Herbert West – reanimátor

0035

I. Z TEMNOTY

O Herbertu Westovi, který byl mým přítelem na univerzitě i v životě mimo ni, mohu mluvit jen s nejkrajnější hrůzou. Tuto hrůzu nevyvolal ani tak prapodivný způsob, jakým nedávno zmizel, ale zrodila se spíše z celkové povahy jeho životního díla a poprvé získala svou akutní podobu před více než sedmnácti lety, když jsme studovali ve třetím ročníku lékařské fakulty Miskatonické univerzity v Arkhamu. Pokud byl West se mnou, jeho úžasné a ďábelské pokusy mne naprosto fascinovaly. O to větší strach se mne zmocňuje nyní, když je pryč a kouzlo je zlomeno. Vzpomínky a možnosti svou děsivostí vždy překonávají skutečnost.

První hrůzná událost, k níž došlo v době, kdy jsme se už znali, mnou otřásla na celý život a zmiňuji se o ní pouze se zdráháním. Jak už jsem řekl, přihodilo se to za studií na lékařské fakultě, kde již West získal obecnou proslulost svými výstředními teoriemi o povaze smrti a o možnosti, jak jí uměle předcházet. Jeho názory, z nichž si tropil značný posměch jak profesorský sbor, tak spolužáci, spočívaly na čistě mechanistickém pojetí života a týkaly se prostředků, jak promyšleným chemickým působením ovlivňovat organické soustrojí člověka po selhání přirozených procesů. Během pokusů s různými oživujícími roztoky usmrtil a vyšetřil nesmírné množství králíků, morčat, koček, psů a opic, takže celá fakulta pokládala Westa za fanatického experimentátora. U živočichů, o nichž se dalo předpokládat, že jsou mrtví, několikrát skutečně vyvolal známky života. V mnoha případech intenzívní známky; ale záhy pochopil, že si zdokonalování jeho postupu, pokud je opravdu možné, nutně vyžádá celoživotní výzkum. A jelikož tentýž roztok nikdy nepůsobil na různé organické druhy stejně, bylo Westovi rovněž jasné, že pro další a specializovanější bádání bude potřebovat lidské objekty. Zde se také poprvé dostal do konfliktu s vedením fakulty, a další pokusy mu zapověděl univerzitní hodnostář, kterým nebyl nikdo jiný než sám děkan lékařské fakulty – učený a dobrosrdečný dr. Allan Halsey, na jehož práci ku prospěchu nemocných vzpomínají všichni arkhamští starousedlíci.

K Westovým výzkumům jsem projevoval vždy mimořádnou toleranci a o jeho teoriích, jejichž důsledky a následky byly téměř nedozírné, jsme často diskutovali. Můj přítel spolu s Hackelem zastával názor, že veškerý život je chemický a fyzikální proces a že takzvaná „duše“ je mýtus, a věřil, že umělá reanimace mrtvých může záviset pouze na stavu tkání; a pokud nenastal skutečný rozklad, mrtvolu s kompletními orgány lze vhodnými prostředky opět uvést do činnosti, do toho podivného stavu známého jako život. West si plně uvědomoval, že smrt trvající i sebekratší okamžik by mohla patrně způsobit odumření části citlivých mozkových buněk, a tak narušit psychický a intelektuální život. Proto zpočátku toužil nalézt činidlo, které by obnovovalo život ještě před vlastním příchodem smrti, a teprve opakované neúspěchy se zvířaty mu ukázaly, že přirozené a umělé projevy života jsou nesrovnatelné. Poté usilovně pátral po nejčerstvějších vzorcích, kterým okamžitě po vyhasnutí života vstřikoval injekce svých roztoků do žil. Právě tato okolnost vyvolávala v profesorech jisté oprávněné pochybnosti, neboť se domnívali, že v žádném pokusu nenastala skutečná smrt. Ani se nenamáhali, aby celou záležitost pečlivě a s rozvahou prozkoumali.

Nedlouho poté, co vedení fakulty zakázalo Westovi jeho práci, se mi West svěřil s rozhodnutím získávat čerstvá těla jiným způsobem a pokračovat tajně v pokusech, které již dále nemohl podnikat veřejně. Slyšet ho, jak diskutuje o způsobech a prostředcích, bylo příšerné, protože na fakultě jsme si anatomické vzorky nikdy nezajišťovali sami. Pokud márnice někdy neposkytovala dostatek materiálu, dva místní černoši, kterých by se sotva kdo na něco tázal, dohlédli na to, aby byla opět naplněna. West byl tenkrát drobný, štíhlý, obrýlený mladík s jemnými rysy, plavými vlasy, světle modrýma očima a tichým hlasem. Bylo zlověstné slyšet jej, jak se zaobírá relativními přednostmi hřbitova Christ Church a chudinského pohřebiště; jelikož prakticky všechna těla v Christ Church byla balzamována, neměla pro Westovy výzkumy žádnou cenu.

Tehdy jsem byl Westovým aktivním a okouzleným asistentem a pomáhal jsem mu při všech rozhodnutích, nejen těch, která se týkala zdroje těl, ale i těch, která se týkala vhodného místa pro naši ošklivost budící práci. Právě já jsem připadl na opuštěnou Chapmanovu farmu za Luční horou, kde jsme si v přízemí zřídili operační sál a laboratoř. V obou místnostech visely tmavé závěsy, jež měly skrýt naše půlnoční skutky. Místo leželo stranou všech cest a žádný jiný dům nebyl v dohledu, přesto jsme podnikli jistá nutná bezpečnostní opatření, neboť náhodní noční pocestní by mohli šířit pověsti o záhadných světlech, což by pro náš podnik vbrzku znamenalo pohromu. Domluvili jsme se, že kdyby snad došlo k odhalení, budeme celému objektu říkat chemická laboratoř. Náš zlověstný stánek vědy jsme postupně vybavili materiálem buďto zakoupeným v Bostonu, nebo tiše vypůjčeným z fakulty – materiálem, jehož určení a původ byly s to určit arciť jen oči odborníků – a také jsme si obstarali lopaty a krumpáče, abychom mohli vzorky pohřbívat přímo ve sklepě. Na fakultě jsme používali spalovací pec, ale tento přístroj byl pro naši nelegální laboratoř příliš nákladný. S těly byla vždy potíž – dokonce i s mrtvolkami morčat z několika tajných pokusů, které proběhly ve Westově pokoji v našem penziónu.

Místní úmrtní oznámení jsme sledovali jako ghúlové, protože naše vzorky se musely vyznačovat specifickými vlastnostmi. Potřebovali jsme mrtvoly pohřbené brzy po úmrtí a bez umělé konzervace; nejlépe bez jakékoli choroby, která by mohla nějak znetvořovat tělo, a navíc se všemi orgány nedotčenými. Naší největší nadějí byly oběti nehod. Avšak mnoho týdnů jsme se nedoslechli o ničem vhodném, přestože jsme na oko z pověření fakulty hovořili se zřízenci v márnici i v nemocnici tak často, jak jen to šlo, abychom nevzbudili podezření. Zjistili jsme, že fakulta má v každém případě právo prvního výběru, což mohlo znamenat, že bychom museli zůstat v Arkhamu i v létě, kdy se vyučují jen kratší kursy na letní škole. Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí, protože jednoho dne jsme se dozvěděli o téměř ideálním případu. Ráno předchozího dne se v Summerově rybníku utopil nějaký svalnatý mladý dělník a bez odkladu i bez balzamování byl pohřben na útraty obce na místním chudinském hřbitově. Ještě ten den odpoledne jsme nový hrob našli a rozhodli jsme se, že s prací započneme brzy s půlnoci.

I když nás tenkrát nejímala ona zvláštní hrůza z hřbitovů tak jako během pozdějších zážitků, ten úkol, jehož jsme se odvážili v popůlnoční temnotě, byl vskutku odpudivý. Nesli jsme lopaty a zatemněné petrolejové lucerny. Sice se tenkrát už vyráběly elektrické svítilny, ale nebyly tolik spolehlivé jako dnešní wolframové přístroje. Vykopávání hrobu šlo pomalu a budilo v nás hnus – mohlo snad působit ponuře poeticky, kdybychom bývali umělci, a ne vědci – a tak jsme pookřáli, když lopaty narazily na dřevo. Jakmile byla rakev z borového dřeva úplně odkryta, West se seškrábal dolů, nadzvedl víko, vytáhl z rakve její obsah a s námahou jej podepíral. Shýbl jsem se, vyvlekl to, co leželo v rakvi, z hrobu a potom jsme si oba dali náramně záležet, abychom uvedli místo do původního stavu. Všechny stopy po naší návštěvě se nám podařilo zahladit, ale celá záležitost nás poněkud znervózňovala, zvláště ono tuhé tělo a strnulá tvář našeho prvního úlovku. Když jsme zlehka připlácli poslední lopatu hlíny, vložili jsme vzorek do pytle z hrubého plátna a vydali se na cestu ke staré Chapmanově farmě za Luční horou.

Na improvizovaném pitevním stole ve starém stavení a při světle silné acetylénové svítilny vzorek nevypadal nijak strašidelně. Byl to statný mladík zdravě plebejského typu a s očividným nedostatkem představivosti – se silnou kostrou, šedooký a hnědovlasý – zachovalý živočich bez psychických jemností, pravděpodobně se vyznačující těmi nejprostšími a nejzdravějšími životními procesy. Nyní, se zavřenýma očima, vypadal víc, jako by spal, než že je mrtev; ale když můj přítel provedl odborná vyšetření, brzy nebylo pochybností o jeho skutečném stavu. Konečně jsme měli to, po čem West vždy toužil – opravdu mrtvého člověka ideálního typu, čekajícího na roztok, který byl připravován podle nejpečlivějších propočtů a teorií, aby mohl být vyzkoušen na lidech. Oba jsme cítili stupňující se napětí. Věděli jsme, že sotva existuje možnost, že by došlo k něčemu takovému, jako je naprostý úspěch, a nemohli jsme se zbavit nesmírného strachu při pomyšlení na možné groteskní výsledky částečného oživení. Zvláště jsme se obávali projevů myšlení a impulsů toho tvora, neboť v době, která uplynula od smrti, mohly některé citlivější mozkové buňky dozajista utrpět rozkladem. Já sám jsem stále zastával zvláštní představy o tradiční lidské „duši“ a pociťoval jsem jakousi uctivou bázeň před tajemstvími, která by mohl vyslovit člověk vracející se z hájemství mrtvých. Byl jsem nesmírně zvědav, jakou podívanou mohl tento tichý jinoch spatřit v oněch nedostupných sférách a o čem by mohl vypovědět, kdyby byl plně přiveden k životu. Leč zvědavost mne nepřemohla, neboť jsem do jisté míry sdílel materialismus mého přítele. Byl klidnější než já, právě vpravoval značné množství jím vyvinuté tekutiny do žíly na paži mrtvoly a vpich okamžitě důkladně zavázal.

Čekání bylo úděsné, ale West se ani nezachvěl. Čas od času přiložil ke vzorku stetoskop a negativní výsledky snášel s klidem filozofa. Asi po tři čtvrtě hodině, když se neprojevily sebemenší známky života, zklamaně prohlásil, že roztok nebyl dostatečně silný, ale že této příležitosti maximálně využije a pokusí se, dříve než se zbaví své děsivé kořisti, pozměnit složení roztoku. Toho odpoledne jsme ve sklepě vykopali hrob a do svítání jsme jej museli zaházet, přestože jsme na dům připevnili zámek – naším přáním bylo vyhnout se i tomu nejvzdálenějšímu riziku, že by bylo odhaleno vyloupení hrobu. A kromě toho mrtvola zítra v noci už rozhodně nebude čerstvá. Proto jsme přenesli jedinou acetylénovou lampu do přilehlé laboratoře, ponechali našeho mlčenlivého hosta na stole ve tmě a vložili veškerou energii do přípravy nového roztoku. Na vážení a odměřování West dohlížel s téměř fanatickým puntičkářstvím.

Ta hrůzná událost se odehrála zcela náhle a naprosto neočekávaně. Právě jsem přeléval něco z jedné zkumavky do druhé a West se skláněl nad lihovou pájecí lampou, která v této budově, kam nebyl zaveden plyn, nám musela nahrazovat Bunsenův hořák, když z temného pokoje, odkud jsme před chvílí odešli, vyrazily ty nejděsivější a nejdémoničtější výkřiky, jaké ani jeden z nás jakživ neslyšel.

I kdyby se samo peklo otevřelo, aby z něho vyhřezla agónie a smrtelná muka zatracenců, nemohl být chaos toho pekelného ryku výslovnější, neboť v jediné nepředstavitelné kakofonii se soustředila veškerá nadpozemská trýzeň a nepřirozené zoufalství oživeného organismu. Lidský hlas to být nemohl – takové zvuky by lidské hrdlo nebylo schopno vyloudit – a tak bez pomyšlení na naši noční práci nebo případné odhalení mrtvoly jsme oba, West i já, skočili jako postřelená zvířata k nejbližšímu oknu, převracejíce zkumavky, lampu i křivule, a vrhli se jako šílení do hvězdnatého jícnu venkovské noci. Myslím, že jsme sami křičeli, když jsme tápavě klopýtali k městu, ale na předměstí jsme se začali jakž takž ovládat – což stačilo, abychom předstírali pozdní dvojici kumpánů vrávorajících po prohýřené noci domů.

Nerozešli jsme se, ale podařilo se nám dostat se do Westova pokoje, kde jsme si až do rozbřesku šeptali při rozžaté plynové lampě. Tou dobou jsme se již poněkud zklidnili racionálními teoriemi a plány pro další výzkum, a tak jsme bez ohledu na přednášky mohli prospat celý den. Ale už večer nám dva novinové články, dvě zprávy bez sebemenší souvislosti, opět znemožnily spánek. Starý Chapmanův dům z nevysvětlených příčin shořel na beztvarou hromadu popela; to jsme dovedli pochopit, mohla to způsobit převržená lampa. A dále na místním chudinském hřbitově došlo k pokusu o znesvěcení nového hrobu, jako by silné pařáty marně rozrývaly hlínu, aniž použily lopatu. To jsme nemohli pochopit, neboť hlínu jsme udusali velmi pečlivě.

Od té doby se West po sedmnáct let často ohlížíval přes rameno a stěžoval si, že se mu zdá, jako by za sebou slyšel pokradmé kroky. A nyní West zmizel.

II. DÉMON NÁKAZY

Jaktěživ nezapomenu na ohavné léto před šestnácti lety, kdy Arkhamem kráčel tyfus s poťouchlým pohledem zhoubného, zlého ifríta z dvoran Eblisu. Mnozí si vzpomínají na ten rok jako na dobu řádění satanské metly, neboť vskutku hrůza se vznášela na netopýřích křídlech nad hranicemi rakví v hrobkách hřbitova Čhrist Church; ale teď se chvěji větší hrůzou – hrůzou, kterou nyní, když Herbert West zmizel, prožívám jen já sám.

West a já jsme navštěvovali postgraduální kursy v letní škole na lékařské fakultě Miskatonické univerzity, kde můj přítel proslul svými pokusy s oživováním mrtvých. West vědecky usmrtil nespočet drobných živočichů, leč této podivínské práci okázale učinil přítrž zákaz našeho skeptického děkana, dr. Allana Halseyho. West však pokračoval v jistých tajných pokusech i ve svém zašlém pokoji v penziónu, kde se ubytoval, a jedné děsivé a nezapomenutelné noci přenesl lidské tělo z hrobu na místním hřbitově do opuštěného farmářského stavení za Luční horou.

Onomu nechutnému experimentu jsem byl přítomen a viděl jsem ho, jak do ztuhlých žil vstříkl elixír, o němž se domníval, že by mohl do značné míry obnovit chemické a fyzikální pochody života. Experiment skončil děsivě – v deliriu hrůzy, kterou jsme časem začali přisuzovat vlastním přetaženým nervům – a West se už nikdy poté nemohl zbavit tísnivého pocitu, který ho uváděl v zuřivost, že ho totiž něco pronásleduje a slídí po něm. Mrtvola nebyla dostatečně čerstvá; samozřejmě, aby byly obnoveny normální mentální atributy, musí být mrtvola skutečně velmi čerstvá; a požár starého domu nám znemožnil, abychom tělo pohřbili. Bylo by bývalo lépe, kdybychom s jistotou věděli, že leží v zemi.

Po tomto zážitku West na nějakou dobu upustil od svých výzkumů; ale jak se zanícení rozeného vědce pozvolna navracelo, opět začal neodbytně naléhat na vedení fakulty a žádat, aby mohl využívat pitevnu a čerstvé lidské vzorky pro práci, kterou považoval za nesmírně důležitou. Avšak jeho prosby byly naprosto marné, neboť rozhodnutí dr. Halseyho bylo neochvějné, a všichni ostatní profesoři podporovali verdikt svého představeného. Ve Westově radikální teorii reanimace neviděli nic než nezralé hříčky mladického nadšence, jehož štíhlá postava, plavé vlasy, obrýlené modré oči ani tichý hlas nenapovídal nic, co by naznačovalo onu supernormální – takořka ďábelskou schopnost chladného mozku uvnitř lebky. Teď ho vidím, jako tenkrát – a zachvívám se strachem. Tvář od té doby získala na posupnosti, ale rozhodně nezestárla. A nyní došlo v Seftonu k té nehodě a West zmizel.

Když se náš poslední semestr před promocí chýlil ke konci, West se střetl s dr. Halseym v nepříjemné slovní potyčce, která, pokud jde o uhlazenost, byla méně ke cti jemu než onomu laskavému děkanovi. Měl pocit, že mu zbytečně a nesmyslně brání v bádání na svrchovaně obrovském díle; díle, jež by ovšem mohl provádět dle vlastní chuti v pozdějších letech, ale které si přál zahájit ještě v době, kdy měl možnost využívat mimořádné vybavení univerzity. To, že by konzervativní starší členové vedení fakulty mohli ignorovat jeho jedinečné výsledky se zvířaty a trvale popírat možnost reanimace, bylo pro mladíka Westova logického založení nevýslovně znechucující a téměř nepochopitelné. Pouze větší vyzrálost mu mohla přispět k porozumění chronické duševní omezenosti těchto typů „profesorů-doktorů“ – produktu generací patetického puritánství, laskavých, svědomitých, a někdy vlídných a přívětivých, ale přesto vždy úzkoprsých, nesnášenlivých, vedených zvyklostmi osob, kterým chyběl rozhled. Stáří projevuje větší soucit s těmi nedokonalými, leč velkodušnými osobami, jejichž opravdu největší neřestí je bázlivost a které jsou koneckonců ztrestány všeobecným posměchem za své intelektuální hříchy – hříchy jako ptolemaismus, kalvinismus, antidarwinismus, antinietzscheismus a všechny druhy sabbatarianismu a zákonodárství proti přepychu. Mladý West, i přes své skvělé vědecké výsledky, měl pramalou trpělivost s milým dr. Halseym a jeho erudovanými kolegy; a choval rostoucí odpor spojený s přáním prokázat své teorie těmto otupělým veličinám nějakým překvapujícím a dramatickým způsobem. Jako většina mladíků si liboval v promyšleném snění o pomstě, vítězství a konečném velkodušném odpuštění.

A potom z přízračných jeskyň Tartaru vykročila šklebící se a nemilosrdná smrt. West a já jsme promovali přibližně v době jejích začátků, ale zůstali jsme na fakultě kvůli další práci během letní školy, takže jsme byli v Arkhamu, když nákaza propukla s plnou ďábelskou zuřivostí a vtáhla do města. Ačkoli dosud ne lékaři s licencí, teď jsme měli titul, a jak počet postižených vzrůstal, byli jsme usilovně nabádáni, abychom se věnovali službám veřejnosti. Situace se téměř nedala zvládnout, a úmrtí stíhalo úmrtí příliš často, než aby místní pohřební ústavy mohly všechny případy vyřídit. Pohřby bez balzamování šly tak rychle za sebou, že i márnice hřbitova Christ Church byla přecpána rakvemi s nenabalzamovanými zesnulými. Tato okolnost se neobešla bez účinku na Westa, jenž se často zamýšlel nad ironií situace. Tolik čerstých vzorků, a přece ani jeden pro jeho krutě pronásledované výzkumy! Byli jsme strašně přepracovaní; a hrozné duševní a nervové vypětí se projevilo na morbidním myšlení mého přítele.

Ale Westovi dobrotiví nepřátelé nebyli o nic méně týráni vysilujícími povinnostmi. Celá univerzita byla uzavřena, a všichni doktoři z lékařské fakulty pomáhali v boji s tyfovou epidemií. Zvláště dr. Halsey se vyznamenával při obětavé službě, kdy se s nesmírnou znalostí a energií dobrosrdečně věnoval případům, jímž se mnoho jiných vyhýbalo kvůli nebezpečí nebo pro zřejmou beznadějnost. Dříve než uplynul měsíc, stal se odvážný děkan oblíbeným hrdinou, i když se zdálo, že si slávu neuvědomuje, když zápolí s fyzickou únavou a nervovým vyčerpáním. West se nemohl neobdivovat zmužilosti svého soka, ale právě to ho ještě více utvrzovalo v rozhodnutí, že mu dokáže pravdivost svých úžasných doktrín. Využil zmatku v organizaci jak prací na fakultě, tak městských zdravotních předpisů, a jedné noci se mu podařilo propašovat do univerzitní pitevny tělo člověka, který nedávno zesnul, a v mé přítomnosti mu vstříkl injekci nové modifikace roztoku. Umrlec skutečně otevřel oči, leč pouze zíral do stropu s výrazem hrůzy, při němž by se duše ustrnula, a pak upadl do netečnosti, z níž už ho nic nemohlo vyburcovat. West prohlásil, že nebyl dostatečně čerstvý – horký letní vzduch mrtvolám nesvědčí. Tenkrát nás málem chytili, než jsme tu věc zpopelnili, a West pochyboval, má-li opakování takového odvážného zneužití fakultní laboratoře vůbec cenu.

Epidemie vyvrcholila v srpnu. West i já jsme byli skoro mrtvi, a pak čtrnáctého zemřel dr. Halsey. Všichni studenti se zúčastnili kvapného pohřbu, který se konal patnáctého, a zakoupili působivý věnec, jejž však naprosto zastiňovaly projevy úcty zaslané bohatými arkhamskými občany a samou městskou radou. Pohřeb se stal téměř veřejnou událostí, protože děkan se opravdu aktivně věnoval dobročinné práci. Když byl dr. Halsey uložen do hrobu, zachvátila nás všechny jakási sklíčenost, a tak jsme strávili odpoledne u baru v Commercial House, kde nás ostatní West, přestože značně otřesen smrtí svého hlavního protivníka, zmrazil odkazy ke svým notoricky známým teoriím. Jak večer pokročil, většina studentů odešla domů nebo za jinými povinnostmi, ale West mne přemluvil, abych mu byl nápomocen „prohýřit noc“. Westova bytná nás zahlédla, jak jsme asi ve dvě hodiny ráno dorazili do Westova pokoje se třetím mužem mezi námi, a pravila svému manželovi, že jsme všichni najisto popíjeli a nějakou tu skleničku přebrali.

Jak se zdá, měla tato zapšklá matróna pravdu, protože kolem třetí hodiny ranní celý dům probudily výkřiky vycházející z Westova pokoje, kde když vyrazili dveře, našli na zkrvaveném koberci nás dva v bezvědomí, ztlučené, poškrábané a zbité a okolo nás střepiny z Westových láhví a roztříštěné zbytky nástrojů. Toliko otevřené okno napovídalo, co se stalo s naším útočníkem, a mnohým vrtalo hlavou, jak se jemu samotnému nyní daří po tom strašlivém skoku z prvního poschodí na trávník. V pokoji zůstal nějaký podivný oděv, ale když West opět přišel k vědomí, prohlásil, že nepatří tomu cizinci, ale že to jsou vzorky, které shromáždil pro bakteriologickou analýzu k výzkumu přenosu infekčních chorob. Přikázal jim, aby je co nejdříve spálili v prostorném krbu. Policii jsme oba vysvětlili, že totožnost našeho nočního průvodce neznáme. Byl to, řekl West nervózně, sympatický neznámý člověk, kterého jsme potkali v baru v centru města, ale už si nevybavuje kde. Všichni jsme měli trochu náladu, a West ani já jsme si nepřáli, aby byl náš svárlivý společník pronásledován.

Ještě téže noci propukl druhý arkhamský děs – děs, který pro mne zastínil i epidemii. Hřbitov Christ Church se stal dějištěm hrůzné vraždy: místní hlídač byl rozsápán tak, že následkům zranění podlehl. Čin byl proveden způsobem nejen příliš ohavným, aby mohl být popsán, ale i vyvolávajícím pochybnosti, zdali jej vykonal vůbec člověk. Oběť byla viděna naživu ještě značnou dobu po půlnoci – až jitro odhalilo nevyslovitelnou věc. Byl vyslýchán i ředitel cirkusu v sousedním městě Boltonu, ale místopřísežně prohlásil, že jim žádné zvíře z klece neuniklo. Ti, kdo našli mrtvolu, si povšimli stop krve, které vedly k márnici, kde na betonu hned vedle vrat zasychalo malé tratoliště krve. Slabší stopy vedly k lesu, ale brzy se vytratily.

A druhé noci ďáblové křepčili na střechách Arkhamu a nepřirozené šílenství kvílelo ve větru. Horečkou stíženým městem se plížila kletba, o níž jedni říkali, že je mocnější než nákaza, a o níž jiní šeptali, že je vtělením démonické duše samotné epidemie. Do osmi domů vstoupila bezejmenná věc, která ve svých stopách zanechávala rudou smrt – celkem sedmnáct zohavených a beztvarých zbytků mrtvol zůstalo za mlčící sadistickou nestvůrou, která se plížila po okolí. Několik osob ji zahlédlo v temnotě a prohlásilo, že je bílá a připomíná znetvořenou opici nebo antropomorfního běsa. Nenechávala za sebou zcela vše, co napadla, protože někdy byla vyhladovělá. Počet lidí, které zabila, dosáhl čtrnácti; tři těla objevili v domech postižených nákazou a nebyla už na živu.

Třetí noci ji zuřivé družiny pátračů, vedené policií, dopadly v domě v Crane Street poblíž kampusu Miskatonické univerzity. Pečlivě si zorganizovaly pátrání, byly neustále v kontaktu díky dobrovolným telefonním stanicím, a když někdo v oblasti kolem univerzity ohlásil, že zaslechl škrábání na okenicemi kryté okno, síť se rychle stáhla. Díky všeobecnému poplachu a předběžným opatřením si zákrok vyžádal pouze dvě další oběti, a dopadení se uskutečnilo bez větších zranění. Tu věc nakonec zastavila kulka, i když ne smrtelná; a nestvůra byla neprodleně převezena do místní nemocnice za všeobecného pozdvižení a odporu.

Neboť to byl člověk. Alespoň tolik bylo jasné, navzdory ošklivost vzbuzujícím očím, bezhlasému vzhledu opice a démonické sveřeposti. Ošetřili mu ránu a převezli ho do útulku pro choromyslné v Seftonu, kde tloukl hlavou do zdí vypolstrované cely celých šestnáct let – až do nedávné nehody, kdy unikl za okolností, o nichž se chtějí zmiňovat jen někteří. Co pátrače z Arkhamu naplnilo největším znechucením, byla věc, které si povšimli, když netvorovi omyli tvář – výsměšná, neuvěřitelná podoba se vzdělaným a obětavým mučedníkem, který byl pohřben před necelými třemi dny – nedávno zesnulým dr. Allanem Halseym, veřejným dobrodincem a děkanem lékařské fakulty Miskatonické univerzity.

Nyní zmizelého Herberta Westa i mne se zmocnilo zděšení a nesmírná hrůza. Chvěji se strachem i dnes večer, když na to pomyslím, ba chvěji se víc než toho jitra, když West přes obvazy zamumlal:

„K ďasu, nebyla ještě dost čerstvá!“

III. ŠEST VÝSTŘELŮ ZA SVITU MĚSÍCE

Je neobvyklé vypálit zčistajasna všech šest ran z revolveru, když jedna by s největší pravděpodobností dostačovala, leč mnoho věcí v životě Herberta Westa bylo neobvyklých. Nestává se například často, aby byl mladý lékař, který absolvoval fakultu, nucen zamlčovat příčiny, které vedou jeho výběr domu a ordinace, a přece to se týkalo právě Herberta Westa. Když jsme on i já získali tituly na lékařské fakultě Miskatonické univerzity a snažili se zmírnit naši nouzi tím, že se zavedeme jako praktičtí lékaři, dali jsme si velký pozor, abychom se nepodřekli, že jsme si vybrali náš dům proto, že stál zcela o samotě a co možná nejblíže místního hřbitova.

Taková nesdílnost bývá zřídka bez příčiny a platilo to i v našem případě, neboť naše požadavky vyplývaly ze životního díla, které je výslovně nepopulární. Navenek jsme působili pouze jako lékaři, ale pod tímto povrchem se skrývaly cíle a pohnutky daleko větší a mnohem hrůznější důležitosti – neboť jádrem existence Herberta Westa bylo hledání v temných a zapovězených říších neznáma, v nichž doufal, že odhalí tajemství života a navrátí chladnou hřbitovní hlínu věčnému životu. Takové hledání si vyžaduje neobvyklé materiály, mezi nimi čerstvé lidské mrtvoly; a abyste měli neustálý přístup k těmto věcem, které jsou pro výzkum nepostradatelné, musíte žít nenápadně a poblíž místa, kde se pohřbívá bez obřadu.

West a já jsme se seznámili na univerzitě, a já byl jediný, kdo kdy sympatizoval s jeho odpudivými pokusy. Postupem času jsem se stal jeho nerozlučným asistentem a teď, když jsme dostudovali, museli jsme držet při sobě. Nebylo snadné nalézt dobré místo pro dvojici lékařů, ale nakonec nám vliv univerzity zajistil lékařskou praxi v Boltonu – továrním městě v blízkosti Arkhamu, sídla univerzity. Boltonské prádelny jsou největší v Miskatonickém údolí a jejich zaměstnanci hovořící rozličnými jazyky nebyli u tamějších lékařů nikdy oblíbenými pacienty. Vybírali jsme si dům co nejobezřetněji, až jsme si posléze pronajali poněkud zchátralý domek na konci Pond Street, pět čísel k nejbližšímu sousedovi. Od místního hřbitova nás odděloval pouze pás louky, kterou přetínal úzký pruh velmi hustého hvozdu táhnoucího se k severu. Vzdálenost byla větší, než jsme si přáli, ale žádný bližší dům jsme nemohli získat, aniž bychom museli chodit na druhou stranu hřbitova, zcela mimo čtvrť továren. Avšak to nás rozhodně nezarmucovalo, jelikož mezi námi a naším tajemným zdrojem dodávek nebydleli žádní lidé. Cesta pěšky byla krapet dlouhá, zato jsme mohli vláčet naše tiché vzorky nerušené.

Naše lékařská klientela byla překvapivě rozsáhlá od samého začátku – dost rozsáhlá, aby potěšila většinu mladých lékařů, ale zároveň i dost rozsáhlá, aby se projevila jako nuda a břemeno pro badatele, jejichž skutečné zájmy směřovaly zcela jinam. Dělníci z prádelny se vyznačovali trochu prudšími letorami, a kromě mnoha jiných přirozených potřeb, jejich časté potyčky a rvačky, kdy se pobodali, nám přidělávaly spoustu práce. Ale co doopravdy pohlcovalo naši mysl, byla tajná laboratoř, již jsme si zřídili ve sklepě – laboratoř s dlouhým stolem pod elektrickými světly, kde jsme v hodinách před rozedněním často vstřikovali injekce různých Westových roztoků do žil těl, která jsme přivlekli z místního hřbitova. West experimentoval šíleně, jen aby objevil něco, co by opět nastartovalo lidské životní procesy, poté co byly zastaveny tím, čemu říkáme smrt, ale střetával se s nejstrašnějšími překážkami. Roztok musel mít odlišné složení pro různé typy – co mohlo prospět morčatům, nemohlo prospět lidem, a odlišné exempláře si vyžadovaly rozsáhlé modifikace.

Mrtvoly musely být nadobyčej čerstvé, neboť sebenepatrnější rozklad mozkové tkáně by dokonalé oživení naprosto znemožnil. Avšak právě jejich obstarání v dostatečně čerstvém stavu bylo největším problémem – West kdysi získal děsivé zkušenosti během tajných fakultních výzkumů s mrtvolami pochybného původu. Mnohem hroznější než nezdary bývaly totiž výsledky částečné či nedokonalé reanimace, na něž jsme si oba vybavovali děsivé vzpomínky. Od naší první ďábelské seance v opuštěném farmářském stavení na Luční hoře v Arkhamu jsme cítili, že nad námi visí hrozba; a West, v mnoha ohledech chladnokrevný, světlovlasý, modrooký vědecký automat, se častokrát přiznával k hrůznému pocitu, z něhož mu běhal mráz po zádech, že ho někdo pokradmu sleduje. Trpěl nejasným pocitem, že je pronásledován – tento psychologický blud způsobený otřesenými nervy byl ještě zvyšován nepopiratelně znepokojujícím faktem, že přinejmenším jeden z našich reanimovaných exemplářů byl stále naživu – ona děsivá masožravá věc ve vypolštářované cele v Seftonu. Potom existoval ještě jeden – náš první – o jehož skutečném osudu jsme se nikdy nedozvěděli.

S exempláři v Boltonu nám štěstí přálo – mnohem víc než v Arkhamu. Nebyli jsme na místě ještě ani týden, když jsme vykopali jednu oběť úrazu hned v noci po pohřbu, a podařilo se nám, než roztok přestal působit, že otevřela oči s úžasně rozumným výrazem. Oběť přišla o paži – kdyby to bylo bývalo kompletní tělo, snad bychom mohli uspět lépe. V době do příštího ledna jsme si opatřili tři další, jeden naprostý nezdar, jeden případ pozoruhodného svalového pohybu a jednu dosti otřesnou věc – sama od sebe vstala a zachroptěla. Potom nastalo období, kdy se od nás štěstí odvrátilo; pohřbů ubývalo a u těch, ke kterým přece jen opravdu došlo, se jednalo o exempláře buďto příliš stížené nějakou chorobou, nebo pro nás příliš zmrzačené. Sledovali jsme všechna úmrtí a jejich okolnosti se systematickou soustavností.

Nicméně jedné březnové noci jsme neočekávaně získali jeden exemplář, který nepocházel z místního pohřebiště. V Boltonu převládající duch puritánství postavil mimo zákon boxerský sport – s obvyklým výsledkem. Tajné a špatně řízené zápasy mezi dělníky z prádelny byly na denním pořádku, a tu a tam byl importován i profesionální talent nevalné kvality. Oné pozdní zimní noci se konal takový zápas; evidentně s katastrofálními následky, protože za námi přišli dva ustrašení Poláci a nesouvisle nás šeptem prosili, abychom se dostavili k velice tajnému a beznadějnému případu. Šli jsme za nimi do polorozpadlé stodoly, kde zbytky davu vyděšených cizinců zíraly na mlčící černé tělo na podlaze.

Zápas proběhl mezi Kidem O’Brienem – nemotorným a nyní roztřeseným mladíkem s tím nejneirštějštím hákovitým nosem – a Buckem Robinsonem, „harlemským negrem“. Černoch byl knokautován a okamžité vyšetření ukázalo, že v tomto stavu zůstane navždy. Byl to odporný člověk připomínající gorilu, s abnormálně dlouhýma rukama, které, nemohl jsem si pomoci, abych nenazval předníma nohama, a s obličejem přivolávajícím myšlenky na nevýslovné tajnosti Konga a údery tamtamů pod ponurým měsícem. Tělo určitě zaživa vypadalo ještě strašněji – ale svět snese mnoho ošklivosti. Všechny v politováníhodném hloučku svíral strach, protože nevěděli, co by po nich policie požadovala, kdyby se celá záležitost neututlala; a byli vděční, když jim West, navzdory mému bezděčnému rozechvění, nabídl, že tu věc v klidu odstraní – pro účel, který jsem znal až příliš dobře.

Na krajinu beze sněhu se snášelo jasné světlo měsíce, když jsme tělo oblékli a odvedli mezi sebou opuštěnými ulicemi a loukami k nám domů, jako jsme kdysi odváděli podobné tělo jedné hrůzné noci v Arkhamu. Přiblížili jsme se k domu od pole zezadu, prošli jsme s exemplářem zadním vchodem, sestoupili s ním po schodech do sklepa a připravovali ho pro obvyklý pokus. Náš strach z policie byl absurdně velký, přestože jsme si načasovali výlet tak, abychom se vyhnuli ojedinělému policistovi na obchůzce v té čtvrti.

Výsledek byl pohříchu pravým opakem našeho očekávání. Naše hrůzně vypadající kořist na žádný roztok, který jsme jí vstříkli do černé paže, vůbec nereagovala. Roztoky jsme totiž připravovali pouze ze zkušeností s bělošskými exempláři. Proto jak se hodina nebezpečně nachýlila k rozbřesku, naložili jsme s ní tak, jak jsme skoncovali i s ostatními – odtáhli jsme tu věc přes louky k lesíku u místního pohřebiště a pochovali ji tam do toho nejlepšího improvizovaného hrobu, jaký jen zmrzlá hlína dovolila. Hrob nebyl moc hluboký, leč naveskrz stejně dobrý jako hrob našeho předcházejícího exempláře – toho, který se sám od sebe posadil a z hrdla se mu vydral ryk. Ve světle našich přitlumených svítilen jsme jej důkladně zakryli listím a suchými šlahouny, naprosto jisti, že jej policie v lese tak tmavém a hustém nikdy nenajde.

Druhého dne ve mně vzrůstaly obavy z policie, protože jeden pacient přinesl zvěsti o jakémsi podezřelém zápasu a úmrtí. West měl ještě o jeden zdroj starostí navíc, protože odpoledne byl povolán k případu, který skončil velice hrozivě. Nějaká Italka dostala hysterický záchvat kvůli svému pohřešovanému dítěti, asi pětiletému chlapci, který hned brzy ráno někam odběhl a na oběd se neukázal – a projevovala vysoce znepokojující příznaky, vzhledem ke stále slabému srdci. Byla to velmi pošetilá hysterie, jelikož chlapec už dříve často z domu utíkal; ale italští venkované jsou nesmírně pověrčiví, a zdálo se, že tuto ženu znepokojovala jak zlá znamení, tak samotná fakta. Kolem sedmé hodiny večer zemřela a její žalem šílený manžel vyvolal strašlivou scénu, vrhl se na Westa, snažil se ho zabít, a rozlíceně mu vyčítal, že jí nezachránil život. Přátelé ho zadrželi, když vytasil stilet, ale West odcházel uprostřed jeho nelidských výkřiků, nadávek a kleteb přísahajících pomstu. Jako by ten chlapík v návalu utrpení zapomněl na své dítě, které jak noc pokročila, stále pohřešovali. Něco se povídalo, že prohledají lesy, ale většina přátel rodiny měla dost starostí se zemřelou ženou a vřískajícím mužem. Celkový nervový nápor na Westa musel být strašný. Pomyšlení na policii a onoho bláznivého Itala ho muselo notně tížit.

Odebrali jsme se na lože asi k jedenácté, ale nespal jsem klidně. Bolton měl na tak malé město překvapivě dobrou policii, a já jsem si nemohl pomoci, hlavou mi táhly obavy z nepříjemností, které by následovaly, kdyby tu záležitost ze včerejší noci někdy vypátrala. To by mohlo znamenat konec veškeré naší místní práce – a možná i vězení pro Westa i pro mne. Ty drby o zápasu, které se šířily městem, se mi nelíbily. Když hodiny odbily třetí, měsíc mi zasvítil do očí, ale obrátil jsem se na druhý bok, protože se mi nechtělo vstávat a stahovat roletu. Potom se ozvalo to vytrvalé bušení na dveře k zadnímu vchodu.

Ležel jsem, ani jsem se nehnul, a byl jsem ještě trochu omámený spánkem, leč netrvalo dlouho, když jsem zaslechl, jak West klepe na moje dveře. Měl na sobě župan a trepky a v rukou držel revolver a elektrickou svítilnu. Podle revolveru jsem poznal, že spíše pomýšlel na šíleného Itala než na policii.

„Měli bychom raději jít oba,“ šeptal. „Stejně by nemělo cenu, kdybychom neotevřeli, a třeba to je nějaký pacient – bude to asi jeden z těch bláznů, co to zkoušejí u zadních dveří.“

Načež jsme oba po špičkách sestoupili po schodech, se strachem dílem ospravedlnitelným a dílem přicházejícím jenž duše tajemných hodin mezi půlnocí a svítáním. Bušení neustávalo a poněkud sílilo. Když jsme došli ke dveřím, opatrně jsem odsunul zástrčku a prudce je rozrazil. A sotva paprsky měsíce odhalily siluetu postavy, která se před námi tyčila, West provedl nezvyklou věc. Vzdor zjevnému nebezpečí, že přiláká pozornost policie a snese na naše hlavy obávané policejní vyšetřování – jež bylo nakonec milosrdně odvráceno díky poměrné odloučenosti našeho domku – můj přítel znenadání, vzrušeně a zbytečně vyprázdnil všech šest komor svého revolveru do nočního návštěvníka.

Neboť onen návštěvník nebyl ani Ital, ani policista.

Proti přízračnému měsíci se úděsně rýsovalo gigantické, znetvořené tělo, jaké byste si nebyli schopni představit snad ani v nočních můrách – inkoustově černé zjevení se skelným zrakem, téměř na všech čtyřech, pokryté kusy hlíny a trouchnivějícího dřeva, listím a šlahouny, pomazané sraženou krví, a držící v lesknoucích se zubech sněhobílý, hrozný, oválný předmět, který končil drobnou ručičkou.

IV. VÝKŘIK MRTVÉHO

Výkřik mrtvého muže ve mně vyvolal následný akutní strach z dr. Herberta Westa, který znepokojoval pozdější léta našeho společného života. Je přirozené, že taková věc, jako je výkřik mrtvého člověka, vyvolá hrůzu, protože to nesporně není ani příjemná, ani obvyklá událost; ale já jsem již podobným zážitkům uvykl, tudíž jsem při této příležitosti zakoušel muka jen kvůli těm zvláštním okolnostem. A jak jsem už naznačil, nebyl to vlastně ten mrtvý muž, koho jsem se začal obávat.

Herbert West, jehož společníkem a asistentem jsem byl, se vyznačoval vědeckými zájmy, které zdaleka přesahovaly obvyklou erudici vesnického lékaře. Z tohoto důvodu si také, když si založil lékařskou praxi v Boltonu, vybral osamělý dům u chudinského hřbitova. Krátce a brutálně řečeno, Westovým jediným zájmem, který ho naprosto pohlcoval, bylo tajné studium projevů života a jeho zástavy, jež vedlo k reanimaci mrtvých injekcemi excitačního roztoku. Pro tyto strašlivé experimenty bylo nutné mít neustálý přísun co nejčerstvějších lidských mrtvol; velice čerstvých, protože i sebemenší rozklad nenapravitelně poškozoval strukturu mozku, a lidských, protože jsme zjistili, že roztok musí mít odlišné složení pro různé typy organismů. Bylý usmrceny desítky králíků a morčat a na nich provedeny oživovací pokusy, ale všechny vedly do slepé uličky. West nezažil nikdy plný úspěch, protože se mu nikdy nepodařilo získat mrtvolu, která by byla dostatečně čerstvá. Chtěl těla, z nichž vitalita vyprchala před několika okamžiky; těla, v nichž všechny buňky zůstaly netknuty a jež byla způsobilá k opětnému přijetí impulsu směřujícímu k tomu modu pohybu, jenž se zove život. Existovala naděje, že by tento druhý a umělý život mohl být opakováním injekcí změněn na život věčný, ale již dříve jsme zjistili, že obyčejný přirozený život na takové působení nereaguje. Aby se ustanovil umělý vzruch, musí přirozený život vyhasnout – vzorky musí být velmi čerstvé, ale dočista mrtvé.

Toto hrůzyplné bádání začalo, ještě když jsme s Western studovali na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu a živě si poprvé uvědomili onu naveskrz mechanickou podstatu života. To bylo před sedmi lety, jenže nyní West vypadal sotva o den starší – drobný, světlovlasý, hladce oholený, tichého hlasu a obrýlený, pouze s nahodilým zábleskem v chladném modrém oku, napovídajícím o zarytém a vzrůstajícím fanatismu v jeho charakteru pod náporem hrozných výzkumů. Výsledky nedokonalé reanimace, kdy hroudy hřbitovní prsti bývaly různými modifikacemi oživujícího roztoku uváděny do morbidního, nepřirozeného a bezduchého pohybu, nám často přinášely zážitky nanejvýš odporné.

Jedna věc ze sebe vydala nervy drásající výkřik, druhá se divoce postavila, ztloukla nás oba do bezvědomí a řádila otřesným způsobem jako pominutá, dokud ji neumístili za mříže útulku pro choromyslné; a ještě další, šeredná africká obluda, se vydrápala z mělkého hrobu a spáchala děsivý skutek – West ten objekt musel tenkrát zastřelit. Nemohli jsme získat těla dostatečně čerstvá, aby po oživení projevovala alespoň nějaké stopy rozumu, a tak jsme chtě nechtě vytvořili bezejmenné hrůzy. Znepokojovalo nás pomyšlení, že jedno, případně dvě z našich monster dosud žijí. Tato myšlenka nás pronásledovala jako stín, až nakonec West za strašlivých okolností zmizel. Ale v době, kdy v naší sklepní laboratoři v odloučeném boltonském domku zněl křik, jsme strach podřizovali touze po naprosto čerstvých exemplářích. West byl mnohem chtivější než já, až jsem měl někdy pocit, že se na každého velice zdravého živého člověka dívá se skrývanou dychtivou žádostivostí.

Teprve v červenci roku 1910 se smůla, co se týče exemplářů, začala od nás odvracet. Odjel jsem na dlouhou návštěvu k rodičům do Illinois a po návratu jsem našel Westa v nezvykle povznesené náladě. Jak mi rozčileně sdělil, s největší pravděpodobností se mu podařilo vyřešit problém čerstvosti pomocí přístupu ze zcela nového úhlu – a to umělou konzervací. Věděl jsem, že pracuje na nějaké nové a vysoce neobvyklé balzamovací sloučenině, a proto mne nepřekvapilo, že vše dobře dopadlo; když mi ale vysvětlil podrobnosti, byl jsem poněkud na rozpacích, v čem nám vlastně může taková sloučenina být nápomocna, neboť nežádoucí rozklad exemplářů byl většinou zaviněn zpožděním, k němuž došlo dříve, než jsme šije zajistili. Jak jsem nyní pochopil, tuto skutečnost si West hluboce uvědomoval; vytvořil svou balzamovací sloučeninu spíše pro budoucí než pro bezprostřední použití a spoléhal na osud, že nám poskytne opět nějakou velice čerstvou a nepohřbenou mrtvolu jako před léty, když jsme si opatřili toho černocha zabitého v boltonském rohovnickém zápase. A osud se nad námi slitoval, neboť nyní tu v tajné sklepní laboratoři ležela mrtvola, jejíž rozklad nemohl v žádném případě doposud nastat. Co se stane po reanimaci a zdali vůbec smíme doufat v obnovení ducha a rozumu, se West neodvažoval říci předem. Dnešní pokus se měl stát mezníkem v našich studiích, a proto nové tělo uchovával do doby, než se vrátím, abychom oba mohli společně zhlédnout onen výjev obvyklým způsobem.

West mi řekl, jak exemplář získal. Byl to statný muž; vybraně oblečený neznámý člověk, který před chvílí vystoupil z vlaku, aby projednal nějaký obchod s boltonskými prádelnami. Procházka městem trvala dlouho a v době, když se cestující zastavil u našeho domku, aby se otázal na cestu k továrně, jeho srdce začalo jevit příznaky velkého přetížení. Odmítl povzbuzující lék a zčistajasna, pouze o okamžik později, padl mrtev k zemi. Tuto mrtvolu, jak se dalo očekávat, považoval West za dar seslaný z nebes. Ve stručném rozhovoru cizinec naznačil, že ho v Boltonu nikdo nezná, a prohledání jeho kapes posléze odhalilo, že se jedná o jistého Roberta Leavitta ze St. Louis, zřejmě bez jakýchkoliv příbuzných, kteří by po něm v případě jeho zmizení pátrali. Kdyby tento muž nemohl být znovu přiveden k životu, nikdo by se o nezdařeném pokusu nedozvěděl. Naše materiály jsme pochovávali v pruhu hustého lesa mezi domem a místním pohřebištěm. Ovšem na druhé straně, kdyby oživen být mohl, kynula by nám proslulost a nehynoucí sláva. Proto West bez meškání vstříkl mrtvole do zápěstí injekci sloučeniny, která měla udržet tělo v čerstvém a použitelném stavu až do mého příjezdu. Nezdálo se, že by Westa otázka onoho pravděpodobně slabého srdce, která dle mého názora ohrožovala úspěch experimentu, zvlášť zatěžovala. Doufal, že konečně získá to, co nikdy předtím nezískal – opětně zažehnutou jiskru rozumu, a snad i normálního živého tvora.

Proto jsme v noci 18. července 1910 stáli, Herbert West a já, ve sklepní laboratoři a hleděli na bílou, tichou postavu pod oslepujícím světlem obloukové lampy. Balzamovací sloučenina účinkovala povážlivě dobře, a tak když jsem fascinován zíral na svalnaté tělo, které dva týdny leželo, aniž ztuhlo, jsem byl nucen požádat Westa o ujištění, že ta věc je opravdu mrtvá. Toto ujištění mi poskytl velmi ochotně; a připomenul mi, že oživující roztok nebyl nikdy používán bez podrobných testů, je-li exemplář živ; neboť kdyby byla přítomna sebemenší část původního života, roztok by se minul účinkem. Sotva se West jal provádět předběžné kroky, dolehla na mne nezměrná komplikovanost tohoto nového experimentu; složitost tak obrovská, že West nemohl důvěřovat žádné ruce, která by byla méně citlivá než jeho vlastní. Načež mi zakázal dotýkat se těla; vzápětí pak vstříkl injekci nějaké drogy do zápěstí, vedle místa, kam zapíchl jehlu, když podával injekci balzamovací sloučeniny. Toto, řekl, by mělo neutralizovat tu první sloučeninu a zapůsobit na systém, aby se normálně uvolnil. Oživující roztok pak bude volně reagovat, až ho vstříknu. Za malou chvíli, kdy se zdálo, že se v mrtvých údech děje jakási změna a počínají se mírně chvět, West prudce přitiskl na křečovitě se škubající obličej předmět zvící podušky a neodložil jej, dokud se neujistil, že umrlec je v klidu a připraven pro náš pokus o reanimaci. Tento pobledlý fanatik poté vykonal několik posledních zběžných testů, zda došlo k vymizení absolutně všech známek života, spokojeně poodstoupil, a nakonec injikoval do levé paže přesně odměřené množství životodárného elixíru, který připravil během odpoledne s větší pečlivostí, než bývalo naším zvykem za studia na univerzitě, kdy nám vše připadalo nové a kdy jsme mnohdy tápali. Nedokáži vyjádřit to zběsilé, bezdeché napětí, když jsme čekali na výsledky pokusu s tímto prvním opravdu čerstvým exemplářem – prvním, od nějž jsme mohli právem očekávat, že otevře rty a racionálně se rozhovoří, snad aby nám sdělil, co spatřil za onou bezednou propastí.

West byl materialista a v žádnou duši nevěřil; veškeré projevy vědomí přičítal tělesným procesům; pročež také netoužil odhalit hrůzná tajemství zátočin a jeskyň za hranicí smrti. Ne že bych s ním teoreticky nesouhlasil, ale přesto jsem si zachovával mlhavé instinktivní pozůstatky primitivní víry mých předků; proto jsem nemohl nepozorovat mrtvolu s jistým pocitem tísně a děsivého očekávání. A kromě toho – nikdy mi nevymizí z paměti ten hrůzný, nelidský ryk, který jsme zaslechli oné noci po našem prvním pokusu v opuštěném farmářském stavení v Arkhamu.

Uplynula velmi krátká doba, když jsem spatřil, že tento pokus neměl být naprostým nezdarem. Do tváří až doposud bílých jako křída se vléval nádech barvy a šířil se pod nezvykle hojným strništěm pískově zbarvených vousů. West, který na levém zápěstí sledoval puls, náhle významně přikývl; a téměř ve stejném okamžiku se zrcátko, nakloněné nad ústy umrlce, zamžilo. Pak následovalo několik křečovitých svalových záškubů, a potom slyšitelné dýchání a zřetelný pohyb hrudníku. Pohlédl jsem na sevřená oční víčka a myslím, že jsem zachytil jakési zachvění. Poté se víčka rozevřela, odhalila oči, které byly šedé, klidné a živé, ale stále bez inteligence, a dokonce bez zájmu.

V záblesku fantastického rozmaru jsem do uší, které pozvolna růžověly, zašeptal otázky; otázky o jiných světech, o nichž by paměť mohla vydat svědectví. Následující hrůza mi je vyhnala z hlavy, ale myslím, že poslední, již jsem opakoval, zněla: „Kde jste byl?“ Doposud nevím, zdali jsem dostal odpověď nebo ne, protože z těch hezky tvarovaných úst nevyšel žádný zvuk; ale najisto vím, že v tom okamžiku jsem si určitě myslel, že se ty tenké rty bezhlase pohnuly a vytvářely slabiky, které bych vokalizoval jako „jenom teď“, kdyby ta slova měla nějaký smysl nebo důležitost. V tom okamžiku, jak jsem řekl, mne naplňovala hrdost z přesvědčení, že prvního velkého cíle bylo dosaženo; a že reanimovaná mrtvola poprvé vyslovila zřetelná slova, vybuzená skutečným rozumem. V dalším okamžiku nebylo o triumfu pochyb; roztoku se bezpochyby skutečně podařilo, alespoň dočasně, vykonat své poslání a v mrtvém člověku obnovit racionální a řečí obdařený život. Ale v tom triumfu se mi vyjevila největší ze všech hrůz – ne hrůza z té věci, která promluvila, ale z činu, jehož jsem byl svědkem, a z muže, s nímž byly spojeny mé profesionální osudy.

Protože toto velmi čerstvé tělo, když se nakonec prosvíjelo do plného a děsivého vědomí s očima vytřeštěnýma vzpomínkou na poslední událost na zemi, divoce rozpřáhlo ruce v boji na život a na smrt se vzduchem; a náhle se zhroutilo do druhé a konečné smrti, z níž nemohlo být návratu, a zaryčelo slova, která mi budou navěky znít v rozbolavělé hlavě:

„Pomoc! Nepřibližuj se ke mně, ty proklatý zlatovlasý ďáble – a nedotýkej se mě tou zatracenou jehlou!“

V. HRŮZA ZE STÍNŮ

Již mnoho mužů vyprávělo o ohavnostech, o nichž se tisk nezmiňoval, které se přihodily na bojištích Velké války. Z některých těchto věcí jsem omdléval, jiné mne rozezmítávaly do zničujících křečí nauzey, zatímco ještě další mne rozechvívaly a nutily k tomu, abych se po setmění ohlížel. A vzdor těm nejstrašnějším z nich věřím, že mohu vyprávět o věci ze všech nejodpornější – o šokující, nepřirozené a neuvěřitelné hrůze ze stínů.

V roce 1915 jsem byl lékařem s hodností nadporučíka u Kanadského pluku ve Flandrech, jedním z mnoha Američanů, kteří předešli dokonce svou vládu a vrhli se do gigantického boje. Nevstoupil jsem do armády z vlastní iniciativy, ale byl to spíše přirozený důsledek vstupu do armády muže, u něhož jsem působil jako nepostradatelný asistent – slovutného bostonského specialisty, vyhlášeného chirurga dr. Herberta Westa. Dr. West po příležitosti sloužit jako chirurg ve velké válce přímo bažil, a když se ona příležitost naskytla, odvlekl mne s sebou bezmála proti mé vůli. Existovaly důvody, proč bych byl býval rád, aby nás válka rozdělila; důvody, proč mne Westova lékařská praxe a jeho společnost čím dál tím víc iritovala; když ale odejel do Ottawy a pomocí vlivu jistého kolegy si zajistil lékařské místo a důstojnicky patent jako major, nemohl jsem vzdorovat tak neodbytnému a panovačnému přesvědčování člověka, který si umínil, že ho budu doprovázet jako obvykle ve funkci asistenta.

Když říkám, že dr. West po službě v boji bažil, tím rozhodně nechci naznačit, že by jevil přirozený sklon k válkám, nebo že by se strachoval o bezpečnost civilizace. Vždy ledově chladný intelektuální stroj: drobný, světlovlasý, s modrýma očima a obrýlený. Myslím, že se tajně poškleboval mému občasnému válečnému vytržení a odsudkům netečné neutrality. Nicméně tu existovalo něco, po čem lačnil na flanderských bojištích; a aby si to zajistil, musel přijmout vojenský zevnějšek. Co chtěl, nebyla věc, po které by toužilo mnoho lidí, ale něco ve spojitosti s podivuhodným odvětvím lékařské vědy, které se rozhodl zcela tajně provozovat a v němž už dosáhl překvapujících a čas od času i příšerných výsledků. Vlastně mu nešlo o nic více a o nic méně než o soustavný přísun čerstvě zabitých lidí v rozličných stadiích těžkého zranění.

Herbert West potřeboval čerstvé mrtvoly, protože jeho celoživotním cílem byla reanimace mrtvých. O této práci neměla exkluzivní klientela, která mu tak rychle po jeho příchodu do Bostonu zbudovala proslulost, ani potuchy; jenže až příliš dobře jsem ji znal já, který jsem býval jeho nejdůvěrnějším přítelem a jediným asistentem už od dávných dob na lékařské fakultě Miskatonické univerzity v Arkhamu. Právě tenkrát na univerzitě West započal se svými strašlivými pokusy, nejprve na drobných živočiších a potom na lidských tělech, která získával otřesným způsobem. Měl roztok, který injikoval mrtvolám do žil, a pokud byly dostatečně čerstvé, roztodivně reagovaly. Dalo mu nesmírnou práci, než objevil odpovídající složení, neboť zjistil, že každý typ organismu si vyžaduje určitý stimul, který musí být individuálnímu organismu speciálně přizpůsoben. Hrůza ho obcházela, když si vzpomněl na své částečné nezdary; na bezejmenné tvory pocházející z nedokonalých roztoků nebo nedostatečně čerstvých umrlců. Jistý počet těchto nezdarů zůstal naživu – jeden byl v ústavu pro choromyslné, kdežto ostatní zmizely – a když uvažoval o myslitelných, ale ve skutečnosti nemožných eventualitách, často se pod slupkou obvyklé netečnosti třásl hrůzou.

West záhy vypozoroval, že prvotním předpokladem využitelnosti exempláře je absolutní čerstvost, a proto se uchýlil k úděsným a nepřirozeným prostředkům, totiž k vylupování hrobů. Na fakultě a během společné počáteční lékařské praxe v průmyslovém Boltonu lze můj vztah k Westovi charakterizovat do značné míry jako fascinovaný obdiv; leč jak vzrůstala smělost jeho metod, začal ve mně hlodat strach. Nelíbil se mi pohled, jakým se díval na zdravá lidská těla; a potom přišla ta akce ve sklepní laboratoři, která na mne dolehla jako noční můra a kdy mi došlo, že jistý exemplář byl živým tělem v době, kdy jej West získal. To bylo vůbec poprvé, kdy se mu v nějaké mrtvole podařilo obnovit projev racionálního myšlení; a úspěch, získaný za takovou strašnou cenu, ho učinil naprosto bezcitným.

O jeho metodách během následujích pěti let se neodvažuji hovořit. Byl jsem k němu přitahován toliko silou strachu a byl jsem svědkem výjevů, které by žádná lidská ústa nemohla opakovat. Postupně jsem dospěl k názoru, že sám Herbert West je mnohem děsivější než všechno, co kdy vykonal – to bylo tehdy, kdy mi začalo svítat, že jeho kdysi normální vědecká snaha o prodloužení života se nenápadně zvrhla v pouhou morbidní a ghúlskou zvědavost a v tajemný smysl pro mrtvolnou pitoresknost. Z jeho zájmu se nejprve stal ďábelský a perverzní návyk, jenž se posléze změnil v odpudivou a nelidsky krutou abnormalitu; očima hltal bez zachvění uměle stvořené nestvůry, z pohledu na které by se většina lidí skácela mrtva děsem a ošklivostí; pod bledou maskou rozumovosti se přeměnil v pohrdavého Baudelaira fyzikálního experimentu – v unylého Elagabala hrobek.

S nebezpečím se potýkal neústupně; zločiny páchal nevzrušeně. Vrcholu pravděpodobně dosáhl, když prokázal, že racionální život může být obnoven; a hledal nové světy, které by dobyl experimentováním s reanimací izolovaných částí těl. Měl divoké a originální představy o nezávislých životních vlastnostech organických buněk a o nervové tkáni odloučené od přirozených fyziologických systémů; a dosáhl jistých ohavných předběžných výsledků ve formě nesmrtelné, uměle vyživované tkáně získané z polovylíhnutých vajec jakéhosi nepopsatelného tropického plaza. Toužebně si přál vyřešit dva biologické problémy – za prvé, zdali je možná existence vědomí a racionálního působení bez mozku, a mohla-li by vycházet z míchy a různých nervových center; a za druhé, zdali je vedle hmotných buněk možná i existence éterických, nehmatatelných vztahů, které by spojovaly chirurgicky oddělené části toho, co dříve býval jednolitý živý organismus. Všechny tyto výzkumné práce si vyžadovaly soustavný přísun čerstvě usmrceného lidského masa – a z toho důvodu Herbert West vstoupil do Velké války.

Ta fantastická, nevýslovná věc se přihodila jedné půlnoci ke konci března roku 1915 v polní nemocnici za liniemi poblíž St. Eloi. Dokonce i nyní se sám sebe táži, nemohlo-li jít o něco jiného než o démonický, delirantní sen. West si zřídil soukromou laboratoř ve východní místnosti dočasně obývané, jako stodola vyhlížející budovy, kterou mu přidělili, když prohlásil, že se zabývá novými a radikálními metodami léčby až doposud beznadějných případů zmrzačení. Zde se uprostřed zakrvácených těl oháněl skalpelem jako řezník – nikdy jsem nemohl přivyknout frivolnosti, s níž při práci zacházel s některými věcmi. Čas od času opravdu konal pro vojáky skutečné zázraky chirurgie; leč jeho nejoblíbenější zábava byla poněkud méně veřejného a filantropického rázu, a vyžadovala si mnoho vysvětlení zvuků, které zněly prapodivně i uprostřed tohoto babylónu prokletých. Mezi těmito zvuky byly časté výstřely z revolveru – dozajista ne neobvyklé na bitevním poli, ale rozhodně neobvyklé v nemocnici. Oživené exempláře dr. Westa neměly mít dlouhou existenci a nebyly určeny pro širokou veřejnost. Kromě lidské tkáně West používal rovněž hodně tkáně z embryí plazů, tkáně, kterou už dříve vykultivoval s mimořádnými výsledky. Pro udržování života ve fragmentech těl bez orgánů, což nyní byla hlavní aktivita mého přítele, měla lepší vlastnosti než lidský materiál. Do temného kouta laboratoře, nad podivný plynový inkubátor, umístil velkou přikrytou káď plnou této plazí buněčné hmoty, která se tam ohavně množila a rostla za neustálého bublání.

V tu noc, o níž mluvím, jsme měli skvělý nový exemplář – muže fyzicky silného a vyznačujícího se takovými duševními schopnostmi, že citlivý nervový systém byl zaručen. Byla to poněkud ironická situace, protože právě tento muž byl oním důstojníkem, který kdysi Westovi pomohl k místu v armádě a který měl být nyní naším spolupracovníkem. A co víc, v minulosti tajně studoval teorii reanimace do jisté míry pod Western. Major sir Eric Moreland Clapham-Lee, nositel Řádu za význačné služby, byl nejlepší chirurg u naší divize, a byl spěšně odvelen do sektoru St. Eloi, když se zprávy o těžkých bojích donesly až do vrchního velitelství. Přilétal v aeroplánu pilotovaném statečným poručíkem Ronaldem Hillem, jenomže byl přímo nad místem určení sestřelen. Pád probíhal dramaticky a úděsně; Hill byl po pádu k nepoznání, leč velkého chirurga vyprostili ve stavu, kdy měl téměř odtrženou hlavu, avšak jinak bylo tělo zcela neporušeno. West se lačně vrhl na tu neživou věc, která kdysi bývala jeho přítelem a kolegou-vědcem; a já jsem se rozechvěl strachem, když oddělil hlavu od trupu a umístil ji do své pekelné kádě s kašovitou plazí tkání, aby ji konzervoval pro budoucí pokusy, a začal se zabývat bezhlavým trupem na operačním stole. Vstříkl injekce nové krve, na krku bez hlavy spojil některé žíly, tepny a nervy a uzavřel příšerný otvor kožními štěpy z neidentifikovaného exempláře, který nosíval uniformu důstojníka. Věděl jsem, o co mu šlo – zjistit, zdali toto vysoce organizované tělo mohlo bez hlavy projevovat některé známky duševního života, jímž se vyznačoval sir Eric Moreland Clapham-Lee. Kdysi student reanimace, tento tichý trup byl nyní příšerně povolán, aby se sám stal objektem experimentu.

Stále vidím Herberta Westa, jak pod zlověstným elektrickým světlem vstřikuje injekci svého oživujícího roztoku do paže bezhlavého těla. Tu scénu nedokáži popsat – omdlel bych, kdybych se o to pokusil, protože šílenství tu bloumalo místností naplněnou roztříděnými zbytky mrtvol, kde na kluzké podlaze stála krev s drobnějšími lidskými pozůstatky téměř po kotníky vysoko a kde odporné plazí zrůdnosti pučely, bublaly a připékaly se nad mžikajícím namodrale zeleným přeludem mdlého plamene ve vzdáleném rohu plném černých stínů.

Exemplár, jak se West opakovaně vyjádřil, měl skvělý nervový systém. Od takového systému se dalo očekávat mnoho; a jakmile se začaly objevovat náznaky křečovitých záškubů, spatřil jsem na Westově obličeji horečnatý zájem. Asi očekával, že uvidí důkaz svého sílícího názoru, že vědomí, rozum a osobnost může existovat nezávisle na mozku – že člověka nespojuje žádný centrální sjednocující duch, ale že je pouze strojem z nervové tkáně, každá část více či méně sama o sobě kompletní. Jednou jedinou triumfální demonstrací hodlal West zařadit tajemství života do kategorie mýtu. Tělo sebou nyní trhalo mnohem rázněji a před našimi chtivými zraky počalo děsivě oddechovat. Ruce se nepokojně hýbaly, nohy se pozvedaly a různé svaly se stahovaly v odpuzující křeči. Potom to bezhlavé tělo rozpřáhlo ruce v gestu nepochybného zoufalství – inteligentní zoufalství zřejmě dostačovalo k prokázání všech Westových teorií. Nervy si dozajista vybavovaly poslední činy onoho muže, když ještě žil; zápas, aby se osvobodil z padajícího aeroplánu.

To, co následovalo, nebudu jakživ vědět bezpečně a s určitostí. Mohla to být všechno pouze halucinace z šoku, způsobeného v tom okamžiku nenadálým a úplným zničením celé budovy v kataklyzmatu německé dělostřelecké palby – kdo by to mohl popřít, když West a já jsme byli prokazatelně jedinými lidmi, kteří palbu přežili? West si to alespoň před svým nedávným zmizením stále myslel, ale stávalo se, že si to myslet nedokázal; protože bylo divné, že bychom tenkrát měli oba tutéž halucinaci. Sama hrůzná událost byla velice prostá, pozoruhodná jenom tím, jaké důsledky z ní vyplynuly.

Tělo na stole se zvedlo a slepě a hrozivě kolem sebe zašmátralo, a my jsme zaslechli nějaký zvuk. Ten zvuk bych ani nenazval hlasem, protože byl až příliš odporný. Avšak jeho zabarvení na něm nebylo nejhroznější. Ani jeho poselství – prostě zaječel: „Vyskoč, Ronalde, proboha, vyskoč!“ Hrozné bylo místo, odkud vyšel.

Protože vyšel z obrovské zakryté kádě v ghúlském koutě, kde se plazily a hemžily černé stíny.

VI. LEGIE ZE ZÁHROBÍ

Když dr. Herbert West před rokem zmizel, bostonská policie mne zevrubně vyslýchala. Podezírali mne, že jim něco zatajuji, a snad mne podezřívali i z vážnějších věcí; ale já jsem jim nemohl povědět pravdu, protože by jí neuvěřili. Věděli ovšem, že West míval spojitost s činnostmi, jimž obyčejní lidé nebyli s to uvěřit; neboť jeho ohavné pokusy s reanimací mrtvol byly už dlouho natolik rozsáhlé, že znemožňovaly naprosté utajení; ale závěrečná katastrofa, jež mnou duševně otřásla, obsahovala prvky démonické fantazie, které i mne nutí k pochybnostem o realitě toho, co jsem viděl.

Býval jsem Westovým nejbližším přítelem a jediným důvěryhodným asistentem. Potkali jsme se před mnoha lety na lékařské fakultě, a já jsem se od samého počátku podílel na jeho příšerných výzkumech. Postupně se snažil zdokonalovat roztok, který po vstříknutí ve formě injekcí do žil právě zesnulé osoby mohl obnovit život; taková práce si vyžadovala hojnost čerstvých mrtvol, a proto s sebou přinášela ty nejzvrácenější činy. Leč ještě otřesnější bývaly výsledky některých pokusů – úděsné kusy masa, které už bylo mrtvé, jež ale West probudil k slepému, tupému a hnusnému živoření. To bývaly obvyklé výsledky, neboť k oživení myšlení West potřeboval vzorky absolutně čerstvé, v nichž rozklad tkání dosud neovlivnil choulostivé mozkové buňky.

Potřeba velmi čerstvých mrtvol znamenala Westovu morální zkázu. Mrtvoly se získávaly nesnadno, a jednoho strašného dne si West zajistil exemplář ještě v době, kdy byl vzorek naživu a pln síly. Zápas, jehla a silný alkaloid přeměnil exemplář na velice čerstvou mrtvolu. Pokus se sice na krátký a památný okamžik zdařil, ale West se vynořil s duší necitelnou a sežehlou a s bezcitným zrakem, kterým občas pohlížel s jakýmsi odporným a kalkulujícím oceněním na osoby s mimořádně citlivým mozkem a mimořádně silnou fyzickou konstitucí. K posledku jsem začal mít z Westa horečný strach také já sám, protože si mne občas prohlížel rovněž takovým způsobem. Lidé si pravděpodobně nevšimli jeho pohledů; ale neušel jim můj strach; a po Westově zmizení jej využili jako východiska pro některá absurdní podezření.

Ve skutečnosti měl West větší strach než já; protože jeho odporné bádání mu přinášelo život plný nejistoty a děsu z každého stínu. Dílem se bál policie; ale někdy byla jeho nervozita hlubší a mlhavější a týkala se jistých nepopsatelných věcí, do nichž vstříkl injekci morbidního života a které nespatřil, jak z nich onen život uniká. Obvykle ukončoval své experimenty revolverem, ale několikrát nebyl dost rychlý. Jednalo se o první exemplář, na jehož vyloupeném hrobě byly později zřetelné stopy po rytí pařáty. Také o tělo arkhamského profesora, které páchalo kanibalské hody, dříve než bylo dopadeno a uvrženo, aniž mohlo být identifikováno, do cely v seftonském blázinci, kde bušilo do zdí po celých šestnáct let. Většina ostatních přeživších výsledků byly věci, o nichž se už tak lehce nehovoří – neboť v pozdějších letech se Westův vědecký zápal zvrhl v nezdravou a fantastickou náruživost, kdy promarňoval svůj chirurgický um na oživování ne celých lidských těl, ale izolovaných částí těl, nebo částí orgánů připojených k organické hmotě jiné než lidské. V době, kdy zmizel, pokusy nabyly až ďábelské nechutnosti; o mnohých jeho experimentech se nemohu zmínit ani v tisku. Velká válka, v níž jsme oba sloužili jako chirurgové, tento rys Westovy povahy ještě zvýraznila.

Když říkám, že Westův strach ze vzorků byl mlhavý, mám na mysli zvláště jeho komplexní ráz. Jedna část pocházela pouze z vědění o existenci takových bezejmenných příšer, zatímco druhá část vznikala z obav, jak by mu za jistých okolností mohly tělesně ublížit. Jejich mizení zvyšovalo hrůznost celé situace – ze všech zmizelých vzorků znal West místo pobytu toliko jediného exempláře, oné politováníhodné věci v ústavu pro choromyslné. Posléze tu byl poněkud subtilnější strach – velice fantastický pocit, který byl výsledkem přepodivného pokusu v Kanadské armádě roku 1915. West uprostřed líté bitvy oživil majora sira Erika Morelanda Claphama-Leeho, nositele Řádu za význačné služby, kolegu-lékaře, který věděl o jeho pokusech a byl schopen je opakovat. Odpreparoval hlavu, aby se tak mohly prozkoumat možnosti domněle inteligentního života v trupu. Právě v okamžiku, kdy budovu rozmetaly německé granáty, došlo k úspěchu. Trup se pohyboval inteligentně; a přestože to zní neuvěřitelně, oba jsme s odpornou jistotou věděli, že artikulované zvuky vycházely z oddělené hlavy ležící v temném koutě laboratoře, v koutě plném stínů. Ten granát vlastně prokázal skutek milosrdenství – jenže West nikdy nemohl mít takovou jistotu, po jaké toužil, že jsme to přežili jen my dva. Vyslovoval domněnky, z nichž mi běhal mráz po zádech, o možných činech bezhlavého lékaře s mocí oživovat mrtvé.

Westovým posledním obydlím byl velmi elegantní a úctyhodně vyhlížející dům s vyhlídkou najeden z nejstarších hřbitovů v Bostonu. West si vybral toto místo z čistě symbolických a fantasticky estetických důvodů, neboť většina hrobů pocházela z koloniálního období, a byla tudíž pramálo platná vědci vyhledávajícímu velmi čerstvé mrtvoly. Laboratoř se skrývala ve sklepení pod sklepem, které tajně vybudovali z daleka dovezení dělníci. Byla tam obrovská spalovací pec pro bezhlučné a dokonalé odstraňování takových mrtvol nebo jejich částí a syntetických paskvilů, které mohly zůstávat po morbidních pokusech a znesvěcujících zábavách majitele domu. Při hloubení sklepení dělníci narazili na neobvykle starobylé zdivo; nepochybně spojené se starým hřbitovem, ale příliš hluboko, než aby korespondovalo s nějakým známým hrobem na hřbitově. Po řadě výpočtů West prohlásil, že se zřejmě jedná o tajnou místnost pod hrobkou rodiny Averillů, kde k poslednímu pohřbu došlo roku 1768. Byl jsem s ním, když si prohlížel ledkem a vlhkostí pokryté zdi, které odhalily lopaty a motyky kopáčů, a byl jsem připraven na děsivé vzrušení, jež by doprovázelo odhalení tajemství hrobů starých celá staletí; ale poprvé Westova nová bázlivost zvítězila nad jeho přirozenou zvědavostí, a on zradil svou degenerující povahu a nařídil, aby zdivo bylo ponecháno v nedotčeném stavu a opětně omítnuto. Tak až do poslední pekelné noci zůstalo starobylé zdivo součástí zdí tajné laboratoře. Hovořím o Westově dekadenci, avšak musím dodat, že to byla čistě duchovní a nepostižitelná záležitost. Navenek byl až do samého konce pořád stejný – klidný, chladný, drobný, světlovlasý, s obrýlenýma modrýma očima a celkovým vzezřením mladíka, jehož jakoby ani věk, ani strach vůbec nezměnil. Působil dojmem klidu i tehdy, když přemýšlel o rozrytém hrobu a ohlížel se přes rameno; dokonce když myslel na tu masožravou věc, která hryzala a bušila do mříží v Seftonu.

Konec Herberta Westa začal jednoho večera v naší společné pracovně, když divným pohledem přeskakoval od novin ke mně. Z pomačkaných stránek proti němu vyrazil neobvyklý titulek jednoho článku, a jako by po něm přes oněch šestnáct let sáhl bezejmenný titánský pařát. V seftonském ústavu pro choromyslné, vzdáleném odtud padesát mil, se přihodilo něco strašného a neuvěřitelného, co vyděsilo okolí a uniklo nástrahám policie. V časných ranních hodinách vstoupil do ústavu oddíl tichých mužů a jejich vůdce vzbudil ošetřovatele. Byla to hrozivá postava vojenského držení, která hovořila, aniž pohnula rty, a jejíž hlas jakoby byl téměř břichomluvecky spojen s obrovskou černou krabicí, kterou nesla. Její nehybná tvář měla půvab hraničící se zářivou krásou, ale zděsila vrchního dozorce, když na ni dopadlo světlo v hale – neboť to byla tvář z vosku, s očima z pomalovaného skla. Tomuto muži se přihodila nějaká nevýslovná nehoda. Jeden podsaditější muž vedl jeho kroky; odpuzující zjev, jehož zmodralý obličej byl jako napůl rozhlodán neznámou chorobou. Mluvčí se dožadoval přístupu do cely kanibalské příšery, dopravené sem z Arkhamu před šestnácti lety; a když mu byl vstup odmítnut, vydal signál, jenž rozpoutal šokující orgie brutality. Útočníci pobili, rozdupali a pokousali všechny dozorce, kteří neuprchli; čtyři z nich usmrtili, a nakonec se jim podařilo osvobodit i onoho netvora. Oběti, které si dokázaly vybavit celou událost bez hysterie, přísahaly, že ty stvůry nejednaly ani tak jako lidé, ale spíše jako nemyslící automaty řízené vůdcem s tváří z vosku. Avšak v době, kdy mohla být povolána pomoc, všechny stopy po tajemných mužích a jejich šíleném svěřenci dávno vymizely.

Od hodiny, kdy si přečetl tento článek, až do půlnoci seděl West jako ochrnutý. O půlnoci se rozezvučel zvonek u dveří, a strašně ho vyděsil. Všichni sloužící spali v podkroví, proto jsem šel otevřít já. Jak už jsem vypověděl na policii, na ulici nebyl žádný vůz; ale jen skupina prapodivně vyhlížejících postav nesoucích velkou čtverhrannou krabici, kterou uložili v hale, poté co jeden z nich zachrochtal úděsně nepřirozeným hlasem: „Pilné – vyplacené.“ Potom trhavým krokem vypochodovali z domu v zástupu, a jak jsem je sledoval při odchodu, měl jsem nejasný pocit, že zatáčejí směrem ke starému hřbitovu, jenž přiléhal k zadnímu traktu našeho domu. Když jsem za nimi zabouchl dveře, West sešel dolů a podíval se na krabici. Měřila asi tak dvakrát dvě stopy a bylo na ní napsáno Westovo jméno a přesná nynější adresa. Byl na ní také nápis „Odesílatel: Eric Moreland Clapham-Lee, St. Eloi, Flandry“. Před šesti lety, ve Flandrech, nemocnice zasažená granátem spadla na bezhlavý oživený trup dr. Claphama-Leeho a na oddělenou hlavu, která – snad – vyslovila artikulované zvuky.

Westa ani nyní nepřemohlo vzrušení. Jeho stav byl mnohem děsivější. Rychle řekl: „To je konec – ále tohle musíme – spálit.“ Odnesli jsme krabici dolů do laboratoře – a bedlivě jsme naslouchali. Na některé podrobnosti si už nevzpomínám – dovedete si představit, v jakém jsem byl duševním rozpoložení – ale je mrzká lež, když se říká, že jsem tělo Herberta Westa vstrčil do spalovací pece. My oba jsme vložili celou neotevřenou krabici dovnitř, zavřeli dvířka a zapnuli elektrický proud.Nakonec z krabice nevyšel vůbec žádný zvuk.

Byl to West, kdo si jako první povšiml odpadávající omítky na části zdi, kde omítka zakrývala zdivo starobylé hrobky. Chystal jsem se, že vezmu nohy na ramena, ale West mne zadržel. Potom jsem spatřil malý černý otvor, ovanul mne ledový ghúlský vítr a ucítil jsem mrtvolný puch útrob zahnívající země. Neozval se ani hlásek, ale hned poté zhasla elektrická světla a já jsem spatřil jako v obrysech proti jakési podsvětní fosforescenci hordu tichých lopotících se těl, která mohla stvořit pouze choromyslnost – nebo něco horšího. Jejich rysy byly lidské, pololidské, částečně lidské a vůbec ne lidské – ona horda jevila groteskní různorodost. Odstraňovala tiše, jeden po druhém, kameny ze staleté zdi. A pak, když se průlom dostatečně rozšířil, vstoupili do laboratoře v jediném šiku; vedlo je těžce kráčející tělo s krásnou hlavou, vyrobenou z vosku. Nestvůra se šílenýma očima, stojící za vůdcem, se chopila Herberta Westa. West se nebránil a nevydal ze sebe jediný sten. Potom se na něj všichni vrhli, před mýma očima ho roztrhali na kusy a jednotlivé fragmenty odvlékali do podzemní hrobky mytických hrůz. Westovu hlavu si odnášel vůdce s voskovou tváří, který měl na sobě uniformu kanadského důstojníka. Jak hlava mizela, viděl jsem, že Westovy modré oči za brýlemi ohavně žhnuly prvním projevem zřetelného šíleného vzrušení.

Sloužící mě našli ráno v bezvědomí. West zmizel. Spalovací pec obsahovala pouze neidentifikovatelný popel. Detektivové mě vyslýchali, ale co mohu říci? Seftonskou tragédii nechtějí dávat do spojitosti s Western; ani to, ani ty muže s krabicí, jejichž existenci popírají. Pověděl jsem jim o sklepení, a oni ukázali na neporušenou omítku na zdi a rozesmáli se. Tak jsem jim už víc neřekl. Dospěli k závěru, že jsem buďto šílenec, nebo vrah – ale že jsem nejspíš šílený. Avšak nemusel bych být šílený, kdyby ty proklaté legie ze záhrobí nebyly tak tiché.

Print Friendly, PDF & Email

Napsat komentář