Podivný dům vysoko v mlze

0035

Zrána stoupá okolo útesů za Kingsportem z moře mlha. Vznáší se z hlubin bílá a načechraná ke svým bratrům oblakům, plná snů o svěžích pastvinách a jeskyních leviatanových. A později, tichými letními deštíky na strmé střechy básníků, rozstřikují oblaka kousky těch snů, aby lidé nežili bez pověstí o podivných starodávných tajemstvích a divech, jež v noční samotě vyprávějí planety planetám. Když příběhy hustě poletují jeskyněmi tritonů a škeble v chaluhových městech dují divoké melodie naučené od Prastarých, tu vzlétají k nebi veliké dychtivé mlhy obtěžkané poznáním a oči hledící ze skal k moři vidí jen mystickou běl, jako by okraj útesu byl okrajem celé země a slavnostní zvony bojí svobodně odbíjely v éteru pohádkové říše.

Severně od starobylého Kingsportu se zvedají útesy, vysoké a zvláštní, terasa za terasou, až k nejsevernějšímu, jenž visí na obloze jako šedý zmrzlý větrný mrak. Je sám, holý hrot trčící do bezhraničného prostoru, neboť pobřeží prudce zahýbá tam, kdež plání za Arkhamem proudí velká řeka Miskatonic a přináší pověsti z lesů a malé podivné vzpomínky na novoanglické kopce. Kingsportští rybáři vzhlížejí k tomuto útesu, jako jiní rybáři vzhlížejí k Severce, a počítají noční hlídky podle toho, jak zakrývá nebo odhaluje Velký vůz, Kassiopeiu nebo Draka. Považují jej za část oblohy, a vskutku, skrývá se jim, když mlha skryje hvězdy nebo slunce. Některé útesy milují, třeba ten, jehož grotesknímu profilu říkají Otec Neptun, nebo ten, jehož sloupům říkají „Visutá cesta“, ale toho se bojí, protože je tak blízko oblohy. Portugalští námořníci se křižují, když připlouvají a prvně jej spatří, a staří Yankeeové věří, že vyšplhat na něj by byla mnohem vážnější věc než smrt, kdyby to vůbec bylo možné. Přesto je na útesu prastarý dům a navečer vídají lidé v oknech s malými tabulkami světla.

Prastarý dům tam býval odjakživa a lidé říkají, že v něm bydlí Kdosi, kdo hovoří s ranními mlhami, jež přicházejí z hlubiny, a snad na straně obrácené k oceánu vídá prazvláštní věci ve chvílích, kdy se okraj útesu stane okrajem celé země a slavnostní boje svobodně vyzvánějí v bělostném éteru pohádkové říše. Mají to z doslechu, neboť ta nepřístupná skála zůstává nenavštívena a domorodci na ni neradi zaměřují dalekohled. Ano, letní hosté ji prohlížejí šviháckými kukátky, nikdy však nezahlédli nic jiného než prastarou šedou špičatou šindelovou střechu, jejíž převislé okraje sahají téměř k šedivým základům, a kalné žluté světlo malých okének mrkající za šera zpod toho okraje. Tihle letní hosté nevěří, že v prastarém domě žije po staletí stále týž Kdosi, ale žádnému opravdovému Kingsporťanovi to kacířství dokázat nemohou. I Hrůzný stařec, jenž rozmlouváš olověnými kyvadly v láhvích, kupuje potraviny za staleté španělské zlato a na dvorku své předpotopní chalupy ve Water Street má kamenné modly, může říci jen to, že všechno bylo stejné, když byl jeho děd chlapcem, a to muselo být nepředstavitelně dávno, když místodržitelem provincie Jeho Veličenstva Massachusettská zátoka byl Belcher nebo Shirley nebo Pownall nebo Bernard.

Jednoho léta pak přišel do Kingsportu filozof. Jmenoval se Thomas Olney a na škole u Narragansettské zátoky vyučoval vážné věci. Přišel se statnou manželkou a skotačivými dětmi a oči měl unavené tím, jak po léta vídal stále tytéž věci a myslel si tytéž ukázněné myšlenky. Hleděl do mlh z čelenky Otce Neptuna a pokusil se vkročit do jejich bílého tajuplného světa po titánských schodech Visuté cesty. Ráno co ráno lehával na skalách, vyhlížel přes okraj světa do hádankovitého éteru za ním a naslouchal přízračným zvonům a divokému křiku – snad to byli racci. Když se mlha zvedla a prozaicky vyvstalo moře s kouřem parníků, povzdechl si a sestoupil do města, kde zálibně procházel úzkými starými uličkami do kopce s kopce a prohlížel si bláznivé vratké štíty a vchody s podivnými sloupy, jež hostily tolik generací statných mořských rybářů. A mluvil i s Hrůzným starcem, který si nepotrpěl na cizince, a byl pozván do jeho strašně starodávného stavení, kde nízké stropy a červotočivé obložení slýchají ozvěnu znepokojivých samomluv v temné noci před ránem.

Bylo samozřejmě nevyhnutelné, že si Olney všiml šedivé nenavštěvované chýše u oblohy na onom zlověstném severním útesu, jenž splývá s mlhami a nebeskou klenbou. Visívala nad Kingsportem odjakživa a o jejím tajemství se vždy šeptalo v klikatých kingsportských uličkách. Hrůzný stařec dýchavičně vyprávěl příběh, jejž slyšel od otce, o blesku, který jedné noci vyšlehl z té chýše se strmou střechou do oblak ve vysokém nebi, a bába Orneová, jejíž mansardový domeček v Lodní ulici byl celý obrostlý mechem a břečťanem, skřehotala o něčem, co z druhé ruky slyšela její babička, o podobách, jež vlétaly z mlh na východě rovnou do úzkých jednoduchých dveří onoho nepřístupného místa – neboť dveře jsou na samém kraji skaliska směrem k oceánu a je na ně vidět jen z lodí na moři.

Posléze v žízni po nových neznámých věcech a nebrzděn ani strachem Kingsportských ani obvyklou lenivostí letních hostů učinil Olney strašlivé rozhodnutí. Přes konzervativní výchovu – nebo díky ní, vždyť jednotvárný život plodí teskné touhy po neznámu – pronesl velikou přísahu, že zleze ten obávaný severní útes a navštíví abnormálně věkovitou šedivou chýši u oblohy. Jeho rozumnější já mu velmi věrohodně dokazovalo, že v domě musí bydlet lidé, kteří chodí z vnitrozemí po schůdnějším hřebenu vedle ústí Miskatonicu. Nakupují asi v Arkhamu, protože vědí, jak málo se Kingsportským líbí jejich sídlo, nebo snad protože nemohou slézt po skále na kingsportskou stranu. Olney se vydal po menších skalách tam, kde se velký útes opovážlivě zvedal, aby se bratřil s nebeskými věcmi, a dospěl k přesvědčení, že po tom hrozivém jižním srázu nemůže lidská noha vystoupit ani sestoupit. Na východě a na severu se útes zvedal z vody svisle několik tisíc stop, takže zbývala jen západní vnitrozemská strana směrem k Arkhamu.

Jednoho časného srpnového rána se Olney vydal hledat stezku na nedostupný vrcholek. Ubíral se na severozápad příjemnými silničkami okolo Hooperova rybníka a staré cihlové prachárny, tam, kde pastviny stoupají k hřebeni nad Miskatonicem a poskytují přes míle řeky a luk líbezný pohled na bílé arkhamské věžičky z doby krále Jiřího. Našel tam stinnou silnici do Arkhamu, ale směrem k moři, kam si přál, ani pěšinku. K vysokému břehu ústí řeky se tlačily lesy a luka a nebylo tam ani stopy po přítomnosti člověka; ani kamenná zídka nebo zatoulaná kravka, jen vysoká tráva a obrovité stromy a spleť trní, jakou snad viděl první Indián. Jak pomalu šplhal k východu, výš a výš, s deltou řeky po levici, blíž a blíž k moři, cesta mu připadala stále neschůdnější, až se začal ptát, jak se vůbec obyvatelé onoho neoblíbeného místa dostávají do světa venku a jak často asi chodí na arkhamský trh.

Pak stromy prořídly a vpravo spatřil hluboko pod sebou kopce a starobylé střechy a věže Kingsportu. I Prostřední kopec byl z této výše trpasličí a stěží rozeznal starobylý hřbitov u Kongregačního špitálu, pod nímž se podle pověstí tajily jakési strašlivé jeskyně nebo chodby. Před sebou měl řídkou trávu a borůvčí a dále jen holou skálu, útes a strmý štít obávané šedé chýše. Hřeben se teď zúžil a Olneye se zmocňovala závrať z osamění s oblohou – na jihu strašný sráz nad Kingsportem, na severu svislá stěna spadající téměř míli k ústí řeky. Náhle se před ním rozevřela velká rokle, hluboká deset stop, takže se musel spustit po rukou, seskočit na šikmé dno a pak nebezpečně vylézt po přírodní římse v protější stěně. Tak tedy putovali lidé ze zlověstného domu mezi zemí a oblohou!

Když vylezl z rokle, sbírala se ranní mlha, ale jasně před sebou viděl vysokou nesvatou chýši: zdi šedé jako skála a vysoký štít směle vyvstávající proti mléčné běli mořských par. A všiml si, že na této vnitrozemské straně nejsou žádné dveře, ale jen pár malých okének s kalnými kulatými tabulkami zasazenými do olova, jak se to dělalo v sedmnáctém století. Kolem dokola byly mraky a chaos a pod bělostí nekonečného prostoru neviděl nic. Byl sám u oblohy s tímto prazvláštním a velmi znepokojivým domem; a když se proplížil kolem průčelí a viděl, že zeď stojí přímo na hraně srázu, takže se k úzkým jednoduchým dveřím nelze dostat jinak než z pustého éteru, zmocnila se ho zřetelná hrůza, kterou nebylo možno zcela vysvětlit výškou. A bylo velmi podivné, že tak červotočivé šindele ještě drží, nebo že komín z tak rozdrolených cihel dosud stojí.

Jak mlha houstla, Olney se plížil k oknům na severní, západní a jižní straně a zkoušel je otevřít. Všechna však byla zavřená. Byl neurčitě rád, že je to tak, protože čím více z toho domu viděl, tím méně se chtěl dostat dovnitř. Tu ho zarazil zvuk. Slyšel, jak zaharašil zámek, závora odskočila, a následovalo dlouhé zavrzání, jako když se pomalu a opatrně otevírají těžké dveře. Bylo to na straně k oceánu, kam neviděl, kde se úzký portál otvíral do tisícistopého prázdna v mlhavé obloze nad vlnami.

Potom se v chýši ozvaly těžké rozvážné kroky a Olney slyšel, jak se otvírají okna, nejdříve na severní, odvrácené straně, a pak na západní, hned za rohem. Teď přijdou okna na jih, pod dlouhou převislou střechou na straně, kde stál; a nutno říci, že byl víc než nesvůj, když pomyslel na odpudivý dům na jedné straně a vzdušné prázdno na druhé. Když se ozval hluk u bližších oken, odplížil se zase na západ a přitiskl se ke zdi vedle nyní otevřených oken. Bylo zřejmé, že pán domu se vrátil; nepřišel však ze země ani z žádného balónu či vzducholodi, jež by si bylo možno představit. Opět se ozvaly kroky a Olney zacouval na sever, ale než mohl najít úkryt, ozval se tichý hlas a on věděl, že se musí postavit tváří v tvář svému hostiteli.

Ze západního okna vyhlížela veliká černovousá tvář, jejíž oči světélkovaly odleskem neslýchaných podívaných. Hlas však byl mírný a poutavě starosvětský, takže se Olney nezachvěl, když se ven napřáhla snědá ruka, aby mu pomohla přes okenní římsu do nízké světnice s černým dubovým ostěním a vyřezávaným tudorovským nábytkem. Muž měl na sobě velmi starosvětský šat a vyzařovala z něho nepopsatelná aura mořeznalectví a snů o vznosných galeonách. Olney si nepamatuje mnoho divů, o nichž vyprávěl, ba ani kdo to byl; říká však, že byl zvláštní a laskavý a plný kouzla nezměrných dálek času a prostoru. Světnička se zdála prozářena zelenkavým vodním světlem a Olney viděl, že vzdálenější okna na východě nejsou otevřená, ale uzavřená před mlhavým éterem kalnými tlustými tabulkami, podobnými dnům starých láhví.

Vousatý hostitel se zdál mladý, a přece hleděl očima prostoupenýma prastarými tajemstvími, a z příběhů o podivuhodných dávných věcech, jež vyprávěl, lze vysoudit, že vesničané měli pravdu, když říkali, že žil ve společenství s mořskými mlhami a mraky na obloze celý čas, kdy tam stála nějaká vesnice, jež by sledovala jeho mlčenlivé obydlí z planiny dole. Den míjel a Olney stále poslouchal pověsti o starých časech a dalekých končinách a slyšel, jak králové Atlantidy bojovali se slizkými rouhavostmi, jež vylézaly ze škvír na dně oceánu, a jak ztracené lodi dosud mohou spatřit chaluhami obrostlý sloupový chrám Poseidonův, a podle toho vědí, že jsou ztraceny. Vzpomínalo se na roky Titánů, avšak hostitel začal být nesmělý, když mluvil o šerém prvním věku chaosu předtím, než se zrodili bohové, ba i Prastaří, a když na vrcholek Hatheg-Kla v kamenité poušti u Ultharu za řekou Skai přicházeli tančit ti druzí bohové.

V tu chvíli se ozvalo zaťukání na dveře, na ty prastaré dubové dveře pobité hřeby, za nimiž se rozprostírala jen propast bílých oblaků. Olney sebou v úleku trhl, ale vousáč mu pokynul, aby byl zticha, a po špičkách došel ke dveřím, aby se maličkou špehýrkou podíval ven. To, co uviděl, se mu nelíbilo, a tak si přitiskl prst na rty a po špičkách obešel a pozavíral všechna okna, než se vrátil na starodávnou lavici vedle svého hosta. Pak viděl Olney, že se u jednoho průsvitného čtverce malého zakaleného okénka za druhým zdráhavě objevuje podivný černý obrys, jak návštěvník zvědavě obcházel dříve, než odešel, a byl rád, že hostitel na klepání neotevřel. Ve velké propasti jsou totiž podivné objekty a hledač snů musí dát pozor, aby neprobudil ani nepotkal ty nesprávné.

Pak se začaly sbírat stíny; nejprve malé, bojácné, pod stolem, pak smělejší v temných koutech u ostění. Vousáč učinil hádankovitá gesta modlitby a rozsvítil vysoké svíce ve zvláštně tvarovaných mosazných svícnech. Často vrhal pohledy ke dveřím, jako by někoho čekal, a posléze na jeho pohledy zřejmě odpovědělo neobvyklé zaklepání, které se jistě řídilo nějakou dávnou tajnou úmluvou. Tentokrát se ani nepodíval špehýrkou, ale odstrčil velikou dubovou závoru, odemkl zámek, sundal petlici a široce rozevřel těžké dubové dveře vstříc hvězdám a mlze.

A tu za zvuku nejasných harmonií vpluly do místnosti z hlubin všechny sny a vzpomínky na padlé Mocné země. Zlaté plamínky zahrály okolo kadeří propletených chaluhami, takže byl Olney oslněn, když jim vzdával poctu. Přicházel Neptun s trojzubcem, hraví tritoni a výstřední nereidy a na hřbetech delfínů se houpala obrovská ryhovaná lastura, v níž jela šedivá a strašná postava pradávného Nodense, Pána Velké propasti. A škeble tritonů svérázně troubily a nereidy vyluzovaly podivné zvuky tlučením do groteskních mušlí neznámých příšer z černých mořských jeskyní. Pak šedivý Nodens napřáhl svraštělou ruku a pomohl Olneyovi i hostiteli do obří lastury. Nato se škeble a gongy divoce a děsivě rozezvučely. A pohádkový průvod vyplul ven, do bezhraničného éteru, a jeho křik se ztratil v ozvěně hnmani.

V Kingsportu celou noc pozorovali ten vysoký útes, kdykoli jim bouře a mlhy dopřály pohled na něj, a když k ránu šerá okna ztemněla, šeptali o děsu a pohromě. A Olneyovy děti a statná manželka se modlily k vlídnému spořádanému bohu baptistů a doufaly, že si poutník půjčí deštník a galoše, pokud déšť do rána nepřestane. Pak z moře vyplulo mrholivé a mlhami ověnčené ráno a boje slavnostně odbíjely ve vírech bílého éteru. A v poledne zvučely nad oceánem elfské rohy, když Olney, nezmáčený, lehkonohý a s dálkami v očích slézal z útesů k starobylému Kingsportu. Nevzpomínal si, co snil v chýši pod oblohou u toho stále bezejmenného poutníka, ani nedokázal říci, jak sešplhal z té skály, kudy ničí jiná noha neprošla. Vůbec o tom všem nedokázal mluvit s nikým jiným než s Hrůzným starcem, jenž pak mručel do dlouhých bílých vousů podivné věci a přísahal, že muž, který sestoupil z té skály, není docela týž, který vyšel nahoru, a že kdesi pod onou šedou špičatou střechou anebo uprostřed nepředstavitelných rozloh zlověstné bílé mlhy se dosud toulá ztracený duch toho, jenž býval Thomasem Olneyem.

A od té chvíle filozof pracoval, jedl a spala v úmorných vleklých šedivých rocích bez námitek plnil své občanské povinnosti. Už netouží po kouzlu dalekých kopců a nevzdychá po tajemstvích, která vykukují jako zelené útesy z bezedného moře. Stejnost jeho dnů jej již netrápí a jeho obraznosti stačí ukázněné myšlenky. Jeho dobrá manželka tloustne, děti jsou starší, prozaičtější a užitečnější, a on se nikdy neopomine patřičně hrdě usmát, když příležitost žádá. V pohledu nemá žádné neklidné světélko, a pokud někdy napíná sluch po slavnostních zvonech či dalekých elfských rozích, tedy jen v noci, kdy obcházejí staré sny. Už nikdy nespatřil Kingsport, protože rodině se nelíbily ty směšné staré domy, a stěžovala si na nemožně špatnou kanalizaci. Teď mají úhledný bungalow na Bristolské vysočině, kde neční žádné vysoké skály a sousedé jsou civilizovaní a moderní.

V Kingsportu se však šíří podivné pověsti, a dokonce i Hrůzný stařec připouští cosi, o čem jeho děd nevyprávěl. Když totiž nyní bouřlivě zavane vítr od severu přes vysoký starobylý dům, jenž splývá s oblohou, konečně se prolomí to hrozivé, zlověstné ticho, jež vždy děsívalo kingsportské přímořské sedláčky. Staří vyprávějí, že se odtamtud ozývá zpěv libých hlasů a smích kypící radostmi, jež přesahují pozemské radosti; a říkají, že nízká okénka bývají večer jasnější než dřív. Říkají také, že se tam častěji objevuje prudká polární záře a modře svítí na severu vidinami zmrazených světů, zatímco skála a chýše visí černě a pohádkově na pozadí divokého vlnění. A mlhy za svítání jsou hustší a námořníci nejsou tak docela přesvědčeni, že tlumené zvonění na moři pochází od slavnostních bojí.

Nejhorší je však to, že v srdci kingsportských mladíků vadne starý strach, a rádi v noci naslouchají vzdáleným tichým zvukům severáku. Přísahají, že v oné chýši s vysokým štítem nemůže sídlit nic škodlivého či zraňujícího, protože i v těch nových hlasech zní radost a s nimi cinká smích a hudba. Nevědí, jaké příběhy nosí mořské mlhy té strašidelné nejsevernější věži, ale touží uchopit aspoň náznak divů, které klepou na dveře, jež zejí na útesu, když jsou oblaka nejhustší. A starci se děsí, že kterýsi den jeden po druhém vyhledají ten nedostupný štítu oblohy a poznají, jaká staletá tajemství se skrývají pod strmou šindelovou střechou, jež patří ke skalám, hvězdám a dávným strachům Kingsporťanů. Nepochybují, že se ti odvážní jinoši vrátí, myslí si však, že jim z očí zmizí světlo a ze srdce vůle. A nepřejí si, aby se malebný Kingsport se svými křivolakými uličkami a starobylými štíty lhostejně vlekl rok za rokem, zatímco bude rozesmátý sbor sílit hlas po hlase a bouřit v tom neznámém a strašném orlím hnízdě, kde cestou od moře k obloze odpočívají mlhy a mlhové sny.

Nepřejí si, aby duše jejich mladých mužů opustily příjemné krby a mansardové hospůdky ve starém Kingsportu, a nepřejí si také, aby smích a zpěv na té skalnaté výšině sílil. Jako totiž hlas, který přišel, přinesl z moře nové mlhy a ze severu nová světla, říkají, že další hlasy přinesou další mlhy a další světla, až třeba nakonec z hlubin a z neznámého Kadathu ve studené pustině vyjdou staří bohové (o jejichž existenci se zmiňují pouze šeptem, aby je neslyšel kongregační farář) a usídlí se na tom zle příhodném útesu, tak blízko mírných kopečků a údolí prostého tichého rybářského lidu. Toto si nepřejí, protože prostým lidem nejsou vítány nezemské věci, a Hrůzný stařec navíc často vzpomíná na to, co říkal Olney o klepání, jehož se osamělý obyvatel bál, a o černé a zvědavé podobě, kterou viděl v mlze za těmi podivnými průsvitnými okny z kulatých tabulek zasazených do olova.

O tom všem však mohou rozhodnout jen Prastaří, a mezitím stále stoupá ranní mlha kolem onoho osamělého závratného štítu se strmým starobylým domem, tím šedým domem s nízko převislou střechou, kde nikoho není vidět, ale kam soumrak přináší plachá světélka, zatímco severák vypráví o podivných radovánkách. Bílá a načechraná stoupá z hlubiny ke svým bratrům oblakům, plná snů o svěžích pastvinách a jeskyních leviatanových. A když v jeskyních tritonů hustě létají příběhy a škeble v chaluhových městech dují divoké melodie naučené od Prastarých, tu vzlétají k nebi veliké dychtivé páry obtěžkané pověstmi a Kingsport, bázlivě stulený na svých nižších útesech pod onou děsivou převislou skalní stráží, vidí na straně oceánu jen mystickou běl, jako by okraj útesu byl okrajem celé země a slavnostní zvony bojí svobodně odbíjely v éteru pohádkové říše.

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář