniky a fyzického“ vyčerpání. Ty příšery se obřadně seřadily jedním směrem podle bezhlasého větru a světlo pochodní ukázalo jejich skloněné hlavy – ať byly jakékoli. Klečely před velkým černým otvorem vydechujícím zápach; jeho ústí se rozvíralo směrem vzhůru téměř mimo dosah mých očí a kolem něho vedla dvě ohromná schodiště svírající pravý úhel, a jejichž vrcholy byly skryty daleko ve stínu. Po jednom z těchto schodišť jsem nepochybně padl dolů i ja.

Rozměry otvoru byly zcela přiměřené rozměrům sloupů – obyčejný dům by se v něm ztratil a středně velká úřední budova by lehce prošla tam i zpět. Byl tak obrovský, že pouze očima mohl člověk obsáhnout jeho rozměry… Tak ohromný, tak příšerně černý a tak nepředstavitelně zapáchající… Přímo před tato zející Polyfémova vrata stvůry házely jakési předměty – zjevně oběti nebo náboženské obětiny, soudě podle gest. Chefren byl jejich vůdcem; šklebící se král Chefren či průvodce A bdul Reis, korunován zlatým pshentem a notující nekonečné formule dutým hlasem mrtvého. Po jeho boku klečela krásná královna Nitocris, kterou jsem na okamžik zahlédl z profilu a stačil jsem si všimnout, že polovinu obličeje ji ohryzaly krysy či jiní ďáblové. A já semknul víčka, když jsem viděl, jaké že to předměty jsou házeny jako oběti k smrdutému otvoru či božstvu, které se za ním snad ukrývá.

Podle složitosti náboženského obřadu mi připadalo, že skryté božstvo musí patřit k těm nejdůležitějším. Byl to Osiris nebo Isis, Horus nebo Anubis, nebo jiný veliký neznámý Bůh Mrtvých, ještě nadřazenější a vyšší? Existuje legenda, že na počest Neznámému byly vztyčovány příšerné oltáře a kolosy už dřív, než byli uctíváni nám známí bohové…

A ve chvíli, když jsem se nutil dále pozorovat záhrobní hold bezejmenných kreatur, bleskla mi hlavou myšlenka na útěk. Chodba byla šerá a sloupoví ztěžklo stíny. Jenomže příšery z hrůzného průvodu, ponořené do otřesného vytržení, mi téměř znemožňovaly plížit se za nimi ke vzdálenému konci jednoho schodiště a neviděn po něm stoupat; důvěřoval jsem osudu a obratnosti, že mě vysvobodí z jejich dosahu. Nevěděl jsem, kde jsem, neměl jsem o tom ani seriózní představu – a na okamžik mi připadalo zábavné, že zcela vážně plánuji útěk z čehosi, co jsem považoval za sen. Byl jsem v nějaké skryté a netušené, hlouběji položené říši Chefrenova údolního chrámu – toho chrámu, který celé generace vytrvale nazývaly chrámem Sfingy? Neměl jsem tušení, rozhodl jsem se ale stoupat k životu a vědomí, pokud mě ponesou mé svaly a důvtip.

Přitisknutý břichem k zemi započal jsem strastiplnou cestu k patě schodiště po levé straně, které se mi zdálo z obou lépe dosažitelné. Nemohu popsat pocity a průběh mého plížení, ale dokážete šije představit, když si uvědomíte, že jsem musel neustále pozorovat děsivé, třepotavé světlo pochodní, abych nebyl spatřen. Pata schodiště byla, jak už jsem řekl, daleko ve stínu, neboť schodiště se muselo zdvíhat bez jediného zákrutu k plošině v závratné výši nad titánským otvorem. Tam jsem se doplazil neviděn hlučným stádem, i když podívaná, poměrně vzdálena po mé pravé ruce, mě mrazila.

Konečně se mi podařilo dosáhnout stupňů a začal jsem stoupat; držel jsem se u zdi, která, jak jsem si všiml, byla pokryta nejhrůznějšími ozdobami, a spoléhal jsem se, že budu v bezpečí díky všepohlcujícímu, extatickému zájmu, se kterým příšery pozorovaly otvor, z něhož vanul smrdutý průvan, a bezbožné předměty sloužící za potravu, které pohodily na dlažbu před něj. Výstup po obrovském a příkrém schodišti, vytvořeném z ohromných poríyrových bloků jakoby pro chodidla obra, zdál se mi téměř nekonečný. Strach z odhalení a bolest, kterou toto další tělesné cvičení znovu probudilo v mých ranách, se spikly a naplnily vzpomínku na tento šplh vzhůru utrpením. Měl jsem v úmyslu, jakmile dosáhnu plošiny, okamžitě lézt dál po čemkoli, co se může zdvíhat dál nad schody; nezastavil jsem se, abych se naposled podíval na mršiny, které přešlapovaly a poklekávaly dvacet či pětadvacet metrů pode mnou – když tu ve chvíli, kdy jsem téměř dosáhl vrcholu svého letu, se náhle ozvala repetice hromového mrtvolného chroptění a chóru chrastění mrtvol; svým obřadným rytmem však ukazovala, že se nejedná o poplach souvisící s mým odhalením; to mě přinutilo, abych se zastavil a opatrně shlédl dolů přes římsu.

Příšery zdravily cosi, co se vysouvalo ze smrdutého otvoru, aby uchvátilo nabízenou potravu. Bylo to cosi poměrně neohrabaného, jak jsem viděl i ze své výše; bylo to žlutavé a srstnaté, a obdařené poněkud nervózními pohyby. Bylo to velké snad jako vzrostlý hippopotamus, ale zvláštního tvaru. Zdálo se, že to nemá žádný krk, ale pět oddělených chlupatých hlav vyrážejících v řadě z přibližně válcovitého těla; první hlava byla velmi malá, druhá střední, třetí a čtvrtá byly stejné a největší ze všech, a pátá poněkud menší, i když ne tak drobná jako prvá.

Z hlav trčely podivné tvrdé rohy, které dychtivě uchopovaly neúměrně velké množství nepopsatelné potravy, umístěné před otvorem. Občas to stvoření nadskočilo a chvílemi se stáhlo do své nory velice podivným způsobem. Jeho pohyb byl tak nevysvětlitelný, že jsem na ně zíral jako uhranutý a přál si, aby se vynořilo více z jeskynního pelechu pode mnou.

Pak se to vynořilo… vynořilo se to a při tom pohledu jsem se otočil a prchal do temnoty vzhůru po dalších schodech, které se zdvíhaly přede mnou; prchal jsem bezhlavě vzhůru po neuvěřitelných stupních a žebřících a svážnými chodbami, po kterých mě nevedl lidský zrak ani úvahy, a které musím pro nedostatek důkazů navždy odkázat do světa vidin. Musel to být sen, neboť jinak by mě úsvit nikdy nezastihl dýchajícího na písku Gízy před sardonickým, červánky zbarveným obličejem Velké Sfingy.

Velká Sfinga! Bože! O den dříve za slunného rána jsem si kladl nedbalou otázku… Jakou obrovskou a hnusnou příšeru měla Sfinga původně zobrazovat? Proklát buď ten poslední pohled, ať už byl snem či nikoliv, neboť mi odhalil nejvyšší hrůzu – neznámého Boha Mrtvých, který olizoval svá ohromná sousta, skryt v nezměrné propasti, krmen hnusnými pochoutkami bezduchých stvůr, které nemají vůbec existovat. Ta pětihlavá příšera, která se vynořila… ta pětihlavá příšera, velká jako hippopotamus… ta pětihlavá příšera – je pouhou přední tlapou čehosi..

Ale přežil jsem, a tak vím, že to byl jen sen.

1 Povídku napsal HPL jako ghostwriter (najatý spisovatel) pro Harry Houdiniho. Poprvé byla zveřejněna roku 1923 v magazínu Weird Tales pod titulem Under the Pyramids a jako autor byl uveden pouze Houdini. Harry Houdini, vlastním jménem Erich Weiss, se narodil 24.X. 1874 v Budapešti, odkud zanedlouho odejel s rodiči do Spojených států. Už před koncem století si tu získal značnou popularitu svými představeními „Houdini – král pout“. Jeho vystoupení vyvolávala neobyčejnou pozornost. V New Yorku se nechal pověsit hlavou dolů na vrchol mrakodrapu, spoután ve svěrací kazajce – osvobodil se během několika minut. V Drážďanech se na pódiu vyprostil z pout, které vážily 18 kilogramů. V Berlíně trávil celé dny v zámečnických dílnách a dosáhl takové virtuozity, až se divákům zdálo, že zámky otevírá pouhým dotykem. Věděl, že musí stále přicházet s něčím novým. Koncem listopadu 1906 skočil v Det-roitu spoutaný do vody, kde se pod hladinou z pout vyprostil. Následovaly podobné skoky v Rochestru a Pittsburku. Ve svém bytě si nechal postavit hluboký bazén, v němž cvičil dlouhodobé potápění v ledové vodě s kusy ledu. V Londýně se dal v pytli a spoutaný řetězy shodit do Temže a před strnulými diváky se po chvíli vynořil živ a zdráv na hladině. Byl neobyčejně všestranný a nezanedbával ani jiné triky. Mnohé z nich nebyly dodnes objasněny. Neklidná povaha ho nutila k cestování z jedné země do druhé. Navštívil dokonce i Austrálii. Po čase se však začalo hlásit stáří. Hluboce na něj zapůsobila smrt jeho matky. Přestože spiritismus vždy považoval za podvod, začal se zúčastňovat velkého množství spiritis-tických seancí. V říjnu 1926 utrpěl při představení těžké zranění, avšak přes kruté bolesti své vystoupení dokončil. Podle jiné verze udeřil Houdiniho, který o sobě prohlašoval, že snese jakoukoliv ránu, do břicha student po přednášce v šatně. Houdini se nestačil na náhlý úder připravit a utrpěl těžké zranění. Jisté je, že zranění podlehl 31.října 1926.

(pozn. vyd.)

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář