Slavnost

0035

Byl jsem daleko od domova a nacházel jsem se pod vlivem východ­ního moře. V soumraku jsem slyšel, jak se oceán tříští o skály, a vě­děl jsem, že leží hned za kopcem, na němž se na pozadí jasnícího se nebe a prvních večerních hvězd svíjejí pokroucené vrby. A po­něvadž jsem byl svými otci povolán do starobylého města za hře­benem, pokračoval jsem mělkým, čerstvě napadaným sněhem po­řád dál po silnici, jež osaměle stoupala do míst, kde mezi stromy pableskoval Aldebaran; dál, k prastarému městu, jež jsem sice nikdy nenavštívil, ale o němž se mi často zdávalo.

Byly Vánoce, svátek, který lidé spojují s Kristem, ačkoli v hloubi duše vědí, že je starší než Betlém a Babylon, starší než Memfis a ce­lé lidstvo. Byly Vánoce a já jsem konečně dorazil do starého pobřež­ního města, kde žilo mé příbuzenstvo, které zde pořádalo slavnost už za dřívějších dob, kdy byla slavnost zapovězená, a které kladlo na srdce svým synům, aby slavnost jednou za století pořádali i oni, aby se nezapomnělo na památku původních tajemství. Přináležel jsem k starobylému rodu, jenž byl starobylý už za časů, kdy před třemi sty lety osídloval tuto zemi. A byl to rod zvláštní, protože při­šel jako snědý tajnůstkářský lid z omamných jižních zahrad plných orchidejí, a než se naučil řeči modrookých rybářů, hovořil vlast­ním jazykem. Nyní však byl rozprášený a uchovával si pouze taju­plné rituály, jimž nemohla porozumět žádná žijící bytost. Byl jsem jediný, kdo se oné noci vracel do starodávného rybářského města, jak si žádala legenda, neboť vzpomínky si uchovávají výlučně chu­dí a osamělí.

Pak jsem Kingsport spatřil za hřbetem kopce, jak se zmrzle roz­prostírá v nočním přísunu; zasněžený Kingsport s jeho starodávný­mi korouhvemi a vížkami, hřebeny střech a komíny, moly a lávkami, vrbami a hřbitovy; s jeho nekonečnými labyrinty strmých, úzkých, pokroucených uliček; s jeho dech beroucím ústředním kopcem ko­runovaným kostelem, kopcem odolávajícím vlivu času; s jeho ni­kde nekončícími bludišti koloniálních domů vršících se na sebe ve všemožných úhlech a poházených všude možně jako kostky nepo­řádného dítěte; s jeho starobylostí vznášející se na šedých křídlech nad sněhem poprášenými domovními štíty a mansardovými stře­chami; s jeho světlíky a drobnými okny, jež se postupně rozsvěco­vala v chladném šeru, aby se připojila k Orionu a starobylým hvěz­dám. A do hnijících mol naráželo moře; moře záhadné a pradávné, z něhož přišel za dřívějších dob můj rod.

Za nejvyšším bodem silnice zvedal se ještě vyšší vrchol, ponu­rý a větrem ošlehaný kopec, a já jsem spatřil, že je to pohřebiště, na němž ze sněhu přízračně, jako rozpadající se konečky prstů obrov­ské mrtvoly, ční černé náhrobky. Neposkvrněná silnice byla velmi pustá a někdy jsem měl pocit, že v dálce slyším strašidelné kvílení podobné vrzání šibenice ve větru. V roce 1692 byli čtyři mí příbuz­ní oběšeni za čarodějnictví, nevěděl jsem však kde.

Zatímco se silnice vinula po svahu směrem k moři, napínal jsem uši, zda neuslyším veselé zvuky vesnice za soumraku, ale slyšet ne­bylo nic. Potom jsem si uvědomil, v jakém období vlastně přichá­zím, a vycítil jsem, že tito staří puritáni mohou znít vánoční zvyk­losti odlišné od těch mých, prodchnuté tichými modlitbami u krbu. Poté jsem už žádné veselí neočekával ani jsem nevyhlížel žádné po­cestné, ploužil jsem se dál kolem ztichlých osvětlených hospodář­ství a stinných kamenných zídek do ulic, kde ve slaném větru vr­zala znamení starodávných krámků a přístavních hospod, kde se v liduprázdných nedlážděných uličkách ve světle nevelkých zata­žených oken blyštěla na dveřích mezi ozdobnými sloupy pitvorná klepátka.

Prohlédl jsem si mapy města a zjistil jsem, kde najdu dům svých příbuzných. Věděl jsem, že mě poznají a přivítají, neboť vesnická legenda jen tak nezanikne; pospíchal jsem tedy po Back Street na Circle Court a přes jediné celistvé dláždění ve městě na místo, kde za tržnicí začíná Green Lane. Staré mapy byly stále spolehlivé a já jsem se pohyboval bez obtíží; třebaže si v Arkhamu museli vymýšlet, když tvrdili, že do Kingsportu vedou troleje, neboť jsem nad sebou nespatřil ani jeden drát. Sníh by v každém případě kolejnice skryl. Byl jsem rád, že jsem si zvolil cestu pěšky, protože bílá ves z kopce vypadala vskutku nádherně; a teď jsem již toužil zaklepat na dveře svých příbuzných, na sedmý dům nalevo na Green Lane, na stave­ní se starobylou lomenou střechou a vystupujícím prvním patrem, postavené před rokem 165o.

Když jsem se k domu přiblížil, svítilo se v něm. Podle kosočtve­rečných okenních tabulek jsem seznal, že obydlí muselo být zacho­váno bezmála tak, jak bylo původně postaveno. Horní část čněla nad úzkou travnatou uličkou a málem se dotýkala převislé části domu naproti, takže jsem si připadal skoro jako v tunelu; na nízkém kamenném prahu jsem neviděl vůbec žádný sníh. Nebyl tu žádný chodník, avšak ke dveřím mnoha domů se vycházelo po dvou řa­dách schodů opatřených železným zábradlím. Byl to zvláštní pohled, a jelikož jsem v Nové Anglii dosud nebyl, jaktěživ jsem nic podob­ného neviděl. Ačkoliv se mi tato scenérie líbila, zamlouvala by se mi víc, kdyby ve sněhu byly vidět šlápoty, kdyby na ulicích byli lidé a z několika oken se linulo světlo.

Zatímco jsem tloukl prastarým železným klepátkem, pochoval jsem určité obavy. Narůstal ve mně strach, snad z podivnosti mého odkazu, ponurostí večera a neobvyklosti ticha v tomto sešlém měs­tě prapodivných zvyků. Když se po zaklepání dveře otevřely, můj strach se rozvinul naplno, protože než tak s vrzáním učinily, nesly­šel jsem žádné kročeje. Můj strach však neměl dlouhého trvání, ne­bot stařec stojící v chodbě v domácích šatech a pantoflích se na mě podíval laskavýma očima, jež mé rozrušení zklidnily; a třebaže mi dal několika posuvky na srozuměnou, že je němý, rydlem mi na voskovou tabulku napsal zvláštní a starobylý pozdrav.

Pokynul mi do nízké, svícemi ozářené místnosti s mohutnými obnaženými trámy a tmavým, nepohodlným, nepočetným nábyt­kem ze sedmnáctého století. Minulost zde byla hmatatelná, poně­vadž tu nechyběl žádný její atribut. Stál tu prostorný krb a kolo­vrátek, u něhož, ke mně zády, seděla stará sehnutá žena ve volném plédu a kokrhelu, a navzdory svátečnímu období tiše předla. Míst­ností prostupovala neurčitá vlhkost a já jsem se divil, proč v krbu neplápolá oheň. Na levé straně stála naproti řadě oken dřevěná la­vice s vysokým opěradlem a zdála se mi obsazená, ačkoli jsem si nebyl jistý. Ne všechno, co jsem viděl, se mi zamlouvalo, a znovu jsem pocítil nával předchozího strachu. Obavy se ve srovnání s ne­dávným uvolněním vystupňovaly, poněvadž čím více jsem si pro­hlížel starcovu dobromyslnou tvář, tím více mě její dobromyslnost děsila. Jeho oči se ani jednou nepohnuly a jeho kůže se až příliš po­dobala vosku. Nakonec jsem nabyl přesvědčení, že to žádná tvář není, že se na mne dívá ďábelsky prohnaná maska. Nicméně ochab­lé ruce, chráněné zvláštními rukavicemi, se znovu pustily do srdečného psaní a sdělily mi, že musím chvíli posečkat, než budu moci být odveden na místo slavností.

Stařec ukázal na židli, stůl a hromadu knih a odešel z místnosti; jakmile jsem se posadil ke čtení, všiml jsem si> že knihy jsou úcty­hodného stáří a podléhají plísni. Byly mezi nimi ztřeštěné Zázraky vědy starého Morrystera, strašlivý Saducimus Triumphatus Josepha Glanvilla vydaný v roce 1681, Remigiova otřesná Daemonolatreia vytištěná v roce 1595 v Lyonu a, nejhorší ze všech, zapovězený Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda v zakázaném latin­ském překladu Olause Wormia; kniha, kterou jsem nikdy neviděl, ale o níž se šeptaly obludné zvěsti. Nikdo se mnou nemluvil, ale sly­šel jsem, jak venku ve větru skřípají domovní znamení a jak orní kolovrátek stařeny v čepci, která neustávala ve svém tichém mo­notónním předení. Místnost, knihy i lidé ve mně vzbuzovali silný dojem mrtvolnosti a neklidu, ale poněvadž mne k těmto zvláštním oslavám povolala letitá tradice předků, uvědomil jsem si, že mu­sím očekávat prazvláštní věci. Pokusil jsem se tedy číst a brzy jsem se s rozechvěním nechal pohltit pasáží Necronomiconu myšlenkou a legendou příliš odpornou pro zdravý rozum nebo smýšlení, jež se mi znelíbila v okamžiku, kdy jsem zaslechl, jak se zavírá jedno z oken, k nimž byla natočena lavice, jako by je už předtím někdo kradmě pootevřel. Zdálo se> že zvuk následuje vrnění, které však ne­vycházelo z kolovrátku staré přadleny. Nebylo ovšem nikterak vý­razné, protože stařena předla velmi usilovně a navíc odbíjely staro­bylé hodiny. Poté mne dojem, že na lavici sedí lidé, opustil a já jsem se zaujatě a rozechvěle opět pustil do čtení, když tu se do místnosti v botách a ve splývavém starodávném rouchu vrátil stařec a posadil se právě na onu lavici, čímž mi zmizel z očí. Čekání to bylo oprav­du neklidné, a dvojnásob i zásluhou rouhavých knih, které jsem třímal v rukou. Když odbila jedenáctá, stařec se postavil, neslyšně se přiblížil k ohromné vyřezávané truhle v koutě a vytáhl dva pláště s kápěmi; jeden z nich si oblékl a druhý přetáhl přes stařenu, která ustávala ve svém jednotvárném předení. Oba pak zamířili k ven­kovním dveřím; žena se kulhavě šourala a stařec, jen co sebral kni­hu, kterou jsem právě četl, si přetáhl přes svou nehybnou tvář či masku kápi a pokynul mi.

Vyšli jsme do bezměsíčného a spletitého labyrintu onoho neuvě­řitelně starého města; vyšli jsme, když jedno po druhém zhasínala světla za závěsy oken, zatímco se Psí hvězda šklebila na zástup po-

stav v pláštích a kápích, jenž se tiše vyléval ze všech dveří a vytvářel obludné procesí vinoucí se tou i onou ulicí, kolem vrzajících zna­mení a předpotopních štítů, doškových střech a oken s kosočtve­rečnými tabulkami; postupující strmými uličkami, kde přes sebe přerůstaly a kde se na sebe bortily práchnivějící domy; neslyšně se ubírající přes otevřené dvory a hřbitovy, na nichž pohupující se lu­cerny tvořily tajuplná opilá souhvězdí.

Uprostřed tohoto ztichlého davu jsem šel za svými mlčenlivými průvodci; nechal jsem se postrkovat nadpřirozeně měkkými lokty a tlačit neobvykle houbovitými trupy a břichy; aniž bych zahlédl byť jedinou tvář či zaslechl byť jediné slovo. Vzhůru, stále vzhůru se ploužilo to přízračné procesí a já jsem spatřil, že všichni pocest­ní se při svém výstupu blíží k jakémusi ohnisku šílených uliček na vrcholu kopce uprostřed města, kde stál obrovský bílý kostel. Viděl jsem ho už z hřebene silnice, když jsem shlížel na Kingsport za čas­ného soumraku, a musel jsem se otřást, neboť se mi zdálo, jako by se na chvíli na jeho strašidelné vížce zakomíhal Aldebaran.

V okolí kostela se otvíralo volné prostranství; zčásti hřbitov s pře­ludy sloupů, zčásti zpola vydlážděné náměstíčko, z něhož vítr odvál většinu sněhu a jež obklopovaly ohavně staré domy s lomený­mi střechami a převislými štíty. Nad hroby tančila mámivá světla vykreslující odporná panoramata, byť bylo s podivem, že nevrhala žádné stíny. Za hřbitovem, kde už nestály žádné domy, jsem viděl nad vrchol kopce a sledoval jsem třpyt hvězd nad přístavem, třeba­že město samo tonulo ve tmě. Jen občas se v křivolakých uličkách hrozivě zakomíhala lucerna na cestě za zástupem, který se nyní ne­hlučně nořil do kostela. Čekal jsem, dokud se procesí nevpije do černých vrat a dokud je nedohoní poslední zpozdilci. Stařec mne tahal za rukáv, ale byl jsem rozhodnut, že vstoupím jako poslední. Jakmile jsem překročil práh do zaplněného chrámu neznámé tem­noty, otočil jsem se, abych ještě jednou pohlédl na svět venku, kde záře z hřbitova vrhala nezdravé pablesky na dlažbu návrší. Jen co jsem tak učinil, otřásl jsem se. Poněvadž i když vítr na vrcholku ne­zanechal příliš mnoho sněhu, na dlažbě před vraty zůstalo několik jeho zbytků; a během tohoto prchavého pohledu ven se mým ne­jistým očím zazdálo, že na něm neleží žádné stopy po poutnících, dokonce ani po mně samém.

Kostel spoře osvětlovaly všechny lucerny, jež do něj vstoupily, a zástup už z větší části zmizel. Světla proudila uličkou mezi vysokými lavicemi k padacím dveřím kobek, hrůzně zejícím přímo před kazatelnou, a nehlučně se těsnala dovnitř. Po ošlapaných schodech a dál do temné dusné krypty jsem je kupě následoval i já. Chvost této pokroucené řady půlnočních poutníků ve mně probouzel hrů­zu, a když jsem je viděl, jak se širou do posvátné kobky, hrůza mi připadala o to větší. Pak jsem si povšiml, že v podlaze kobky je ot­vor, k němuž má dav belhavě namířeno, a za okamžik jsme už všich­ni sestupovali po zlověstném schodišti z hrubě tesaného kamene; po úzkém, točitém, vlhkém a jaksi podivně zapáchajícím schodišti, jež se nekonečně stáčelo do útrob kopce mezi jednotvárnými zdmi mokvajících kamenných bloků a drolící se omítky. Byl to tichý, zdr­cující sestup a já jsem si po strašlivé chvíli uvědomil, jak zdi i jed­notlivé stupně schodiště mění tvářnost, jako by byly nyní vytesány ze skalního masivu. Především mne však zneklidňovalo, že bezpo­čet kroků nevydával žádné zvuky ani neprobouzel žádné ozvěny. Po dalším nekonečném sestupu jsem spatřil několik bočních chodeb či nor, jež do této sluje nočních tajemství vybíhaly z nepoznaných zákoutí temnoty. Brzy jich začalo být neskutečné množství, bez­božných katakomb nepojmenovatelné zlověstnosti; a jejich palči­vý puch rozkladu se stal naprosto nesnesitelný. Věděl jsem, že jsme museli vniknout přímo pod kopec a musíme se nořit pod půdu Kingsportu samého, a otřásl jsem se při myšlence, že může existo­vat město tak staré a tak prolezlé podzemním zlem.

Pak jsem uviděl mrtvolné záblesky popelavého světla a zaslechl jsem zrádné šplouchání vodstev, jež nikdy nepoznala slunce. Zno­vu jsem se otřásl, poněvadž se mi nezamlouvaly věci zplozené tem­notou, a hořce jsem zalitoval, že mne sem, k tomuto primitivnímu rituálu, mí předci vůbec povolávali. Jakmile se schody a chodba rozšířily zaslechl jsem další zvuk: slabou, kvílivou napodobeninu sotva zřetelného pískání na flétnu; a pak se přede trnou náhle ote­vřel nekonečný pohled na svět skrytý pozemským očím – rozsáh­lé houbovité pobřeží ozářené rachotícím sloupcem nezdravého nazelenalého plamene, omývané širokou olejnatou řekou, jež vytékala z děsivých a netušených propastí, aby se spojila s nejčernějšími zá­livy prastarého oceánu.

V mrákotách, sotva popadaje dech, zíral jsem na onen bezbožný Erebos gigantických muchomůrek, leprózního ohně a vazké vody a viděl jsem, jak se zástup v kápích staví kolem žhnoucího sloup­ce do půlkruhu. Byl to vánoční rituál, starší než lidstvo, předurčený,aby je přežil; prvotní rituál slunovratu a příslibu jara po odchodu sněhů, rituál ohně a zeleného chvojí, světla a hudby. A viděl jsem, jak se oddávají rituálu v této podzemní jeskyni, jak uctívají ohavný sloup ohně a házejí do vody hrsti mazlavého rostlinstva, jež se ze­lenavě třpytilo v chlorotické záři. Sledoval jsem toto všechno a vi­děl jsem i něco, co amorfně dřepělo mimo dosah světel a odporně kníkalo na flétnu; a zatímco ta věc pípala, měl jsem dojem, že slyším v tmách, kam jsem nemohl proniknout zrakem, zhoubné tlumené třepetání. Nejvíce mne však děsil onen planoucí sloupec; sopečnatě tryskal z nezměřitelných a nepředstavitelných hlubin, nevrhal žádné stíny, jak by se mohlo očekávat od běžného plamene, a po­krýval ledkové kamení ohavnou, jedovatou měděnkou. Neboť v ce­lém tom svíjejícím se žhnutí nespočívalo žádné teplo, jen lepkavost smrti a záhuby.

Muž, který mne sem dovedl, se nyní dobelhal na místo těsně ved­le šeredného plamene a učinil několik toporných slavnostních posunků směrem k půlkruhu, k němuž stál teď otočený tváří. V urči­tých fázích rituálu mu dav vzdával servilní úctu, zvláště ve chvílích, kdy držel nad hlavou děsuplný Necronomicon, který si přinesl s se­bou; a vzdávání úcty jsem se účastnil i já, neboť jsem byl povolán k této slavnosti psaným návodem svých předků. Nato stařec poky­nul stěží rozpoznatelnému flétnistovi v temnotě, který změnil své tiché kníkání na sotva hlasitější hudrání v jiné tónině; čímž ve mně probudil nepopsatelnou a nečekanou hrůzu. V tomto děsu jsem má­lem upadl na lišejníkem porostlou zem; svíral mne strach ne z to­hoto či jiného světa, nýbrž strach z šílených mezihvězdných prostor.

Z nepředstavitelné černoty za gangrenózní září studeného pla­mene, z pekelných mil, jimiž se zlověstně, neslyšně a netušeně va­lila olejnatá řeka, rytmicky vyskákala horda krotkých, hybridních okřídlených tvorů, které nemohlo dokonale pochopit žádné zdravé oko, které by si nedokázal zapamatovat žádný příčetný mozek. Ne­byli to ani krtci, ani vrány, ani káňata, ani mravenci, ani upíři neto­pýři, ani rozložené lidské bytosti; šlo o něco, co si nedokážu a ne­smím ani vybavit. Belhavě doskákali dopředu, zpolovice zásluhou pařátů opatřených plovacími blánami, zpolovice zásluhou blanitých křídel; jakmile dospěli k davu celebrantů, zahalené postavy je chy­tily osedlaly si je a po jedné na nich odjely podél potemnělé řeky do nor a tunelů chaosu, kde jedovatá zřídla napájejí děsivé a dosud neobjevené vodopády.

Stará přadlena odjela v procesí, stařec však zůstal, neboť jsem neuposlechl jeho posunků chytit si své zvíře a odjet jako všichni ostatní. Když jsem se opět ztěžka postavil, všiml jsem si, že amorfní pištec se odvalil mimo dosah mých očí, nicméně dvě zvířata trpělivě čekala opodál. Poněvadž jsem se k ničemu neměl, stařec vytáhl rydlo a voskovou tabulku a napsal, že je skutečným zmoc­něncem mých předků, kteří na tomto místě založili tradici vánoč­ních slavností; že bylo určeno, abych se vrátil, a že nejtajnější rituá­ly je třeba ještě provést. Tato sdělení psal starodávným rukopisem, a když jsem stále váhal, na důkaz svých slov vyňal ze svého splýva­vého roucha pečetní prsten a hodinky, obojí opatřené erbem mého rodu. Byl to však ohavný důkaz, neboť jsem věděl ze starých zázna­mů, že hodinky byly uloženy do hrobu s mým prapraprapradědem už v roce 1698.

Nato si stařec sňal kápi a poukázal na rodovou podobu ve svém obličeji, ale při tomto gestu jsem se pouze otřásl, protože jsem si byl jistý, že jeho tvář je pouze ďábelská vosková maska. Kulhavá zvířa­ta nyní nedočkavě hrabala v lišejníku a já jsem si uvědomil, že po­dobnou nedočkavost začne zanedlouho vykazovat i stařec. Když se jeden z tvorů začal pomalu kolébavě vzdalovat, stařec se otočil, aby ho zastavil; tento náhlý pohyb mu uvolnil voskovou masku z míst, kde měl mít hlavu. Tehdy jsem se vrhl do olejnaté podzemní řeky; která odbublávala kamsi k mořským jeskyním, neboť postavení noč­ní můry v podobě starce mi nemožňovalo zamířit ke kamennému schodišti, po kterém jsme sem sestoupili; vrhl jsem se do zapácha­jících šťáv skrytých hrůz země, dřív než ke mně mohly mé šílené výkřiky přivolat veškeré mrtvolné zástupy, jež se ukrývaly v těchto morových zákoutích.

V nemocnici mi bylo řečeno, že mne polozmrzlého našli za úsvi­tu v kingsportském přístavu, kde jsem se držel plovoucího ráhna, jež mi na pomoc poslala shoda šťastných náhod. Dozvěděl jsem se, že jsem se předchozího večera vydal špatnou cestou na rozcestí na kopii a zřítil jsem se z útesů na Orange Pointu; tak alespoň usoudili ze stop ve sněhu. Nedokázal jsem nic namítat, protože všechno bylo špatně. Všechno bylo špatně, protože široká nemocniční okna mi ukazovala moře střech, z nichž jen asi pětina byla stará, a protože jsem slyšel zvuk vlaků a automobilů. Mí ošetřovatelé trvali na tom, že jsem v Kingsportu, a já jsem to nedokázal nijak vyvrátit. Jakmi­le jsem upadl do deliria po zjištění, že nemocnice stojí poblíž starého hřbitova na ústředním kopci, byl jsem poslán do nemocnice sv. Marie v Arkhamu, kde se mi mělo dostat lepší péče. Tam jsem se vskutku cítil lépe, neboť lékaři byli liberálních názorů a dokonce využili svého vlivu, aby se mi z knihovny Miskatonické univerzity dostal do rukou pečlivě střežený svazek Alhazredova zapovězeného Necronomiconu Říkali něco o „psychóze” a souhlasili, že je žádoucí, abych se v mysli oprostil od všech nutkavých obsesí.

Přečetl jsem si tedy onu strašlivou kapitolu a dvojnásob jsem se otřásal, poněvadž mi opravdu nebyla ničím nová. Viděl jsem ji už dříve, ať už stopy dokazují cokoliv; a na místo, kde jsem ji spatřil, bylo lepší zapomenout. V bdělém stavu kolem mne nebyl nikdo, kdo by mi ji mohl připomínat; ale mé sny byly prostoupeny hrů­zou, vinou vět, jež se neodvažuji citovat. Odvážím se uvést pouze jeden odstavec, mnou nedokonale přeložený do angličtiny z neob­ratné středověké latiny.

V hlubinách ukryté jeskyně,” psal šílený Arab„,určené nejsou bádání vidoucích očí; neboť zázraky jež střeží, podivné jsou a strašlivé. Prokletá je zem, kde mrtvé myšlenky jako nové žijí v prapodivných tělech, a zlovol­ná je mysl, kterou žádná hlava netřímá. Moudře Ibn Schacabao promluvil, když řekl že šťastný je ten hrob, kde žádný čaroděj neulehl, a šťastné je to město v noci, jehož. čarodějové v prach se proměnili. Neboť se již dlouho tvrdí, že duše ďáblova příznivce ze své mrtvolné hlíny nespěchá, nýbrž červa hlodavce živí a vzdělává; dokud z hniloby nový život nevyraší a tupí mrchožrouti podzemští schopnosti jej týrat nezískají a do obludných rozměrů nenarostou, by jej usoužili. Tam, kde by měly póry zemské vystačiti, se velké díry tajně kopou a věci, jež by se plaziti spíš měly se již choditi naučily”

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář