Stín nad Innsmouthem (část první)

0035

I

Během zimy 1927-28 prováděli pověření úředníci federální vlády nezvyklé a tajné vyšetřování určitých poměrů ve starém massachusettském přístavu Innsmouthu. Veřejnost se o tom poprvé dozvěděla v únoru, kdy proběhla řada razií a zatčení, následovaná záměrnou likvidací pomocí ohně a trhavin – za přiměřených bezpečnostních opatření – množství rozpadlých, červy prožraných a údajně prázdných domů podél zpustlého nábřeží. Nezvídaví lidé přehlédli tuto událost jako jednu z vět­ších šarvátek prohibiční války.

Bystřejší čtenáři zpráv byli nicméně překvapeni obrovským množstvím zatčení, mimořádně velkým počtem nasazených mužů a mlčenlivostí, obklopující osud vězňů. Neproběhla žádná veřejná soudní líčení ani nebyla vynesena jasná obvinění, a ani potom nebyl kdokoli ze zatčených spatřen v obyčejném státním vězení. Vyskytly se zmatené zprávy o nemoci a kon­centračních táborech a později o rozdělení do různých ná­mořních a vojenských věznic, ale nic z toho nebylo potvrzeno. Innsmouth se téměř vylidnil a teprve nyní se začínají objevovat známky pomalu se obnovujícího života.

Stížnosti četných liberálních organizací se setkaly s dlouhý­mi důvěrnými rozhovory a jejich představitelé navštívili někte­ré tábory a věznice. Výsledek toho byl, že se tyto společnosti staly překvapivě pasivní a mlčenlivé. S novináři to bylo těžší, ale nakonec se zdálo, že převážně spolupracovali s vládou. Jen jed­ny noviny – bulvární plátek, jemuž nikdo nepřikládal váhu pro jeho zdiskreditovanost – se zmínily o ponorce, která odpalova­la torpéda hluboko do mořské propasti hned za Ďáblovým útesem. Tato zpráva, náhodně získaná v brlozích námořníků, se zdála dost přitažená za vlasy, neboť nízký černý útes je vzdálen celou míli a půl od innsmouthského přístavu.

Lidé z okolí a blízkých měst si o tom mezi sebou hodně poví­dali, ale jen málo proniklo do vnějšího světa. Mluvili o sto let již vymírajícím a poloopuštěném Innsmouthu, ale nic nového nemohlo být divočejší a ohavnější, než co si šeptali a na co na­ráželi před lety. Mnohé věci je naučily tajnůstkářství a nyní již nemělo smysl na ně naléhat. Krom toho věděli opravdu velmi málo, neboť široké solné bažiny; pusté a neobydlené, oddělova­ly sousedy z vnitrozemí od Innsmouthu.

Ale nakonec se mi snad podaří překonat jejich odpor mluvit o této věci. Jsem si jist, že výsledky jsou tak jasné, že krom šoku z odporu vůbec nemůže veřejnosti ublížit zmínka o tom, co bylo v Innsmouthu nalezeno těmito zděšenými členy přepado­vého oddílu. Na druhé .straně, to, co se našlo, mohlo mít jistě víc než jedno vysvětlení. Nevím, kolik z celé historky bylo řeče­no právě mně, a mám dosti důvodů, abych si nepřál hlouběji pátrat. Neboť můj kontakt s touto záležitostí byl užší než kte­réhokoliv jiného nezasvěcence a já potlačil dojmy, které by mě mohly vést k drastickým krokům.

2

Byl jsem to já, kdo šíleně zděšen uprchl z Innsmouthu v čas­ných ranních hodinách onoho 16. července 127 a jehož po­plašné výzvy k vládě o vyšetření a zásah vyvolaly celou tu akci. Byl jsem ochoten mlčet, pokud byla věc čerstvá a nejistá, ale nyní, kdy to je stará událost, která nevzbuzuje veřejný zájem ani zvědavost, cítím podivné nutkání svěřit se někomu s tím, co jsem prožil v těch několika děsivých hodinách v tomto zlo­pověstném a zlem zastíněném přístavu smrti a bezbožné zrůd­nosu. I jen rozhovor o tom mi napomáhá obnovit důvěru ve vlastní schopnosti: přesvědčit sám sebe, že jsem prostě nebyl ten první, kdo podlehl nakažlivé halucinaci noční můry. Také mi to pomáhá rozhodnout se k určitému děsivému kroku, kte­rý mám před sebou.

O Innsmouthu jsem nikdy neslyšel až do dne, kdy jsem ho viděl poprvé a – zatím – naposled. Oslavoval jsem svou plnole­tost cestou do Nové Anglie, na níž jsem se věnoval paměti­hodnostem, archeologii a genealogii – plánoval jsem jet přímo ze starodávného Newburyportu do Arkhamu, odkud pocházela rodina mé matky. Neměl jsem auto, cestoval jsem drahou, tramvají i autobusem, hledaje vždy co nejlevnější dopravu. V Newburyportu mně poradili, že do Arkhamu by se mělo jet vlakem; a bylo to právě u pokladny této stanice, když jsem váhal nad vysokým jízdným, kde jsem se poprvé dozvěděl o Innsmouthu. Statný pokladník s bystrou tváří, jehož řeč prozrazovala, že není místní, zřejmě schvaloval mou šetrnost a navrhl mi, co ještě nikdo z ostatních informátorů nenabídl.

„Domnívám se, že byste rnohl jet starým autobusem,” pravil s jistým váháním, „ale není zde v okolí moc oblíbený. Projíždí Innsmouthem – možná že jste o něm slyšel -, a proto se to li­dem nelíbí. Řídí ho člověk z Innsmouthu – Joe Sargent -, mys­lím ale, že nikdy neveze žádného zákazníka odtud nebo z Ark­hamu. Je kupodivu, že vůbec jezdí. Myslím, že je dosti levný, ale nikdy jsem v něm neviděl víc než dva tři lidi – nikoho jiného než ty z Innsmouthu. Odjíždí z náměstí – od Hammondova dragstóru – v 10 hodin dopoledne a v sedm večer, pokud to nebylo nějak změněno. Je to ale strašná rachotina – nikdy jsem v něm nejel.”

To bylo poprvé, co jsem se doslechl o pochmurném Inns­mouthu. V běžných mapách ani nových průvodcích nebyla uvedena o městě jediná zmínka, která by mohla vzbudit můj zájem, a pokladníkův způsob narážek na město skutečně vzbu­dil mou zvědavost. Myslel jsem si, že město, které je schopno vyvolat v sousedství takovou nevoli, musí být přinejmenším po­divné a zasluhuje si pozornost turisty. Je-li na cestě do Arkha­mu, mohl bych se tam zastavit – a tak jsem pokladníka po­žádal, aby mi o něm něco řekl. Byl velmi opatrný a mluvil s pocitem mírného nadhledu nad tím, co říkal.

“Innsmouth? Inu, je to svým způsobem zvláštní město dole při ústí řeky Manuxet. Bývalo to téměř významné město, sku­tečný přístav před válkou 1812 – ale vše se rozpadlo v posled­ních sto letech. Nyní tam neprojíždí žádná železnice – B. & M. jím nikdy neprojížděla a odbočka z Rowley zanikla před lety.

Myslím, že je tam víc prázdných domů než lidí a o podnika­telské činnosti se nedá mluvit, kromě lovu ryb a humrů. Všich­ni jezdí převážně sem nebo do Arkhamu nebo do Ipswiche. Kdysi tam měli několik podniků, ale nic se nezachovalo, jen jedna rafinerie zlata se slabým provozem, která nepracuje naplno.

Ta rafinerie bývala ale ohromná věc a starý Marsh, kterému patří, musí být bohatší než Krésus. Je to podivný patron a drží se většinou blízko svého domu. Říká se, že ve starším věku trpí ně­jakou kožní chorobou nebo deformitou, a proto se straní lidí.Je to vnuk kapitána Obeda Marshe, zakladatele podniku. Jeho matka prý byla cizinka, říká se, že z ostrovů Jižních moří – a když se před padesáti lety oženil s dívkou z Ipswiche, všichni ztropili povyk. Vždy se tak chovají k občanům z Innsmouthu a lidé zde v okolí se snaží zapřít, že mají také trochu innsmouthské krve. Ale pokud vím, Marshovy děti a vnoučata vypadají stejně jako kdokoliv jistý. Všímal jsem si jich tady- ale jak na to ted’ myslím, nezdá se mi, že by se tu ty děti v okolí později, když byly starší, vyskytovaly. A nikdy jsem tu neviděl starého člověka.

A proč má každý tak spadeno na Innsmouth? Inu, mláden­če, nemusíte příliš věřit tomu, co zdejší lidé říkají. Těžko se dá­vají do řeči, ale když jednou začnou, nikdy nepřestanou. Do­mnívám se, že za posledních sto let navyprávěli hodně historek o Innsmouthu – většinou šeptem, a soudím, že jsou spíš vydě­šeni než cokoliv jiného. Některé z těch historek se vám budou zdát směšné – o starém kapitánovi Marshovi, který uzavřel smouvu s ďáblem a přinesl z pekla čerty do Innsmouthu, nebo o jakémsi uctívání ďábla a strašlivých obětech v místě blízko přístavu, o čemž si lidé povídají asi od roku 1845, ale já pochá­zím z Pantonu ve Vertmontu a takové historky mi nic neříkají.

Ale měl byste slyšet vyprávění pamětníků o černém útesu daleko od břehu – říkají mu Ďáblův útes Je většinu času dost nad vodou a nikdy příliš hluboko pod ní, ale těžko byste jej mohl nazvat ostrovem. Vypráví se, že je někdy na útesu vidět mnoho ďáblů, kteří se tam povaluji nebo se vrhají do jakýchsi jeskyň blízko vrcholu a zase z nich vyskakují. Je to hrubý a ne­rovný útes, vzdálený dobře jednu míli, a ke konci plavby se mu námořníci navykli vyhýbat velkým obloukem.

Tedy námořníci, kteří nejsou z Innsmouthu. Jedna z věcí, kterou měli proti starému kapitánu Marshovi, bylo podezření, že se za příznivého přílivu – někdy v noci – vylodil na útesu. Možná že tomu ram bylo, neboť i já připouštím, že. skalní útvar je zajímavý a že je možné, že hledal kořist pirátů a možná ji i nalezl; ale povídalo se, že se tam spolčoval s démony. Když na to vše myslím, je pravda, že to byl skutečně kapitán Marsh, kdo zavinil špatnou pověst útesu.

Bylo to před velkou epidemií v roce 184G, která si vyžádala životy víc než poloviny obyvatel Innsmouthu. Nikdy se nepři­šlo na to, co to bylo za nemoc, ale pravděpodobně to byla něja­ká cizí choroba, zanesená loďmi z Číny nebo odjinud. Bylo to jisti dosti zlé – vyvolalo to výtržnosti, ale nevěřím, že by kdy zprávy o všech těch strašlivých událostech pronikly mimo hra­nice města – a zanechalo to město v zuboženém stavu. Nikdy se nevzpamatovalo – nežije tam nyní víc než tři sta čtyři sta lidí.

Skutečnost, která vězí za tím, jak lidé cítí, je prostě rasový předsudek – neříkám, že jim to mám za zlé. Já sám ty lidi z Innsmouthu nemám rád a nemám zájem jít do jejich města. Předpokládám, že víte – i když poznám podle řeči, že jste ze Západu -, kolik našich novoanglických lodí má co do činění s podivnými přístavy v Africe, Asii, v jižních mořích a kde ještě všude, a co za podivné lidi s sebou někdy přivážejí zpět. Pravdě­podobně jste slyšel o muži ze Salemu, který se vrátil s čínskou manželkou, a možná víte, že zde je stále skupina ostrovan i z Fidži někde v okolí Cape Cod.

Víte, v minulosti lidí z Innsmouthu musí něco takového být. To místo bylo vždy ošklivě odříznuto od ostatního kraje baži­nami a zálivy, a proto si nemůžeme být jisti podrobnostmi; je ale zcela jasné, že starý kapitán Marsh si musel přivést ve dvacátých a třicátých letech nějaká divná individua, když se vracel se svými třemi loďmi z obchodních cest. Dnešní lidé v Inns­mouthu mají určitě nějaký divný povahový rys – nevím, jak to vysvětlit, ale nahání mi husí kůži. Uvidíte to trochu na Sargentovi, pojedete-li s ním autobusem. Někteří z nich mají podivně úzké hlavy s plochými nosy a vypoulené, strnulé oči, které se snad nikdy nezavřou, a jejich kůže také není, jak by měla být. Hrubá a strupovitá – a jejich krk je po stranách zcela vrásčitý a svraštělý. A taky jsou moc brzo plešatí. Nejhůř vypadají ti starší – fakt je, že jsem mezi nimi nikdy neviděl opravdu sta­rého chlapa. Myslím, že při pohledu do zrcadla musí umřít! Zvířata je nenávidí – než přišla auta, mívali hodně potíží s koňmi.

Nikdo zde v okolí nebo v Arkhamu či Ipswichi s nimi nechce nic mít a oni sami se chovají poněkud odmítavě, když přijdou do města nebo když se někdo pokusí rybařit v jejich vodách. Je podivné, co ryb je všude v innsmouthském přístavu, když ne­jsou nikde jinde v okolí – ale zkuste tam rybařit a uvidíte, jak vás poženou! Lidé odtamtud sem jezdívali vlakem – když byla odbočka zrušena, chodívali pěšky na vlak do Rowley -, nyní jez­dí autobusem.

Ano, v Innsmouthu je též hotel – nazývá se Gilmanův dům-, ale nevěřím, že stojí za moc. Nedoporučoval bych to vyzkoušet. Raději zůstaňte zde a jeďte tím autobusem zítra ráno v deset pak můžete odjet v osm hodin večerním autobusem do Arkhamu. Před několika lety se u Gilmanů zastavil nějaký inspektor z továrny a utrousil pak o tom místě mnoho nepříjemných na­rážek. Zdálo se, že tam byla spousta divných lidí, protože ten chlapík slyšel hlasy v druhých pokojích – ač většina z nich byla prázdná -, a to jím otřáslo. Myslel si, že to byl hovor v cizí řeči, ale říkal, že to, co na tom bylo zlé, byl jeden hlas, který někdy promluvil. Zněl tak nepřirozeně – jako rozčvachtaně, říkal -, že se neodvážil svléknout a jít spát. Zůstal vzhůru a hned ráno zmizel. Hovor trval skoro celou noc.

Ten chlapík, jmenoval se Casey, toho hodně napovídal o tom, jak ho lidé v Innsmouthu pozorovali, jako by ho hlídali. Považoval Marshovu rafinerii za podivné místo – je ve staré to­vární budově u dolních vodopádů řeky Manuxet. To, co říkal, se shodovalo s tím, co jsem už dříve slyšel. Obchodní knihy byly ve špatném stavu a neobsahovaly žádné jasné záznamy o nějakém obchodování. Víte, byla to vždy trochu záhada, kde Marshovi brali to zlato, které rafinují. Nezdá se, že by ho přímo moc nakupovali, ale před lety odesílali lodí velké množství zlatých prutů.

Povídá se o podivných cizokrajných špercích, které námořní­ci a muži z rafinérie někdy tajně prodávali nebo které bylo možno vidět jednou dvakrát na některých ženách z Marshovy rodi­ny. Lidé připouštěli, že starý kapitán Obed možná kšeftoval v nějakém pohanském přístavu, zvlášť od doby, kdy objednával hromady skleněných korálků a tretek, jaké mořeplavci obyčej­ně vozí pro obchod s domorodci. Jiní si mysleli a stále si myslí, že našel na Ďáblově útesu starou pirátskou skrýš. Je tu ale jedna zvláštní věc. Starý kapitán je již šedesát let mrtev a od ob­čanské války odtud nevyjela žádná velká lod’; ale říkali mi, že Marshovi stejně dál nakupují něco málo těch tretek pro domo­rodce – většinou sklo a gumové hračičky. Možná že se na ně lidi z Innsmouthu sami rádi dívají – pánbu ví, stali se skoro tak odporní jako kanibalové z jižních moří a guinejští divoši.

Ten mor v roce čtyřicet šest zničil nejlepší krev města. Roz­hodně mají tamější lidé nyní pochybnou pověst a Marshovi i druzí boháči jsou stejně špatní jako všichni ostatní. Jak jsem vám řekl, v celém městě pravděpodobně není víc než čtyři sta lidí – přes všechny ty ulice, o nichž tvrdí, že tam jsou. Myslím si, že na Jihu se jim říká „bílá spodina” – zločinná a úskočná a plná tajností. Mají tam hodně ryb a humrů a rozvážejí je ná­kladními vozy. Je divné, že se to rybami hemží právě tam a ni­kde jinde.

Nikdo o nich nic neví a lidi ze školské správy a od sčítání lidu s nimi mají zatracené potíže. Můžete se vsadit, že v okolí Innsmouthu zvědaví cizinci nejsou vítáni. Já slyšel o více než jednom obchodníkovi či vládním úředníkovi, který tam zmizel, a také se povídá o jednom, který se zbláznil a je ted’ zavřený v Denversu. Museli toho chlapa strašně vyděsit.

Proto být vámi bych tam na noc nešel. Nikdy jsem tam nebyl a jet tam nechci, ale myslím si, že cesta za dne vám nemůže ublížit – i když zdejší lidé by vám to nedoporučili. Jestli si ale opravdu chcete prohlížet pamětihodnosti a starodávné věci, Innsmouth by měl být pro vás to pravé místo.”

A tak jsem strávil část tohoto večera ve veřejné knihovně v Newburyportu a sháněl informace o Innsmouthu. Když jsem se snažil ptát starousedlíků v obchodech, restauraci, garážích a v hasičské stanici, shledal jsem, že je přiměji k řeči ještě obtíž­něji, než předpovídal pokladník. Uvědomil jsem si, že nemohu ztrácet čas překonáváním jejich instinktivní mlčenlivosti. Měli v sobě jakousi nejasnou podezřívavost, jako by bylo něco ne­správného s každým, kdo se příliš zajímá o Innsmouth. Zasta­vil jsem se v YMCE a úředník mě skoro odradil od návštěvy tak bezútěšného a dekadentního místa a stejný postoj k tomu měli i lidé v knihovně. Jasně, v očích vzdělanců byl Innsmouth pou­ze zveličovaný případ místní degenerace.

Historie essexského okresu v policích knihovny mnoho neřekla kromě informace, že město bylo založeno rohu 1613, před revolucí bylo významné stavbou lodí a místem velké námořní prosperity na počátku 19. století a později menším centrem průmyslu který využíval vodní energii řeky Manuxet Velmi málo zde bylo uvedeno o epidemiích a vzpourách roku 1846, jako kdy=by diskreditovaly okres.

Zpráv o úpadku bylo málo, ačkoli význam pozdějších zápisů byl zřejmý. Po občanské válce byl veškerý průmyslový život omezen na Marshovu rafinérii a obchodování se zlatými pruty byl jediný zbytek většího obchodu krom věčného rybolovu. Lov ryb vynášel stále méně a méně, jak klesala cena suroviny, a vel­kovýrobní společnosti znamenaly konkurenci, ale nikdy v okolí innsmouthského přístavu nebyla nouze o ryby. Cizinci se tam zřídkakdy usazovali a existuje jakýsi diskrétně zastřený důkaz, že několik Poláků a Portugalců, kteří se n to snažili, bylo zvlášť drastickým způsobem rozehnáno.

Nejzajímavější ze všeho byla letmá zpráva o podivných špercích, neurčitě spojovaných s Innsmouthem. Zřejmě udělaly značný dojem na lidi v celém okolí, protože tu byla zmínka o exemplářích v muzeu Miskatonické univerzity v Arkhamu a ve výstavní síni Newburyportské historické společnosti. Kusé popisy těchto věcí byly střízlivé a prozaické, ale podvěďomě ve mně vzbuzovaly zvláštní dojem neobvyklosti. Zřejmě na nich bylo něco tak vlivného a provokativního, že jsem na ně musel stále myslet a navzdory poměrně pozdní hodině jsem se rozho­dl podívat se na místní exponát – měl to být velký a divně tvarovaný předmět, zřejmě zamýšlený jako jakási tiára, pokud by byl upraven určitým způsobem.

Knihovník mi dal pár doporučujících řádek pro správkyni společnosti slečnu Annu Tiltonovou, která bydlela nedaleko, a po krátkém vysvětlení mě tato laskavá stará dáma uvedla do uzavřené budovy – nebylo ještě příliš pozdě. Sbírka byla skutečně pozoruhodná, ale při mém současném rozpoložení jsem měl oči jen pro onen bizarní předmět, který se leskl v elektrickém světle v rohové skříni.

Nebylo potřebí zvláštního smy=slu pro krásu, aby mně doslo­va nevyrazila dech ta nadpozemská nádhera cizokrajné Fanta­zie, která zde spočívala na rudé sametové podložce. I teď stěží muhu popsat, co jsem viděl, i když to byl dosti jasně druh tiáry, jak stálo v popisu. Vpředu byla vysoká s velice širokým a podivně nepravidelným okrajem, jako by byla určena pro hlavu téměř zrůdně oválnou. Zdálo se, že je převážně ze zlata, i když podivný svítivý třpyt naznačoval, že jde o nějakou zvláštní slitinu se stejně nádherným, stěží určitelným kovem. Její stav byl téměř perfektní a člověk by strávil hodiny prohlížením okouzlujících a překvapivě netradičních dekoračních motivů – někdy jednoduše geometrických, jindy jasně mořských – na povrchu tepaných nebo vylisovaných do vysokého reliéfu technikou neuvěřitelné řemeslnosti a půvabu.

Čím déle jsem se díval, tím víc mě ten předmět fascinoval, ale v tom okouzlení byl zvláštní rušivý moment, který jsem sotva mohl objasnit nebo zhodnotit. Nejdříve jsem usoudil, že to, co mě stísňovalo, byla podivná, nezemská kvalita umění. Všechny ostatní umělecké předměty, které jsem kdy viděl, patřily k některému známému rasovému nebo národnímu proudu, nebo byly jinak vědomě modernistické v rozporu s každým poznaným proudem. Tato tiára byla jiná, pro tuto tiáru nic takového neplatilo. Jasně náležela k nějaké ustálené technice nekonečné zralosti a dokonalosti, přestože byla tato technika niterně vzdálená všemu jak východnímu, tak západnímu, starému nebo modernímu – všemu, o čem jsem kdy slyšel či co jsem kdy viděl. Jako by to bylo dílo z jiné planety.

Nicméně jsem brzy poznal, že můj nepříjemný pocit má druhý, možná stejně mocný zdroj v obrazovém a matematickém námětu podivného reliéfu. Všechny obrazce svědčily o pradávných tajemstvích a nepředstavitelných propastech času a prostoru a jednotvárně vodní charakter reliéfu se stával téměř zlověstný. Mezi těmito reliéfy byly bájné příšery odpudivé grotesknosti a zlověstnosti – polorybí a položabí v námětu, které člověk nemotal oddělit od jistého znepokojujícího a nepříjemného pocitu pseudopaměti, jako by vyvolávaly obraz z hlubiny buněk a tkání, jejichž funkce byly plně prvopočáteční a děsivě jedinečné. Občas jsem měl dojem, že každý obrys těchto rouhačských „rybožab” byl obestřen prapůvodní podstatou jakéhosi neznámého a nadpřirozeného zla.

Ve zvláštním protikladu ke vzhledu tiáry byla její krátká a nudná historie, jak ji líčila slečna Tiltonová. V roce 1873 ji za směšnou cenu zastavil v obchodu na St. Street jeden opilý muž z Innsmouthu a krátce nato byl zabit ve rvačce. Společnost ji získala rovnou od majitele zastavárny a okamžitě ji vystavila tak, aby to odpovídalo její hodnotě. Byla opatřena štítkem jako pravděpodobně východoindického nebo indočínského původu, i když tato atribuce byla opravdu nezávazná.

Slečna Tiltonová porovnávala všechny hypotézy o jejím původu a výskytu v Nové Anglii a přikláněla se k názoru, že je součástí nějakého exotického pirátského pokladu, který objevil starý kapitán Obed Marsh. Tento názor jistě neoslabily vytrvalé nabídky k odkoupení za vysokou cenu, které začala rodina Marshova činit, jakmile se dověděla o její přítomnosti v muzeu, a až dodnes je opakuje, bez ohledu na neměnné rozhodnutí společnosti neprodat.

Když mě tato dobrá dáma vyprovázela z budovy, dala mi najevo, že teorie o pirátském původu bohatství Marshových je velmi populární mezi rozumnými lidmi v kraji. Její osobní postoj k stínem zahalenému Innsmouthu – ve kterém nikdy nebyla – spočíval ve znechucení ke společnosti, která tak hluboce klesla v kulturní úrovni, a ujistila mě, že pověsti o uctívání ďábla jsou částečně opodstatněné existencí zvláštního tajného kultu, který tam získal moc a pohltil všechny pravověrné církve.

Říkala, že se nazývá „Esoterický řád Dagona” a že jde nepochybně o zvulgarizovaný, quasipohanský kult dovezený před stoletím z východu, v době, kdy se rybolov v Innsmouthu zdál nevýnosný. Jeho přetrvávání mezi prostým lidem bylo celkem přirozené vzhledem k náhlému a trvalému návratu bohatého rybolovu a brzy se ukázalo, že má ohromný vliv na město. Plně nahradil svobodné zednářství a měl své hlavní sídlo v bývalé zednářské lóži na New Church Green.

Pro nábožnou slečnu Tiltonovou to byl vynikající důvod, aby se úmyslně vyhýbala starému městu zkázy a rozpadu; pro mne to však byl spíš čerstvý popud. K mému zájmu o architekturu a historii přibyl nyní nadšený zápal antropologa a téměř celou noc jsem ve své malé místnosti v YMCE nemohl spát.

II

Příští ráno krátce před desátou hodinou jsem stál se svým malým zavazadlem před Hammondovým dragstórem na starém Tržišti a čekal na innsmouthský autobus. Jak se blížila hodina jeho příjezdu, všiml jsem si všeobecného odchodu povalečů na druhou stranu ulice nebo k bufetu Ideal Lunch naproti na náměstí. pokladník zřejmě nepřeháněl nechuť, kterou místní lidé cítili vůči Innsmouthu a jeho obyvatelům. V několika okamžicích přirachotil dolů po State Street velice zchátralý autobus špinavé šedé barvy, otočil se a zastavil u obrubníku vedle mne. Domyslel jsem si hned, že je to můj spoj, což brzo potvrdilo poločitelné označení „Arkham – Innsmouth – Newb’port” na předním skle. Cestující byli jen tři – tmaví neupravení muži nevlídných tváří a celkem mladistvého vzhledu -, a když se vůz zastavil, těžkopádně vyklopýtali a šli vzhůru po State Street, mlčky a téměř kradmo. Řidič vystoupil také a já ho pozoroval, jak jde do obchodu, aby něco nakoupil. Tohle, uvažoval jsem, musí být Joe Sargent, o němž se zmínil pokladník; a ještě než jsem cokoliv postřehl, zaplavila mě vlna spontánního odporu, které jsem nemohl čelit ani ji vysvětlit. Náhle mě napadlo, jak velmi je přirozené, že místní lidé nechtějí jezdit autobusem, který vlastní a řídí tento muž, nebo navštěvovat častěji, než je nutno, místo, kde žije takový muž a jeho spoluobčané.

Když řidič vyšel z obchodu, prohlédl jsem si ho pozorněji a snažil se zjistit příčinu svého špatného dojmu. Byl to hubený člověk se svislými rameny, vysoký málo pod šest stop, oblečený v obnošeném modrém obleku, a na hlavě měl šedou otřepanou golfovou čapku. Mohlo mu být pětatřicet, ale podivné hluboké rýhy po stranách krku ho dělaly starším. Měl úzkou hlavu, vystouplé, vodově modré oči, které jako by nemrkaly, plochý nos, ustupující čelo a bradu a podivně nevyvinuté uši. Jeho široké silné rty a dolíčkované šedé tváře byly skoro bezvousé, na temeni pár řídkých, žlutých vlasů, které byly rozcuchané a kroutily se v nepravidelných chomáčích; povrch kůže se zdál místy podivně narušený, jakoby loupající se kožní chorobou. Jeho ruce byly velké a značně žilnaté a měly velmi nezvyklý nádech šedomodré barvy. Prsty byly v poměru k ostatní stavbě těla překvapivě krátké a zdály se stáčet do ohromné dlaně. Když šel k autobusu, sledoval jsem jeho podivně šouravou chůzi a všiml jsem si, že jeho nohy jsou neobyčejně velké. Čím více jsem se na ně díval, tím více jsem se divil, jak si vůbec může koupit boty, aby mu padly.

Jakási kluzkost u toho chlapíka zvyšovala mou nechuť. Zcela jistě pracoval nebo se potuloval okolo rybích skladišť a přinášel s sebou jejich charakteristický pach. Ale kolik v něm bylo opravdu cizí krve, to jsem nemohl uhodnout. Jeho podivný zjev určité nevypadal asijsky, polynézsky, levantsky nebo negroidně, ale bylo mi jasné, proč se lidem zdál nepříjemný. Já bych spíš uvažoval o biologické degeneraci než o příslušnosti k cizí rase.

Nepříjemně mě zarazilo, když jsem viděl, že v autobusu nejsou jiní cestující. Jaksi se mi nelíbila myšlenka, že pojedu sám s tímto řidičem. Když se jasně blížil čas odjezdu, ovládl jsem své pochyby a následoval toho člověka do autobusu, podal mu dolarovou bankovku a zamumlal jediné slovo „Innsmouth”. Na zlomek vteřiny se na mě zvědavě podíval a beze slova mi vrátil čtyřicet centů. Sedl jsem si daleko za něj, ale na stejnou stranu autobusu, protože jsem chtěl během jízdy pozorovat pobřeží.

Konečně se rozvrzané vozidlo skokem rozjelo a hlasitě rachotilo v oblaku výfukového kouře kolem starých cihlových domů na State Street. Díval jsem se na lidi na chodnících a měl jsem dojem, že jsem u nich zjistil zvláštní přání vyhnout se pohledu na autobus – nebo přinejmenším vyhnout se zdání, že se na něj dívají. Pak jsme projeli kolem impozantních starých obytných domů ze začátku republiky a ještě starších koloniálních farmářských stavení, minuli jsme Lower Green a řeku Parker a konečně se vynořili na dlouhé jednotvárné rovině otevřené pobřežní krajiny.

Den byl teplý a slunný, ale jak jsme pokračovali v jízdě, písči­tá krajina plná ostříce a zakrslých křovisek se stávala stále pustější. Viděl jsem oknem modrou vodu a písečnou hranici Plum Islandu a právě jsme se dostali blízko pláže, když se naše úzká cesta stočila od hlavní státní silnice k Rowley a Ipswichi. Nebyly zde vidět žádné domy a podle stavu silnice bych řekl, že zde byl velmi slabý provoz. Nízké, větrem ošlehané telefonní sloupky měly jen dva dráty. Tu a tam jsme přejeli hrubé dřevěné mosty přes přílivové zátoky, které se zařezávaly hluboko do vnitrozemí a zvyšovaly celkovou osamělost kraje.

Čas od času jsem zpozoroval mrtvé pahýly stromů a rozpad­lé základové zdi nad sypkým pískem, které připomínaly minulost, v níž, jak se zmiňovala jedna dějepisná kniha, kterou jsem kdysi četl, zde byl úrodný a hustě osídlený kraj. Změna Přišla, jak se psalo, současně s epidemií v roce 1846 a prostí lidé si mysleli, že to má temnou souvislost se skrytými silami zla. Po pravdě bylo její příčinou nemoudré kácení lesů blízko pobřeží, což oloupilo pudu u její přirozenou ochranu a otevřelo cestu vlnám písku hnaného větrem.

Konečně se nám Plum Island ztratil z dohledu a vlevo jsme viděli širou rozlohu otevřeného Atlantiku: Naše úzká cesta začala příkře stoupat a já cítil zvláštní zneklidnění z osamělého vrcholu před námi, kde rozrytá vozovka mizela za obzorem. Bylo to, jako by se autobus chtěl vznést do výše, zcela opustit zemi a splynout s neznámým tajemstvím vyšších sfér a záhadného nebe. Pach moře vyvolával zlověstné asociace a strnule sehnutá záda a úzká hlava tichého řidiče se stávaly stále záštiplnější. Jak jsem se na něj díval, viděl jsem, že temeno jeho hlavy bylo skoro stejné holé jako jeho tvář a že měl jen málo rozcuchaných žlutých pramenů vlasů na šedé strupovité pokožce.

Pak jsme dojeli na vrchol a spatřili za ním rozevřené údolí, kde se Manuxet vléval do moře přímo severně od dlouhé řady útesů, jejichž nejvyšším bodem byl Kingsport Head a které se táhly až ke Cape Ann. Na dalekém mlhavém obzoru jsem mohl rozeznat matný obrys Kingsport Headu, na jehož vrcholu stál podivný starý dům, o němž se vyprávělo tolik legend; ale v této chvíli byla má pozornost upoutána blízkou panorámou přímo pode mnou. Uvědomil jsem si, že jsem tváří v tvář pověstmi zahalenému Innsmouthu.

Bylo to město široce rozložené a hustě zastavěné, avšak s ohromující absencí viditelného života. 7,e změti komínových cylindrů nestoupal téměř ani obláček kouře a tři vysoké věže se tyčily matně a bezbarvě proti horizontu moře. Jedna z nich měla ulomenou špičku a v ní i v ostatních byly pouze zející černé otvory tam, kde bývaly ciferníky hodin. Nekonečná změť prohnutých mansardových střech a špičatých štítů navozovala s pronikavou jasností představu hniloby•, a jak jsme se blížili po nyní klesající cestě, viděl jsem, že mnohé střechy jsou zcela propadlé. Také tam byl jakýsi velký blok georgiánských domů s polámanými střechami, věžičkami a „vyhlídkovými balkónky”. Byly většinou dále od moře a jeden nebo dva se zdály být v při­jatelném stavu. Mezi nimi jsem viděl do vnitrozemí se táhnoucí rezavé, travou zarostlé koleje opuštěné železnice s nakloněnými telegrafními sloupy, nyní bez drátů, a polorozpadlé stopy starých vozových cest do Rowley a Ipswiche.

Úpadek byl horší na nábřeží, i když uprostřed jsem si všiml bílé zvoničky na docela dobře zachovalé cihlové stavbě, která vypadala jako malá továrna. Přístav, již dlouho zanesený pískem, byl uzavřen starým kamenným vlnolamem, na němž jsem rozeznával drobné postavy několika sedících rybářů a na jehož konci bylo něco, co vypadalo jako základy bývalého majáku. Uvnitř této přehrady se utvořil písečný jazyk, na němž jsem viděl několik vetchých chatrčí, přivázaných mělkých člunů a rozházené koše na chytání raků. Jediné místo, kde byla voda hluboká, bylo tam, kde řeka tekla kolem budovy se zvonicí a stáčela se k jihu, aby se vlila do moře u okraje vlnolamu.

Tu a tam vyčnívaly z břehu zříceniny přístavních hrází, které skončily v neodvratném rozpadu; ty nejdále na jihu se zdály nejzničenější. Daleko v moři, přestože byl vysoký příliv, jsem zahlédl dlouhou černou čáru, sotva vystupující nad hladinu, nicméně vzbuzující dojem zvláštní skryté zlovolnosti. Věděl jsem, že to musí být Ďáblův útes. Jak jsem se díval, přidal se k zlověstnému odporu zvláštní prchavý pocit vábení, a co bylo dosti podivné, shledával jsem tento podtext více zneklidňující než původní dojem.

Po cestě jsme nikoho nepotkali, ale nyní jsme začínali míjet opuštěné farmy v různém stupni rozpadu. Pak jsem si všiml několika obydlených domů s vytlučenými okny ucpanými hadry a s množstvím mušlí a mrtvých ryb, válejících se na zaneřá­děných dvorcích. Jednou nebo dvakrát jsem viděl lhostejně vypadající lidi, kteří pracovali na chudých zahrádkách nebo vyhrabávali škeble na pobřeží páchnoucím rybami, a skupinu špinavých dětí s opičími obličeji, které si hrály kolem zaplevelených domovních schodů. Tito lidé působili nějak ještě víc zneklidňujícím dojmem než ony bezútěšné domy, protože téměř , j každý měl v tváři a pohybech něco divného, co ve mně instinktivně vzbuzovalo nechuť, aniž jsem byl schopen určit proč nebo to pochopit. Na okamžik jsem se domníval, že jsem již viděl tento typický vzhled, možná vyobrazený v knize, ve spojení se zvláštní hrůzou nebo trudnomyslností; ale tato pseudovzpomínka velmi brzo pominula.

Když autobus sjel níže, zachytil jsem v nepřirozeném tichu trvalý zvuk vodopádu. Chatrné, nenatřené domy zhoustly a lemovaly obě strany ulice a měly více městský vzhled než ty, které jsme zanechali za sebou. Panoráma před námi se sevřelo do kulisy ulice a místy jsem mohl rozeznat, kde byla dříve dlažba z kočičích hlav a pásy cihlových chodníků. Všechny domy byly zjevně opuštěné a tu a tam byly proluky, kde rozpadající se komíny a sklepní zdi vypovídaly o domech, které se zřítily. Nad vším pak převládal nepředstavitelný, nanejvýš odporný pach ryb.

Brzy se začaly objevovat křižovatky a příčné ulice; ty vlevo vedly k pobřežnímu království zchátralosti a úpadku, zatímco ty vpravo prozrazovaly zašlou velikost. Až kam jsem dohlédl, neviděl jsem ve městě lidi, ale nyní se objevovaly známky sporadického obydlení; tu a tam záclony v oknech, tu a tam odřený automobil u chodníku. Dláždění a chodníky se rýsovaly čím dál jasněji, a i když většina domů byla skutečně stará – dřevěné a cihlové stavby pocházely z počátku 19. století -, byly zřejmě uchovávány v obýváníschopném stavu. Jako amatérský znalec starožitností jsem uprostřed této nezměněně přežívající minulosti téměř přestal vnímat hnusný zápach a ztratil jsem pocit ohrožení a odporu.

Ale nebylo mi souzeno dosáhnout místa svého určení bez opravdu silného, pronikavě nepříjemného dojmu. Autobus přijel na jakési veřejné prostranství nebo velkou křižovatku s kostely na obou stranách a se zbytky neudržovaného trávníku uprostřed a já hleděl na velkou, sloupy lemovanou dvoranu na pravé straně křižovatky. Kdysi bílá barva stavby byla nyní šedá a loupala se a černý a zlaty’ štít na trojúhelníkové římse byl tak setřelý, že jsem jen stěží rozeznal slova: „Esoterický řád Dagona”. Toto tedy dříve byla zednářská lóže, nyní předaná zvrhlému kultu. Když jsem se namáhal rozluštit ten nápis, má pozornost byla rozptýlena chraplavými zvuky prasklého zvonu na druhé straně ulice a já se rychle otočil, abych se podíval oknem na své straně autobusu.

Zvuk přicházel z kamenného kostela se sesedající věží prokazatelně pozdějšího data než většina domu, postaveného těžko pádným gotickým stylem a stojícího na neúměrně vysoké kryptě s okny opatřenými okenicemi. I když ručičky na ciferníku na té straně, na kterou jsem viděl, chyběly•, věděl jsem, že tyto drsné údery vyzváněly jedenáct hodin. Pak byly náhle všechny myšlenky na čas vymazány vystoupivším obrazem ostré intenzity a nevysvětlitelnou hrůzou, která se mě zmocnila, dříve než jsem poznal, co to opravdu bylo. Dveře kostelní krypty byly otevřené a uvnitř odhalovaly čtyřúhelník černoty- A jak jsem se díval, něco přeběhlo nebo se zdálo přeběhnout onen temný obdélník a vpálilo do mého mozku bleskovou představu noční můry která byla o to víc matoucí, že zde v podstatě nebylo nic, co by opravňovalo vznik takové noční můry.

Byla to živoucí bytost – první, krom řidiče, kterou jsem viděl od okamžiku, kdy jsem vstoupil do ulic města -, a kdybych byl býval ve vyrovnanější náladě, neshledal bych v ní nic hrůzného. Byl to jasně pastor, jak jsem zjistil okamžik poté; byl oblečen v podivné roucho, nepochybně zavedené v časech, kdy Dagonův řád pozměnil rituál místních církví. Věc, kterou pravděpododobně zachytil můj první podvědomý letmý pohled a která přispěla k pocitu divné hrůzy, byla vysoká tiára, kterou měl na hlavě, téměř přesný duplikát té, kterou mi minulý večer ukázala slečna Tiltonová. To zapůsobilo na mou představivost a dodalo pečeť nepopsatelné zlověstnosti neurčité tváři a rouchu tvora, šourajícího se pod tiárou. Uvědomil jsem si hned, že tu nebylo nic, nijaký důvod, proč bych měl cítit ten strach nahánějící dotek zlé pseudovzpomínky. Což nebylo přirozené,že místní tajný kult přijal mezi své tradiční oblečení jedinečný druh pokrývky hlavy, podivným způsobem dobře známý míst’ ní společnosti – možná jako nejdražší poklad?

Na chodnících bylo nyní vidět velmi málo lidí – všichni byli mladí, odpuzujícího vzhledu, osaměli nebo v tichých skupin kádr po dvou až třech. V přízemí polorozbořených domů byly tu a tam malé obchůdky s ošumělými vývěsními štíry a všiml jsem si, že jsme kodrcali kolem jednoho až dvou zaparkovaných nákladních aut. Šum vodopádu byl zřetelnější a já náhle před sebou spatřil pěkně hluboké říční koryto, překlenuté širokým silničním mostem s kovovým zábradlím, za nímž se otevřelo velké náměstí. Když jsme rachotili přes most, vyhlížel jsem ven na obě strany a zaznamenal několik továrních budov na okraji strmého travnatého srázu nebo trochu pod ním. Hluboko dole bylo v řece hodně vody a směrem proti proudu jsem uviděl po své pravé ruce dva mohutné vodopády a nakonec ještě jeden po proudu po mé levici. Od tohoto místa byl hluk zcela ohlušující. Pak jsme vjeli na velké polokruhovité náměstí za řekou a zahnuli doprava před vysokou budovu, korunovanou věžičkou a se zbytky žluté omítky a s polosmazaným vývěsním štítem, který oznamoval, že toto je Gilmanův dům.

Byl jsem rád, že z toho autobusu mohu vystoupit, a ihned jsem odnesl své zavazadlo do ošuntělé haly hotelu. Byla zde jen jedna osoba – starší člověk, který neměl ten „innsmouthský vzhled”,jak jsem si to navykl nazývat, ale rozhodl jsem se, že se ho nebudu vyptávat na to, co mě zajímalo; vzpomněl jsem si, že v tom hotelu se děly, podle vyprávění pokladníka železniční stanice, podivné věci. Vyšel jsem na náměstí, odkud již. autobus odjel, a pozorně jsem se rozhlížel.

Jednu stranu dlážděného otevřeného prostranství tvořil rovný břeh řeky, druhou polokruh cihlových budov s příkrými střechami z let kolem roku 1800 – a z něho se radiálně rozbíhaly ulice k jihovýchodu, jihu a jihozápadu. Bylo tam tísnivě málo lamp a byly malé se slabými žárovkami – byl jsem rád, že jsem si naplánoval svůj odjezd na ďobu před setměním, i když jsem viděl, že by měl být jasný měsíc. Všechny budovy byly v dobrém stavu a možná v nich bylo asi tucet obchodů v běžném provozu; jeden z nich byl obchod s potravinami patřící společnosti First National, další byly ponurý restaurant, dragstór, kancelář velkoobchodu rybami a dále na východním konci náměstí blízko řeky kancelář jediného průmyslu města – Marshovy rafinerie Bylo tam asi deset lidí a čtyři nebo pět au­tomobilů a náklaďáků. Nikdo mi nemusel říkat, že toto je střed Innsmouthu. Na východě jsem zahlédl modré záblesky přístavu, proti němuž se rýsovaly rozpadající se zbytky tří kdysi krásných georgiánských věží. A na břehu na druhé straně řeky jsem viděl bílou zvonici ryčící se naď tím, co jsem považoval za Marshovu rafinerii.

Rozhodl jsem se položit první dotazy v potravinářském obchodě, jehož zaměstnanci nebyli asi rodilí Innsmouthčané.

Objevil jsem asi sedmnáctiletého, o samotě stojícího chlapce ve službě a byl jsem potěšen, když jsem u něho zjistil bystrost a vlídnost, které slibovaly ochotnou informaci. Zdálo se, že je mimořádně dychtiv mluvit, a brzy jsem usoudil, že se mu nelíbí toto místo, jeho zápach po rybách ani jeho tajnůstkářští lidé. Bylo pro něj úlevou promluvit s jakýmkoliv cizím člověkem. Pocházel z Arkhamu, bydlel s rodinou, která přišla z Ipswiche, a jezdil domů, kdykoliv měl chvíli volno. Jeho rodině se nelíbilo, že pracuje v Innsmouthu, ale společnost ho tam přeložila a on nechtěl ztratit zaměstnání.

Říkal, že v Innsmouthu není veřejná knihovna nebo informační služba, ale možná že se bez toho obejdu. Ulice, kterou jsem přišel, se jmenovala Federální. Na západ byly ulice pěkných starých rezidencí – Široká, Washingtonova, Lafayettova a Adamsova – a na východ pak byly pobřežní Blumy. V této chu­dinské čtvrti – podél Hlavní třídy – najdu staré georgiánské kostely, ale jsou již dlouho opuštěny. Nebylo žádoucí být příliš nápadný v takovém sousedství, zejména severně od řeky, neboť lidé zde jsou nevlídní a nepřátelští. Dokonce se tu občas ztratil nějaký cizinec.

Některá místa byla přímo zakázána, a on sám na to téměř doplatil. Nikdo se například nesmí příliš potloukat kolem Marshovy rafinerie nebo kolem dosud používaných kostelů, nebo kolem sloupy lemované dvorany Dagonova řádu v New Church Green. Ony církve byly velmi zvláštní – jejich vlastní sbory působící jinde se od nich silně distancovaly – a očividně měly prapodivné obřady a liturgická roucha. Jejich vyznání víry bylo bludařské a svého druhu tajuplné včetně známek určitých divných proměn, které mély vést na této zemi k tělesné nesmrtelnosti. Mladíkův vlastní pastor – dr. Walace z Asburijské metodisticko-episkopální církve v Arkhamu – ho naléhavě žádal, aby se nepřipojoval k žádné církvi v Innsmouthu.

A co se týče lidí z Innsmouthu – mladík nevěděl, co si o nich má myslet. Byli tak nepřátelští a málokdy vidět, jako zvířata žijící v doupatech, a člověk si těžko může představit, co dělají v době mezi nepravidelným rybolovem. Možná – soudě podle množství nezákonně páleného alkoholu, co konzumují – leží většinu dne v alkoholickém omámení. Zdáli se být nevrle spojeni dohromady v jakýsi druh. společenství a porozumění – opovrhovali světem, jako by měli přístup k jiným a lepším sférám bytí. Jejich zjev – zejména ty strnulé, nemrkající oči, které člověk nikdy neviděl zavřené – byl jistě dostatečně šokující – a jejich hlasy byly odporné. Bylo strašné slyšet je v noci zpívat v kostele, zvláště během jejich hlavních svátků nebo duchovních shromáždění, která jsou dvakrát do roka, 30. dubna a 31. října.

Mají velice rádi vodu a plavou často v řece i zálivu. Plavecké závody k Ďáblovu útesu jsou všeobecně známé a zřejmě všichni byli schopni zúčastnit se tohoto náročného sportu. Když o tom člověk přemýšlí, byli na veřejnosti vidět hlavně jen mladí lidé a z nich ti nejstarší byli nejvíce dědičně zatíženi. Vyskytnou-li se výjimky, jsou to většinou osoby beze stopy deviace, jako starý úředník v hotelu. Je také otázka, co se stalo s množstvím starších lidí a jestli „innsmouthský vzhled” nebyl zvláštním a zákeřným příznakem nemoci, která se s postupujícím věkem zrychlovala.

Jistě, pouze velice vzácná choroba může způsobit tak rozsáhlé a radikální anatomické změny kostry člověka v dospělosti – včetně tak základní věci, jako je tvar lebky -, jenomže tato stránka věci nebyla tak zarážející a neslýchaná jako viditelné projevy choroby samé. Mladík předpokládal, že by bylo těžké v tomto směru vyvodit věcné závěry; neboť nikdo osobně nezná domorodce, bez ohledu na to, jak dlouho žil v Innsmouthu.

Mladík si byl jist, že mnoho lidí, ještě horších než ti nejhorší, co byli vidět, je někde zavřeno. Lidé někdy slyšeli nejpodivnější zvuky. Vratké chatrče na pobřeží severně od řeky jsou údajně spojeny tajnými chodbami a jsou pravou změtí nevídaných abnormalit. Co za cizí krev – zda jakou – měly tyto bytosti, nebylo možno říci. V těchto chodbách se skrývala jistá obzvlášť odpudivá individua, když vládní úředníci nebo jiní přišli z vnějšího světa do města.

Že by bylo zbytečné, říkal můj informátor, vyptávat se domorodců na cokoliv o městě. Jediný, kdo by byl ochoten mluvit, je velice starý, ale normálně vyhlížející muž, který žije v chudobinci na severním okraji města a tráví čas procházkami nebo postáváním kolem hasičské zbrojnice. Tomuto bělovlasému člověku, Zadoku Allenovi, bylo 96 let a byl jaksi postižený na hlavu, krom toho, že to byl místní opilec. Byl to zvláštní a nenápadný tvor, který se stále ohlížel přes rameno, jako by se něčeho bál, a když byl střízlivý, nedal se přesvědčit, aby vůbec mluvil s cizincem. Avšak nebyl schopen odolat žádné nabídce svého oblíbeného jedu; a jednou opilý, mohl poskytnout velice překvapující útržky šeptaných vzpomínek.

Nicméně se od něho dalo získat málo užitečných údajů, neboť jeho historky byly• nesmyslné a obsahovaly nejasné náznaky o nemožných zázracích a hrůzách, které nemohly mít zdroj jinde než v jeho vlastní chorobné fantazii. Nikdo nikdy mu vlastně nevěřil, ale místní obyvatelé neviděli rádi, když pila mluvil s cizinci; a nebylo vždy bezpečné být viděn v rozhovoru s ním. Od něho pravděpodobně pocházely některé nejdivočejší veřejné klepy a bludy•.

Někteří usedlíci původcem odjinud čas od času líčili absurdní jevy, ale vezmeme-li v úvahu Zadokovy historky a znetvořené starousedlíky, nebylo divu, že takové představy byly běžné. Nikdo z těchto usedlíků nezůstával venku dlouho do noci, protože byl rozšířen pocit, že to není moudré. Krom toho byly ulice děsivě temné.

Co se týče obchodu – nadbytek ryb byl jistě téměř neskutečný, ale domorodci jej stále méně a méně využívali. Nadto ceny klesaly a konkurence rostla. Samozřejmě že skutečně hlavním obchodem města byla rafinerie, jejíž obchodní kancelář byla na náměstí jen několik dveří východně od místa, kde jsme stáli Starého pana Marshe nebylo nikdy vidět, ale někdy přijel do podniku v uzavřeném voze se záclonkami.

Kolovalo mnoho dohadů, jak nyní Marsh vypadá. Kdysi byl velký fešák a lidé říkali, že stále nosí parádní kajzrok edvardovské doby•, zvlášť přizpůsobený určitým deformitám. Dříve jeho synové vedli kancelář na náměstí, ale později se většinou neukazovali a přenechali břemeno obchodních záležitostí mladší generaci. Synové a jejich sestry se podivně měnili, zejména ti starší, a říkalo se, že-jejich zdraví se zhoršuje.

Jedna z Marshových dcer byla odpudivá žena připomínající hada a nosila přemíru šperků zřetelně stejně exotického původu jako ona zvláštní tura. Můj informátor si toho často všiml a slyšel mluvit o tom, že pocházejí z nějakého tajného pokladu, buď od pirátů, nebo démonů. Duchovní – nebo kněží, nebo jakkoliv se nyní nazývají – také nosí tento druh ozdob jako pokrývku hlavy, ale málokdo je zahlédne. Jiná individua mladík neviděl, i když se říká, že je jich v okolí Innsmouthu mnoho.

Marshovi spolu se třemi urozenými rodinami ve městě – Waiteovými, Gilmanovými a Eliotovými – byli velice uzavření. Žili ve velikých domech podle Washingtonovy ulice a někteří údajně ukrývali ještě žijící příbuzné, jimž vzhled nedovoloval ukázat se na veřejnosti a jejichž úmrtí byla hlášena a zaznamenávána.

Mladík mě varoval, že většina tabulek s označením ulic chybí, a aby mi pomohl, nakreslil mi povšechnou, ale postačující a pečlivou mapu hlavních zajímavostí města. Po krátkém prostudování jsem si byl jist, že mi mapa velice pomůže, a s mnoha díky jsem ji zastrčil do kapsy. Protože se mi nelíbila ušmudlanost jediné restaurace, kterou jsem viděl, koupil jsem sýrové keksy a zázvorové oplatky, abych se později naobědval. Rozhodl jsem se, že projdu hlavní ulice, promluvím s některými nerodáky, které snad potkám, a večer v osm hodin chytím autobus do Arkhamu. Město, které jsem viděl, bylo příznačným a nadsazeným příkladem všeobecné zkázy; ale protože jsem nebyl sociologem, omezil jsem se ve svých kritických pozorováních na pole architektury.

Tak jsem začal svou systematickou, i když polozmatenou cestu innsmouthskými úzkými, zastíněnými a zpustlými ulice­mi. Přešel jsem most, otočil jsem se směrem k hučícím dolním vodopádům a prošel jsem blíže kolem Marshovy rafinérie, kde podivně scházel hluk jakékoli činnosti. Budova stála na příkrém srázu u řeky blízko mostu a prostranné křižovatky ulic, kterou jsem považoval za dřívější centrum města, kterým se po revoluci stalo Hlavní náměstí.

Když jsem znovu přešel řeku po mostě Hlavní ulice, narazil jsem na oblast naprosté opuštěnosti, která mnou jaksi otřásla. Zřícená změť mansardových střech tvořila ježatou a fantastickou siluetu, nad níž se tyčila démonická věž starého kostela s uťatou špicí. Některé domy podél Hlavní ulice byly obydlené, ale většina byla pevně zabedněna. Dole v nedlážděných vedlejších ulicích jsem viděl černá zející okna opuštěných chatrčí, z nichž mnohé se nakláněly v nebezpečných a neuvěřitelných úhlech přes propadající se části základů. Okna civěla tak příznačně, že to potřebovalo odvahu obrátit se na východ k pobřeží. Jistě, jak domů přibývalo, tvořily naprosto zpustošené město a hrůza z opuštěných domů narůstala spíše geometrickou než aritmetickou řadou. Pohled na tak nekonečné ulice bezvýrazné prázdnoty a smrti a myšlenka na nekonečnou řadu černých přízračných obydlí daných napospas pavučinám, vzpomínkám a červu přemožiteli vyvolaly částečně potlačený strach a nechuť, které nemohla rozptýlit ani nejpevnější filozofie.

Rybí ulice byla stejně opuštěná jako Hlavní, i když se lišila tím, že měla četná skladiště z cihel a kamene stále ve výtečném stavu. Vodní ulice vypadala téměř stejně, až na to, že tam byly směrem k moři velké mezery, kde bývaly přístavní hráze. Neviděl jsem živoucí bytost krom několika málo rybářů u vzdáleného vlnolamu a neslyšel jsem jiný zvuk než pleskání přílivu v přístavu a hučení vodopádů na řece Manuxet Město mi šlo stále víc na nervy a kradmo jsem se ohlížel zpět, když jsem vybíral zpáteční cestu přes rozkolísaný most Vodní ulice. V souladu s nákresem byl most Rybí ulice v ruinách.

Na sever od řeky byly stopy bídného života – ve Vodní ulici byly v provozu balírny ryb, kouřící komíny a tu a tam záplatované střechy, náhodné zvuky z nezjistitelných zdrojů a nečetné postavy v pustých ulicích a nedlážděných uličkách -, ale mně to připadalo ještě tísnivější než ta pustota na jihu města. Jednak byli lidé ještě ošklivější a nenormálnější než ti blízko středu města, takže mi to velice často zlověstně připomínalo něco niterně fantastického, s čím jsem se nemohl vyrovnat. Nepochybně odlišný rys innsmouthských lidí zde byl silnější než dál ve vnitrozemí, pokud „innsmouthský vzhled” nebyl skutečně spíše nemoc než vrozená úchylka, v kterémžto případě by měla být tato oblast považována za útočiště pro pokročilejší případy.

Detail, který mi vadil, byl výskyt několika sotva patrných zvuků, které jsem slyšel. Mohly samozřejmě přicházet výhradně z prokazatelně obydlených domů, ale ve skutečnosti byly často nejsilnější za těmi nejpevněji zabedněnými průčelími. Byly to praskavé, cupitavé a chraplavé podezřelé zvuky; a s divnými pocity jsem myslel na skryté tunely, o nichž se zmínil mladík v potravinářství. Náhle se mi vybavila otázka, jak asi znějí hlasy těchto lidí. Zatím jsem neslyšel v této městské čtvrti žádný hovor a vůbec jsem si nepřál ho slyšet.

Zastavil jsem se jen na tak dlouho, abych se podíval na dva pěkné, ale zničené kostely na Hlavní a Kostelní ulici, a spěchal jsem pryč z této odporné pobřežní chudinské čtvrti. Můj příští logický cíl byl New Church Green, ale nedokázal jsem znovu projít kolem kostela, v jehož kryptě jsem zahlédl nevysvětlitelně strach nahánějící postavu toho kněze nebo pastora se zvláštním diadémem. Krom toho mi mladík z potravinářství řekl, že kostely, stejně jako dvorana Dagonova řádu, nejsou vhodné prostředí pro cizince.

Vydal jsem se tedy severně podél Hlavní ulice k Martinově, pak jsem zabočil k centru, přešel bezpečně Federální ulicí severně od New Church Green a přišel do zchátralé patricijské čtvrti severní Široké, Washingtonovy, Lafayettovy a Adamsovy ulice. I když tyto impozantní staré třídy byly špatně dlážděné a neudržované, jejich jilmy stíněná důstojnost zcela nevyprchala. Jedno panské sídlo za druhým přitahovalo můj pohled, většina z nich sešlá a zabedněná v zanedbaných zahradách, ale jedno nebo dvě sídla v každé ulici jevila známky obydlenosti. Ve Washingtonově ulici byla řada čtyř až pěti domů výtečně opravených s pečlivě udržovanými trávníky a zahradami. O nejpřepychovějším z nich, s terasovitě uspořádanými květinovými záhony, které se táhly dozadu až k Lafayettově ulici, jsem předpokládal, že je to dům starého pana Marshe, postiženého majitele rafinerie.

V žádné z těchto ulic nebylo vidět živé bytosti a překvapovala mě tu naprostá nepřítomnost koček a psů. Jiná věc, která mě mátla a rušila, byla mnohá okenicemi opatřená okna druhých poschodí a podkroví – dokonce i v některých nejlépe zachovalých sídlech. V tomto tichém městě odcizení a smrti se zdálo, že tajnůstkářství a uzavřenost jsou všudypřítomné, a nemohl jsem uniknout pocitu, že jsem na každém kroku skrytě pozorován zlomyslnýma vytřeštěnýma očima, které se nikdy nezavítej í.

Zachvěl jsem se, když chraplavé údery zvonice po mé levici odbily třetí. Zřetelně jsem si vybavil hroutící se kostel, odkud ty zvuky přicházely. Šel jsem Washingtonovou ulicí k řece a stál jsem tváří v tvář zóně dřívějšího průmyslu a obchodu; všiml jsem si vpředu rozvalin továrny a viděl zbytky staré železniční stanice a krytý železniční most nad korytem řeky po své pravici. Nebezpečný most přede mnou byl nyní označen varovným návěštím, ale já to riskoval a znovu jsem přešel na jižní břeh, kde se opět objevily známky života. Kradmé, ťapající bytosti tajně zíraly mým směrem a normálnější tváře hleděly za mnou chladně a zvědavě. Innsmouth rychle začínal být nesnášenlivý a já se stočil dolů Painovou ulicí směrem k Hlavnímu náměstí v naději, že seženu nějaký dopravní prostředek, který by mé dopravil do Arkhamu dříve než onen podivný autobus, jehož odjezd mi připadal tak vzdálený.

Tehdy to bylo, kdy jsem spatřil vlevo polozřícenou hasičskou zbrojnici a povšiml si rudolícího starého muže s huňatým vousem a vodovýma očima, v nepopsatelných hadrech, který seděl na lavičce před zbrojnicí a hovořil s několika ošuntělými, ale normálně vyhlížejícími hasiči. Musí to být jistě Zadok Allen, polobláznivý alkoholický devadesátník, jehož historky o starém Innsmouthu a jeho stínu byly tak hrůzné a neuvěřitelné.

III

Musela to být vrtkavost osudu nebo cynický vliv temných skrytých sil, co mě přimělo změnit mé plány. Byl jsem dlouho předtím rozhodnut omezit svá pozorování jen na architekturu a právě jsem spěchal na náměstí, abych nalezl nějaký dopravní prostředek a rychle se dostal z tohoto rozpadajícího se města smrti a zničení; ale pohled na starého Zadoka Allena dal nový směr mým myšlenkám a přiměl mě zpomalit mé kroky.

Byl jsem ujištěn, že ten starý muž dělá jen narážky na divoké, nesouvislé a neuvěřitelné historky, a byl jsem varován, že vzhledem k domorodcům není bezpečné být viděn v rozhovoru s ním, nicméně pomyšlení na tohoto letitého svědka rozkladu města, se vzpomínkami sahajícími zpět do raných dnů lodí a továren bylo tak lákavé, že ani množství protidůvodů nemohlo způsobit, abych mu odolal. Koneckonců, nejpodivnější a nejbláznivější mýty jsou často spíš symboly nebo alegorie, založené na pravdě – a starý Zadok musel vidět vše, co se dělo kolem Innsmouthu v posledních devadesáti letech. Zvědavost vzplála nesmyslně a neopatrně a ve své mladické samolibosti jsem si představoval, že bych mohl být schopen vyloupnout jádro sku­tečných událostí ze zmatených fantastických výlevů, které bych z něho možná mohl vytáhnout pomocí čisté whisky.

Věděl jsem, že ho nemohu ihned oslovit, protože by si toho hasiči jistě všimli a nesouhlasili s tím. Místo toho jsem uvažo­val, že bych se mohl připravit tím, že seženu nějaký pašovaný alkohol tam, kde je ho podle mladíka z potravinářství dostatek. Pak bych mohl bloumat zjevně bez účelu kolem hasičské zbroj­nice, dát se do řeči se starým Zadokem a přimět ho začít jednu z jeho častých nesouvislých řečí. Mladík říkal, že je opravdu neklidný, zřídka sedává v okolí hasičské zbrojnice déle než jed­nu až dvě hodiny.

Litrová láhev whisky byla snadno k dostání, i když ne levně, v zadní části ušmudlaného krámu se smíšeným zbožím v Eliotově ulici hned vedle náměstí. Špinavě vyhlížející chlapík, který mě obsluhoval, měl náznak zírajícího „innsmouthského vzhle­du”, ale byl svým způsobem celkem zdvořilý; asi byl zvyklý na klientelu družných cizinců, jako jsou řidiči nákladních aut, ná­kupčí zlata a podobní lidé, kteří byli příležitostně ve městě.

Po návratu na náměstí jsem měl štěstí, neboť když jsem se vlekl z Painovy ulice kolem rohu Gilmanova domu, zahlédl jsem vysokou hubenou a v hadry oblečenou postavu starého Zadoka Allena. V souladu se svým plánem upozornil jsem ho na sebe máváním právě zakoupenou lahví a brzo jsem zjistil, že se za mnou toužebně šoural, když jsem zabočil do Waíteovy ulice směrem k nejopuštěnější oblasti, jakou jsem si kdy dovedl představit.

Sledoval jsem směr podle mapy, kterou mi nakreslil mladík z potravinářství, a zamířil jsem na zcela opuštěný úsek jižního pobřeží, étery” jsem předtím navštívil; jediní lidé na dohled byli rybáři na vzdáleném vlnolamu. Když půjdu několik bloků dolů na jih, dostanu se mimo jejich dohled, najdu místo k sezení na opuštěné přístavní hrázi a mohu se vyptávat starého Zadoka nepozorován a po neomezený čas. Než jsem došel na Hlavní ulici, uslyšel jsem za sebou tichý a sípavý hlas volat „Hej, pane!” a dovolil jsem tomu starému muži, aby mne dohonil a bohatě si zavdal z láhve.

Jak jsme šli k Vodní ulici, začal jsem vyzvídat a zahnul jsem na jih do všudypřítomné bezútěšnosti a divně zřícených rozvalin. Shledal jsem, že se ten letitý jazyk neuvolnil tak rychle, jak jsem očekával. Konečně jsem uviděl mezi troskami cihlových zdí travou porostlý průhled k moři, za kterým se promítal zaplevelený pás přístavní hráze z hlíny a zdiva. Hromady mechem porostlých kamenů u vody slibovaly přijatelné posezení a místo bylo ze severu kryté zničeným skladištěm před jakýmikoliv zraky. Pomyslel jsem si, že zde je ideální místo pro dlouhý a důvěrný rozhovor, a tak jsem vedl svého společníka dolů po cestě a vyhledal místo k sezení mezi kameny porostlými mechem. Ovzduší smrti a opuštěnosti bylo příznačné a pach ryb téměř nesnesitelný, ale já byl rozhodnut nenechat se ničím odstrašit.

Měl jsem asi čtyři hodiny na rozhovor, měl-li jsem chytit spoj do Arkhamu v osm hodin, a tak jsem začal starému pijanovi nalévat více alkoholu. Přitom jsem jedl svůj skromný oběd. S dávkováním pití jsem byl opatrný, abych nepřekročil jeho míru, protože jsem si nepřál, aby Zadokova alkoholická povídanost přešla do strnulosti. Po hodině se jeho tajnůstkářská nemluvnost zdála mizet, ale k mému velkému zklamání stále uhýbal mým otázkám o Innsmouthu a jeho stíny pronásledované minulosti. Blábolil o běžných věcech, projevoval informovanou znalost novin a velký sklon k filozofování rádoby duchaplným venkovským způsobem.

Koncem druhé hodiny jsem se bál, že litr whisky nebude stačit k dosažení cíle, a přemýšlel jsem, zda bych neměl starého Zadoka opustit a dojít pro další. Právě tehdy náhoda způsobila průlom, který mé otázky nebyly schopné udělat; starcova sípavá užvaněnost se změnila a přiměla mě, abych se k němu na­klonil a vzrušeně naslouchal. Seděl jsem zády k moři páchnoucímu rybami, ale on byl k němu čelem a něco způsobilo, že jeho bloudící pohled spočinul na nízké vzdálené linii Ďáblova útesu, který se jasně a téměř oslnivě vynořoval nad vlnami. Zdálo se, že je mu ten pohled nepříjemný, neboť začal tiše klít a končil důvěrným šepotem a vědoucím škodolibým pohledem. Naklonil se ke mně, vzal mě za klopy kabátu a zasyčel jakési narážky, v kterých se nebylo možno mýlit.

To je to místo, kde všecko začlo – proklatý místo všech špatností, kde začíná hluboká voda – brána pekel – učiněnej pád dolů ke dnu, kam ani lano na měření hloubky nedosáhne. To má na Svědomí Starej kapitán Obed – ten objevil na ostrovech jižního moře víc, než bylo k jeho dobru.

V těch dnech na tom byli všichni zle. Obchod Se nehejbal, fabriky ztratily práci, dokonce i ty nový – a nejlepší z našich chlapů zabilo korzárství ve válce 1812, nebo Se. ztratili S brigou Elisou, nebo na pramici Ranger – obě to byly Gilmanovy lodě. Obed Marsh měl na moři tři lodě – brigantýnu Columby, brigu Hetty a koráb Královu-a Sumatry. To jen on pokračoval S Výcho­doindickou a S Pacifickou, i když brigantýna Esdruse Martina Malajská nevěsta vozila zboží až do osmadvacátýho.

Nikdy nikdo nebyl jako kapitán Obed – čertovo kopyto! – cha,cha! – Pamatuju Se na jeho vyprávění o vzdálenejch krajích a na to, že všecky Lidi měl za pitomce, protože chodili na křes­ťanský Shromáždění a nesli Svůj těžký osud trpělivě a tiše. Ří­kal, že sou řády, který maj lepší bohy -jako ty, co uctívaj lidi v Indii. Ti jim obvykle přinášej dobrej rybolov za jejich oběti a skutečně odpovídaj na modlitby lidí.

Jeho první důstojník Matt Eliot taky dost mluvil, jenže byl proti tomu, aby lidi dělali bezbožný věci. Mluvil o jednom os­trově východně od Othaheite, kde byla hromada kamennejch rozvalin, Starších, než aby kdokoli o tom věděl, něco takovýho jako ta na Ponape v Karolinách, ale S vytesanejma obličejema, který vypadaly jako velký Sochy na Velikonočním ostrově. Byl tam blízko malej sopečnej ostrov, kde byly jiný rozpadlý zbytky s jiným vytesáváním – všechny poničený, jako by byly kdysi po­topený v moři, a všude na nich zobrazení strašlivejch příšer.

Jo, pane, Matt říkal, že domorodci tam měli kolem tolik ryb, kolik jich mohli ulovit, a okázale nosili na pažích a hlavách ná­ramky a obroučky ze zvláštního zlata, pokrytý obrázkama pří­šer, podobnejch těm, který byly vytesaný na rozvalinách toho malýho ostrova – něco jako rybám podobný žáby nebo žábám podobný ryby, namalovaný ve všech možnejch polohách, jako by to byly lidský bytosti. Nikdo z nich nemoh dostat, odkud maj všechny ty věci, a všichni ostatní domorodci Se divili, jak to dělaj, že najdou tolik ryb, i když nejbližší ostrovy maj chudej úlovek. Matt se divil a kapitán Obed taky. Obed krom toho zjis­til, že rok od roku Se ztrácelo mnoho pěknejch mladejch lidí a že nechtěli mít kolem Sebe lidi starý. Taky Si myslel, že ty lidi vypadaj zatraceně divně i na Kanaky.

Obedovi se podařilo z těch pohanů dostat pravdu. Nevím, jak to udělal, ale začal obchodovat s těma zlatejma věcma, který nosili. Ptal se jich, odkud ty věci sou a jestli jich mohou přinýst víc, a nakonec tu historku vymámil ze starýho náčelníka – říkali mu Walakea. Nikdo krom Obeda nevěřil tomu starýmu žlutýmu ďáblovi, ale kapitán uměl číst v lidech jako v knihách cha, cha! Nikdo mi nikdy nevěří, když mu to vypravuju, a nemyslím si, že vy jo, mladíku – i když, jak se tak na vás koukám, máte pohled ostrej, jako měl Obed.”

Šeptání starého muže sláblo a já se otřásl nad tou hrůzou a opravdovou zlověstností jeho intonace, i když jsem věděl, že jeho vyprávění nemusí být nic jiného než opilcova fantazie.

“Jo, pane – Obed poznal, že sou na zemi věci, o nichž většina lidí nikdy neslyšela – a ani by jim neuvěřila, kdyby je slyšela. Zdálo se, že ty Kanakové obětovali nemálo svejch mladejch mužů a děvčat nějakejm „tvorům”, který žili pod mořem, a za to měli všechny možný výhody. Setkávali se s těma tvorama na tom malým ostrůvku s divnejma rozvalinama a ty hrozný obra­zy žaborybích příšer měly asi ty tvory představovat. Možná že to byl ten druh tvorů, kterej je ve všech pověstech o mořskejch pannách, a tak to začalo. Maj různý města na mořským dně a odtud vyvřel ten ostrov. Zdá se, že v těch kamennejch stavbách byl některej z těch tvorů žívej, když se ostrov náhle vynořil nad hladinu. A tak se Kanakové dovtípili, že tam dole něco je. Dorozumívali se posunkama, hned jak přestali bejt vyděšený, a netrvalo dlouho a uzavřeli s nima dohodu.

Ty tvorové měli rádi lidský oběti. Dostávali je od Kanaků už dávno, ale pak ztratili spojení s vnějším světem. Není na mně, abych vám řek, co dělali s těma obětma, a nemyslím si, že Obed byl příliš chovej se ptát. Ale s těma pohanama si docela dobře poradil, protože se jim vedlo špatně a nad vším si zoufali. Dvakrát ročně: o filipojakubský noci a o Všech svatejch – pravidelně, jak mohli, odevzdávali určitej počet mladejch lidí těm mořskejm tvorům. Taky jim dávali vyřezávaný tretky, který vyráběli, a ty tvorové jim za to dávali mnoho ryb – naháněli je z celýho moře – a sem tam nějaký věci z kovu podobnýho zlatu.

No, jak sem řek, domorodci se setkávali s těma tvorama na tom malým sopečným ostrůvku – jezdili tam s obětinama na kanoích a přiváželi zpět zlatý klenoty, který dostávali. Ze začátku ty tvorové nikdy nepřišli na hlavní ostrov, ale po čase se jim přec jen zachtělo přijít. Zdá se, že toužili po tom sry””kat se s lidmi a zúčastnit se obřadů u příležitosti velkejch dnů – na filipojakubskou noc a o Všech svatejch. Víte, mohli žít jak na vzduchu, tak ve vodě – myslím, že se jim říká obojživelníci. Kanakové jim řekli, že lidi z ostatních ostrovů se o nich dověděli a chtěj je zničit, ale tvorové řekli, že jim je to jedno, protože oni mohou vyhladit celý lidský pokolení, jestli je budou otravovat – to znamená všechny ty lidi, který nemaj určitý znaky, étery’ měli ti ztracení Prastaří, ať už je to kdokoliv. Ale protože nechtěj nikoho trápit, neukazujou se, když někdo ostrov navštíví.

A pokud jde o páření s těma ropucho-rybama, Kanakové se tomu vyhejbali – ale nakonec se naučili změnit svůj názor na věc – zdá se, že lidi si vytvořili určitej vztah k těm vodním stvůrám – všechno živý přišlo kdysi z vody a jen málo je třeba, aby se zas vrátilo zpět. Ty tvorové řekli Kanakům, že z jejich spojení se naroděj děti, který zprvu budou vypadat lidsky, ale časem se budou víc podobat těm tvorům a nakonec se vrátěj do vody a připojej se k těm tam dole. A to je nejdůležitější, mladý příteli – ty, co se změněj na ryby a vrátěj se do vody, nikdy neumřou Ty tvorové nikdy neumíraj, jen když sou násilně zabitý.

Jo, pane, zdá se, že v době, kdy starej Obed poznal ty ostrovany, měli v sobě mnoho rybí krve od těch hlubokomořskejch tvorů. Když zestárli a začalo to bejt na nich vidět, byli držený v úkrytu, dokud nepocítili nutkání vrátit se do vody a opustit to místo. Některý byli víc postižený, některý se nikdy nezměnili natolik, aby se do vody vrátili, ale většinou to dopadlo tak, jak to ty tvorové říkali. Ty, který se narodili už s jejich podobou, ty se změnili brzo, ale ty, který vypadali těměř lidsky, zůstávali na ostrově až přes sedmdesát let, i když se většinou pokusili jít pod vodu dřív. Lidi, který odešli do vody, čas­to navštěvovali ostrov, takže se stávalo, že některý se setkávali se svými pětkrát pra-pradědy, který opustili pevnou zem před několika staletíma.

Všichni se zbavili myšlenky na smrt – vyjma těch, který odešli do války kanoí s ostatníma ostrovanama, nebo těch, který byli obětovaný mořskejm bohům nebo zemřeli na uštknutí hadem, na mor nebo jinou rychlou nemoc, nebo něco podobnýho, ještě dřív, než odešli pod vodu – a pouze očekávali změnu, která po jisty” době vůbec nepřipadala strašná. Mysleli si, že to, co bude, bude stejně dobrý jako to, čeho se vzdávaj – a myslím, že Obedovi se přihodilo totéž, když přemejšlel o Walakeově historce. Walakea ale byl jedním z mála, který v sobě neměl rybí krev, pocházel z královského rodu, který se navzájem ženil s královskými rody z jiných ostrovů.

Walakea ukázal Obedovi mnoho obřadů a zaklínání, který měly co dělat s mořskejma tvorama, a ukázal mu některý lidi z vesnice, který se hodně lišili od lidský podoby. Ale nikdy mu neukázal nikoho z pravejch mořskejch tvorů. Nakonec mu dal takovou divnou věc z olova, nebo něco takovýho, co, jak říkal, mohlo přivolat ty rybí nory vodevšad ve vodě, kde hnízdili. Stačilo jen hodit tu věc s patřičným zaklínáním do vody. A protože ty tvorové byli roztroušený po celým světě, Walakea tvrdil, že kdokoliv se porozhlídne kolem, může to hnízdo najít a přivolat je, kdyby potřeboval.

Mattovi se ten kšeft vůbec nelíbil a chtěl, aby se Obed tomu ostrovu vyhejbal Kapitán byl ale ziskuchtivej a domníval se, že by moh získat levně ty zlatu podobný věci a že by se mu vyplatilo udělat z nich zvláštní šperky. A tak to chodilo léta a Obed získal dost těch zlatu podobnejch krámů, že moh založit rafinerii ve starej, rozpadle] Waiteově fabrice. Neprodával ty věci, jak byly, protože lidi by se moc vyptávali. Ale stejně se jeho posádka k nějakýmu kousku čas od času dostala a prodala ho, přestože přísahali, že budou mlčet; a Obed dovolil svejm ženám nosit některý z těch kousků, pokud se co nejvíce podobaly lidskejm.

No, a v osmatřicátým – když mně bylo sedm roků, našel Obed mezi dvěma cestama ostrov bez lidí. Zdá se, že domorodci z okolních ostrovů přišli na to, co se děje, a vzali věc do svejch rukou. Myslím si, že přece jen měli ty starý talismany, kterejch jedině se ty mořský tvorové báli. Není jasný, co si Kanakové ponechali, když mořská hlubina zaplavila ostrov s ruinama staršíma než potopa. Proklatě, to byli – nenechali stát nic, jak na hlavním ostrově, tak na malým sopečným ostrůvku, až na ty ruiny, který byly příliš veliký, aby je povalili. Na mnoha místech byly roztroušený malý kameny – něco jako amulety – s vyobrazením toho, čemu se dnes říká svastika. Byly to asi znaky těch Prastarejch. Všichni lidi byli vyhubený, ani stopa po zlatejch kouskách, a žádnej z okolních Kanaků neřek o těch věcech ani slovo. Nikdy ani nepřipustili, že kdy byli na tom ostrově nějaký lidi.

To se tedy moc dotklo Obeda, když zjistil, že jeho normální obchod začal chudnout. Dotklo se to taky celýho Innsmouthu, protože v době mořskejch vejprav, kdy profitoval pán lodi, profitovala i posádka. Většina lidí z okolí města snášela těžký doby jako ovce a rezignovala. Ale vedlo se jim špatně, protože ryb ubejvalo a ani fabrikám se dobře nevedlo.

Tehdy začal Obed lidi popichovat, že sou jak ovce a jen se modle] ke křesťanskýmu nebi, který jim moc nepomohlo. Vyprávěl, že poznal lidi, který se modlili k bohům, co jim dávaj opravdu to, co potřebujou. A říkal, že kdyby za ním stála skupina lidí, možná by moh získat síly, co zajistěj hodně ryb a i trochu zlata. Samozřejmě, ty, který se plavili na Královně Sumatry a ostrov viděli, věděli, co to znamená, a nebyli příliš nadšený přiblížit se k mořskejm tvorům, ale ty, který nevěděli, oč jde, uvažovali nad tím, co Obed říká, a začali se ho ptát, co maj dělat, aby je doved na cestu k víře, která jim přinese užitek.”

Zde se starý muž zajíkl, zamumlal a upadl do mrzutého a bojácného mlčení, nervózně se ohlížel přes rameno a pak se otočil a upřeně se zadíval na vzdálený černý útes. Když jsem na něj promluvil, neodpovídal a tak mi bylo jasné, že ho musím nechat dopít láhev. Šílené, rozvláčné povídání, které jsem poslouchal, mě hluboce zaujalo, protože jsem se domníval, že v něm byla obsažena jakási primitivní alegorie, založená na zvláštnosti Innsmouthu a zdokonalená tvořivou obrazotvorností, plnou úryvků exotických legend. Ani na okamžik jsem nevěřil, že to povídání má nějaký opravdu reálný základ. Nicméně jeho vyprávění mělo v sobě stopu opravdové hrůzy, i kdyby jen proto, že se zmínil o zvláštních špercích, podobných zlověstné tiáře v Newburyportu. Snad ty ornamenty nakonec přece jen pocházely z nějakého divného ostrova a divoké historky byly spíše lží starého Obeda než toho letitého pijana.

podal jsem láhev Zadokovi, který ji vytáhl do poslední kapky. Bylo zajímavé, jak mohl snést tolik whisky, aniž se projevila v jeho vysokém, sípavém hlase stopa těžkopádnosti. Olízl okraj láhve, zastrčil ji do kapsy a pak se začal kývat a tiše si pro sebe něco šeptat. Naklonil jsem se blízko k němu, abych zachytil všechna artikulovaná slova, která by mohl utrousit, a zdálo se mi., že jsem zpozoroval sardonický úsměv pod potřísněnými, chundelatými kníry. Ano – opravdu formuloval slova a mohl jsem jich dost pochytit.

Chudák Man – Matt byl dycky proti tomu – pokoušel se získat lidi sta svou stranu a dlouze hovoříval s kazatelama – sta nic to bylo – kongregačního pastora vyhnali z města, test od metodistů utek – a nikdy sem už neviděl baptistickýho pastora, „odhodlanýho” Babcocka – Hněv Jehovův sta vás! – byl sem domejšlivej malej kluk – ale co sem slyšel, to sem slyšel, a co sem viděl, to sem viděl – Dagon a Ashtoreth – Belial a Belzebub – Zlatý tele a idoly Kanaanu a filištínský – babylonský ohavnosti – Mene, mne, tekel, ufarsin. Zase přestala obával jsem se, podle pohledu vodových mod­rých očí, že je blízko naprosté otupělosti. Ale když jsem mu lehce zatřásl ramenem, otočil se s překvapující čilostí a obořil se na mě ještě s několika nesrozumitelnými větami.

„Nevěříš mi, co? No, sto, no – tak mi řekni, mladíku, proč se kapitán Obed s nějakejma dvaceti jistejma lidma plavíval hluboko v noci k Ďáblovu útesu a opěvoval ty tvory tak hlasitě, že při správným větru to bylo slyšet po celým městě? Řekni mi to, sto! Řekni mi, co za těžký věci házel Obed do hlubiny na druhý straně útesu, kde dno spadá prudce dolů jako sráz, hloubějc, než si myslíš? Řekni mi, co dělal s divně tvarovanou olověnou věcí, co mu dal Walakea? No, chlapče – a co všichni vyřvávali o filipojakubský noci a znovu sta Všechny svatý? A proč ty noví pastoři v kostele, bejvalí námořníci – nose] divný hábity a sou ověšený těma zlatejma věcma, který Obed přines? No?”

Vodově modré oči byly nyní téměř divoké a šílené a špinavě bílá bradka se ježila jako nabitá elektřinou. Starý Zadok asi viděl, že jsem ucouvl, protože se začal zlobně chechtat.

No, sto, sto, sto – začínáš vidět, co? Možná že bys byl rád tenkrát na mým místě, když sem v noci z věžičky sta našem domě viděl, co se dělo venku sta moři. Hu, můžu ti říct, že malej džbán má velký uši – a já pochyt všechno, co se povídalo o kapitánu Obedovi a lidech venku sta útesu. Ha, ha, ha – A co tu noc, kdy sem vzal tátovi lodní dalekohled nahoru do věžičky a viděl útes hustě se hemžící postavami, který se, když vyšel měsíc, střehlav ponořily. Obed a jeho lidi byli ve člunu, ale ty postavy se ponořovaly do hloubky na vzdálený straně a nikdy nevyplavaly. Jak by se ti líbilo, kdybys byl jako mladej holobrádek sám ve věžičce na střeše a díval se na postavy, který vůbec nebyly lidský? Ha…? Ha, ha, ha, ha…”

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář