Hrůza v Dunwichi

0035

I.

Pokud si cestovatel po severní části centrálního Massachusetts zvolí na křižovatce aylesburské silnice, těsně za Dean’s Corners, špatnou odbočku, dostane se do opuštěného a podivuhodného kraje. Te­rén se zde zvedá a kamenné zídky porostlé planými růžemi se čím dál vehementněji tlačí ke kolejím prašné klikatící se silnice. Stromy početných lesních pásů se zdají být větší, než je obvyklé, a divoké býlí, trní a tráva zde rostou s bujností, jež se v obydlených konči­nách často nevídá. Osetá pole jsou mimořádně vzácná a na první pohled neúrodná; domy řídce rozeseté po stráních nesou překva­pivě jednotné stopy starobylosti, špíny a zchátralosti. Aniž byste vě­děli proč, zaváháte, když se máte zeptat na cestu pokroucených osa­mělých osob, jež tu a tam zahlédnete na drolících se prazích domů nebo na svažujících se kamenitých loukách. Tyto osoby jsou tak zamlklé a tajnůstkářské, že nabýváte dojmu, jako byste se setkali s čímsi zapovězeným, co by bylo lepší nechat být. Jakmile vám dá vyvýšený úsek silnice zahlédnout nad hustými hvozdy pásmo kopců, pocit nepatřičnosti ve vás ještě zesílí. Jejich vrcholy jsou příliš oblé a symetrické, aby ve vás vzbudily dojem útěchy a přirozenosti, a občas se proti obloze zjeví výjimečně jasné siluety podivných kru­hů vysokých kamenných sloupů, jimiž je většina z nich korunována.

Cestu přerušují strže a rokle neurčité hloubky a hrubě sbité dřevě­né mostky nikdy nepůsobí dojmem bezpečnosti. Když silnice znovu začne klesat, narazíte na mokřiny, které ve vás instinktivně probudí nelibé pocity a které za soumraku působí skoro strašidelně, neboť se na nich ozývá vřeštění neviditelných lelků a rozzařují se svitem podivně rozsáhlých hejn svatojánských mušek, jež začnou tančit do chraptivého, podivně naléhavého rytmu pronikavě kvákajících vol­ských žab. Úzká a třpytivá linka horního toku Miskatoniku působí při svém těsném průtoku úpatím oblých vrchů, mezi nimiž prame­ní, zvláštně hadovitě.

Jak se kopce přibližují, všímáte si spíše jejich zalesněných svahů než vrcholů ověnčených kamennými kruhy. Lesní stráně se kolem vás tyčí tak temně a strmě, že si přejete, aby si zachovávaly patřičný odstup, ale krajem se nevine žádná cesta, po které byste jim mohli utéct. Za zastřešenou lávkou spatříte malou vesnici krčící se mezi bystřinou a svislou stěnou Kulaté hory a podivujete se nad shlukem hnijících mansardových střech, jež vykazují ranější architektonický styl, než je styl sousedního kraje. Nijak vás neuklidní, když si při ze­vrubnějším pohledu uvědomíte, že většina domů je opuštěná a roz­padá se a že kostelík s uraženou věží v sobě skrývá jediné špinavé obchodní zařízení v celé vsi. Bojíte se svěřit se ponurému mostnímu tunelu, ale nelze se mu nijak vyhnout. Jakmile jím projdete, jen stě­ží se zbavíte dojmu slabého, odporného zápachu, kterým čpí hlav­ní ulice, jako by se v ní nashromáždila plíseň a hniloba celých sta­letí. Vždy se vám uleví, když toto místo necháte za zády a vydáte se úzkou silničkou kolem úpatí kopců a dál přes rovinu do míst, kde se opět napojuje na aylesburskou silnici. Posléze se občas dozvídá­te, že jste prošli Dunwichem.

Přespolní navštěvují Dunwich jen velice zřídka a od určitého ob­dobí hrůz jsou sejmuty všechny ukazatele, které k němu mířily. Kra­jina v jeho okolí, soudíme-li ji dle běžného estetického kánonu, je více než obvykle krásná; nepřitahuje však žádné zástupy umělců či letních hostů. Před dvěma staletími, když se ještě nebraly na lehkou váhu řeči o čarodějnictví, uctívání Satana a podivných lesních by­tostech, bývalo zvykem udávat důvody, proč je lépe se tomuto mís­tu vyhnout. V našem osvíceném věku – protože dunwichská hrůza byla ututlána těmi, jimž leželo na srdci blaho jak města, tak celého světa – se mu lidé vyhýbají, aniž by ke svému konání znali přesný důvod. Jednou z příčin – byti ji nelze vztáhnout na neinformované cizince – může být skutečnost, že místní lid došel do stadia ohav­ného úpadku a vrátil se příliš daleko po cestě degenerace, která je v zapadlých koutech Nové Anglie tak běžná. Začal tvořit rasu samu o sobě, v níž jsou dobře zřejmá duševní a fyzická stigmata úpadku a krvesmilstva. Průměrné hodnoty jeho inteligence jsou žalostně nízké a jeho kroniky vydávají zápach nepokryté zkaženosti a zpola skrývaných vražd a skutků skoro nepojmenovatelného násilí a zvrh­losti. Stará venkovská šlechta, představovaná dvěma či třemi rody s vlastními erby, jež sem přišla v roce 1692 ze Salemu, se do jisté míry nad všeobecným úpadkem udržela; třebaže řada jejích vět­ví už natolik zabředla do mrzké populace, že se lze v jejich přípa­dě setkat pouze se jmény sloužícími jako klíče k původu, jejž takto znesvěcují. Někteří Whateleyové a Bishopové stále posílají své nej­starší syny na studia na Harvardskou či Miskatonickou univerzitu, avšak tito synové se jen zřídkakdy vrací pod zpuchřelé mansardo­vé střechy, pod nimiž se oni i jejich předci narodili.

Nikdo, dokonce ani ti, kteří disponují fakty ohledně posledních hrůz, nedokáže říci, co se to v Dunwichi vlastně děje; ačkoli staro­bylé legendy hovoří o bezbožných obřadech a tajných shromáždě­ních Indiánů, na nichž byly z velkých oblých kopců vyvolávány za­povězené bytosti temnot a pronášeny orgiastické modlitby, které v podzemí probouzely hlasité pukání a dunění. V roce 1747 reverend Abijah Hoadley, čerstvě přišedší do sboru Kongregacionalistické církve v Dunwichi, pronesl pamětihodné kázání týkající se blízké přítomnosti Satana a jeho rarachů, v němž mimo jiné pravil i toto: „Je třeba říci, že nelze popírati bezbožnosti pekelného zástupu Démonů, neboli jsou příliš přítomny v běžném povědomí; prokleté hlasy Azazela a Buzraela, Belzebuba a Beliala zaslechly z podzemí nyní už více než dvě desítky důvěryhodných žijících svědků. Já sám jsem před necelými čtrnác­ti dny zachytil naprosto zřetelnou rozmluvu sil pekelných v kopci za svým domem; kterouž následovalo chřestění a dunění, skučení, vřeštění a syčení, které nemohly povstati z žádné bytosti tohoto světa a které musely vychá­zeti z jeskyní, jež odhalí jedině černá Magie a jež odemkne iedině Ďábel.” Pan Hoadley zmizel záhy poté, co přednesl toto kázání, nicméně jeho písemná podoba, vytištěná ve Springfieldu, se dosud docho­vala. Zvuky vycházející z kopců byly rok co rok opakovaně hlášeny a stále představují hádanku pro geology a fyziografy.

Jiné tradice hovoří o odporných zápaších poblíž kruhů kamen­ných sloupů korunujících vrcholy kopců a o náletech vzdušných bytostí, jež lze slabě zaslechnout v určitou dobu z jistých míst na dně hlubokých strží; jiné se zase snaží vysvětlit existenci Ďáblova dvorku – pusté, sežehlé stráně, kde neroste žádný strom, keř ani stéblo trávy. Navíc se i místní lid smrtelně obává početných lelků, kteří hlasitě skřehotají za teplých nocí. Kdekdo se zapřísahá, že tito ptáci jsou vyslanci pekel číhající na duše umírajících a že dokážou sladit své přízračné volání s posledním trhavým dechem trpícího. Pokud se jim podaří zachytit prchlivou duši opouštějící tělo, oka­mžitě se vznesou a odletí za švitoření ďábelským smíchem; pokud však duši nezachytí, postupně se ponoří do zklamaného ticha.

Tyto historky jsou samozřejmě zastaralé a směšné; tradují se totiž z velmi starých časů. Dunwich je vskutku úžasně starobylý­mnohem starobylejší než ostatní obce v okruhu padesáti kilome­trů. Jižně od vsi můžete stále ještě zahlédnout sklepní zdi a komín věkovitého sídla Bishopů, jež bylo postaveno před rokem 1700 za­tímco nejnonější přežívající stavební prvek zde tvoří rozvaliny mlý­na u vodopádu, postaveného v roce 1806 Průmyslu se tu nedařilo a rozvoj továren v devatenáctém století tu měl jen krátkého trvání. Úplně nejstarší jsou zde obrovské kruhy hrubě tesaných kamen­ných sloupů stojící na temenech kopců, ale ty se zpravidla připisují spíše Indiánům než novým osadníkům. Nálezy lebek a kostí, k nimž dochází uvnitř těchto kruhů a v okolí rozlehlého tabulového balva­nu na Strážném kopci, přiživují lidovou víru, že tato místa bývala v minulosti pohřebišti Pocumtucků; i když řada etnologů nevěnuje absurdní nepravděpodobnosti této teorie pozornost a trvá na pře­svědčení, že tyto stavby zde zanechal bílý člověk.

II.

Právě v katastru městečka Dunwich, na velkém a jen zčásti obydle­ném statku choulícím se ve stráni šest a půl kilometru od vsi a dva a půl kilometru od nejbližšího lidského obydlí, se v pět hodin ráno v neděli druhého února roku 1913 narodil Wilbur Whateley. Tento den utkvěl lidem v paměti, protože byly Hromnice, které lidé v Dunwichi podivně slaví pod jiným jménem, protože bylo slyšet dunění v kopcích a protože celou předcházející noc zarputile štěkali všichni místní psi. Méně už za povšimnutí stála skutečnost, že matkou mu byla jedna z degenerovaných příslušnic rodu Whateleyů, poněkud znetvořená, nepřitažlivá pětatřicetiletá albína, žijící se starým a po­lošíleným otcem, o jehož čarodějnických sklonech se za jeho mlá­dí šeptaly ty nejděsivější legendy O Lavinu Whateleyové se vědělo, že nemá žádného manžela, ale podle krajového zvyku se nijak ne­pokoušela dítě odmítnout. Pokud šlo o druhou stranu jeho původu, lidé si mohli podle libostí domýšlet – což také činili – nejrůznější možnosti. Ona sama však byla na své snědé, kozlečí dítě, silně kon trastující s jejím nezdravým albinismem a růžovýma očima, zvláštně pyšná a dokonce se daly zaslechnout mnohé prapodivné věštby, jež pronášela o jeho nezvyklých schopnostech a úžasné budoucnosti.

Lavinia byla člověkem, od něhož se tvrzení podobných věcí dalo očekávat, poněvadž byla samotářkou nacházející zalíbení v toulkách za bouří v kopcích a ve snahách luštit mohutné zapáchající knihy, které její otec zdědil po dvou staletích rodu Whateleyů a které rych­le podléhaly zkáze působením času a červotočů. Lavinu nikdy ne­chodila do školy byla však obeznámená s řadou nesourodých útržků starodávných učení, které jí vštípil starý Whateley. Odlehlé hospo­dářství v lidech vždy vzbuzovalo strach vzhledem k Whateleyho po­věsti coby přívržence černé magie a nevysvětlená násilná smrt paní VVhateleyové, když Lavinii bylo dvanáct let, na oblibě jejich used­losti nijak nepřidala. Lavinu, osamělá mezi prazvláštními vlivy, si libovala v divokém a velkolepém fantazírování a osobitých aktivi­tách; její volný čas v domě, v němž už dávno neplatila žádná mě­řítka pořádku a čistoty, ani nemohl být zasvěcen péči o domácnost.

V noci, kdy se narodil Wilbur, jehož porodu se neúčastnil žád­ný doktor či porodní bába, se ozýval strašlivý vřískot, který dokon­ce přehlušil zvuky• vycházející z kopců a štěkání psů. Sousedé se o dítěti dozvěděli až za týden, kdy starý Whateley zajel na saních do zasněženého Dunwiche a nesouvisle pohovořil se skupinkou kumpánů v Osbornově koloniálu. Zdálo se, že stařec prošel jakou­si změnou – jeho zastřený mozek nabyl nového stupně prchlivosti, jež ho poznenáhlu proměnila z člověka budícího hrůzu na člově­ka hrůze podléhajícího -, byť to nebyl nikdo, koho by mohla rozji­třit jakákoli běžná rodinná událost. Uprostřed toho všeho vykazo­val jisté stopy pýchy, která byla později zřetelná na jeho dceři, a to: co řekl o původu vnukova otce, si řada jeho posluchačů vybavovala ještě dlouhá léta poté.

„Je mi ouplně jedno, co si lidi mysle] – kdyby Lavinnin kluk vypa­dal jako jeho tatík, nevypadal by jako nic, co byste spád mohli čekat Neměli byste si myslet, že jediní lidi jsou ti, co žijou tadyk ve vokolí. Lavinny vo tom něco přečetla a viděla něco, vo čem si spousta z vás jenom výkládá. Řek bych, že její chlap není vo nic horší než vostatní manželé tímto směrem vod Aylesbury; a kdybyste věděli vo kopcích tolik co já, nemohli byste si přát lepší církevní svatbu. A něco vám povitu – jednoho dne vy všickni tady uslyšíte, jak Lavinnino děcko volá jméno svýho otce z vrcholku Strážnýho kopce!”

Jediní, kteří spatřili Wilbura během prvního měsíce života, byli starý• Zacharias Whateley, z neskomírající větve Whateleyů, a druž ka Earla Sawyera Mamie Bishopová. Mamie k návštěvě nevedlo

upřímně vzato nic než zvědavost, a její pozdější vyprávění se nes la v duchu jejích pozorovacích schopností; ale Zacharias přivedl na statek pár alderneyských krav, které si starý Whateley koupil od jeho syna Curtise. Tím začala série nakupování dobytka ze stra ny rodiny malého Wilbura, která skončila až v roce i928, kdy Dunwich navštívila hrůza; nikdy se však nezdálo, že by zchátralá stodo la Whateleyových přítomností skotu praskala ve švech. Bylo období, kdy se lidé zvědavě kradli ke starému statku a počítali stádo, jež se odvážně páslo na strmé stráni nad ním, a nikdy se nedopočítali více než deseti či dvanácti vychrtle, bezkrevně vypadajících kusů. Vysoká úmrtnost Whateleyových zvířat byla zjevně způsobena jakousi chorobou či neduhem, který patrně vzlínal z nezdravé pastvy nebo nakažených plísní a trámů špinavé stodoly. Jako by všechen pasoucí se dobytek utrpěl zvláštní zranění či ránu, ne nepodobné říznutím; a jednou či dvakrát v průběhu prvních měsíců se několika návštěv­níkům zdálo, že podobnou tělesnou újmu utrpěli v oblasti krku i še­dovlasý neoholený stařec a jeho ucouraná kadeřavá albínská dcera.

Na jaře po Wilburově narození se Lavinu vrátila ke svým obvyklým toulkám po kopcích, tentokrát i se svým snědým synkem v nesouměrném náručí. Zájem sousedů n rodinu Whateleyoych ochabl poté, co většina venkovského obyvatelstva dítě spatřila, a ni­kdo se neuráčil vyjádřit názor na překotný vývoj, který novorozeně každým dnem vykazovalo. Wilburův růst byI vskutku pozoruhod­ný, neboť tři měsíce od narození nabyl velikostí a tělesné síly, kte­ré u dětí do jednoho roku života nejsou vůbec běžné. Jeho pohyby a dokonce jeho hlasové schopnosti poukazovaly na ovládání a pro­myšlenost pro dítě zcela nepatřičné a nikdo ani nečekal, že v sedmém měsíci začne bez pomoci chodit, přičemž na odstranění po­čáteční nejistoty mu měl stačit jediný další měsíc.

Někdy po této době – v předvečer svátku Všech svatých – byl o půlnoci spatřen velký oheň na vrcholu Strážného kopce, v místě, kde mezi hromadami kostí stojí starý tabulový kámen. Vášnivé de­baty se rozdmýchaly poté, co Silas Bishop – z neskomírající větve Bishopů – uvedl, že asi hodinu předtím, než oheň vzplanul, zahlédl chlapce, jak odhodlaně vybíhá na kopec následován svou matkou. Silas naháněl zatoulanou jalovici, ale když v kalném světle lucer­ny letmo obě osoby zahlédl, na svůj úkol takřka zapomněl. Pádily skoro neslyšně podrostem a užaslému pozorovateli se zdálo, že na sobě nemají jediný kus šatstva. Později už si nebyl tak jistý chlapcem, který na sobě mohl mít pás s třásněmi a tmavé polodlouhé či dlouhé nohavice. Wilbur poté nebyl nikdy spatřen živý a při smys­lech, aniž by nebyl dokonale ustrojený v pečlivě zapnutém hábitu, jehož skutečná či hrozící neúplnost jej vždy naplňovala zlostí a oba­vami. Způsob, jak se v tomto ohledu vyjímal vedle své neupravené matky a děda, připadal sousedům pozoruhodný, tedy alespoň do hrůz roku 1928 které naznačily velmi pádné důvody.

Následujícího ledna se ve vsi s nevelkým zájmem propírala sku­tečnost, že „Lavinnin černej spratek” začal mluvit, a to mu bylo tepr­ve jedenáct měsíců. Způsob jeho mluvy byl dosti nevšední jak svou odlišností od obvyklého místního vyjadřování, tak zjevnou absencí infantilního šišlání, jímž se může pyšnit nejedno tří či čtyřleté dítě. Chlapec toho příliš nenamluvil, ale když už se tak stalo, jako by se v něm odrážel jakýsi nepostižitelný prvek, který Dunwich a jeho obyvatelé naprosto postrádali. Nepatřičnost se neskrývala ani tak v obsahu jeho slov či jednoduchých slovních spojeních, jichž užíval; spíše nejasně souvisela s jeho přízvukem či s vnitřními orgány, kte­ré se podílely na tvorbě řeči. I výraz jeho obličeje vynikal vyzrálostí; ačkoli mu – jako jeho matce a dědovi – chyběla brada, jeho pevný a předčasně vytvarovaný nos snoubící se s pohledem jeho velkých, tmavých, skoro románských očí mu dodávaly na takřka dospělém vzezření a na bezmála nadpřirozené inteligenci. Avšak navzdory své zjevné bystrostí byl kromobyčejně ošklivý; na jeho odulých pys­cích, drsné nažloutlé pokožce, rozcuchaných kučeravých vlasech a podivně protažených uších bylo cosi skoro až kozlečího či zvíře­cího. Brzy upadl ve větší nelibost než jeho matka či děd a ve všech dohadech o něm bylo možno slyšet narážky na dávná kouzla sta­rého Whateleyho a na to, jak se kdysi otřásaly kopce, když vřeštěl ohavné jméno Yog-Sothotha uprostřed kamenného kruhu s obrov­skou knihou otevřenou v náručí. K chlapci cítili odpor i psi a před jejich hrozivým štěkáním se vždycky musel uchylovat k nejrůznějším obranným taktikám.

III.

Starý Whateley mezitím pokračoval v nákupu dobytka, aniž by však nějak znatelně rozhojňoval své stádo. Kácel také stromy a pustil se do oprav nepoužívaných částí domu – prostorného stavení se špi

čatou střechou, jehož zadní část byla zcela zanořená do kamenitého svahu a jehož tři nejméně zničené místnosti v přízemi jemu a jeho dceři vždy dostačovaly. Ve starci se musely skrývat zázračné zdroje energie, které mu umožňovaly vykonat tolik namáhavé práce; a i když si občas potrhle drmolil, na jeho tesařském umění byly patrné známky zdravé kalkulace. S prací začal hned, jak se narodil Wilbur; zničehonic dal do pořádku jednu z řady kůlen, obil ji fošnami a opatřil ji těžkým novým zámkem. Nyní se při obnově ne­používaného prvního patra domu jevil stejně zručně. Jeho potřeštěnost o sobě dala vědět, pouze když ve znovu obsazené části domu zabednil všechna okna – ačkoli řada sousedů se shodovala, že šílené bylo už třeba jen to, že se zatěžoval s nějakou opravou. Hůře se však dalo vysvětlit, proč pro svého vnuka zařídil další místnost v příze mí – místnost, kterou si prohlédlo i několik návštěvníků, byt niko mu z nich se nepodařilo vstoupit do pečlivě zabedněného horního patra. Stěny nové místnosti vybavil vysokými bytelnými policemi, na něž začal postupně, očividně v pečlivém pořadí, ukládat všechny tlející starobylé svazky a jejich části, které za života náhodně poha zoval v nejrůznějších koutech všech možných místností.

„Já už je použil,” říkával, zatímco se klihem připraveným na re zavých kuchyňských kamnech snažil slepit utrženou stránku popsanou černými písmeny, >,ale kluk má na to, aby je použil líp. Měl by je převzít v co možná nejlepčím stavu, páč budou tvořit veškerý jeho vědění.”

Když byl Wilburovi rok a sedm měsíců – v září roku 1914 -, jeho vzrůst a pokroky byly skoro děsivé. Byl velký jako čtyřleté dítě a hovořil plynně a nesmírně inteligentně. Volně pobíhal po polích a kopcích a doprovázel matku na všech jejích toulkách. Doma pih ně hloubal nad neobvyklými obrázky a schématy v knihách svého děda, zatímco ho starý Whateley za dlouhých a ztichlých odpolední nepřestával vzdělávat a katechizovat. Touto dobou už byly u konce úpravy dorvu a ti, kteří jim přihlíželi, se ptali, proč bylo jedno z horních oken předěláno na bytelné padací dveře. Šlo o okno v zadní části východního štítu, blízko u svahu; a nikdo si nedokázal před stavit, proč k němu byla ze země přistavena dřevěná rampa. Někdy v době těchto posledních stavebních úprav si lidé povšimli i toho, že stará kůlna, která od Wilburova narození zůstávala pevně zamknutá a zabedněná, byla opět opuštěna. Nezajištěné dveře se lhostejně otvíraly, a když do nich vstoupil Earl Sawyer jednou při návštěvě spjatě s odprodejem dalšího dobytka, zarazil ho palčivý zápach, který se z nich vyvalil takový puch, tvrdil, který nepocítil nikdy v životě, snad jen v blízkostí indiánských kruhů na kopcích, a který nemohl povstat z ničeho zdravého či pozemského. Ale dlužno říci, že domácnosti a hospodářství dunwichských starousedlíků se ni­kdy nevyznačovaly olfaktorickou čistotou.

Následující měsíce byly prosty nápadných událostí s výjimkou všeobecného zapřísahání, že dochází k pomalému, leč trvalému ze­silování tajemných zvuků z kopců. O filipojakubské noci roku 19i5 došlo k otřesům, které cítili dokonce lidé v Aylesbury, zatímco nad­cházejícího předvečera svátku Všech svatých se z podzemí ozva­lo dunění, jež se záhadně časově shodovalo se šleháním plamenů – „v tom maj prsty ty čarodějově Whateleyovi” – z vrcholku Strážného kopce. Wilbur stále zlověstně rostl, takže když oslavil čtvrtý rok, vy­padal, jako by mu bylo deset. Už si i sám horlivě četl; mluvil však mnohem měně než předtím. Pohlcoval ho příkrov zamlklosti a lidé se poprvé začali konkrétně vyjadřovat k výrazu zla, který se postup­ně vkrádal do jeho kozlečí tváře. Občas cosi drmolil neznámým jazy­kem a prozpěvoval si v bizarním rytmu, který jeho posluchače děsil pocitem nevysvětlitelně hrůzy. Odpor, který k němu pociťovali psi, se nyní stal tématem širokých debat a Wilbur byl nucen nosit pistoli, aby se mohl bezpečně pohybovat volnou krajinou. Občasně použití zbraně jeho oblibu mezi majiteli psích hlídačů nikterak nezvýšilo.

Těch několik málo návštěvníků, co do domu zavítalo, často našlo Lavinu o samotě v přízemí; ze zabedněného prvního patra se me­zitím ozýval zvláštní křik a kročeje. Nikdy neprozradila, co její otec a syn nahoře dělají, ačkoli jednou zbledla a propadla neobvyklému strachu, když se jeden rozverný podomní obchodník s rybami po­kusil otevřít zamknuté dveře vedoucí na schodiště. Obchodník pak sdělil zevlujícím v koloniálu, že se mu zdálo, jako by v patře nad se­bou slyšel koňský dupot. Přítomní se zamysleli nad dveřmi a ram­pou a nad rychle zmizelým dobytkem. Pak se otřásli, jakmile si vy­bavili zkazky o mládí starého Whateleyho a o podivných věcech, jež vystupují ze země, když se v náležitou dobu jistým pohanským bo­hům obětuje mladý býk. Už nějakou dobu si také všímali, že psi se začínají děsit a nenávidět celé Whateleyho hospodářství stejně zbě­sile, jako se děsili a nenáviděli mladého Wilbura.

V roce t917 se rozhořela válka a soudce Sawyer Whateley, jako předseda místní odvodní komise, měl velké potíže s naplněním kvóty mladých dunwichských mužů, kteří by mohli být posláni do výcvikového tábora. Vláda, zděšená takovými příznaky všeobecného místního úpadku, poslala do Dunwiche několik úředníků a lékařských expertů, aby situaci prozkoumali; byla vypracována úřední zpráva, na niž si čtenáři novoanglického tisku mohou ještě pamato­vat. Pozornost, kterou starousedlíci šetření věnovali, zavedla repor­téry na stopu Whateleyům a měla za následek i to, že Boston Globe a Arkham Advertiser otiskly v nedělních přílohách křiklavá líčení o předčasné vyzrálosti mladého Wilbura, černé magii starého Whateleyho, o policích plných prazvláštních knih, zabedněném prvním patře starobylého hospodářství, o zlověstnosti celého kraje a dunění linoucím se z jeho kopců. Wilburovi bylo tehdy čtyři a půl roku a vypadal na patnáct. Rty a tváře měl porostlé hrubými tmavými chlupy a začal se mu měnit hlas.

Earl Sawyer se vydal k Whateleyům s oběma skupinkami reportérů a fotografů a upozornil je na nezvyklý zápach, který jako by se nyní řinul z uzavřeného horního prostoru. Řekl, že jde přesně o tentýž puch, na který narazil v kůlně opuštěné po dokončení stavebních úprav v domě; podobal se též slabému čpění, které někdy zaznamenal poblíž kamenných kruhů v kopcích. Obyvatelé Dunwiche si všechna líčení po jejich zveřejnění přečetli a usmívali se nad jejich očividnými omyly. Divili se rovněž, proč novináři tak zdůrazňují fakt, že starý Whateley vždy platí za dobytek zlatými mincemi mimořádně dávného data. Whateleyovi přijímali hosty jen se špatně skrývanou nelibostí, byť se neodvažovali poutat k sobě další pozornost násilným odporem nebo odmítnutím vypovídat.

IV

Letopisy Whateleyů se na deset let nerozlišitelně vnořily do obecné ho žití vymírajícího společenství, již uvyklého jejich osobitým způsobům a zatvrzelého vůči jejich orgiím o filipojakubských nocích a v předvečer Všech svatých. Dvakrát ročně zapalovali ohně na vrcholu Strážného kopce, a tehdy se dunění z útrob hor ozývalo s čím dál větší intenzitou; na starém hospodářství nicméně docházelo k podivným a zlověstným událostem v průběhu celého roku. Postupem času návštěvníci začali přiznávat, že zaslechli zvuky v zabedněném horním patře i navzdory tomu, že byla celá rodina shromáž­děna dole, a tázali se, jak rychle či pomalu bývá obětována kráva či býček. Mluvilo se o stížnosti u Společnosti pro zamezení krutosti na zvířatech, ale nikdy nedošlo k žádnému praktickému kroku, ne­boť dunwichští lidé nikdy nehořeli touhou přivolávat k sobě pozor­nost okolního světa.

Někdy v roce 1923, kdy desetiletý Wilbur vykazoval myslí, hlasem, postavou a zarostlou tváří všechny znaky dospělosti, se ve starém domě odehrála druhá velká etapa tesařské aktivity. Došlo k ní výhradně v uzavřeném horním patře a ze zbytků vhozeného dřeva lidé usoudili, že mladík a jeho děd vybourali veškeré příčky a do­konce odstranili podlahu na půdě, čímž mezi přízemím a špičatou střechou nechali jeden velký rozsáhlý prázdný prostor. Strhli také mohutný ústřední komín a ke starým rezavým kamnům přidrátovali jen chatrnou plechovou venkovní rouru.

Na jaře po této události si starý Whateley všiml narůstajícího po­čtu lelků, kteří přilétali z Údolí chladného pramene, aby mu v noci skřehotali pod oknem. Zdálo se, že na tuto novou okolnost pohlí­ží jako na cosi mimořádně důležitého, a kumpánům z Osbornova koloniálu řekl, že tuší, že přišel jeho čas.

„Hvízdaj teďka do rytmu s mým dýcháním,” říkal„,a myslím, že se chystaj, aby mi polapili duši. Vědí, že se dere ven, a nechtěli by o ni přijít. Chlapci, sami poznáte, až umřu, jeslí mě dostali, nebo ne. jeslí jo, nepřestanou vřeštět a smát se, dokud neujde slunko. Jeslí ne, tak se jaksi ztiší. Myslím, že se s dušema, co takhle lapaj, občas musej pustit pěkně do křížku.”

V noci na 1. srpna roku 1924 Wilbur Whateley hnal svého jediné­ho zbývajícího koně temnotou, aby mohl zatelefonovat z Osbornova koloniálu ve vsi doktoru Houghtonovi do Aylesbury. Lékař na­šel starého Whateleyho ve velmi vážném stavu; jeho srdeční činnost a chroptivý dech prozrazovaly, že konec na sebe nedá dlouho čekat . Beztvará albínská dcera a nepřirozeně zarostlý vnuk stáli vedle postele, zatímco se z prázdného prostoru nad jejich hlavami ozý­valy znepokojivé náznaky rytmického šplouchání, upomínajícího na zvuk vln omývajících rovnou pláž. Doktora však zneklidňovalo hlavně štěbetání nočních ptáků za oknem; zdánlivě nekonečného množství lelků, kteří vřeštěli své neutuchající poselství v repeticích, jež se ďábelsky shodovaly se sípavým dýcháním umírajícího muže. Je to záhadné a nepřirozené, uvažoval doktor Houghton – až příliš se to podobalo duchu tohoto kraje, do něhož vjel po naléhavé žádosti jen s velkým zdráháním.

Před první hodinou ranní starý Whateley nabyl opět vědomí a pře rušil své chroptění, aby svému vnukovi zajíkavě sdělil několik slov. “Víc místa Willy, brzo víc místa. Ty rosteš – a tamto roste ještě rychlejc. Brzo ti to bude připravený sloužit, chlapče. Votevři bránu Yog-Sothothovi tím dlouhým zaříkáním, který najdeš na straně 751 r kompletního vydání a pak podpal to vězení. Voheň ze zemi! to spálit nedokáže.”

Byl zjevně naprosto nepříčetný. Po krátké odmlce, během níž hejno lelků venku přizpůsobilo své vřeštění pozměněnému rytmu jeho dechu a zatímco se do místnosti z dálky nesly ozvuky zvláštního dunění z kopců, připojil několik dalších vět.

„krm to pravidelně, Willy a dávej pozor na množství; ale ať to příliš nenaroste, páč kdyby se to vyvalilo ven nebo uteklo dřív, než se votevřeš Yog-Sothothovi, všecko skončí a bude to k ničemu. Jenom ti z venku to můžou přimět k množení a práci… Jenom voni, ti staří, co se chtěj vrátit…”

Ale jeho slova opět nahradilo sípání a Lavinu vykřikla, když si všimla, jak se změně opět přizpůsobili i lelci. Tak to pokračovalo ješ­tě více než hodinu, než se ozval poslední hrdelní chropot. Doktor Houghton přetáhl starci přes skelné šedé oči svraštělá víčka. Ptačí lomoz na sotva patrný okamžik utichl. Lavinu vzdychla, ale Wilbur se jen potlačovaně usmál, když se z kopců ozvalo slabé zadunění „Nedostali ho,” zamumlal svým hlubokým hrdelním hlasem.

I Wilbura byl v této době, v jeho jednostranném zaměření, učenec vskutku závratné erudice a prostřednictvím dopisů jej nenápadně znala řada knihovníků na vzdálených místech, kde se přechová valy vzácné a zapovězené starobylé svazky: Dunwich stupňoval svou nenávist a obavy, protože došlo k několika zmizením mezi místní mládeží a podezření neurčitě poukazovala na možnou souvislost s Wilburem; ale mladík byl vždy schopen dotazování zklidnit vyvo Táním děsu a sáhnutím do zásob prastarých zlatých mincí, které, jako za časů svého děda, opakovaně a ve stále větší míře utrácel za nákup dobytka. Na pohled nyní vypadal nepředstavitelně vyzrále a zdála se, že jeho výška, která už dosáhla hodnoty běžné pro dospělého člověka, má tendenci běžnou míru překonat. V roce 1925, když ho jed noho dne navštívil korespondenční kolega-badatel z Miskatonické univerzity, jenž odešel pobledlý a zmateny•, měřil necelé dva metry.

Celá léta Wilbur zacházel se svou zpola znetvořenou albínskou matkou s narůstajícím opovržením, až jí nakonec zakázal, aby jej o filipojakubské noci a v předvečer Všech svatých doprovázela na cestách do kopců; a v roce 1926 si toto ubohé stvoření postěžovalo Mamie Bishopové, že z něho má strach.

„Mamie, já vo něm vím víc, než kolik vám toho můžu říct,” říkala, “ale poslední dobou je víc věcí, co vo něm nevitu ani já. Přisámbohu, já nevim, co chce ani vo co se pokouší.”

Toho roku o Všech svatých se zvuky z kopců ozývaly hlasitěji než kdy předtím a na Strážném kopci jako obvykle plápolaly pla­meny; nicméně lidé věnovali větší pozornost rytmickému vřeště­ní ohromných hejn nepřirozeně opožděných lelků, kteří jako by se slétli přímo k neosvětlenému hospodářství Whateleyů. Po půlnoci se jejich písklavé chrčení proměnilo na jakési pandemonické skřehotání, jež prostoupilo celým okolím, a ztišit se dokázali až někdy za rozbřesku. Pak zmizeli a pospíchali na jih, kde měli být už asi před měsícem. Nikdo si dlouho nebyl zcela jistý, co to mělo všech­no znamenat. Vypadalo to, že nikdo z místních neumřel – ale od onoho večera už nebyla nikdy spatřena ubohá, zkroucená, albínská Lavinu Whateleyová.

V létě roku i92; Wilbur na dvoře opravil dvě boudy a začal do nich stěhovat všechny své knihy a majetek. Zanedlouho poté sdělil Earl Sawyer kumpánům v koloniálu, že u Whateleyů na statku pro­bíhají další stavební úpravy. Wilbur v přízemí zabednil všechny dve­ře a okna a patrně odstraňoval i všechny příčky, jak učinil spolu se svým dědem už před čtyřmi lety v případě horního patra. Přebývá teď v jedné z kůlen a Sawyerovi připadalo, že vypadá nezvykle usta­raně a ustrašeně. Lidé ho většinou podezřívali, že ví něco o zmizení Lavinie, a touto dobou se k jeho statku přibližoval už jen málokdo. Jeho výška dosáhla více než dvou metrů a deseti centimetrů, ale ne­zdálo se, že by se na této hodnotě měla zastavit.

V

Následující zima přinesla velice zvláštní událost: Wilburovu prv­ní cestu mimo dunwichský kraj. Korespondence s Widenerovou knihovnou na Harvardu, s pařížskou Bibliothéque Nationale, Brit­ským muzeem, Univerzitou v Buenos Aires a knihovnou Miskatonické univerzity v Arkhamu mu nedokázala obstarat zápůjčku knih}, kterou zoufale potřeboval; nakonec se tedy vydal osobně, uválený, špinavý, zarostlý a hovořící hrubým dialektem, vyhledat svazek na Miskatonickou univerzitu, která byla zeměpisně nejblíže. Vysoký skoro dva metry čtyřicet centimetrů a vybavený laciným novým příručním zavazadlem z Osbornova koloniálu objevil se tento sně­dý a kozlečí přízrak v Arkhamu, kam si přišel prohlédnout obáva­nou knihu, drženou pod zámkem v univerzitní knihovně – ohav­ný Necronomicon od šíleného Araba Abdula Alhazreda v latinském převodu Olause Wormia, vytištěný v sedmnáctém století ve Španěl­sku. Nikdy předtím sice nespatřil město, ale nemyslel na nic jiného než na to, aby našel cestu na univerzitní půdu; jakmile se na ní octl, nevšímavě prošel kolem obrovského hlídacího psa s vyceněnými tesáky, který na něj štěkal s nepřirozenou zuřivostí a nepřátelstvím, přičemž zběsile tahal za hrubý řetěz.

Wilbur si s sebou přinášel nesmírně cenný, leč nekompletní vý­tisk anglického překladu z pera doktora Deea, který mu odkázal jeho děd, a jakmile získal přístup k latinskému vydání, ihned se pus­til do srovnávání obou textů, aby našel jistou pasáž, jež se měla vy­skytovat na straně 751 jeho vlastní vadné verze. Toto všechno musel v rámci slušnosti sdělit knihovníkovi – kterým nebyl nikdo jiný než učený Henry Armitage (mistr svobodných umění na Miskatonické univerzitě, doktor filozofie v Princetonu a na Hopkinsově univer­zitě), který kdysi rodinu Whateleyů navštívil na jejich statku a nyní Wilbura zdvořile zahrnul otázkami. Ten se musel přiznat, že hledá určitou formuli či zaříkávadlo obsahující děsivé jméno Yog-Sothotha a s rozpaky zjišťuje, že naráží na nesrovnalosti, opakování a dvoj­značnosti, jež činí z otázky určení formule velice nesnadnou záležitost Zatímco si opisoval pasáž, kterou si nakonec zvolil, dr. Armitage mu nahlížel mimoděk přes rameno na otevřené stránky; ta nalevo obsahovala v latinské nestvůrné hrozby klidu a příčet­nosti tohoto světa.

Nelze si ani myslet [zněl text, který si Armitage v duchu překládal] > že člověk je buď nejstarším, či posledním z vládců země, nebo že obecná masa života a hmoty kráčí bez doprovodu. Prastaří byli, Prastaří jsou a Prastaří budou. Nikoli ve sférách, jež známe, nýbrž mezi nimi, kráčejí vznešení a pů­vodní, prosti tělesné dimenze a pro nás neviditelní. Yog-Sothoth zná bránu. Yog-Sothoth je branou- Yog-Sothoth je klíčem a strážcem brány. Minulost,

přítomnost, budoucnost, vše je v Yog-Sothothovi jedním. Ví, kudy Prastaří v minulosti prošli a kudy znovu projdou. Ví, kde chodili po polích pozem­ských a kde po nich stále chodí a proč je nikdo při jejich cestě nemůže zřít. Podle jejich zápachu mohou lidé občas určit, že jsou nedaleko, ale nikdo nepozná jejich podobu kroutě jejího odrazu ve tvářích těch, jež zplodili v lů­ně lidském; a těchto je celá řada, liší se podobou od nejdokonalejšího mo­delu lidského až k tvaru neviditelnému či nehmotnému, jímž jsou Oni sami. kráčejí nespatřeni a nečistí na místech osamění, kde byla pronesena Slova a kde byly v patřičné době zavyty Obřady. Vítr drmolí jejich Hlasy a ze­mě hučí jejich Vědomím. Lámou les a drtí město, leč ani les, ani město ne­spatří ruku, která ničí. Poznal Je Kadath v chladné pustině, a kdo z lidí zná Kadath? Ledové pláně Jihu a potopené ostrovy Oceánu uchovávají kame­nu, na nichž je vyryta Jejich pečeť, ale kdo popatřil na zmrzlé město nebo na zapečetěnou věž už dlouhé věky ověšenou mořskými řasami a mušle­mi? Velký Cthulhu je Jejich bratrancem, ale i on Je může zřít pouze matně.lá! Shub-Niggurath! Poznáte Je podle nečistého puchu. Mají ruku u va­šeho hrdla, nevidíte Je však; a jejich obydlí je totožné s vaším střeženým prahem. Yog-Sothoth je klíčem k bráně, kde se dotýkají sféry Tam, kde Oni kdys vládli, vládne nyní člověk; tam, kde člověk nyní vládne, budou vlád­nout zase Oni. Po létu nastává zima, a po zimě léto. Čekají trpělivě a moc­ně, poněvadž se zde opět chopí vlády”

Dr. Armitage, jen co si spojil přečtené s tím, co slyšel o Dunwichi a jeho těžkých stínech, a o Wilburu Whateleym a jeho ponuré, od­porné auře, která se táhla od jeho pochybného zrození k přízraku pravděpodobné matkovraždy, pocítil závan děsu tak hmatatelný jako závan studené vlhkostí linoucí se z lůna hrobky. Sehnutý, koz­lu podobný okr sedící před ním se mu jevil jako zplozenec jiné pla­nety• či dimenze; jako něco jen částečně povstanuvší z lidského ple­mene a propojené s černými prostorami podstaty a bytí, které se táhnou jako titánská fantasmata mimo veškeré sféry energie a hmo­ty prostoru a času. Wilbur v tu chvíli zvedl hlavu a promluvil svým podivným zvučným hlasem, který prozrazoval přítomnost hlasových orgánů nepodobných ničemu typicky lidskému.

„Pane Armitage,” řekl„,myslím, že si tuhle knížku musím vzít s se­bou domů. Jsou v ní věci, který musím vyzkoušet za jistejch pod­mínek, který tady nenajdu, a bylo by smrtelným hříchem, kdybych dopustil, aby mi to znemožnil úřední šiml. Dovolte mi, pane, abych si ji vzal s sebou, a přísahám, že nikdo si ničeho nevšimne. Nemusim vám zdůrazňovat, že se vo ni dobře postarám. Já to nebyl, kdo uved tenhle Deeův výtisk do takovýho stavu…”

Když na knihovníkově tváři uviděl jednoznačné odmítnutí, zmlkl a kozlí rysy se mu stáhly do lstivého výrazu. Armitage, který mu užuž chtěl říci, že si může opsat, co bude jen potřebovat, najednou pomyslel na možné důsledky a ovládl se. Vydá-li klíče od takových rouhavych vnějších sfér podobnému tvoru, vezme na sebe příliš velkou zodpovědnost. Whateley viděl, jak se věci mají, a pokusil se o lehkovážnou odpověď.

„Dobrá tedy, pokaď se k tomu stavíte teda takto. Možná na Harvardu kolem toho tolik nenadělaj.” r1 bez dalšího slova vstal a ode­šel z budovy, přičemž se v každých dveřích musel sehnout.

Armitage zaslechl zběsilé štěkání velkého hlídacího psa a zaujatě sledoval, jak Whateley opičími přískoky překonává část univerzit­ního areálu, viditelnou z jeho okna. Vzpomněl si na šílené historky, které slyšel, a vybavil si dávnou reportáž z nedělní přílohy Advertiseru toto vše spolu s tradicemi, o nichž se dozvěděl od dunwichských starousedlíků a venkovanů při své jediné návštěvě onoho kraje. Neviditelná stvoření nepocházející z tohoto světa — či přinej­menším nikoli z třírozměrného světa – se s odporným zápachem hnala roklemi Nové Anglie a přízračně se vznášela na vrcholcích kopců. Tímto si byl již dlouhou ďobu jistý. Nyní jako by pociťo­val blízkou přítomnost jakési strašlivé součásti této nezvané hrůzy a v černém panství této pradávné a druhdy pasivní noční můry si byl vědomý ďábelského vývoje. Necronomicon zamkl se znechuce­ným zachvěním, místnost však stále čpěla bezbožným a blíže neur­čitelným zápachem. „Poznáte Je podle nečistého puchu,” připomněl si. Ano – to, co cítil, se nijak nelišilo od zápachu, po kterém se mu udělalo zle před necelými třemi lety na Whateleyho statku. Znovu pomyslel na kozlečího a zlověstného Wilbura a pohrdavě se zasmál vesnickým dohadům o jeho původu.

Krvesmilstvo?” zabručel si pod vousy Armitage. „Bože na nebesích, to jsou prostiáčci! Ukažte jim Velkého boha Pana od Arthura Machena a oni to budou považovat za běžnou dunwichskou hanebnost! Ale jaký tvor – jaká prokletá beztvará síla vlastní či nevlastní tomuto třírozměrnému světu – zplodila Wilbura Whatleyho? Narodil se na Hromnice – devět měsíců po filipojakubské noci v roce i912, kdy zvěsti o podivném podzemním rachocení do­spěly až do Arkhamu. Co kráčelo té májové noci po horách? Jaká příšerná hrůza se zakousla do světa v pololidském tvoru z masa a kostí?

Během nadcházejících týdnů se dr. Armitage pustil do shromažď’ování všemožných poznatků o Wilburu Whateleym a o beztva­rých dunwichských přízracích. Spojil se dr. Houghtonem z Aylesbury, který asistoval starému Whateleymu v jeho posledních chvilkách, a ve slovech starce, jak mu je převyprávěl lékař, našel nemálo pod­nětných témat. Návštěva Dunwiche mnoho nového sice nepřines­la, ale zevrubné pročtení Necronomiconu, obzvláště pasáží, jež tak dychtivě pročítal Wilbur, ho nakonec do jisté míry přivedlo na nové a strašlivé stopy ohledně povahy metod a cílů neobvyklého zla, jež tak nezřetelně ohrožovalo naši planetu. Rozhovory s několika bos­tonskými badateli ve starobylých učeních a dopisování s řadou dal­ších kapacit v něm vyvolaly narůstající úžas, který pozvolna, přes několik stupňů znepokojení, vyústil do stavu vskutku palčivého du­chovního strachu. V průběhu léta nejasně pocítil, že s hrůzami čí­hajícími v údolí horního toku Miskatoniku a s obludným stvoře­ním známým ve světě lidí pod jménem Wilbur Whateley je třeba něco udělat.

VI.

K hrůze v Dunwichi došlo v roce 1928 v období mezi prvním srpnovým dnem a podzimní rovnodenností a dr. Armitage patřil mezi ty kteří byli svědky její otřesné předehry. Mezitím se dozvěděl i o Whateleyho groteskní cestě do Cambridge a o jeho zuřivých snahách vy­půjčit si Necronomicon z Widenerovy knihovny. Toto snažení však k ničemu nevedlo, neboť Armitage před ním co nejdůrazněji varo­val všechny knihovníky mající dotyčný obávaný svazek na starost. Wilbur byl v Cambridgi nepředstavitelně nervózní; toužil po knize, leč skoro stejně toužil po návratu domů, jako by se obával důsled­ků své delší nepřítomnosti.

Začátkem srpna došlo ke zpola očekávanému vývoji; krátce po půlnoci třetího dne toho měsíce dr. Armitage znenadání probudi­lo divoké a zuřivé štěkání pološíleného hlídacího psa, ozývající se odněkud z univerzitních prostor. Temné a strašlivé vrčení a štěkot neustávaly, naopak se ozývaly stále hlasitěji, ovšem s obludně vý­znamnými přestávkami. Poté se univerzitou rozlehl vřískot ze zcela odlišného hrdla – vřískot, který vzbudil polovinu obyvatel Arkhamu a který tito lidé dodnes nemohou vypudit ze svých myslí — vřískot, jenž nemohl povstat z žádné bytosti spjaté s tímto světem.

Armitage, spěšně si navléknuvší nějaké ty šaty a vyběhnuvší přes ulici a trávník k univerzitním budovám, spatřil, že ho ostatní sta­čili předběhnout; mimoto slyšel, jak se knihovnou stále ječivě nese ozvěna poplašného zařízení. V měsíčním přísunu se před ním čer­ně otvíralo prázdné okno. To, co sem přišlo, si opravdu našlo ces­tu dovnitř; neboť štěkot a vřískot, nyní rychle zmírající ve směsici temného vrčení a sténání, jednoznačně vycházely z útrob budovu. Jakýsi instinkt doktora varoval, že to, co se odehrává uvnitř, nebu­de nic, co by mohly spatřit nepřipravené oči, a proto zatímco ode­mykal dveře do vstupní haly, všechny přítomné rozhodně vykázal pryč. V davu však stačil zahlédnout i profesora Warrena Ricea a dr. Francise Morgana, muže, jež částečně seznámil se svými domněn­kami a obavami, a těmto pokynul, aby jej následovali dovnitř. Zvuky linoucí se z knihovny, s výjimkou ostražitého monotónního vrčení psa, touto dobou už zcela utichly; nicméně Armitage si až ted’ v ná­hlém úleku uvědomil, že z okolních křovin se ozvalo hlasité sboro­vé skřehotání lelků, jehož pekelný rytmus jako by odpovídal před­smrtnému sípání umírajícího člověka.

Budovou se linul odporný puch, s nímž byl dr. Armitage již do­konale obeznámen, a všichni tři muži se prohnali halou směrem k malé genealogické čítárně, z níž vycházelo temné vrčení. Několik vteřin se nikdo neodvažoval rozsvítit, pak Armitage sebral veškerou odvahu a otočil vypínačem. Kdosi z této trojice – nelze s jistotou ur­čit kdo – hlasitě vykřikl, když uviděl, co se před nimi válí mezi zpřeházenými stoly a židlemi. Profesor Rice tvrdí, že na okamžik dočista ztratil vědomí, ačkoli neklopýtl ani se neskácel k zemi.

Věc, jež ležela poloskrčená na boku v páchnoucí kaluži žlutozele­né jíchy a dehtovitého mazu, dosahovala délky bezmála dvou metrů a sedmdesáti centimetrů; pes z ní serval veškeré šatstvo a část kůže. Nebyla zcela mrtvá, ještě sebou slabě a křečovitě škubala, a hrud’ se jí zvedala v hrůzostrašné harmonii s šíleným švitořením lelků čeka­jících venku. Po podlaze čítárny byly poházeny kousky obuvnické usně a cáry oblečení a v okně, na místě, kam byla vhozena, zůstávala ležet prázdná plátěná taška. Poblíž ústředního pultu dopadl revolver a promáčknutá a zaseknutá nábojnice později vysvětlila, proč z něj nebylo vystřeleno. Tvor sám však v dané chvíli vypudil z myslí

přítomných všechny ostatní obrazy. Byla by to otřepaná a ne zcela případná fráze, kdybych tvrdil, že by jej nedokázalo popsat žádné lidské pero, ale snad lze se vší patřičností poznamenat, že by si jej nedovedl zpodobnit nikdo, jehož představy vzezření a tvarů jsou příliš svázané s běžnými živočišnými formami této planety a tří nám známých dimenzí. Bezpochyby byl zčásti lidského původu, neboť měl značně lidské ruce a hlavu a v kozlí, bezbradé tváři se zra­čila pečeti rodu Whateleyů. Ovšem trup a dolní část těla patřily do teratologické říše zrůd, takže tvorovi mohlo umožnit volný a bez­pečný pohyb po zemi pouze dostatečné množství šatstva.

V oblasti nad pasem byl částečně antropomorfické povahy; třeba­že hrud’, na níž stále ostražitě spočívaly ostré psí drápy, měl pokry­tou tuhou, retikulární krokodýlí či aligátoří kůží. Strakatý, žlutočerný hřbet vzdáleně upomínal na šupinatý povrch jistých hadů. Od pasu dolů to však bylo horší; zde mizela veškerá podobnost s člo­věkem a začínala pustá fantasmagorie. Kůže zde byla hustě porost­lá drsnými černými chlupy a z břicha ochable čnělo množství dlou­hých zelenavě šedých chapadélek zakončených rudými savými ústy. Byla prazvláštně uspořádána a patrně svou symetrií odpovídala ja­kési kosmické geometrii, neznámé Zemi ani sluneční soustavě. Na obou bocích se tvorovi otvíralo zakrnělé oko, zasazené hluboko v narůžovělém obrveném důlku; zatímco místo ocasu z něj čněl ja­kýsi chobot či sosák s fialovými kruhovitými vrypy, jenž vykazoval silnou příbuznost s nevyvinutými ústy či hrdlem. Dolní končetiny s výjimkou černého ochlupení, zhruba připomínaly nohy pravě­kých veleještěrů a končily žilnatými tlapami, jež nebyly ani kopyty, ani pařáty. Když se tvor nadechoval, jeho ocas a chapadla rytmicky měnily barvu, jako by jej cosi spjaté s oběhovým systémem nuti­lo přecházet od normálního zabarvení k nelidskému nazelenalému odstínu, přičemž na ocase se změna projevovala jako zdání žluti, jež se v prostoru mezi halovými prstenci mísilo s nezdravou našedlou bělobou. O skutečné krvi nemohlo být řeči; byla vidět pouze zapá­chající zelenavě žlutá jícha, rozlévající se po natřené podlaze mimo obvod lepkavého mazu a způsobující podivnou ztrátu barevnosti.

Poněvadž přítomnost trojice mužů probrala umírajícího tvora k vědomí, aniž otočil či zvedl hlavu, začal nezřetelně huhlat. Dr. Armitage jeho deklamaci písemně nezaznamenal, ale mimo oficiální kruhy tvrdí, že se k jejich uším nedoneslo nic v anglickém jazyce. Zpočátku se pazvuky vymykaly jakékoli souvislosti se známými pozemskými řečmi, nicméně ke konci se ozvalo několik nesourodých blábolení zjevně pocházejících z Necronomiconu, oné obludné ne přístojnosti, při jejímž hledání tvor zhynul. Tyto zlomky, jak si je Armitage vybavuje, zněly asi takto: „N’gai, n°gha’ghaa, bugg-shoggog y’hah: Yog-Sothoth, Yog-Sothoth…”Vytratily se do nicoty zatímco lelci vřeštěli v rytmických crescendech bezbožného očekávání.

Pak v chroptění nastala potulka a pes pozvedl hlavu v dlouhém truchlivém zavytí. Ve žluté kozlí tváři ležícího tvora se odehrála změna a jeho obrovské černé oči děsivě pohasly. Vřeštěni lelků za okny náhle ustalo a nad mumláním shromažďujícího se davu se t ozvalo panické víření a tlučení křídel. Proti měsíci se zvedlo ohromné hejno opeřených diváků, jež zběsile odletělo pryč, v zuřivé honbě za tím, co sledovalo jako svou kořist.

Zničehonic prudce vyskočil i pes, poděšeně zaštěkal a úzkostlivě vyskočil oknem, kterým sem vnikl. Z nashromážděného davu se ozvaly výkřiky a dr. Armitage zařval na muže venku, aby nikoho nepouštěli dovnitř, dokud nepřijde policie či soudní lékař. S úlevou si uvědomil, že okna jsou příliš vysoko, aby jimi mohl někdo nahlédnout, a přes každé z nich navíc pečlivě přetáhl tmavý závěs. To už stačili dorazit i dva policisté; dr. Morgan, jen co je přijal ve vstupní hale, je přemlouval, aby se vstupem do páchnoucí čítárny posečkali ve vlastním zájmu až do okamžiku, kdy dorazí ohledávač a ležící tvor bude moci být přikryt.

Mezitím se na podlaze odvíjely strašlivé změny. Není třeba popisovat způsob a rychlost svrašťování a rozkladu, k nimž docházelo před očima dr. Armitage a profesora Ricea; lze však uvést, že kromě vnějškové přítomnosti. tváře a rukou musel být ryze lidský prvek ve Wilburu Whateleym neobyčejně malý. Jakmile se k ním připojil i soudní lékař, na natřené podlaze zůstávala pouze kaluž lepkavé bělavé hmoty a úděsný puch už skoro zmizel. Whateley zjevně neměl ani lebku, ani tělesnou kostru; přinejmenším tedy v žádném skutečném či ustáleném smyslu. Do jisté míry se tedy podobal své mu neznámému otci.

VII.

Toto všechno však bylo skutečné hrůze, jež postihla Dunwich, pou­hou předehrou. Ohromení úředníci dostáli všem potřebným formalitám , tisk a veřejnost byly ušetřeny abnormálních detailů a do Dunwiche a Aylesbury byli vysláni lidé, kteří měli přehlédnout ma­jetek a uvědomit ty kdo mohli být dědici zesnulého Wilbura Whateleyho. Venkov byl vzhůru nohama vzhledem k sílícímu dunění pod oblými kopci a rovněž vzhledem k nezvyklému zápachu a pulsujícím, šplouchavým zvukům, jež se stále silněji linuly z rozsáhlého prázdného prostoru, tvořeného Whateleyho zabedněným do­mem. Earl Sawyer, který se během Wilburovy nepřítomnosti staral o koně a dobytek, upadl do žalostně těžké deprese. Úředníci si vymýšleli výmluvy, aby nemuseli vstupovat do odporného zabedně­ného stavení; a byli rádi, když mohli průzkum nebožtíkova obydlí, oněch nedávno opravených kůlen, omezit na jednu jedinou návště­vu. Podali zdlouhavou zprávu u aylesburského soudu a mezi bez­počtem Whateleyů v údolí horního toku Miskatoniku, zdravých či degenerujících se údajně stále vedou zdlouhavá jednání ohledně dědictví.

Před vyšetřovateli, kteří prohlíželi sekretář, jenž sloužil svému ma­jiteli za psací stůl, se objevila nerozluštitelná záhada v podobě skoro nekonečného rukopisu napsaného zvleíštními znaky do ohromné účetní knihy, jakéhosi deníku – vzhledem k řádkování a obměnám inkoustu a typu písma. IPo týdenním dohadování byl rukopis, spolu s nebožtíkovou sbírkou zvláštních knih, poslán na Miskatonickou univerzitu, kde měl být prostudován a popřípadě přeložen; ale i ti nejlepší lingvisté si záhy uvědomili, že rozluštit jej nebude nikterak snadné. latím nebyla objevena ani žádná stopa po prastarém zlatě. kterým Wilbur a starý Whateley platívali své dluhy.

Peklo se rozpoutalo v noci na desátého září. Z kopců se celý ve­čer linulo velmi výrazné dunění a celou noc se ozývalo zběsilé ště­kání psů. Lidé, kteří brzo ráno vstali, zaregistrovali ve vzduchu po­divný zápach. Kolem sedmé hodiny se y pološíleném stavu spěšně vrátil domů z ranní cesty s kravami na Desetiakrovou louku Lu­ther Brown, pomocník u George Coreyho, žijícího mezi Údolím chladného pramene a vsí. Když se vřítil do kuchyně, skoro nemohl popadnout dech hrůzou; a na dvoře venku hrabalo kopyty a srdceryvně bučelo stejně tak vyděšeni: stádo, které za chlapcem v panice doběhlo domů. Luther se mezi vzlyky pokusil vylíčit svůj zážitěk paní Coreyové.

„Něco tam je, paní Coreyová, tam na cestě za údolím! Smrdí to jak čert a smetlo to všecko křoví a stromky z cesty, jako by tam po ni někdo protlačil barák. Ale to neni to nejhorší. Na cestě jsou votisky paní Coreyová – vohromný kulatý šlápoty velký jako víka vod sudů hluboký, jako by se tam prohnal slon, akorát je jich mnohem víc, než kolik 6y jich mohly udělat čtyři nohy! Než jsem vzal nohy na ramena, koule jsem na jednu nebo dvě, a všitu jsem si, že každou pokrývaj linky vybíhající z jednoho místa, jako by někdo cestu podupal vějířema z palmovýho listí – no teda něčím dvakrát nebo třikrát větším, než bývaj ty vějíře. A strašně to tam smrdělo, nějak jak to smrdí kolem baráku starýho čaroděje Whateleye…”

Pak se odmlčel a zdálo se, že jím znovu prochvívá děs, který ho přinutil k úprku domů. Paní Coreyová z něho už nedokázala vypáčit další podrobnosti a začala telefonovat sousedům, čímž dala vzniknout první vlně paniky, která předcházela všem důležitým událostem. Když se dovolala Sally Sawyerové, hospodyni u Setha Bishopa, v domě stojícím nejblíže od Whateleyů, místo vyprávění musela mlčet a poslouchat; protože Sallyin syn Chauncey, který měl špatné spaní, zaběhl na kopec u Whateleyho statku a po jediném spěšném pohledu na dům a na pastvinu, kde pan Bishop nechal přes noc krávy, se s nesmírným úlekem přihnal zpátky domů.

„Ano, paní Coreyová,” ozýval se ze společné telefonní linky Sallyin rozechvělý hlas„,Cha’ncey se teďka přiřítil zpátky a byl tak vyděšenej, že ze sebe skoro nemoh vypravit slovíčka! Řiká, že statek starýho Whateleyho bouchl, všude kolem se válí hromady dřev jako by byl vevnitř dynamit; nepropadlo se jenom dolní patro, ale to zas pokrývá jakási mazlavá hmota, která smrdí na sto honů a kape z vokrajů na zem v místech, kde to rozházelo ty boční stěny. A na dvoře jsou pak vidět hrozný stopy – velký kulatý šlápoty větší než prasečí hlavy, zalitý tím hnusem, který zůstal na tom vybouchnu tým domě. Cha’ncey řiká, že vedou na louku, kde je zválený velikánský místo větší než stodola a všude, kam se to pohnulo, je pro ražená vohrada.

A pak říkal, paní Coreyová, jak se vydal hledat v tom svým zděšení Sethovy krávy a jak je našel v zuboženým stavu na horní pastvině poblíž Ďáblova dvorku. Půlka z nich dočista zmizela a skoro půlce z těch, co zbyly; někdo vysál bezmála všecku krev a byly na nich vidět boláky, který měl Whateleyovic dobytek vod toho dne, co se Lavinny narodil ten černej spratek. Seth se ted’ šel na ně ven kouk­nout, i když si myslím, že se nebude chtít přibližovat k něčemu, co se pojí s čarodějem Whateleym! Chan’ceymu se nechtělo zkoumat, kam za loukou pokračovalo to velký podupaný místo, ale říká, že stopy mířily směrem k cestě, co vede údolím do vesnice.

Říkám vám, paní Coreyová, děje se tu něco, co by se dít nemělo, a já si myslím, že prsty v tom všem má ten černej Wilbur Whateley, co došel toho zlýho konce, kterej si jenom zasloužil. Já pořád li­dem říkám, že sám to nebyl skoro člověk; a myslím si, že s tím sta­rým Whatelyem v tom zabedněným domě vyvolal něco, co není vo moc víc lidský než von sám. Po Dunwichi se vždycky potlouka­ly neviditelný bytosti – živý bytosti -, který nejsou lidi a lidem nic dobrýho nevěští.

Včera večír se zase ozývala země a Cha’ncey k ránu slyšel, jak v Údolí chladného pramene vřeště] lelci, že z toho oka nezamhou­řil. Pak se mu zdálo, že slyší jiný slabý zvuky vodněkad od statku toho čaroďěje Whateleyho – jako by tam někdo štípal dřevo nebo trhal fošny, jako by se tam votvírala ňáká velká bedna či co. Tak­že v tomhle stavu vám neusnul až do svítání a to pak vstal a na nic nečekal a šel se kouknout k Whateleyům, co že se to tam jako děje. Viděl toho dost, to vám říkám, paní Coreyová! To nevěští nic dob­rýho a já si myslím, že všickni chlapi by se měli sebrat a něco s tím udělat. Já vím, že se tu děje něco strašlivýho, a cítím, že mám na kahánku, i když jenom Hospodin ví, co je to zač.

Všim si váš Luther, kam vlastně vedou ty stopy? Ne? No tak po­tom, paní Coreyová, pokad’ vedly cestou do údolí po naší straně údolí a ještě se k vám nedostaly, počítám, že zmizely přímo dole v rokli. To by nebylo nic divnýho. Vždycky říkám, že to Údolí chladnýho pramene není nic svatýho ani slušnýho. Lelci ani světlušky se tam nikdy nechovaj jako stvoření Boží a narazíte na lidi, co tvr­dě], že když si stoupnete na správný místo na dně mezi vodopádem a Medvědí norou, zaslechnete tam zvláštní zvuky, víření a hlasy ve vzduchu.”

Už v poledne tři čtvrtiny místních mladíků a mužů pochodovaly po silnicích a loukách mezi čerstvou rozvalinou Whateleyho stat­ku a Údolím chladného pramene a s hrůzou si prohlížely ohromné nestvůrné otisky, zohavený dobytek Setha Bishopa, přízračné, páchnoucí zbořeniště statku a zválenou, poničenou vegetaci na polích a u silnice. Ať už se ven dostalo cokoliv, bezpochyby si to zamířilo dolů do rozlehlého zlověstného údolí; neboť všechny stromy pa obou stranách byly sehnuté a zlomené a podrostem na bočním srázu byl protažen široký průsek. Vypadalo to, jako by změtí rostlinstva na skoro svislém srázu kopce sklouzl do hlubiny dům uvolněný lavinou. Ze dna rokle nevycházel žádný zvuk, pouze vzdálený blíže neurčitelný puch; není se tedy co divit, že se muži raději zastavili na okraji strže, kde se pustili do debat, než aby sestoupili dolů a odvážili se lapit neznámou kyklopskou hrůzu přímo v jejím doupě ti. Tři psi, kteří skupinu mužů doprovázeli, zpočátku zběsile štěkali ale v blízkostí rokle jako by dostali strach a ztratili odvahu. Někdo zprávy o posledním vývoji zatelefonoval do Aylesbury Transcriptu, avšak jeho vydavatel, již uvyklý na divoké dunwichské zkazky, situaci jen letmo shrnul do jednoho vtipného odstavce. Tuto zprávičku záhy převzali Associated Press.

Té noci se všichni odebrali domů, a každé obydlí a stodola byly co možná nejpečlivěji zabarikádovány. Není třeba dodávat, že na pastviscích nezůstal přes noc ani jeden kus dobytka. Kolem druhé hodiny ranní probudil domácnost Elmera Frye, žijícího na východním okraji Údolí chladného pramene, obludný zápach a šílený štěkot psů; všichni se shodli, že odněkud zvenčí slyší tlumený svištivý či šplouchaný zvuk. Paní Fryeová navrhla, aby zatelefonovat sousedům, a Elmer jí už chtěl dát za pravdu, když tu jejich úvah přerušil rámus tříštícího se dřeva. Vycházel zjevně ze stodoly; a záhy jej následovalo ohavné úpění a dupání dobytka. U nohou strachem ochromených členů domácnosti se krčili psi s vyceněnými zuby. Frye mimonolně zapálil lucernu, i když věděl, že vyjít ven na potemnělý dvůr by se rovnalo smrti. Děti a žehy naříkaly, v hlasitém křiku jim však bránil jakýsi záhadný primitivní obranný instinkt, který jim naznačoval, že jejich životy závisí na tichostí. Buení dobytka nakonec zesláblo na srdceryvné sténání, načež se noci rozlehlo hlasité praskání, tříštění a dusání. Fryeovi, schoulení v obyvacím pokoji se odvážili pohnout, až když poslední dozvuky rachocení utichly v Údolí chladného pramene. Tehdy, za pustého skučení zvířat ve stáji a za pekelného vřeštění posledních lelků v rokli, Set na Fryeová doklopýtala k telefonu a obeznámila sousedy se všemi známými podrobnostmi druhé fáze hrůz.

Dalšího dne byl celý kraj ve stavu všeobecného pozdvižení; a na místo, kde se odehrála ďábelská noční událost se trousily ustrašené a zamlklé skupinky starousedlíků. Z rokle až na Fryeův dvůr se táhly dva obrovské holé pásy, obnaženou půdu pokrývaly gigantic­ké řady stop a bylo vidět, že se zřítila celá jedna strana staré červe­né stodoly. Pokud jde o dobytek, bylo možné najít a identifikovat asi jen čtvrtinu z jeho původního množství. Z tohoto počtu se část na­cházela v podivných zlomcích a všechna zvířata, jež přežila, muse­la být utracena. Earl Sawyer navrhl, aby požádali o pomoc v Aylesbury či Arkhamu, leč ostatní obyvatelé se domnívali, že by to stejně k ničemu nevedlo. Starý Zebulon Whateley z rodové větve balan­cují mezi degenerací a příčetností, se ponuře zmínil o obřadech, jež bylo nutno vykonat na vrcholech kopců. Pocházel z rodové linie, v níž se silně dbalo na tradice, a jeho vzpomínky na zaříkání uprostřed rozsáhlých kamenných kruhů nebyly nutně spjaty s Wilburem a jeho dědem.

Na kraj podléhající přílišné pasivitě, aby zorganizoval účinnou obranu, se snesla noc. Několik úzce provázaných rodin se sešlo pod jednou střechou a v temnotě hlídalo pospolu; obecně se však pou­ze zopakovalo stavění zátarasů z předešlé noci a v marném gestu se nabilo několik mušket a na dosah ruky se rozestavělo několik vid­lí. V noci však nedošlo k ničemu; ozvalo se jen slabé podzemní ra­chocení; a když se rozednilo, našla se řada lidí, kteří doufali že nová hrůza pominula stejně tak rychle, jako přisla. Přihlásili se dokonce i tací, kteří navrhovali útočnou výpravu do rokle, třebaže stále vá­havé většině nešli žádným skutečným příkladem.

když nastala noc, postavily se další zátarasy; ačkoli rodiny se k sobě už neměly tak jako předtím. Ráno Fryeovi i domácnost Setha Bishopa oznámili rozrušení mezi psy a slabé vzdálené dunění a zá­pach; časně ráno vyšlo i několik průzkumníků kteří s úlekem za­znamenali novou radu strašlivých stop táhnoucích se po silnici ko­lem Strážného kopce. Jako v předešlém případě byly břehy silnice poničené, jako by se přes ně přehnala bezbožně monstrózní hrůz­ná masa. Při bližším ohledání se zjistilo, že k pohybu došlo oběma směry, jako by sunoucí se hora vyšla z Údolí chladného pramene a po stejné cestě se do něj opět vrátila. Na úpatí kopce naznačo­val postup masy vzhůru devět metrů široký holý pruh poničeného mladého mlází a průzkumná četa si mohla jen maně povzdechnout, když spatřila, že ani ty nejstrmější úseky nedokázaly odklonit řadu stop z přímého směru. Ať už se za hrůzou skrývalo cokoliv, zvlád­lo se to vyšplhat po skoro dokonale svislé skalnaté stěně. Když prů

zkumníci dorazili na vrchol kopce bezpečnější cestou, uviděli,’ stopy na něm končí – či se z něj spíše vracejí.

Právě zde, u tabulového kamene, měli Whateleyovi ve zvyku o Filipojakubské noci a v předvečer Všech svatých rozdělávat své pekelné ohně a pronášet své pekelné obřady Nyní tento balvan tvořil střed rozsáhlého prostoru podupaného obrovitou hrůzou, příče se na jeho lehce vydutém povrchu rozlévala hustá a páchnoucí kaluž stejného vazkého slizu, kterého si lidé všimli i na podlaze zničeného Whateleyho statku v době, kdy z něj přízrak unikl. Muži se po sobě podívali a zabručeli si něco pod vousy. Pak shlédli z kopa dolů. Bylo zřejmé, že hrůza sestoupila stejnou cestou, jakou se sen dostala. Pouštět se do spekulací bylo marné. Rozum, logika a běžné představ o motivaci zde byly postavené na hlavu. Postihnout situaci nebo nabídnout možné vysvětlení mohl jen starý Zebulon, ten , tu však nyní ve skupině chyběl.

Čtvrteční noc začala podobně jako ostatní, ale její konec byl méně šťastný. Lelci v rokli vřeštěli s tak nezvyklou naléhavostí, že sporo ta lidí nedokázala zamhouřit oka; a ve tři hodiny ráno se ustrašeně rozezněly všechny navzájem propojené telefonní aparáty. Ti, kdo zvedli svá sluchátka, uslyšeli jekot šíleného hlasu: „Pomoc, ach,panebože!…” a někteří měli dojem, že po zvolání následoval tříštivý zvuk. Pak nastalo ticho. Nikdo se neodvažoval nic dělat a nikdo až do rána netušil, odkud volání pocházelo. Pak ti, kteří je slyšel zavolali všem ostatním a zjistilo se, že neodpovídají pouze Fryeovi. Pravda vyšla najevo o hodinu později, když se narychlo svolaná skupinka ozbrojených mužů vydala k Fryeovým na statek, ležící přímo v ústí rokle. Bylo to strašné, leč nikterak překvapivé. Bylo vidět další holá místa a obludné otisky, dům však zmizel. Praskl jako skořápka vejce a v rozvalinách nebylo možné nalézt nikoho živého ani mrtvého. Pouze zápach a vazký sliz. Rodina Elmera Frye pře stala v Dunwichi existovat.

VIII.

Klidnější, přesto však spirituálně palčivější fáze hrůz se mezitím temně odvíjela za zavřenými dveřmi jisté knihami obložené pracovny v Arkhamu. Podivuhodné rukopisné záznamy či deník Wilbura Whateleyho, doručené na Miskatonickou univerzitu k překladu

způsobily mezi odborníky na staré i moderní jazyky velké pozdvi­žení; samo jejich písmo, navzdory hrubé podobnosti se silně zko­molenou arabštinou užívanou kdysi v Mezopotámii, bylo všem expertům zcela neznámé. Definitivní závěr lingvistů zněl, že text je napsán v umělém písmu vzbuzujícím dojem šifry; třebaže žádná z obvyklých metod dešifrace, ani v případě, že vycházela z analý­zy na základě všech možných jazyků, k nimž se mohl pisatel tex­tu uchýlit, neposkytovala žádné vodítko. V této otázce nebyly nijak nápomocny ani starobylé knihy přivezené z Whateleyho statku, byť byly mimořádně zajímavé a v několika případech dokonce slibova­ly otevřít cestu novému a strašlivému bádání pro nemálo filozofů a vědců. (evina z nich, těžký svazek s železnou přezkou, byla sepsána v neznámém písmu – tentokrát velmi odlišném, neboť se více než čemukoli jinému podobalo sanskrtu. Stará účetní kniha se postup­ně dostala do rukou i dr. Armitageovi, a to jak díky jeho nezvyklému zájmu o vše týkající se Whateleyů, tak také díky jeho širokým lingvistickým znalostem a zběhlosti ve starověkých a středověkých mystických zaříkávadlech.

Armitage se domníval, že písmo může reprezentovat něco, co na esoterické úrovni užívají jisté zapovězené kulty pocházející z dáv­ných dob, kulty, jež podědily celou řadu tradic a obřadů po čarodějích saracénského světa. Nicméně tuto otázku nepovažoval za ústřední; poněvadž by bylo zbytečné bádat nad původem symbolu, které, jak tušil, mohly být používány pouze jako šifra pro něja­ký současný jazyk. Měl za to, že s ohledem na množství uvedené­ho textu by si pisatel jen stěží dával tu práci a užíval jiného jazyka než svého vlastního, snad s výjimkou určitých speciálních formulí a zaříkávadel. Proto také k rukopisu přistoupil s předpokladem, že drtivá většina textu je v angličtině.

Dr. Armitage z opakovaných neúspěchů svých kolegů poznal, že čelí hluboké a složité záhadě; a že snažit se o běžný přístup k jejímu řešení je zhola zbytečné. Až do konce srpna studoval obecná učení o kryptografii, využívaje bohatých zdrojů vlastní knihovny, a noc co noc se nořil do tajemství Trithemiových Poligraphia, De Furtinis Literarum Notis Giambattisty Porty, Traité de Chiffres De Vigénera, Falconerova Cryptomenysis Patefacta, pojednání Davyse a Thicknessea z osmnáctého století a tak relativně moderních autorit, jako jsou Blair, von Marten a Klúberova Kryptographik. Studium knih pro­kládal nořením se do rukopisu a časem došel k přesvědčení, že má

co do činění s jedním z těch nejrafinovanějších a nejdůvtipnějších kryptogramu, v nichž je po vzoru násobilky uspořádáno množství oddělených seznamů korespondujících písmen a zpráva je vytvořena na základě libovolně zvolených klíčových slov známých pouze zasvěcencům. Více vodítek mu poskytovaly starší prameny a Armitage dospěl k závěru, že rukopis je šifrofáním v kódu velice dávného data, bezpochyby předávaném dlouhou řadou mystických experimentátorů. Několikrát se mu zdálo, že uzří světlo, ale pokaždé ho vrátila na zem nepředvídatelná překážka. když se však začalo blížit září, mračna se začínala protrkávat. Určitá písmena užívaná v určitých pasážích rukopisu nabývala na jasném a nezpochybnitelném významu; a vyšlo najevo, že text je vskutku psán anglicky.

Večer druhého září byla pokořena i poslední velká překážka a d< Armitage si poprvé přečetl nepřerušovaný úryvek z análů Wilbura Whateleyho. Jak se všichni domnívali, šlo opravdu o deník, sepsaný stylem, jenž jasně poukazoval na směsici okultní erudice a obecní’ negramotnosti oné zvláštní bytosti, jež byla jejím autorem. Už skoro první delší pasáž, kterou Armitage rozluštil, záznam z z6. listopadu 191(, se ukázala jako mimořádně děsivá a znepokojující.

„Dnes jsem poznal Aklo pro Sabaoth [stálo v ní], což se mi nelíbilo, n¢boť odpovídá kopcům a ne vzduchu. To nahoře je přede mnou dál, než by mi připadlo možné, a nejspíš nepobralo moc pozemského rozumu. Zastřelil jsem Jacka, kolii Elama Hutchinse, když mě chtěl kousnout, a Elam říká, že by mě zabil, kdyby se k tomu dostal. Myslím, že nezabil. Děda mi včera v noci předříkával formuli Dho a myslím, že jsem spatřil vnitřní město na a magnetických pólech. Dojdu na tyto póly, jakmile se země vyčistí, pokud nezaznamenám úspěch s formulí Dho-Hna, když ji použiju. Ti ze vzduchu mi při sabatu řekli, že než zemi vyčistím, uplynou léta, a myslím, že to už bude děda mrtvý, takže se budu muset mezi Yr a Nhhngr naučit všechny úhly rovin a všechny formule. Ti z venku mi pomůžou, ale nenabydou těla bez lidské krve.To nahoře vypadá, že bude mít náležitý vzhled.Trochu to vidím, když udělám voorské znamení nebo na to fouknu trochu lbn Ghaziho prášku, a podobá se jim, jako když bývají o filipojakubské noci na kopci. Ta druhá tvář se může trochu oslabit. Rád bych věděl, jak budu vypadat až se země vyčistí a nebudou na ní žádné pozemské bytosti. Ten, co přišel s Aklo Sabaoth, řekl, že možná změním podobu, protože bude třeba hod ně zapracovat na vnějším vzezření.”

Rána se dr. Armitage dočkal zalit studeným potem hrůzy a posedlý bdělou koncentrací. Celou noc nespustil z rukopisu oči; seděl u sto­lu pod elektrickým světlem a roztřesenýma rukama otáčel stranu za stranou tak rychle, jak jen dokázal luštit šifrovaný text. Nervózně zavolal domů manželce, aby ho nečekala, a když mu ráno donesla z domova snídani, stěží pozřel jediné sousto. Celý další den jen četl, občas se však musel proti své vůli zastavit a znovu použít k četbě složitý klíč. Donesli mu oběd i večeři, ale z obojího pojedl jen pra­málo. Někdy uprostřed následující noci usnul v křesle, ale brzy se probudil ze změti nočních můr skoro tak úděsných, jako byly sku­tečnosti a hrozby pozemskému bytí, které postupně odkrýval.

Dopoledne čtvrtého září musel přetrpět krátkou návštěvu profesora Ricea a dr. Morgana, kteří od něj odešli rozechvělí a pobled­lí. V noci ulehl do postele, ale spal jen trhavě. Ve středu – dalšího dne – opět zasedl k rukopisu a začal si dělat podrobné poznám­ky jak z právě překládaných pasáží, tak z částí, které již přeložil. Po půlnoci si na chvíli zdříml v křesle v pracovně, ale ještě před úsvi­tem se už zase skláněl nad rukopisem. Někdy před polednem dalšího dne ho navštívil jeho lékař dr. Hartwell, který trval na tom, aby práce okamžitě zanechal. To odmítl; přičemž naznačil, že dočíst de­ník je pro něj životně důležité, a slíbil, že v pravý čas poskytne i vysvětlení Svou strašlivou práci dokončil toho večera za soumraku a vyčerpaně klesl do křesla. Manželka, která mu právě nesla večeři, ho našla na pokraji komatu; ale doktor byl ještě natolik při smys­lech, aby ji prudkým výkřikem odehnal, když ji spatřil, jak očima bloudí k poznámkám, které si učinil. Ztěžka se zvedl, posbíral po­čmáraně papíry a všechny je zalepil do velké obálky kterou si bez meškání vložil do kapsy kabátu. Měl ještě dostatek sil, aby se do­stal domů, ale očividné mu bylo třeba lékařské pomoci, takže byl okamžitě přivolán i dr. Hartwell. Když ho lékař ukládal do postele, dr. Armitage si mohl jen bez přestání mumlat: „Pro lásku boží, co ale můžeme vlastně dělat?”

Pak se prospal, ale další den strávil v částečném deliriu. Hartwellovi nic nevysvětloval, ale v okamžicích jasnozřivosti mluvil o tom, že je bezpodmínečně nutné, aby si dlouze pohovořil s Ricem a Morganem. Když upadal do blouznění, zmiňoval se o vskutku děsivých věcech, mezi něž patřily zběsilé výzvy aby se zničilo cosi v zabed­něném statku, a fantasmagorické narážky na jistý plán vyhlazení celého lidského plemene a veškerého živočišného a rostlinného ži

vota z povrchu zemského jakousi strašlivou prastarou rasou bytostí z jiné dimenze. Křičel, že Země se ocitla v nebezpečí, protože ony Prapůvodní bytosti touží po jejím vyklizení a odtažení ze sluneč­ní soustavy a materiálního vesmíru do jakési jiné úrovně či fáze bytí, z níž kdysi, před miliardami let, odpadla. Jindy se zase hlasité dožadoval obávaného Necronomiconu a Remigiovy Demonolatreie, v nichž doufal najít nějakou formuli, jež by zastavila hrozbu, kte­rou přivolal.

„Zastavte je, zastavte je!” volal. „Ti Whateleyovi je měli v úmyslu vpustit na zem, a to nejhorší tu pořád hrozí! Řekněte Riceovi a Morganovi, že je třeba něco udělat – tápeme v temnotě, ale já vím, jak připravit prášek… Nikdo to nekrmí od druhého srpna, kdy tady Wilbur došel své smrti, a tímto tempem…”

Ale Armitage měl navzdory svým třiasedmdesáti letům nezlom něho ducha a v noci se ze svého poblouznění vyspal, aniž by pod lehl obávané horečce. V pátek večer se probudil už s čistou hlavou, byt si střízlivě uvědomoval, že v něm hlodá strach a leží na něm strašlivá zodpovědnost. V sobotu odpoledne už se cítil na to, aby se vrátil do knihovny, a přivolal na poradu Rice a Morgana; a. po zbytek onoho dne a večera si všichni tři muži lámali hlavy nejpustějšími spekulacemi a nejzoufalejšími návrhy. V hojné míře se uchy lovali ke konzultacím podivných a děsivých knih, které vytahovali z polic a pečlivě střežených sejfů; a v horečnatém spěchu překreslovali zarážející množství náčrtů a formulí. Nebyl čas na pochyby. Všichni tři viděli tělo Wilbura Whateleyho, jak leží na podlaze čítárny přímo v jejich budově, načež se už nikdo z nich nemohl ani v nejmenším oklamávat, že deník je výplodem třeštění šílenče.

Různili se v názorech, zda mají uvědomit Massachusettskou stán ní policii, ale nakonec zvítězilo mínění proti. Přišli do styku s věcmi, kterým by nikdo nevěřil, kdo neviděl názornou ukázku, nikdy neuvěřil, jak se koneckonců ukázalo i v průběhu jistého dalšího vyšetřování. Pozdě v noci se skupinka rozešla, aniž by se usnesla na jedno značném postupu, ale Armitage celou neděli strávil porovnáváním formulí a mícháním chemikálií získaných z univerzitní laboratoře. Čím více uvažoval nad oním pekelným deníkem, tím více se klonil k názoru, že žádný materiální činitel nedokáže zapudit bytost, kterou po sobě zanechal Wilbur Whateley – hrozivou bytost, která se měla bez jeho vědomí přiřítit během několika hodin a stát se nezapomenutelnou hrůzou z Dunwiche.

pondělí pro dr. Armitage znamenalo jen opakování neděle, ne­boť úkol, na němž pracoval, vyžadoval obrovské množství výzku­mu a experimentů. Další analýza obludného deníku způsobila ně­kolik změn postupu, přičemž bylo zřejmé, že i na konci bude nutné počítat se značnou nejistotou. V úterý Armitage dospěl k vypraco­vání definitivní strategie a věřil, že do týdne se pokusí zavítat i do Dunwiche. Ve středu ho čekal obrovský šok. V zapadlém koutku Arkham Advetiseru byla skryta bodrá noticka od Associated Pressu, v níž se líčilo, jakou kapitální nestvůru vyvolala v Dunwichi pašo­vaná whisky. Otřesený Armitage dokázal jen zatelefonovat Riceovi s Morganem. Debatovali hluboko do noci a další den pro ně všech­ny znamenal jen kolotoč příprav. Armitage věděl, že přijde do sty­ku se strašlivými silami, ale bylo mu jasné, že nemůže jinak, má-li odvrátit hlubší a zhoubnější následky nezodpovědného obcování s těmito silami, jehož se před ním dopustili už jiní.

IX.

V pátek ráno se Armitage, Rice a Morgan vydali automobilem do Dunwiche, kam dorazili přibližně v jednu odpoledne. Bylo příjem­né počasí, ale i v té nejjasnější sluneční záři jako by se nad podivně oblými kopci a hlubokými stinnými roklemi tohoto těžce zkouše­ného kraje vznášel jakýsi tichý děs a předtucha. Tu a tam proti oblo­ze zahlédli na vrcholcích kopců vysoké kamenné kruhy Z atmosfé­ry zamlklé hrůzy panující v Osbornově koloniálu poznali, že došlo k něčemu otřesnému, a brzy se dozvěděli o likvidaci hospodářství a rodiny Elmera Frye. Celé odpoledne pak projížděli Dunwichem a dotazovali se starousedlíků na podrobnosti celého incidentu, na­čež si sami s rostoucími obavami prohlédli ponuré rozvaliny Frye­ova statku s posledními zbytky vazkého slizu, bezbožné stopy na dvoře, poraněný dobytek Setha Bishopa a několik rozlehlých míst poničené vegetace. pásy vinoucí se nahoru a dolil po Strážném kop­ci připadly Armitageovi skoro kataklyzmaticky významné a dlouho pak zíral i na neblahý kamenný oltář na vrcholu.

Nakonec se návštěvníci, informovaní o příjezdu jednotky Státní policie, která sem dorazila z Aylesbury po prvních telefonních hlá­šeních tragédie postihnuvší Fryeovi, rozhodli, že strážníky vyhleda­jí, a pokud to bude možné, porovnají si s nimi záznamy. To se však

snáze vymyslelo, než uskutečnilo; po skupině policistů nebylo nikde ani stopy. Bylo jich v automobilu pět, ale vůz teď jen opuštěni stál v blízkostí trosek na dvoře statku. Starousedlíci, kteří do jednoho s policisty mluvili, se zpočátku zdáli stejně zaražení jako Armitage a jeho společníci. Pak ale cosi napadlo starého Sama Hutchinse, jenž zbledl, strčil do Freda Farra a ukázal na smrdutou, hlubokou rokli zející opodál.

„Bože,” zalapal po dechu„,říkám jim, aby do té rokle nelezli, ani kdy by mě nenapadlo, že by to někdo udělal, když jsou tadyk ty stopy, ten smrad a tam dole ve tmě uprostřed dne vřeští ti lelci…”

Místními lidmi i návštěvníky prochvěl chladný děs a všechny uši se napnuly v jakémsi instinktivním, nevědomém naslouchání. Armitage, jenž se nyní skutečně setkal s dunwichskou hrůzou a její obludnou aktivitou, se zachvěl zodpovědností, kterou pocítil na svých bedrech. Brzy přijde noc a právě v noci se tato gigantická nestvůrnost vydává na svou nekalou cestu. Negotium perambulans in tenebris Starý knihovník si v duchu přeříkal formule, kterým se naučil, a sevřel papír se zbytkem, který si do paměti neuložil. Přesvědčil se, že elektrická svítilna v pořádku funguje. Rice, stojící vedle něho vytáhl z kufříku kovový rozprašovač používaný proti hmyzu,zatímco Morgan vyňal z pouzdra loveckou pušku, na niž se spoléhal i navzdory varování svých kolegů, že jim nepomůže žádná materiální zbraň.

Poté, co si přečetl ohavný deník, Armitage si bolestně uvědomoval, jaké zjevení muže očekávat; děs místního obyvatelstva však už nechtěl stupňovat žádnými zmínkami či narážkami. Doufal, že hrůzu přemohou, aniž by se něco o povaze uprchlé bytosti měl dozvědět i okolní svět. Jakmile začaly houstnout stíny místní se začali trousit domů, neboť se chtěli na noc zabarikádovat, a to i navzdory jasným důkazům, že žádné lidské zámky a závory nemohou odolal l síle, jež si usmyslí a ohne stromy a zničí domy. Nad záměrem návštěvníků držet stráž v rozvalinách Fryeova statku u rokle jen nevěřícně kroutili hlavou; a jakmile odešli, ani neočekávali, že se s nimi ještě někdy shledají.

V noci se z podzemí ozývalo dunění a letci hrozivě kníkali.Vitr foukající z Údolí chladného pramene občas prosytil těžký noční vzduch závanem nesnesitelného puchu; puchu, který všichni tři muži na hlídce ucítili už tehdy když se skláněli naď umírajícím tvorem který patnáct a půl roku předstíral, že je lidskou bytostí. Oč kávaná hrůza se však nezjevila. Ať už přebývalo na dně rokle coko­liv, dávalo si to na čas, a Armitage upozornil své druhy, že pokoušet se o útok ve tmě by se rovnalo sebevraždě.

Ráno bylo kalné a noční zvuky ustaly. Za rozednění bylo šedi­vé a ponuře, občas krátce zapršelo; a za kopci na severozápadě jako by se hromadila stále těžší mračna. Hosté z Arkhamu nerozhodně přemýšleli, co podniknout. Skryli se před houstnoucím deštěm pod střechou jedné z mála nezničených budov na Fryeově statku a do­hadovali se, zda bude lepší počkat, nebo se chopit iniciativy a jít pá­trat po bezejmenném, obludném tvorovi přímo do rokle. Z nebes se spustil prudký liják a ze vzdáleného obzoru se ozývalo tlumené hromobití. Vzduchem prokmitávaly pavučiny blesků, pak rozekla­ný blesk uhodil nedaleko od nich, jako by se zabořil přímo do pro­klaté rokle. Obloha náhle potemněla; pozorovatelé však doufali, že bouřka nepotrvá dlouho a bude ji následovat jasné počasí.

Uplynulo něco přes hodinu a byla stále příšerná tma, když se ze silnice ozvala zmatená směsice hlasů. Za okamžik už se dívali, jak k nim s křikem a dokonce s hysterickým nářkem přibíhá vyděšená skupinka asi tuctu mužů. Kdosi y jejím čele začal mezi vzlyky cosi drmolit a arkhamští vědci se strašlivě lekli, když tato slova nabyla souvislejší podoby.

„Ach, pane bože, pane bože,” naříkal hlas. „Zas je to venku, a teď už i za dne! je to venku – zrovna ted’, pohybuje se to venku a jenom pámbů ví, kdy nás to všecky dostane!”

Muž začal lapat po dechu, ale ve vysvětlování pokračoval jeho druh.

„Ani né před hodinou tadyk Zeb Whateley slyšel, jak zvoní telefón; byla to pani Coreyová, Georgeova manželka, která bydlí tam dole u křižovatky. Řiká, že Luther, ten kluk, co si ho najali, zrovna hnal krávy domů potom, co udeřil ten velkej blesk, když uviděl, jak se y ústí rokle – na druhý straně vodsad’ – vohejbaj stromy a ucítil ten samej vodpornej puch, kterej cítil i y pondělí ráno, když našel ty velikánský stopy. A pani Coreyová řiká, jak říkal, že slyšel takový šplouchavý, svištivý zvuky, jiný, než by bylo slyšet, když vohnete stromy a keře a najednou ty stromy u cesty cosi smetlo na stranu a y bahnil to začalo hrozně dusat a šplouchat. Ale říkám, van ten Lu­ther vůbec nic neviděl, jen to, jak se vohejbaj ty stromy a křoví.

Pak vo kus dál, kde se stáčí pod cestu Bishopův potok, slyšel, jak strašně vrzá a skřípá lávka, a řiká, že slyšel, jako by užuž mělo začít praskat dřevo. A celou tu dobu nic neviděl, jenom, jak se vohejbaj ty stromy a křoví. A když se ten svištivej zvuk teda vzdálil – po cestě směrem ke statku toho čaroděje Whateleyho a ke Strážnýma kopci -, Luther sebral vodvahu zajít k místu, kde ty zvuky uslyšel poprvé, a podívat se na zem. Všude bylo bahno a voda a nebe byla zamračený a bouřka rychle smazávala všecky stopy kolem dokola ale na začátku rokle, kde se pohnuly ty stromy, zůstávalo pár těch strašnejch šlápot, velkejch jak víka vod sudů, co viděl v pondělí.” V tuto chvíli mu do řeči skočil první rozrušený muž.

Ale to nic nervi – to byl jenom začátek. Tadyk Zeb vobvolával lidi a všichni už poslouchali, když se vozvalo volání od Setha Bishopa Jeho hospodyně Sally byla celá bez sebe – zrovna spatřila, jak se vedle cesty vohejbaj stromy, a říkala, že slyšela takovej jakoby břečkovitej zvuk, jako by jim k baráku mířil funící a dupající slon. Pak najednou začala jančit vo votřesným smradu a říkala, jak ječí její syn Cha’ncey, že prej se to podobá tomu smradu, co bylo cítit v pondělí u trosek Whateleyovic statku. A pes štěkal a kňučel jak blázen .

Pak strašlivě zařvala a říkala, že spadla kolna u cesty, jako by se přes ni přehnala bouřka, akorát že na něco takovýho nefoukalo dost silně. Všickni poslouchali a bylo slyšet, jak všude možně doma lidi lapaj po dechu. Pak najednou Sally zas zakřičela a řekla, že se svalil přední plaňkovej plot, i když nebylo vidět, co ho jako shodilo. Pak všichni po drátě slyšeli, jak řvou i Cha’ncey a Seth Bishop a Sally ječela, že do baráku narazilo cosi mohutnýho – žádnej blesk ani nic takovýho, ale cosi těžkýho, co pořád dokola naráželo na přední zeď, i když jste voknama vůbec nic neviděli. A pak… a pak…”

Na všech tvářích se zvýraznily vrásky vyvolané hrůzou; a otřesený Armitage v sobě jen stěží našel dostatek odvahy, aby muže po­noukl k pokračování.

„A pak… Sally vykřikla: ,Pomoc, boří se barák`… a po drátě bylo slyšet strašlivý praštění a votřesný ječení… stejně, jako když to zbo­řilo statek Elmera Frye, akorát horší…”

Muž se odmlčel a navázal na něho další mluvčí.

„To je všecko – po tom v telefonu nebylo slyšet už nic, žádnej zvuk, žádný mluvení. Jenom ticho. My, co jsme to slyšeli, jsme vytáhli svoje fordky a povozy a u Coreyů jsme si domluvili sraz všech schopnejch chlapů, a ted’ jdem sem, abyste nám řekli, co si myslíte, že by bylo nejlepší udělat. I když si stejně myslím, že nás pámbů trestá za naše nepravosti, a s tím už žádnej smrtelník nic nenadělá.”

Armitage pochopil, že nastal čas pro rozhodný čin, a k váhající skupince vyděšených venkovanů promluvil rozhodnými slovy. „Musíme se za tím vydat, chlapi.” Snažil se, aby jeho hlas zněl co možná nejklidněji. “Myslím, že máme šanci ten přízrak zlikvido­vat. Všichni víte, že Whateleyovi byli čarodějové – a tohle je výsle­dek čarodějnictví a je třeba to čarodějnými silami taky porazit. Vi­děl jsem deník Wilbura Whateleyho a přečetl jsem si několik těch divných knih, ve kterých si čítával; a myslím si, že znám správné zaříkávadlo, které je potřeba vyslovit, aby ta věc zmizela. Samozřej­mě že si nemůžete být nikdy jistí, ale vždycky to můžete zkusit. Je to neviditelné – věděl jsem, že to bude -, ale v tomto dalekonos­ném rozstřikovači máme prášek, který by to mohl na chvilku zvi­ditelnit. Pak ho vyzkoušíme. Je strašné, že něco takového existuje, ale ještě to není tak hrozné jako pohroma, která by zachvátila svět, kdyby Wilbur žil o trochu déle. Nikdy> se nedozvíte, čeho byl svět ušetřen. Ted’se musíme postavit jen tomuto; nedokáže se to mno­žit. Může to však napáchat spoustu škody a musíme toho tedy obec rozhodně zbavit.

Musíme za tím jít – a nejlepší bude, když zajdeme na místo, kte­ré ted’ bylo zničeno. Někdo se postavte do čela – neznám dost dob­ře vaše místní cesty ale tuším, že tady někde vede přes pole zkrat­ka. Co říkáte?”

Muži chvilku přešlapovali na místě a pak se slabým hlasem ozval Earl Sawyer a špinavým prstem ukázal do stále slábnoucího deště. „Řek bych, že k Sethu Bishopovi se nejrychlejc dostanete, když přejdete tadyk tu louku dole, v nejmělčím místě se přebrodíte přes potok, vyšplháte po Carrierově louce a pak lesem za ní. Vyjdete na horní cestě, co by kamenem dohodil vod Setha – trochu za statkem.” Armitage, spolu s Ricem a Morganem, se vydal udaným směrem; a většina starousedlíků se loudavě vydala za nimi. Obloha se projasňovala a bylo zřejmé, že bouřka je na ústupu. když se Armitage ne­vědomky pustil špatnou cestou, na omyl ho upozornil Joe Osborn, který k němu došel a ukázal mu správnou trasu. Mezi muži sílila odvaha a sebevědomí, byť soumrak zaplavující neuvěřitelně sráz­ný zalesněný kopec před nimi, který se rozkládal před cílem jejich zkratky a mezi jehož pohádkově starými stromy museli šplhat jako po žebříku, podroboval tyto vlastnosti těžké zkoušce.

Za nějakou dobu se dostali na blátivou cestu, kterou už ozařo­valy• první paprsky slunce. Nacházeli se nedaleko za statkem Setha Bishopa a sehnuté stromy a ohavně nezaměnitelné otisky dokazo­valy co tudy nedávno prošlo. Prohlídce zbořeniště za zatáčkou vě­novali jen několik krátkých minut. Zopakovala se tu historie rodi­ny Fryeů a v žádné ze sesutých skořepin Bishopova bývalého domu a stodoly se nenašel nikdo mrtvý či živý. Nikomu se nechtělo prodlévat v zápachu a vazkém slizu a všichni se instinktivně otočili k řadě strašlivých šlápot vedoucích k troskám Whateleyova statku a svahům Strážného kopce korunovaného oltářním kamenem.

Když muži míjeli obydlí Wilbura Whateleyho, viditelně se třás­li a opět jako by se s jejich nadšením smísila váhavost. Jít v patách bytosti zvíci chalupy, sice neviditelné, ale vykazující zákeřnou zlo­vůli démona, nebylo nic snadného, Na úpatí Strážného kopce otis­ky opustily cestu a široký pás čerstvě ohnuté a podupané vegetace značil předchozí sestup a výstup netvora na vrchol.

Armitage vytáhl kapesní dalekohled pomalé přibližovací schopnosti a prohlédl si strmou zelenou stráň. Poté aparát podal Morganovi, který viděl přece jen lépe. Po krátkém upřeném pozorování Morgan ostře vykřikl, předal dalekohled Earlu Sawyerovi a prstem ukázal na jedno místo na svahu. Sawyer, nemotorný jako většina lidí neuvyklá zacházení s optickými přístroji, s dalekohledem chví­li zápasil; nakonec se mu však s Armitageovou pomocí podařilo za­ostřit. V tom okamžiku se mu však z hrdla vydral výkřik, který byl mnohem méně umírněný než výkřik Morganův.

„Bože na nebesích, hýbal se tam tráva a křoví! Jde to nahoru – pomalu – plazí se to – míří to zrovinka na vrchol, bůhví vlastně proč!” Pak skupinku pronásledovatelů zasáhl zárodek paniky. Jedna věc bylo honit bezejmenného tvora, něco zcela jiného bylo ho najít. Zaříkávadla mohla pomoci – ale co když třeba ne? Muži se začali Armitage ptát, co vlastně o bytosti ví, ale žádná odpověd’ je nedokázala uspokojit. Všichni cítili, že jsou velice blízko zcela nepřijatelné a vší zdravé zkušenosti lidstva se vymykající formě přírody a existence. X. Nakonec trojice mužů z Arkhamu – starý bělovousý dr. Armitage, podsaditý prošedivělý profesor Rice a hubený, nepříliš starý dr. Morgan – na kopec vystoupila sama. Po dlouhém trpělivém vysvětlová­ní ostření a používání dalekohledu nechali aparát vyděšeným mužům, kteří zůstali stát na silnici; ti si přístroj podávali a bedlivě je při jejich cestě vzhůru sledovali. Výstup nebyl vůbec snadný a kolegové museli Armitageovi nejednou pomoci. Vysoko nad plahočící se tro­jicí se tetelilo rozsáhlé místo značící šnečí postup pekelného stvoře­ní. Pak bylo vidět, že pronásledovatelé svou kořist dohánějí.

Dalekohled zrovna držel Curtis Whateley – z neskomírající vět­ve rodu -, když se arkhamská skupinka prudce odklonila ze svého směru. Muž ostatním přihlížejícím řekl, že arkhamští se očividně snaží dojít k vedlejšímu vrcholu, který shlíží na podupaný pás dosti daleko před místem, kde se nyní ohýbaly křoviny. Tak tomu nako­nec i bylo; a skupinka byla zahlédnuta, jak vystupuje na nevysoký vrch jen krátce poté, co ho minula neviditelná stvůra.

Pak Wesley Corey, jenž převzal dalekohled, vykřikl, že Armitage připravuje rozprašovač, který mu přidržoval Rice, a že se určitě bude něco dít. Skupinou mužů proběhlo neklidné zachvění, neboli si uvědomili, že rozprašovač má způsobit, že neznámá hrůza při­jde na okamžik o svou neviditelnost. Dva či tři muži zavřeli oči, ale Curtis Whateley jen chňapl po dalekohledu a upřeně zíral vzhůru. Viděl, že Rice má z vhodného stanoviště nad a za přízrakem k roz­ptýlení silného prášku vynikající příležitost a může dosáhnout úžas­ného účinku.

Jeho společníci bez dalekohledu spatřili u vrcholu kopce jen chvilkový výbuch šedého mračna, mračna velikostí průměrně velkého domu. Curtis, který aparát právě držel, ho s pronikavým zavřeště­ním upustil do bláta cesty, v němž až po kotníky stáli. Zapotácel se, a kdyby ho nezachytili a nepodrželi dva nebo tři sousedé, byl by se skácel k zemi. Vydal ze sebe jen zpola slyšitelné zaúpění.

„Ach, ach, bože na nebesích… ta… to…”

Sneslo se na něho hotové peklo otázek a pouze Henryho Wheelera napadlo, aby vytáhl odhozený dalekohled a očistil ho od bah­na. Curtis nebyl schopen žádné souvislé výpovědi a nad jeho síly takřka byly i sporadické několikaslovné reakce.

Větší než stodola… celý to je ze svíjejících se provazců… takovej patvar podobnej slepičímu vejci většímu než co jinýho, s desítkama nohou podobnejch ohromnejm bečkám, který se přivíraj, když to kráčí… nemá to žádnou pevnou podobu – je to jak sulc, jako byste do sebe naňahňali několik živejch šňůr… všude to má veli­ký vypouklý voči… po stranách tomu trčí deset nebo dvacet rypáků nebo chobotů velkejch jak roury vod kamen, a všecky sebou komíhaj, votvíraj se a zavíraj… je to celý šedý, s takovýma modrý­ma nebo fialovýma proužkama… a panebože – půlka toho vobličeje nahoře!…”

Tato poslední vzpomínka, ať už s ní souviselo cokoliv, byla na ubohého Curtise příliš; než ze sebe stačil vydat víc, dočista se zhrou­til. Fred Farr a Will Hutchins ho odnesli k silnici a položili ho do mokré trávy. Henry Wheeler třesoucíma rukama zamířil očiště­ný dalekohled na kopec, aby se podíval, co se mu zjeví. Objekti­vem rozeznával tři titěrné postavičky, které zjevně uháněly k vr­cholu, tak rychle, jak jim to strmý sráz dovoloval. Viděl jen je – nic víc. Pak všichni zaslechli nezvyklé zvuky linoucí se z hluboké rokle vzadu a dokonce i z houštin Strážného kopce. To kníkalo nekoneč­né množství lelků. V jejich vřeštivém burácení jako by se zračil stín napjatého a zlovolného očekávání.

Dalekohled si poté vzal Earl Sawyer a nahlásil, že vidí tři posta­vy; které stojí na nejvyšším hřebenu, ve stejné výšce, jako je oltářní kámen, nicméně dosti daleko od něj. Říkal, že jedna postava zjev­ně zvedá v pravidelném rytmu ruce nad hlavu; a jakmile se Sawyer o této okolnosti zmínil, hloučku vesničanů se zdálo, že z dálky zaslechli slabý, částečně melodický zvuk, jako by gesta doprovázelo hlasité zaříkávání. Podivná postava na vzdáleném vrchu vynikala nekonečnou pitvorností a působivostí, ale žádný z pozorovatelů se nyní nedokázal soustředit na estetické vnímání. „Řek bych, že pro­náší to kouzlo,” zašeptal Wheeler, když opět hmátl po dalekohledu. Lelci divoce vřeštěli v pozoruhodně nepravidelném rytmu, který se v ničem neshodoval s právě probíhajícím obřadem.

Najednou se zdálo, že slábne intenzita slunečního svitu, aniž by se však po obloze začal šířit nějaký mrak. Šlo o velmi zvláštní fe­nomén a všichni přítomní si ho byli zřetelně vědomi. Pod zemí se ozývaly první náznaky rachotu, jenž se nezvykle mísil s odpovída­jícím duněním zřetelně pocházejícím z nebes. Vysoko na obloze se zablesklo a překvapená skupinka se marně rozhlížela po signálech blížící se bouře. Zaříkávání hostů z Arkhamu bylo již nezpochyb­nitelné a Wheeler dalekohledem sledoval, jak všichni tři pozveda­jí paže v rytmickém zaklínání. Z jednoho vzdáleného hospodářství se ozvalo divoké psí štěkání.

Změna v charakteru denního světla se prohlubovala a muži se užasle rozhlíželi po obzoru. Nad dunícími kopci se stahovala nafialovělá temnota rodící se pouze z děsivého houstnutí nebeské mod

ři. Pak opět udeřil blesk, poněkud jasnější než prve, a skupince se zdálo, že v okolí oltářního kamene na dalekém vrcholu kopce v je­ho záři spatřili jakýsi mlžný opar. Nikdo se však v dané chvíli ne­díval dalekohledem. Lelci pokračovali ve svém nepravidelném ko­lísavém povyku a dunwichští se nervózně připravovali na příchod jakési nezvažitelné hrozby, jejíž tlak byl cítit v ovzduší.

Bez varování se pak ozvaly hluboké, chrčivé, hrdelní zvuky, které z paměti strachy uhranuté skupinky, která je slyšela, nikdy jen tak nevymizí. Nepocházely z žádných lidských hlasivek, neboť lidské or­gány nedokáží vydat žádné podobné akustické zvrácenosti. Spíš by se mohlo říci, že vzešly ze samého pekla, pakliže by jejich zdrojem nebyl tak jednoznačně oltářní kámen na vrcholu kopce. Je takřka nepatřičné nazývat je zvuky, poněvadž drtivá většina jejich děsivé­ho, podprahového basového tónu promlouvala k temným sférám vědomí a hrůzy, mnohem jemnějším, než je lidské ucho; avšak nelze jinak, protože formou se nezpochybnitelně, byť matně blížily zpola artikulovaným slovům. Byly hlasité – hlasité jako dunění a hřmění, na jejichž pozadí se ozývaly -, nevycházely však z žádného viditel­ného hrdla. A protože obrazotvornost mohla nabídnout představu zdroje stojícího mimo svět živoucích bytostí, choulící se skupina mužů na úpatí kopce se k sobě přimkla ještě více a škubala sebou, jako by každou chvíli očekávala ránu.

Ygnaiih… ygnaiih… thflthkh’ngha… Yog-Sothoth…” ozýval se z prostoru kolem děsivý chrapot. „Y’bthnk… héhye – ngrkdflh…” Zdálo se, že řečový impuls na tomto místě ustal, jako by dochá­zelo k jakémusi strašlivému psychickému souboji. Henry Wheeler napínal zrak v dalekohledu, ale viděl pouze siluety tří pitvorných postav na vrcholu, které společně zběsile gestikulovaly rukama v poslední fází svého zaříkávání. Z jakých černých studní styxského strachu či cítění, z jakých neprobádaných zálivů mimokosmického vědomí či temné, dlouho tajené tradice vycházel tento stěží artikulovaný hřmotný skřekot? Zvuky okamžitě začaly nabývat na nové intenzitě a jasnosti, zatímco se prohlubovala jejich absolutní a dokonalá zběsilost.

»Eh-y-ya-ya-yahaah – eýayayaaaa… ngháaaaa… ngháaaa… hý_ uh… hýuh… POMOC! POMOC!… oghr – oghr – oghr- OTČE! OTČE! YOG-SOTHOTH!…”

Ale to bylo všechno. Pobledlá skupinka na silnici, stále ohrome­ná nezpochybnitelně anglickými slovy, která se dunivě a hřmotně rozléhala ze zoufalé prázdnoty vedle úděsného oltářního kamene, už více slyšet neměla. Místo toho muži prudce vyskočili při strašné ráně, která jako by rozervala útroby pohoří; při ohlušujícím, kata­klyzmatickém třesku, jehož zdroj, ať už byl uvnitř země či na oblo­ze, nedokázal lokalizovat žádný jeho svědek. Z nafialovělého zeni­tu se svezl k oltářnímu kameni jediný blesk a z kopce se do okolní krajiny rozlila ohromná přílivová vlna neviditelného tlaku a nepo­psatelného puchu. Stromy, trávu a křoviny rázem zasáhla běsnící smršť; a vyděšený zástup vesničanů na úpatí kopce, omámený smr­tonosným zápachem, v němž se takřka udusil, se jen taktak udržel na nohou. V dálce vyli psi, zelená tráva a listí pohasly do prapodiv­né, bledé žlutošedé barvy a po polích a v lese se rozesela těla mrtvých lelků.

Puch se rozptýlil rychle, ale vegetace původní podoby již nena­byla. Do dnešního dne je na porostu v okolí obávaného kopce cosi zvláštního a bezbožného. Curtis Whateley se teprve probíral z bez­vědomí, když se po svahu v paprscích opět jasného a ničím nestí­něného slunce začali pomalu přibližovat vědci z Arkhamu. Šli váž­ně a zticha a vypadalo to, že jsou otřeseni vzpomínkami a úvahami ještě strašlivějšími, než byly ty, jež uvedly skupinu starousedlíků do stavu vystrašeného rozechvění. Na záplavu otázek zareagovali pou­hým zavrtěním hlavou a znovu potvrdili jednu životně důležitou skutečnost.

„Ta věc je jednou provždy pryč,” řekl Armitage. „Rozpadla se na složky, z nichž byla původně sestavena, a už nemůže znovu existo­vat. Šlo o cosi nepřijatelného pro normální svět. Pouze nepatrná část byla tvořena hmotou, jak ji vůbec známe. Podobala se svému otci – a z větší části se k němu vrátila do jakési nepoznané říše či dimen­ze rozkládající se mimo náš materiální vesmír; do jakési nepozna­né propasti, ze které ji na chvíli do zdejších kopců mohly přivolat jen ty nejodpornější obřady lidské bezbožnosti.”

Nastalo krátké ticho, během něhož se ubohému Curtisi Whateleymu začala vracet jakási spojitost jeho otřesených smyslů; se za­úpěním si položil ruce na hlavu. Zdálo se, že paměť se mu vrací do okamžiku, kdy mu přestala sloužit, načež ho znovu přepadla hrůza z pohledu, po němž zůstal ležet bezvládně na zemi.

Ach, ach, panebože, ten polovobličej – ten vobličej nahoře… ten vobličej s těma červenejma vočima a kučeravejma albínskejma vlasama, a bez brady jako Whateleyovi… Byla to chobotnice, stonožka, cosi jako pavouk, ale nahoře to mělo část lidskýho vobličeje; vypadalo to jako teti čaroděj Whateley, akorát že to bylo na dýlku takhle veliký… ” Vyčerpaně domluvil a celá skupina vesničanů na něj zírala ve zmatku, který ještě nestačil vykrystalizovat do nového děsu. Nahlas promluvil jen starý Zebulon Whateley, který se zmateně rozpomí­nal na dávné události, ale který byl až dosud zticha.

„Je tomu patnáct let,” spustil„,co jsem slyšel starýho Whateleyho, jak řiká, že jednoho dne uslyšíme Lavinniný dítě, který bude na vr­cholku Strážnýho kopce volat jméno svýho otce…”

Ale přerušil ho Joe Osborn, aby opět položil otázku návštěvníkům z Arkhamu.

„Tak co to vlastně bylo a jak se to vlastně podařilo tomu mladýmu čarodějovi Whateleymu povolat ze vzduchu, ze kterýho to sem přišlo?”

Armitage pečlivě volil slova.

„Bylo to – víte, byla to z velké části jakási síla, která nepatří do naší části vesmíru; jakási síla, která působí, roste a utváří se podle jiných zákonitostí, než jsou zákonitosti našeho druhu přirozenosti. Nepřináleží nám povolávat tyto věci zvenku; o to se pokoušejí jen vel­mi zlomyslní lidé a velmi zlomyslné kulty. Určitá součást této věci byla i ve Wilburu Whateleym – bylo jí dost na to, aby z něho udě­lala ďábla a předčasně dospělou zrůdu a aby nám při jeho smrti na­bídla mimořádně hrůznou podívanou. Spálím jeho prokletý deník, a pokud chcete zažít trochu rozumu, ten oltářní kámen na kopcikopci vyhodíte do povětří a svrhnete všechny kamenné kruhy na ostatních kopcích. Podobné věci sem přivedly bytosti, jež se těšily tak velké oblibě u Whateleyů – bytosti, které sem tento rod chtěl fyzic­ky vpustit, aby vymýtily lidskou rasu a odtáhly Zemi na nějaké ne­popsatelné místo za nějakým nepopsatelným účelem.

Pokud jde o tu věc, kterou jsme právě poslali pryč – Whateleyovi se o ni starali, nebol měla sehrát strašlivou roli v jejich budou­cím konání. Rostla rychle a nabývala na velikosti ze stejného důvo­du, proč rychle rostl a nabýval na velikosti i Wilbur – předběhla ho však, neboť v sobě měla větší poměr cizorodosti. Není třeba se ptát, jak ji Wilbur povolal ze vzduchu. Nijak ji nepovolal. Byla jeho dvojčetem, na rozdíl od něj se však více podobala otci.”

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář