Poezie a bohové

0035

Byl vlhký, ponurý dubnový večer právě po skončení Velké války, když Marcia zůstala sama s podivnými myšlenkami a přáními, neslýchanými touhami, jež vzlétaly z rozlehlého salónu dvacátého století do vzdušných hlubin a na východ k olivovým hájům v daleké Arkádii, kterou spatřila jen ve snách. Roztržitě vstoupila do pokoje, zhasila planoucí lustry a nyní spočívala na měkké pohovce ve světle osamělé lampy, jež zalévala čtecí stolek zelenou září, konejšivou jako měsíční svit procházející listím okolo antické svatyně.

Ve svých prostých hluboce vystřižených černých večerních šatech vypadala navenek jako typický produkt moderní civilizace; dnes večer však cítila nezměrnou propast, jež oddělovala její duši od celého jejího prozaického prostředí. Bylo to způsobeno podivným domovem, v němž žila, tím příbytkem chladu, kde byly vztahy vždy napjaté a obyvatelé si byli takřka cizí? Bylo to tím, nebo to bylo jakýmsi větším a méně vysvětlitelným špatným umístěním v čase a prostoru, kvůli němuž se narodila příliš pozdě, příliš záhy nebo příliš daleko od říše svého ducha, takže nikdy nemohla vejít v soulad s nekrásnými věcmi soudobé reality? Aby zahnala zádumčivost, jež ji každým okamžikem hlouběji pohlcovala, vzala se stolu časopis a hledala nějakou báseň, jež by ji vyléčila. Poezie vždy ulevovala její usouzené mysli lépe než cokoli jiného, přestože mnohé v poezii, kterou viděla, vliv oslabovalo. I nad nejvznešenějšími verši zčásti visela studená mlha jalové ošklivosti a omezenosti jako prach na okenní tabulce, přes kterou člověk pozoruje velkolepý západ slunce.

Unaveně obracela stránky časopisu, jako by hledala prchavý poklad, až náhle přišla na cosi, co její skleslost rozehnalo. Pozorovatel by jí mohl vyčíst z myšlenek, že objevila nějaký obraz nebo sen, který ji přivedl blíže k jejímu nedosaženému cíli než kterýkoli obraz nebo sen, jejž spatřila doposud. Byl to jen kousek verš libře, toho žalostného kompromisu básníka, který přeskočil prózu, avšak nedoskočil božské melodie metra; měl však v sobě veškerou nehledanou muzikálnost barda, jenž žije a cítí, jenž extaticky tápe po neodhalené kráse. Scházela tomu pravidelnost, ale mělo to harmonii okřídlených spontánních slov, harmonii, jež scházela formálním, konvenčním veršům, které znala. Jak četla, její okolí vybledlo a brzy se kolem ní prostíraly jen mlhy snů, purpurové, hvězdnaté mlhy mimo čas, kudy chodí jen bohové a snílci.

Měsíc nad Japonskem,

Bílý motýlí měsíc!

Kde Buddhové s těžkými víčky sní

za zvuku kukaččina volání…

Bělostná křídla měsíčních motýlů

se třepotají ulicemi města,

a zbytečné knoty znělých lampiónů se zardívají do ticha

v dívčích rukách.

Měsíc nad tropy,

bělostně zaoblené poupě

pomalu otvírající květní plátky v nebeském teple…

Vzduch je pln vůní

a malátných teplých zvuků…

Flétna bzučí svou hmyzí písničku noci

pod vykrojeným měsíčním květním plátkem nebes.

Měsíc nad Čínou,

umdlený měsíc na nebeské řece,

míhání světla ve vrbách je jako třpyt

tisíce stříbrných mihulí

na temných mělčinách;

dlaždice na hrobech a trouchnivějící chrámy se blýskají

jak vlnky, obloha je posetá oblaky jako dračími šupinami.

Uprostřed snových mlh volala čtenářka k rytmickým hvězdám o své blaženosti nad příchodem nového věku písně, znovuzrození Pana. Přivřela oči a opakovala slova, jejichž melodie ležela skrytá jako křišťály na dně potůčku před svítáním, skrytá, jen aby zářivě vyšlehla při zrodu dne.

Měsíc nad Japonskem, bílý motýlí měsíc!

Měsíc nad tropy,

bělostně zaoblené poupě

pomalu otvírající květní plátky v nebeském teple…

Vzduch je pln vůní a malátných teplých zvuků…

Měsíc na Čínou, umdlený měsíc na nebeské řece…

Z mlh vyvstala božská podoba mladíka v okřídlené přilbě a sandálech, s proutkem v ruce, obdařená krásou, jaké se nic na zemi nevyrovná. Třikrát zamával před obličejem spící prutem, jejž mu dal Apollo výměnou za devítistrunný hudební nástroj zhotovený ze želvího krunýře, a na čelo jí vložil věnec z myrty a růží. Pak pravil Hermes s obdivem:

„Ó, nymfo, sličnější než zlatovlasé cyenské sestry anebo nebeské Atlantidy, milovaná Afroditou a požehnaná Palladou, tys vpravdě odhalila tajemství bohů, jež spočívá v kráse a písni. Ó prorokyně líbeznější než Sibyla Čumská, když ji Apolón poprvé poznal, mluvilas pravdu o novém věku, neboť již nyní Pan na Maenalu vzdychá a protahuje se ve spaní, přeje si procitnout a spatřit okolo sebe malé fauny s růžovými věnci a antické satyry. Ve své touze jsi odhalila, co nepamatuje žádný smrtelník vyjma několika, jež svět odmítá: že bohové nikdy nezemřeli, ale jen spí spánkem a sní sny bohů v lotosových zahradách Hesperideíc za zlatým západem slunce. A nyní se blíží čas jejich probuzení, kdy chlad a ošklivost zaniknou a Zeus opět usedne na Olympu. Moře okolo Páfu se již chvěje pěnou, na kterou dosud pohlédla jen pradávná nebesa, a pastýři slýchají v noci na Helikonu podivný šepot a pozapomenuté nápěvy. Lesy a louky se v soumraku chvějí mihotáním bílých poskakujících postav a nepamětný Oceán rodí pod srpkem měsíce zvláštní podívané. Bohové jsou trpěliví a spali dlouho, ale ani člověk ani obr nebudou bohům navždy vzdorovat. V Tartaru se zmítají Titáni a pod hořící Etnou sténají děti Urana a Gáji. Již svítá den, kdy se bude člověk muset zodpovídat za staletí popírání, leč bohové ve spánku zlaskavěli a neuvrhnou jej do propasti vytvořené pro popírače bohů. Jejich msta místo toho stihne tmu, klam a ošklivost, jež pomátly lidskou mysl, a pod vládou vousatého Saturna budou smrtelníci, kteří mu opět budou obětovat, přebývat v kráse a blaženství. Této noci poznáš přízeň bohů a na Parnasu spatříš ony sny, jež bohové během věků posílali na zem, aby ukázali, že nejsou mrtví. Vždyť básníci jsou sny bohů a v jednom každém věku kdosi nevěda zpíval poselství a příslib lotosových zahrad za západem slunce.“

Pak Hermes v náručí nesl snící dívku oblohou. Mírné vánky z Aiolovy věže je poháněly vysoko nad teplými, vonícími moři, až náhle byli u Dia, jenž konal audienci na zdvojeném vrcholku Parnasu. U zlatého trůnu stáli po pravé ruce Apolón a múzy, po levé břečťanem ověnčený Dionýsos a rozkoší zardělé Bakchantky. Marcia nikdy neviděla tolik nádhery, v bdění ani ve snu, ale její zář jí nijak neškodila, jak by se stalo na vysokém Olympu; na tomto menším dvoře totiž Otec bohů přizpůsobil svou slávu zraku smrtelníků. Před vavřínem obrostlým ústím Korycijské jeskyně sedělo v řadě šest ušlechtilých postav, podle vzhledu smrtelníků, ale podle výrazu bohů. Snící je poznala podle jejich obrazů, které už dříve viděla, a věděla, že to není nikdo jiný než božský Maionides, pekelný Dante, více než smrtelný Shakespeare, Milton, jenž probádal chaos, kosmický Goethe a múzický Keats. To byli poslové, jež vyslali bozi, aby lidem sdělili, že Pan neskonal, ale jen spí; neboť bohové promlouvají k lidem poezií. Pak promluvil Hromovládce:

Ó dcero – vždyť jako jedna z mého nekonečného rodu jsi vskutku mou dcerou – viz na slonovinových čestných trůnech vznešené posly, jež bohové seslali dolů, aby ve slovech a spisech lidí zůstaly nějaké stopy božské krásy. Jiné bardy právem ověnčili lidé trvalým vavřínem, tyto však ověnčil Apolón a já jsem jim vyhradil zvláštní místo jako smrtelníkům, kteří mluvili jazykem bohů. Dlouho jsme snili v lotosových zahradách za nejzazším západem a mluvili jen prostřednictvím snů; blíží se však čas, kdy naše hlasy nebudou němé. Je čas procitání a změny. Faethón opět vedl svůj vůz nízko, sežehl pole a vysušil potoky. V Galii pláčí nymfy u pramenů, které již nejsou, a teskní u řek zrudlých krví smrtelníků. Arés a jeho průvod vyšli s šílenstvím bohů, a když se vrátili, Deimos a Fobos byli přesyceni nepřirozenou rozkoší. Tellus je pomatena zármutkem a tváře lidí jsou jako tváře Erinyí, jako když Astraea prchala do nebe a vlny našeho příkazu zalily celou zemi až na tento vysoký štít. Uprostřed tohoto chaosu, připraven zvěstovat jeho příchod, a přece tajit, kdy přijde, se právě lopotí náš nejčerstvěji zrozený posel, v jehož snech jsou všechny obrazy, jež snili jiní poslové před ním. Právě jeho jsme vyvolili, aby v jediný skvělý celek smísil všechnu krásu, kterou znal do té doby svět, a napsal slova, v nichž se bude ozývat veškerá moudrost a líbeznost minulosti. To on oznámí náš návrat a bude zpívat o dnech budoucích, kdy se budou fauni a dryády v kráse prohánět v hájích, na něž byli zvyklí. Naši volbu řídili ti, kteří teď sedí před Korycijskou jeskyní na slonovinových trůnech a v jejichž písních uslyšíš vznešené tóny, podle nichž po létech poznáš většího posla, až přijde. Naslouchej jejich hlasům, až ti jeden po druhém budou zpívat. Každý tón uslyšíš znovu v poezii, jež přijde, v poezii, jež přinese pokoj a potěšení tvé duši, třebaže po ní musíš pátrat během nevlídných let. Bedlivě naslouchej, neboť každý akord, jenž chvějivě mizí do úkrytu, se ti znovu objeví, až se vrátíš na zem, jako se Alfeus, ponořivší své vody do duše Hellady, objevuje jako křišťálová studánka na daleké Sicílii.“

Pak povstal Homéros, stařešina mezi bardy, chopil se lyry a zapěl svůj hymnus Afroditě. Marcia neuměla ani slovo řecky, a přece nepadalo poselství do jejích uší marně, protože v kryptickém rytmu bylo to, co mluvilo ke všem smrtelníkům a bohům a nepotřebovalo tlumočníka.

Tak i písně Dantovy a Goethovy, jejichž neznámá slova protínala éter melodiemi snadno čitelnými a zbožňovatelnými. Konečně však zazněly před posluchačkou známé tóny. Byla to Labuť avonská, kdysi bůh mezi lidmi a stále bůh mezi bohy:

Ó pište, pište! – z války krvavé

můj drahý choť, váš milý syn se vrátí;

vy žehnejte mu doma; v dálce své

já modlitbou ho budu vzpomínati.

Ještě známější tóny zazněly, když Milton, již ne slepý, přednášel nesmrtelný souzvuk:

Ať lampa tvoje v noci stmělé

září ve věži osamělé,

kde Velký vůz bych předehnal

s trojmocným Hermem; nebo rval

z oblohy ducha Platónova,

by sdělil, která sféra chová

nesmrtelnou tu mysl, jež opustila

tělesný stánek, v kterém žila.

x x x

Jindy nechť skvělá tragédie

v plášti, jenž zlatem protkaný je,

ukáže Théby či Pelopův hon,

anebo božské Tróji skon.

Naposled zazněl melodický hlas Keatse, ze všech poslů nejbližšího krásnému faunskému lidu.

Slyšené melodie jsou sladké, neslyšené však sladší jsou; jen hrajte dál, sladké píšťalky…

x x x

Až stáří toto pokolení skosí,

zůstaneš vprostřed jiných běd

než našich, příteli, jenž zprávu nosíš:

„Krása je pravda – pravda krása“ – to je vše,

co znáte na zemi a co znát můžete.

Když pěvec umlkl, ozval se zvuk ve větru vanoucím z dalekého Egypta, kde Aurora v noci truchlí u Nilu pro svého zabitého Memnona. K nohám Hromovládce přilétla růžovoprstá bohyně, poklekla a zvolala: „Pane, je čas, abych odemkla brány východu.“ Foibos podal svou lyru Kaliopé, své nevěstě mezi múzami, a chystal se k odchodu do drahokamy posetého sloupového Slunečního paláce, kde netrpělivě hrabali koně, již zapražení do zlatého vozu dne. Zeus tedy sestoupil ze svého zdobeného trůnu, položil Marcii ruku na hlavu a řekl:

„Dcero, úsvit je blízko a bude dobře, vrátíš-li se domů, než smrtelníci procitnou. Neplač nad bezútěšností svého života, neboť stín falešných věr brzy pomine a bohové budou opět chodit mezi lidmi. Neustále pátrej po našem poslu; v něm totiž najdeš pokoj a útěchu. Jeho slovo povede tvé kroky ke štěstí a v jeho snech o kráse najde tvůj duch to, po čem dychtí.“ Když Zeus umlkl, mladý Hermes dívku jemně uchopil a nesl ji vzhůru k blednoucím hvězdám a vzhůru na západ nad neviděnými moři.

x x x

Mnoho let minulo od Marciina snu o bozích a jejich shromáždění na Parnasu. Dnes sedí v tomtéž prostorném salónu, není však sama. Starý duch neklidu je pryč, vždyť vedle ní je kdosi, jehož jméno září slávou: mladý básník Durtáíků, jemuž u nohou sedí celý svět. Čte z rukopisu slova, která ještě nikdo neslyšel, ale až je lidé uslyší, přinesou jim sny a představy, které ztratili před dlouhými staletími, kdy Pan ulehl k dřímotám v Arkádii a velcí bohové odešli spát do lotosových zahrad za zeměmi Hesperidek. Dívčin duch konečně našel klid v složitých kadencích a skrytých melodiích bardových, neboť v nich zní ozvěna nejbožštějších tónů thráckého Orfea, tónů, jež dojímaly i skály a stromy na březích Hebru. Pěvec umlká a dychtivě se dožaduje soudu; co jiného však může Marcia říci, než že je ta píseň „hodná bohů“?

A při těch slovech opět vidí Parnasos a slyší zdaleka mocný hlas, jak říká: „Jeho slovo povede tvé kroky ke štěstí a v jeho snech o kráse najde tvůj duch vše to, po čem dychtí.“

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář